Milé děti, dneska si povíme o smrti. Bude to velmi zábavné a poučné, takže se uvolněte, pohodlně se usaďte a přestaňte čumět do těch mobilů, sakra! Smrt je vlastně ta nejlepší část života na Zemi. Je to ta část, kdy odsud už konečně vypadnete a nebudete se muset dál dívat na ten debilní cirkus okolo, což se dá v současném stavu opravdu považovat za vysvobození. Nemůžete si to ale nijak urychlovat a skákat z oken nebo mostů a podobně. Musíte počkat, až přijde váš čas. Jinak se sem rychle vrátíte a celý si to vyzkoušíte znova. To si dobře pamatujte, ať toho pak nelitujete.

Co je smrt a co je po ní?

Země je zvláštní. Žijou tu lidi, kteří vědí poměrně jasně, co je “smrt”, protože to neni nijak těžký zjistit, a další to docela dobře tuší, ale nijak zvlášť se tim nezabejvaji. Vedle nich je tu ale spousta těch, co maji o smrti naprosto zkreslenou představu, protože se stali obětí nějaký náboženský propagandy nebo darwinisticko-ateistický demence. A pak jsou tu další, kteří nemají tušení, co je čeká po takzvaný “smrti”, jestli vůbec něco. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že se to nedá nijak vědět.

Je to zvláštní mix lidí na jedný planetě. V jednu chvíli mluvíte s někym, kdo celkem dobře chápe, co tady dělá a o čem je smrt, a za pět minut můžete mluvit s člověkem, kterej vůbec netuší, kdo je a o co tu běží, nikdy o tom nepřemejšlel, a smrt je pro něj záhadou. A můžete vždycky narazit na nějakýho ichtyla, kterej si je jistej, že po smrti “nic neni”, nebo na jinýho ichtyla, kterej si je jistej, že já po smrti půjdu do “pekla” a on do “nebe”. (Lepší se jich ani neptat, jak takový peklo vypadá.)

Překvapivý množství lidí si nějakou svoji předchozí smrt pamatuje – když ne detailně, tak aspoň jako pocit, vjem. Někteří si pamatujou okamžiky před narozením, když ještě nebyli v těle. Tihle lidi prostě vědí, jak to se smrtí je. Materialisti jim můžou tvrdit, že jsou to jen mylný vzpomínky, halucinace a výmysly, ale je to jako když Švéd přijede do Konga a Afričan mu přesvědčeně tvrdí, že sníh na stromech je blbost, a že se mu to jen zdálo nebo si to vymyslel.

Máme odjakživa k dispozici vysvětlení toho, co je smrt, a popisy toho, co se dá očekávat po ní. Někdy jsou i relativně přesný. Uchovaly se třeba v Buddhismu a dalších východních náboženstvích. Naproti tomu na Západě se vždycky spíš šířily dezinformace, přesně jako dneska, a tak tu máme například bibli s církevním výmyslem nebe a pekla, jehož prostřednictvím papežové a jiná pakáž udržovali lidi pod kontrolou a v poslušnosti, stejně jako to dělaji dnešní jelita v současný době. (Ona je to koneckonců pořád stejná sebranka, jen vývojově starší/novější odnož.)

Někteří namítaji, že jestli je něco po smrti, tak proč nám o tom nikdo z těch zemřelejch nepřijde říct, a používaji to jako argument, že po smrti nic neni. To je ale příklad vyvozování si závěrů z toho, že něco nechápu. Například se nabízí celkem reálná možnost, že ti zemřelí nám o tom nemůžou říct proto, že už nemaji fyzický tělo s fyzickou hubou, kterou by na nás mohli mluvit.

Je taky slušná šance, že se nám to mnozí z nich ve skutečnosti snaží říct, ale my je neslyšíme. Paradoxně jsou to právě ti zatvrzelí materialisti, kteří by udělali všechno pro to, aby takovej důkaz buď nepřijali nebo nevnímali. Údajně chtěji, aby jim zemřelej řek, co je po smrti, ale kdyby jim to nějakej ten “duch” fakt řek, tak to zamítnou, protože na duchy nevěří a musela to teda bejt “halucinace” nebo nějaká jiná oblíbená výmluva materialistů pro věci, který odmítaji z principu.

