“Barney téměř okamžitě rozeznal řadu oken a za nimi bytosti, které vypadaly jako „lidé“ – stály v objektu a shlížely na ně dolů, zejména jedna z nich prý jako by se dívala přímo na Barneyho a nějak s ním komunikovala – říkala mu, ať zůstane, kde je, a nehýbe se z místa. Barney si prý v té chvíli připadal velice zranitelný, jako zvíře chycené do pasti, a tak trval na tom, že se oba raději vrátí do auta a zmizí odtamtud. Vyrazili tedy dál, ale když projížděli kolem místa jménem Indian Head, Barney špatně odbočil, čímž se ocitli na nezpevněné lesní cestě a přední světla najednou osvítila několik lidí, kteří jim stáli v cestě. Motor auta zhasl a skupina „lidí“ obstoupila vůz a Betty a Barnemyu pomohla přejít lesem do jejich vesmírné lodě. ” Dan EDEN
Řada teorií o konci světa se nějak týká setkání s mimozemskými bytostmi. V očekávání zatím neznámé události, která změní dějiny civilizace a jejíž vyvrcholení se velice často klade do roku 2012, se mezi lidmi vytvořila představa určitého konkrétního typu mimozemšťanů, kteří mají či mohou nabídnout řešení pro přežití našeho druhu. Těmto bytostem se říká Šedáci (Greys).
Šedáky popularizoval Whitley Strieber ve své knize Communion (Splynutí) – jde o metr dvacet vysoké bytosti s šedou kůží a nadměrně velkou hruškovitou hlavou s obrovskýma černýma očima. Takto popsaní Šedáci se stali archetypem naší posedlosti jinými než lidskými entitami. Dnes už by bylo možná politicky korektnější nazývat je „Zeťané“, protože se domníváme, že původně pocházejí z hvězdné soustavy Zeta Reticuli, která se nachází nějakých 35 světelných let daleko od naší sluneční soustavy. Otázky jak a proč přišli sem jsou zdrojem řady zajímavých teorií, z nichž některé vyznívají pro lidstvo pozitivně, jiné negativně.
První blízká setkání
Rozhodl jsem se, že podrobím zkoumání některé zprávy z minulosti, abych se přesně dozvěděl, proč se Šedákům začalo říkat právě „Zeťané“, a jak jsme se o nich dozvěděli to, co doposud víme. Prostudoval jsem se některé nejstarší zprávy o setkáních s mimozemšťany a s jejich loděmi, přičemž jsem se speciálně zaměřil na popisy těchto mimozemských bytostí, které jsou z té doby k dispozici.
Přestože je příběhů o únosech do létajících talířů mnoho, snažil jsem se vybrat ty, které mezi nimi vynikaly svou přesvědčivostí a hodnověrností. Lidé, kteří únosy zažili, nebyli žádné celebrity, ani neměli žádnou podobnou zkušenost z dřívějška. Tím, že vypovídali o tom, co zažili, naprosto neměli co získat, a popravdě řečeno, řada z nich později litovala, že to udělala.
Je zajímavé, že nejstarší popisy mimozemšťanů Šedáky překvapivě vůbec nepřipomínají.
Brazílie 1957
Antonio Villas Boas (viz. obr. vpravo) byl brazilský farmář, který byl údajně unesen mimozemšťany v roce 1957. Jeho příběh byl jedním z prvních, které získaly celosvětovou pozornost.
Dne 16. října 1957 v noci oral třiadvacetiletý Boas traktorem jedno ze svých polí – v noci proto, aby se vyhnul vysokým teplotám během dne. Pojednou spatřil na noční obloze něco, co popsal jako „červenou hvězdu“. Tato hvězda mířila jeho směrem, zvětšovala se a zvětšovala, a když slétla až k němu, zjistil, že se dívá na plavidlo vejčitého tvaru s červeným světlem vepředu a rotující kopulí nahoře. Loď přistála nedaleko na poli na třech výsuvných „nohách“. Vyděšený Boas se rozhodl utéct.
