Ladislav Zemánek odkrývá pozadí teroristických útoků ve Volgogradu, které mají mezinárodní přesah. Hraje se o mnohem víc než jen o olympiádu.
Jihoruský Volgograd (dřívější Stalingrad) má za sebou tři bombové útoky. Ten první, říjnový přešla česká média zcela bez povšimnutí. Zbývající dva prosincové však už přehlédnout nemohla. Kdyby se ovšem teroristé odpálili v Americe, zvláště naše veřejnoprávní televize by okamžitě zahájila kontinuální živé vysílání, jako tomu bylo po útocích v Bostonu, kdy musel mít divák dojem, že sleduje napínavý thriller.
Ale Rusko je Rusko. A mediální průmysl podle toho musí jednat. Ani tentokrát se mu dost dobře nedaří překrýt tendenčnost a odpor k této veliké zemi na východě. A tak skrze nutné fráze prosakuje mínění, které mají diváci přijmout: že útočníkům jde o ohrožení únorové olympiády, o šíření nejistoty a strachu a že jsou k těmto zoufalým krokům donuceni, protože jejich drahou vlast utlačují zlí Rusové. Ano, Rusko si za to vlastně může samo. A dobře mu tak.
Stopy vedou na Arabský poloostrov
Podstata věci je jako obvykle úplně někde jinde. Útoky sice mají – už poněkolikáté – na svědomí severokavkazští teroristé, kteří se nemohou smířit s tím, že jim Rusko brání ve vytvoření islámského státu na způsob Afghánistánu pod vládou Tálibánu, ale stopy podezřelých pokračují ještě dál – v Čečensku rozhodně nekončí. Nejspíš vedou až do Saúdské Arábie.
Je dobře známé, že Saúdové jsou dlouhodobým strategickým spojencem Američanů v oblasti, zatímco vztahy s Rusy se pohybují na bodu mrazu. Rusové z nového spojenectví měli profitovat.
Na přelomu července a srpna 2013 přijal Vladimir Putin v Moskvě prince Bandara bin Sultána, jednoho z představitelů Saúdské Arábie a šéfa saúdské rozvědky. Pokud se o takovou schůzku vůbec někdo zajímal, pak se mohl dozvědět leda to, že se projednávaly vzájemné vztahy obou zemí a situace na Blízkém východě a v severní Africe. Postupně se ale začaly vynořovat další a další podrobnosti, které jsou naprosto skandální a zároveň zásadní pro pochopení toho, co se skrývá za nedávnými útoky ve Volgogradu.
Saúdský princ u Putina
Princ Bandar se měl snažit Rusko získat na svou stranu. Je dobře známé, že Saúdové jsou dlouhodobým strategickým spojencem Američanů v oblasti, zatímco vztahy s Rusy se pohybují na bodu mrazu. Rusové z nového spojenectví měli profitovat. Princ Putinovi nabídl významné ekonomické i politické koncese a projevil zájem o obří nákup ruské vojenské techniky ve výši 15 miliard dolarů a o investice v Rusku a slíbil, že pro Rusy nebude Saúdská Arábie žádnou konkurencí v exportu plynu a ropy do Evropy. Přislíbil také zachování ruské vojenské základny v Sýrii.
A právě o Sýrii tady jde. Wahhábističtí Saúdové mají totiž enormní zájem na likvidaci současného režimu Bašára Asada. Proto jsou spolu s Katarem spolehlivými sponzory teroristů, kteří v Sýrii bojují, a to nejen proti vládě, ale i proti tamním křesťanům a muslimům. Ti se Saúdy pochopitelně nechtějí mít nic společného. Dojemné jsou i námluvy saúdského režimu s Izraelci. Nesmiřitelní nepřátelé si náhle potřásají rukou a společnými silami se snaží zničit Sýrii i Írán.
Teroristy ovládají saúdské tajné služby
Bandar měl Putina žádat, aby se už nestavěl proti rezolucím Rady bezpečnosti OSN o Sýrii. Doposud totiž Rusko společně s Čínou blokovalo jakékoli návrhy, které se snažily protlačit ropné monarchie za podpory Západu. Ruského prezidenta také uklidňoval, že po svržení legitimní Asadovy vlády nepřevezmou moc radikální islamisté. Vždyť jak Rusko, tak Saúdská Arábie se prý proti islamistům snaží bojovat…
S největší pravděpodobností čečenští islamisté „pomáhali“ už v Afghánistánu a Iráku. Důkazy ale vždy chyběly. Tentokrát je tomu jinak. Odborníci odhadují, že bojovníků ze severního Kavkazu působí v Sýrii kolem stovky.
A pak to přišlo: „Mohu vám garantovat, že během zimních olympijských her v Soči v příštím roce k ničemu nedojde,“ prohlásil nikoli ruský prezident, ale poněkud překvapivě saúdský princ. Ovšem za podmínky, že Rusko přestane Syřany podporovat. „Skupiny Čečenců, které ohrožují bezpečnost her, totiž kontrolujeme my…,“ měl dodat podle záznamu, který pořídili přítomní diplomaté.
„Víme, že už deset let podporujete čečenské teroristy,“ odpověděl na Bandarovy výhružky Putin. „A jejich podpora, o níž jste právě tak otevřeně hovořil, je naprosto neslučitelná s bojem proti světovému terorismu, který jste zmínil. My máme zájem o rozvíjení přátelských vztahů založených na jasných a silných zásadách,“ vysvětlil saúdskému princi.
Čečenci bojují v Sýrii
Na jeho hru přistoupit nemůže i proto, že pokládá Asadův režim za nejlepšího reprezentanta zájmů Syřanů. Když byl Bandar odmítnut, podotkl, že už nezbývá nic než vojenské řešení. V tom měli Saúdové podporu Obamovy administrativy. Nezapomeňme, že k němu o měsíc později byl jen krůček. Naštěstí bylo ruskou diplomatickou aktivitou na poslední chvíli zažehnáno.
Ale zpět k nešťastným Čečencům. Ti se totiž bojů v Sýrii aktivně účastní – ostatně stejně jako další skupiny jedinců z různých evropských zemí. S největší pravděpodobností čečenští islamisté „pomáhali“ už v Afghánistánu a Iráku. Důkazy ale vždy chyběly. Tentokrát je tomu jinak. Odborníci odhadují, že bojovníků ze severního Kavkazu působí v Sýrii kolem stovky, a podle zdroje ze syrské opozice představují hned po Libyjcích druhou největší cizí sílu.
Boj za islámský stát
Čečenští teroristé, vedení Dokem Umarovem, už v Rusku útočili několikrát: v lednu 2011 na moskevském letišti, rok předtím v moskevském metru, v roce 2009 zase vyhodili do vzduchu vlak. Sám Umarov měl podle všeho podíl na nechvalně proslulém útoku na beslanskou školu v roce 2004, při němž zahynulo bezmála 400 lidí.
Proto nepodléhejme hlasům těch, kteří se nás při vší své nenávisti k Rusku snaží přesvědčit, že jde o spravedlivý boj utlačovaných proti utlačovatelům. O ten nejde ani v nejmenším. Cílem teroristů ze severního Kavkazu je vytvoření islámského státu v tom nejhorším slova smyslu. Mají při tom podporu islamistů z celého světa, nejen slovní, ale zcela konkrétní, jak se ukázalo už během čečenské války. Smutné je, že se na jejich stranu přidávají i ti, kteří prý bojují za demokracii, svobodu a lidská práva. Jak typické pro naši dobu.