Existuje tu tudíž ten problém, že někteří požadujou důkaz o něčem, o čem už v principu odmítaji jakejkoliv důkaz přijmout. V podstatě požadujou fyzickej důkaz o něčem metafyzickym, což nedává smysl. Když ale odložíme tenhle iracionální přístup a přijmeme, že na to asi budeme muset jít trochu jinak, důkazů máme ve skutečnosti dost.

Ve 20. století se začaly rozsáhle analyzovat zážitky klinický smrti (NDE – Near-Death Experience). Pionýrem v tomhle oboru byl Raymond Moody, kterej takovejch případů sesbíral stovky a napsal o tom několik knížek. Jsou to výpovědi lidí, kteří se, obvykle v průběhu nějaký operace na nemocničním lůžku, ocitli na “druhý straně”, a zatímco jejich tělo bylo v “bezvědomí”, tak například pozorovali svoji operaci “zvenku” a později byli schopni doslova opakovat konverzace doktorů při operaci. (Ti tohle nemaji rádi a musí si pak vymejšlet konspirační teorie o tom, jak ten pacient zjistil, co tam říkali.)

Někteří z těch lidí se už vydávali na cestu do toho “dalšího světa”, ale byli z různejch důvodů “navráceni”, a tudíž nám o tom mohli poreferovat – což je naprosto přesně ten typ důkazu, co se tu požaduje, jen aby se pak moh ignorovat nebo zamítnout. Po Moodym následovali další a dnes je takovýho materiálu spousta.

Zároveň se propracovaly různý metody hypnotický regrese, což je primární nástroj pro zkoumání nejen minulejch životů, ale i veškerýho dění mezi nima, tj. včetně smrti, a tím se získaly detailní popisy celýho procesu ve všech jeho možnejch formách, mnohem aktivnějším a kontrolovatelnějším způsobem než NDE.

Jsou tu samozřejmě další zdroje, jako ty emzácký, nebo případy, kdy si někdo na svoji smrt v jinym životě samovolně vzpomene a někdy ji popíše i s historickym kontextem, kterej ta současná osoba (často malý dítě) nemohla nijak znát, a kterej se po prozkoumání ukáže jako autentickej. Smrt prostě neni žádná záhada… pokud člověk neni zombík. Pro toho je záhada kdeco. Ale zase mu to vůbec nevadí. Kdo potřebuje mít vědomosti nebo něco chápat, ne? Vláda mi přece řekne, co mám dělat.

Kdo si umí dát dvě a dvě dohromady, zjistí to podstatný – “smrt” je ukončení životaschopnosti fyzickýho těla, což nijak neukončuje existenci vašeho vědomí.

To je v podstatě ten základ, kterej se dá zjistit z mnoha různejch zdrojů a ověřit jejich korelací. Dalším krokem je pak vyjasnit si, co přijde potom, ale ani to už dávno neni nijak okultní vědomost. Pro slušnou část obyvatelstva je to common knowledge, neboli obecná znalost.

Proces umírání

Co se teda stane, když někdo zaklepe bačkorama? V první chvíli si zesnulej často ani neuvědomí, že už je zesnulej. K tomu mu může dopomoct, když vidí svoje mrtvý tělo – za předpokladu, že za života nebyl zombík a umí počítat aspoň do dvou. (“Jeden já tady, druhej já tamhle… hmm… co to asi znamená?”)

Proces přechodu na druhou stranu může vypadat všelijak a odvíjí se to od víry a vědomostí dotyčnýho. Kdo má ve věcech jasno, ten si rychle uvědomí, že jeho tělo expirovalo, a ví, že na pozemský rovině už nemá co dělat. Obrátí svoji pozornost k “vyšším sférám” (což nevyžaduje nic specifickýho – stačí myšlenka “sem už nepatřim, takže kam dál?”), a cesta se mu samovolně otevře. Často je tam nějaký to světlo a něco, co ho táhne tam, kam má jít. A obvykle se objeví někdo, kdo mu s přechodem pomůže a objasní mu ty nejzákladnější věci – podle potřeby.

Kdo ale tohle uvědomění nemá, pro toho je ta první fáze neprůhledná a zmatená a může se v ní zaseknout na neurčito. V cestě dál mu nebrání nic než vlastní nevědomost, předsudky, a víra v nesmysly, ale to může bejt zábrana docela velká. Neni to o tom, že by mu cesta nebyla otevřená, ale o tom, že on ji nevidí.