Nejprve se pokusil ujet, ale jeho traktoru zničehonic zhasla světla i motor, takže se dal na útěk pěšky. Brzy ho ale dostihl metr a půl vysoký humanoid oblečený v šedé kombinéze a s helmou na hlavě. Měl malá modrá očka a vydával zvuky podobné štěkání a kňučení malého psa. Náhle se objevily další tři podobné bytosti, Boase se chopily a odtáhly ho na loď.
V lodi ho svlékly donaha a pak ho od hlavy k patě pokryly podivným gelem. Průchodem, který měl nad sebou podivné rudé symboly, ho přivedly do velké půlkruhové místnosti. Na ony symboly si později dokázal vzpomenout (viz obrázek níže vpravo). V této místnosti mu bytosti odebraly vzorek krve z brady. Pak ho vzaly do v pořadí třetí místnosti, kam začaly napouštět nějaký plyn, ze kterého se mu udělalo příšerně zle.
Boas tvrdí, že pak mu do místnosti přivedli humanoida ženského pohlaví. Byla velice atraktivní a nahá, stejně vysoká jako ostatní bytosti, se špičatou bradu a velkýma očima podobnýma očím kočky. Vlasy měla barvy platiny, ale Boas si všiml, že pubické ochlupení a chloupky pod paždí má zrzavé. Boas vypověděl, že ho žena neobyčejně přitahovala, a tak spolu měli pohlavní styk. Během něj prý žena Boase nelíbala, ale štípala a kousala ho do brady.
Po styku se žena usmála a pohladila si břicho, přičemž druhou rukou ukazovala vzhůru. Boas z toho pochopil, že to znamená, že dítě vychová „tam nahoře“ ve vesmíru. Boas to prý velmi rozčílilo, měl pocit, že byl mimozemšťany zneužit jako nějaký dobře rostlý „plemenný býk“.
Pak mu vrátili oblečení a vzali ho na prohlídku lodi. Pokusil se ukrást malý předmět připomínající hodinky, aby měl suvenýr, ale humanoidi ho při tom chytili. Nakonec ho vyvedli z lodi a on měl možnost sledovat, jak plavidlo vzlétá a mizí. Když se vrátil do domu, zjistil, že uplynuly čtyři hodiny.
Po tomto únosu trpěl Boas nevolnostmi, celkovou slabostí, bolestmi hlavy a měl poškozenou kůži. Dr. Olavo Fontes z National School of Medicine of Brazil farmáře prohlédl a konstatoval, že byl vystaven velké dávce radiace z neznámého zdroje a trpěl tak slabší formou nemoci z ozáření.
Antonio Villas Boas se později stal právníkem, oženil se a měl čtyři děti. Zemřel v roce 1992 a na pravdivosti příběhu, který se měl takto odehrát, trval celý život.
Mimozemšťané, kteří unesli Boase, tedy byli metr a půl vysocí, oči měli malé, oblečeni byli do šedých kombinéz a na hlavě měli helmy. Humanoidní žena měla lidské rysy, oči měla modré a jejich tvar připomínal oči kočky. Také měla špičatou bradu. To očividně nejsou rysy „Zeťanů“. Boas se navíc nezeptal, ani mu nebylo řečeno, odkud tyto bytosti pocházejí.
Ale o čtyři roky později došlo k dalšímu únosu, který zasel semeno, jež vyklíčilo v legendární příběh pomáhající přesně určit původ nejznámějších mimozemšťanů, o kterých víme.
New Hampshire 1961
Příběh Betty a Barneyho Hillových je asi tím nejznámějším v historii únosů mimozemšťany. Proslavil ho článek otištěný v časopise Life a později i film, který byl o události natočen. Ale řada prvků, které legendu obklopovaly, byly jen výmysly, jež měly celé události dodat na atraktivitě. Skutečnou a nezkreslenou pravdu vyjevila Betty Hillová až několik let po smrti svého manžela.