Typický v takovejch případech je, že člověk na smrt neni vůbec připravenej a vůbec si nepřipouští, že by byl mrtvej, a snaží se “žít” dál. Pohybuje se ale v nějaký astrální rovině Země, která může jeho předchozí život hodně připomínat, ale už s nim jinak nemá nic společnýho. Takovej člověk si vlastně tvoří svoji realitu na bázi toho, co si pamatuje, a protože už ho neomezuje fyzický tělo, to tvoření funguje docela dobře, a tudíž ten člověk existuje v prostředí, který vypadá jako to, na který byl zvyklej, i když je ve svý podstatě dost jiný.

Dochází potom k chaotickýmu opakování vzorců z předešlýho života, a to může trvat tak dlouho, dokud toho člověka netrkne, že je něco v nepořádku. Jak víme ze současnosti, taková věc může lidi netrkat klidně spoustu (i desítky) let, takže tahle fáze může bejt docela “dlouhá”. Jenže čas tady neexistuje, takže vlastně o nic nejde. Jen je prostě nespecifickou dobu člověk zmatenej.

V rámci tvoření reality samozřejmě neni dobrý, když má člověk v životě strach ze smrti. Pak může po smrti manifestovat všelijaký věci, ze kterejch má ten strach, a může opět trvat celkem dlouho, než mu dojde, že ty manifestace jsou jeho vlastní a stačí s nima přestat.

Když už člověk pochopí, že je mrtvej, přijde na řadu jeho víra o tom, co je po smrti, kterou získal za života, prostřednictvím programování náboženství a podobně. Pak se mu může do velký míry dít přesně to, co čeká, že se bude dít.

Kdo čeká, že skončí v pekle, může si nějaký to “peklo” vytvořit, ať už podle něj vypadá jakkoliv. Je to ale jen dočasný, protože to neni objektivní realita, ale něco, co si ten člověk vytváří sám vlastní vírou a očekáváním. Kdo čeká, že skončí v “nebi” a bude sedět na obláčku a hrát na harfu, klidně to může dělat, dokud se nezačne nudit a nenapadne ho, že by to tu “věčnost” chtělo nějak obohatit.

Kdo věří, že bude cestovat podsvětím, může. Kdo věří, že si pro něj přijdou Valkýry, může se jich dočkat. Ono se to ale vždycky má tendenci lehce ubírat tim správnym směrem. Třeba když čekáte na ty Valkýry, tak pro vás přijdou nějací ti průvodci a pomocníci, a vezmou na sebe podobu Valkýr, protože to je nejlepší způsob, jak vás dostat dál. Pak už vás ale nutně nevezmou do “Valhally”, ale prostě na patřičný místo v 5D, který může pro tu chvíli vypadat všelijak (klidně jako ta Valhalla), ale už jste v tom procesu přechodu tam, kam patříte. Jen byla vaše víra využita k usnadnění toho přechodu v souladu s vašema očekáváníma.

Jelikož “peklo” je výmysl zákeřnejch církevních manipulátorů, a v jakýkoliv formě jima propagovaný fakticky neexistuje, je běžný, že někdo, kdo čekal, že půjde do pekla, na žádný takový místo nedorazí, což ho mírně překvapí. Jedna pani v regresi na otázku “Kam myslíš, že teď půjdeš?” odpověděla, “Nevim. Myslela jsem, že až umřu, půjdu do pekla, ale nešla jsem. Nesmažim se!” Pak prostě zkoumá svoje možnosti, dokud ji někdo nepřijde na pomoc, nebo sama nepřijde na to, kudy kam.

Často někdo chvíli zůstává v pozemský sféře a rekapituluje si ten život a snaží se pochopit věci, který za života nechápal, a třeba si vyjasnit vztahy s lidma, který znal. Z pohledu z druhý strany smrti se mu vyjasní, jak co opravdu bylo (například kdo mu o čem lhal, nebo proč se staly určitý věci, který za života vypadaly jako divná náhoda, a podobně), a to mu může pomoct dospět do stavu, kdy pochopí, že může jít dál.

Tyhle prvotní posmrtný procesy jsou přechodný, a dřív nebo pozdějc člověk skončí tam, odkud do toho života vstoupil – v 5D. Kdo už za života chápe, jak tyhle procesy fungujou a co je 5D, může se tam přesunout hned, bez zbytečnýho tápání. Kdo o tom nic neví, ten si nebude vědom, že je v “5D”, ale stejně tam skončí, a bude to prostě vnímat jako nějakou vyšší, nehmotnou rovinu, oddělenou od fyzickýho světa. Chápání těch sedmi úrovní neni nijak nutný, ale rozhodně to věci usnadňuje.

Co věci naopak komplikuje, je emocionální připoutání k tomu pozemskýmu životu nebo lidem v něm, a hlavně emocionálně nabitý nedořešený záležitosti. Pokud někdo žije pomstou nebo nějakou křivdou, tyhle pocity v něm můžou přetrvat a můžou ho držet v tý astrální sféře, kde se marně pokouší tu pomstu dokonat nebo napravit tu křivdu. Takovej člověk, pokud má dost energie, se pak živejm může zjevovat jako duch, a můžou ho opakovaně vidět na konkrétním místě, který je spjatý s jeho životem, a kde se ten dotyčnej marně snaží dosáhnout něčeho, co mu uteklo v životě.

Je teda dobrý si takový věci vyřešit už za života a tenhle bordel s sebou v první řadě netahat. Člověk by měl umírat svobodnej a ne v zajetí nějakejch pudů, emocí, a programů, který ho ovládaly celej život. Jenže na to musí svobodně žít, a to většina lidí neumí. Mnozí evidentně svoje zotročení považujou za ctnost.

Kdo žije svobodně a beze strachu, ten tak i umírá a celej proces je rychlej, bezbolestnej, a působí spíš jako vysvobození nebo návrat domu. Kdo v sobě má hodně strachu a má silný ego, ten si smrt komplikuje, přidává si tam zbytečnou bolest, a celej proces si prodlužuje a komplikuje.

V knize Between Death and Life, která se zabejvá právě umíráním a obdobím mezi životama, sdílí Dolores Cannon rozhovor s někym, kdo v regresi do minulýho života právě “umřel”:

V jiném případě jsem mluvila s mužem, který právě zemřel v lavině. Zeptala jsem se ho, jaké to bylo, umřít.

S: Potopila jste se někdy do hlubokého jezera… kde je na dně tma a mlhavo? Jak se vynořujete zpátky k hladině, je kolem vás víc a víc světla. Pak, když se vynoříte nad hladinu, všude okolo vás je sluneční světlo. Smrt vypadala podobně.

D: Myslíte, že to tak bylo v důsledku toho, jak jste umřel, že vás zasypalo kamení?

S: Ne, bylo to tak, protože jsem přecházel z fyzické úrovně na spirituální. Jak jsem opouštěl tělo, bylo to jako vynořovat se z jezera. Když jsem se dostal na spirituální úroveň, bylo to jako vynořit se nad hladinu do slunečního světla. Když zemřete v nehodě, fyzicky to bolí těsně předtím, než ztratíte vědomí, protože tělo je zraněné. Ale po ztrátě vědomí je to velmi snadné a přirozené. Je to stejně přirozené jako cokoliv v životě: milovat se, chodit, běhat, plavat. Je to jen další součást života. Není žádné “umírání”. Jen jdete do jiné fáze života. Umírání je příjemné. Jestli z toho mají lidi strach, řekněte jim, ať jdou k řece na místo, kde je velká hloubka. Ať se potopí až ke dnu. Potom ať se nohama pořádně odrazí ode dna a vyplavou nad hladinu. Řekněte jim, že takový je to pocit.

D: Myslím, že hodně lidí se bojí, že smrt bude bolestivá.

S: Smrt není bolestivá, pokud nemáte pro tu bolest nějakou potřebu. Převážně tam není žádná bolest, pokud si to člověk nepřeje. Může to být velmi bolestivé, pokud si to přejete, nebo pokud máte pocit, že to potřebujete, abyste se naučili nějakou lekci. Ale kdykoliv se od toho můžete odpoutat. A to je k dispozici bez ohledu na to, jak hodně jste spojeni s tím, co se děje. Je to k dispozici komukoliv, tohle oddělení těla a duše v průběhu té bolesti.

D: Ale ta samotná smrt, to opuštění těla, je to bolestivé?

S: Ne. Ten přechod se vyznačuje spíš lehkostí než stresem. Bolest vychází z těla. Duch necítí žádnou bolest kromě výčitek svědomí. To je ta jediná bolest, kterou duch může cítit. Pocit, že mohl udělat… něco víc. To je bolestivé. Ale fyzická bolest tu nemá význam, protože ta byla opuštěna spolu s tělem.

D: Je možné opustit tělo ještě před okamžikem smrti a přenechat bolest tomu tělu?

S: Ano. Člověk má volbu, jestli tam chce zůstat a prožít si to celé, nebo to tělo opustit a jen pozorovat. To je možnost přístupná komukoliv.

D: Osobně si myslím, že by to bylo snazší, obzvlášť v případě traumatické smrti.

S: To je čistě volba každého jedince.

Kdo vůbec přišel s tou myšlenkou, že “smrt je bolestivá”? Zaručeně někdo z těch parazitů, co se snaží ostatní co nejvíc traumatizovat a znepříjemnit jim život (a dokonce i smrt). Pokud umřete na 37 bodnejch ran nožem, je slušná šance, že pocítíte bolest 37 bodnejch ran, ale to se neváže k smrti, ale ke zraněním, který jí předchází. Většina lidí nemá důvod se obávat, že umřou zrovna takhle. Smrt samotná není nijak spojená s bolestí a není důvod, proč by měla.

Přirovnání k vynořování se z jezera odpovídá popisům “světla na konci tunelu”, který jsou tak běžný při NDE. Běžně se uvádí i to, že při přechodu na “druhou stranu” se vědomí rozjasňuje a člověk začíná vnímat ostřejc než kdykoliv za života. Naše každodenní vnímání vypadá ve srovnání s tím na druhý straně jako taková dost omezená otupělost.

Mimochodem, v poslední otázce a odpovědi je zřetelnej ten rozdíl v úrovni chápání situace mezi tazatelkou a odpovídajícím a připomíná konverzace s Ra, Cassiopaeou a podobně. Dolores zaujímá klasickej pohled člověka ve 3D a názor, že necítit bolest je “lepší” než cítit bolest, neboli pohled ega. Odpověď je evidentně od někoho, kdo chápe věci v širším kontextu, a tudíž jednak chápe to, že primární je svobodná vůle a ne vlastní “pohodlí”, a jednak to, že pointou existence je sbírat zkušenosti a učit se, a ne vyhybat se nepohodlí, a tudíž vnímat bolest nebo ne je otázka toho, co je zrovna třeba se naučit, a ne toho, co je “lepší” nebo “horší”. Tenhle princip a pohled na věc vidíme kdekoliv, kde nám odpovídá někdo z tý “druhý strany” (neboli kdo momentálně neni ve 3D, ale někde “vejš”) a nemá ten omezenej pohled naprogramovanýho a vystrašenýho človíčka.

Kontemplační zóna

Destinací duše po expiraci těla je teda 5D, neboli kontemplační nebo recyklační zóna. Je to místo, kde se duše na úrovni 1D-4D “recyklujou”, neboli kam se po “životech” vrací, a odkud vstupujou do dalších “životů”. Samozřejmě slovem “život” se tu myslí život ve fyzickym těle, což je zavádějící, protože existence bez fyzickýho těla je podle všech svědků mnohem plnější života než ta fyzická, ale jelikož humanoidi ze Země jsou zvyklí vidět jako “život” tu tupou fyzickou existenci, budeme to tak v tuhle chvíli používat.

5D je teda recyklační základnou pro reinkarnaci. Po “smrti” se tam duše nějak dopracuje (až prokoukne všechny ty přeludy vycházející z vlastních předsudků) a následuje období odpočinku, rozjímání, zpracovávání proběhlýho života, a následně třeba nějakýho studia a přípravy na další inkarnaci. Ta může bejt opět na Zemi, ale taky kdekoliv jinde, kde prostředí odpovídá vývojový úrovni dotyčnýho. Někdo si dává pořád Zemi, někdo to všelijak střídá, a někdo je tu na Zemi jen “na návštěvě” a “doma” je někde jinde.

V případech těžkejch, traumatickejch životů se duše odebíraji na speciální místa určený pro takový účely, neboli zaměřený na rekonvalescenci a duševní uzdravování se. Tam duše stráví tolik času, kolik je třeba, aby opadlo trauma a byl možnej další postup. Jinak hrozí, že při další inkarnaci bude ještě duše tak naplněná vjemy z tý předchozí, že nebude schopná normálně fungovat. Pak může mít člověk například intenzivní fobie z věcí, který nemaji se současnym životem nic společnýho.

Když se duše zorientuje v novym prostředí (potom, co si případně projde tou rekonvalescenční fází), má prostor pro zhodnocení proběhlýho života. Přezkoumá, jestli z něj dostala to, co měla v úmyslu, a co se z toho všeho naučila. Pak to nějak asimiluje a sloučí s předchozíma zkušenostma, čímž se takříkajíc dokončí vývoj započatej v tom “životě”. Pak se může zabejvat všelijakou činností v nehmotnejch rovinách a pomalu se připravovat na další inkarnaci.

Kam se bude ubírat dál záleží částečně na úspěšnosti předchozího života, což je logický. Pokud se duše naučila ty lekce, který se naučit chtěla, naplánuje si nějaký další. Pokud se moc nezadařilo, pravděpodobně si zopakuje nějaký podobný podmínky se stejnejma lekcema.

Podstatný je, že všechno je volba každý individuální duše a nikdo nikoho do ničeho nenutí. Nikdo vám nepřikazuje, kam a kdy se musíte inkarnovat a jak by ten další život měl vypadat. Jsou k dispozici poradci a je dobrý jim naslouchat, neboť jsou vždycky na vyšší úrovni něž vy (proto byli pro tuhle “funkci” vybráni) a maji větší rozhled a širší chápání, ale v konečnym důsledku vás nikdo k ničemu nenutí a volba je vždycky vaše.

Kvalita smrti

Smrt má různou kvalitu podle toho, na jaký úrovni k ní dochází, a podle vědomí umírajícího (což spolu souvisí). Ve 3D se zapomíná vlastní minulost (ta před inkarnací), a smrt je proto obvykle krokem do neznáma. Ve 4D už se všechno děje vědomě, včetně smrti.

Je tam možný odkládat tělo a brát si na sebe jiný, podobně jako oblečení. Je dokonce možný tělo odkládat dočasně – a dát ho do nějaký hibernace nebo kryospánku a podobně – vzít na sebe jiný tělo, nebo odvést nějakou “práci” bez těla, a pak se do původního těla vrátit a pokračovat v původním “životě”. Mezitim se v jinym těle dá prožít i celej život. To se může zdát bizarní, ale když ten původní život trvá tisíce let a ten přechodnej je jen na několik desítek, je to relativně krátký přerušení. Jelikož se ty změny odehrávaji za plnýho vědomí, nevzniká z toho žádnej zmatek. A když to splní nějakej důležitej účel, je to prostě schůdná možnost. Je to vlastně jako když se na pár let přestěhujete na jinej světadíl, kde můžete taky žít dost jinej život než “doma”.

Kvalita smrti je taky ovlivněná mírou strachu z ní. To je relevantní snad jen ve 3D – ve 2D to nikdo neřeší a ve 4D už každej ví, jak věci fungujou. Čim vědomější člověk je, tim menší má strach ze smrti. Strach maji hlavně zombíci (málo zkušeností a podvědomejch vzpomínek) a OP (žádný zkušenosti, vnitřní prázdnota).

Případ organickejch portálů je zajímavej. Co se s nima děje po smrti, když nemaji duši? Je to pro ně konec? Jednou se na to Laura Cassiopejců zeptala:

Q: Jdou “organický portály” do 5D, když umřou?
A: Jen dočasně, než přijde “druhá smrt”.

Jelikož OP nemaji vlastní nezávislou podstatu, žijou z energie “nakradený” jinejm bytostem. Neni to z nějaký zlovůle – je to pro ně prostě jedinej možnej způsob existence. Ačkoliv teda nemaji duši, maji nějakou koherentní energii, která přetrvává i po smrti, ale jen dočasně.

Jakmile přestane živení se z ostatních bytostí, ta energie začne slábnout, až se nakonec rozplyne a dojde ke “druhý smrti”, neboli úplnýmu “zániku”. Podobně fungujou třeba i égregory – když je nikdo neživí, slábnou, dokud nezaniknou úplně.

Následky smrti

Pokud je smrt nějak intenzivní, traumatická, násilná, můžou se její ozvěny jasně ozývat v dalším životě. Lidi pak zažívaji všelijaký symptomy, který si nedokážou nijak rozumně vysvětlit ani oni, ani doktoři, a všechny “normální” pokusy o jejich vyřešení selhávaji.

Cassiopejci k tomu říkaji, že “všechny násilný smrti odráží těžkosti v další inkarnaci”. Tyhle těžkosti jsou často nepochopitelný. Jednou se Laura ptala na svoji smrt v minulym životě:

Q: (L) Jak jsem umřela v minulym životě?
A: Hlava trefila chodník.
Q: (L) Jak se to odráží v tomhle životě?
A: Nespecifický bolesti v těle. Máš jich hodně v důsledku násilnýho traumatu.
Q: (L) Takříkajíc jizvy duše?
A: Přesně tak.

Tohle je celkem typický a takovejch příkladů najdeme v různejch zdrojích stovky. Tyhle bolesti a zdravotní problémy, protože nesouvisí se současným životem, ale s tím předchozím, se těžko řeší úpravou toho současnýho života, tj. změnou životního stylu, stravy, aktivit, a podobně. Doktoři, kteří nechápou ani “virový onemocnění”, v tomhle už totálně tápou a v lepším případě s váma neudělaji nic. V horším případě vás podrobí nějakejm debilním experimentům a operacím, který vám tak leda přidělaji další problémy.

Co na tyhle problémy pomáhá, jsou logicky regrese do minulejch životů. Při těch je identifikovaná ta skutečná příčina, a problém buď zmizí v podstatě jen v důsledku tý identifikace a zvědomění si toho problému, nebo se rychle vyřeší v bezprostřední budoucnosti. Někdy člověk dostane specifický rady, jak se s tim vypořádat. Ty ale nemůže dostat od někoho, kdo nemá ani páru o skutečný příčině toho problému, jako třeba od doktorů.

Speciální téma je sebevražda. Ta má taky následky, a to v první řadě ten, že se člověk musí narodit znova a vrátit se do téměř stejný situace a vyřešit ji nějak jinak. Sebevražda je taková sabotáž vlastních plánů (nemluvě o plánech ostatních) a nikdy neni řešením žádnýho problému. Je to v podstatě ta největší hloupost, jakou můžete udělat. O tom už jsem psal na konci tohodle článku, takže to tu nebudu opakovat.

Smrt je jen přechod

Smrt je jen přesunutí se z jedný fáze existence do druhý, a kdo má duši, zažil to už tisícekrát. Neni důvod si se smrtí nějak moc lámat hlavu, a už vůbec ne se jí bát. Na jednu stranu by se měl člověk soustředit na život, ale na druhou stranu by si měl bejt vědomej smrti a připomínat si, že může přijít kdykoliv, a ve světle toho se dívat na svůj život.

Takhle Toltékové používaji smrt jako rádce. Na svůj život, nebo na to, co právě děláte, se kdykoliv můžete podívat z toho pohledu, že zejtra můžete umřít. Jak se budete na svůj život dívat po smrti? Budete s ním spokojeni? Nebo budete mít pocit, že jste ho promrhali na blbosti nebo neudělali nic moc, protože jste se pořád něčeho báli?

Vědomí smrti vám dodává střízlivost, potřebnou k objektivnímu pohledu na vlastní život. Kdo žije v iluzi vlastní nesmrtelnosti, ten svůj čas na Zemi snadno profláká a mine nějaký zásadní lekce. Pokud jsme sem přišli s nějakou misí, naučit se nějaký lekce, je dobrý si připomínat, že na to v tomhle těle nemáme nekonečný množství času.

Smrt nám může kdykoliv zaklepat na rameno a oznámit nám, že přišel náš čas. Pak bysme měli bejt schopni to beze strachu akceptovat, kejvnout smrti na pozdrav, a s pocitem dobře vykonaný práce překročit práh a vydat se na tu další cestu.

V příštích pár letech tu bude smrtí hodně přibejvat. Nenechte se tim zmást. Je to všechno součást přirozenejch procesů a symptom transformace Země.

https://antivirus.22web.org/av/240313-smrt.htm