Podle Betty se manželé právě vraceli z Montrealu domů do New Hampshire po silnici číslo 3, když si Betty jako první všimla jasné hvězdy na nočním nebi a uvažovala, jestli to není nějaká nová planeta nebo satelit. Pokračovali v jízdě a zdálo se, že objekt se k nim blíží, což Betty přimělo zavtipkovat a tvrdit, že je objekt sleduje. Betty dokonce začala mávat rukama a žertem volat: „Haló, tady jsme!“ jako by na sebe chtěla upoutat pozornost.
Objekt byl blíž a blíž, a to už začal být pár zvědavý. Barney zastavil a Betty si vzala dalekohled, aby se podívala, co to je. Rozeznala několik různobarevných blikajících světel a půjčila dalekohled Barneymu.
Barney a Betty Hillovi
Barney téměř okamžitě rozeznal řadu oken a za nimi bytosti, které vypadaly jako „lidé“ – stály v objektu a shlížely na ně dolů, zejména jedna z nich prý jako by se dívala přímo na Barneyho a nějak s ním komunikovala – říkala mu, ať zůstane, kde je, a nehýbe se z místa. Barney si prý v té chvíli připadal velice zranitelný, jako zvíře chycené do pasti, a tak trval na tom, že se oba raději vrátí do auta a zmizí odtamtud.
Vyrazili tedy dál, ale když projížděli kolem místa jménem Indian Head, Barney špatně odbočil, čímž se ocitli na nezpevněné lesní cestě a přední světla najednou osvítila několik lidí, kteří jim stáli v cestě. Motor auta zhasl a skupina „lidí“ obstoupila vůz a Betty a Barnemyu pomohla přejít lesem do jejich vesmírné lodě.
Barney byl prý po celou dobu únosu v nějakém podivném transu. Betty se prý zpočátku cítila stejně, ale pak se z otupělosti dokázala vymanit a byla plně při vědomí. „Kam to jdeme?“ zeptala se, a byla ujištěna, že se jim nic nestane.
Jakmile se octli v lodi, Barney i Betty byli v různých místnostech podrobeni „lékařskému“ vyšetření – svlékli jim oblečení a vzali vzorky krve, tkáně a vlasů. Betty vypověděla, že viděla celkem jedenáct mimozemšťanů. Jeden překládal (nazývala ho „velitel“), druhý prováděl vyšetření a zbylých devět („posádka“) mu asistovalo. Podle jejího popisu měli lidské obličeje s trochu většíma očima, žádné vlasy a oblečeni byli v něčem, co vypadalo jako vojenské uniformy.
Mnoho věcí, na které se Betty upamatovala v rozhovoru, se na světlo světa dostalo až poté, co podstoupila regresi v hypnóze. Její sezení byla nejprve nahrávána na audiopásky, ale řekli jí, že si je nebude pamatovat. Při posledním sezení jí všechny nahrané pásky pustili, takže slyšela sama sebe popisovat, co se stalo, a snažila se vzpomenout na další detaily.
Jakmile bylo Bettyino vyšetření na lodi u konce, směla si promluvit s překladatelem. Během rozhovoru je přerušil mimozemšťan provádějící vyšetření, to když objevil Barneyho falešný zub – vyšetřující chtěl vědět, zda je možné mu zub také vyjmout. Uklidněná, že se jí to všechno jen nezdá, Betty pokračovala v rozhovoru s překladatelem. Tehdy jí ukázal hvězdnou mapu.
Betty nejprve mapu popsala jako 3D projekci kruhů a čar. Některé čáry byly tlustší než ostatní a o těch jí řekli, ze jsou to oblíbené trasy, kudy mimozemšťané cestují mezi různými slunečními soustavami. Přerušované čáry, vysvětlili jí, pak byly expedice k novým světům.
V jednu chvíli se jí překladatel zeptal: „Víš, kde je na této mapě vaše slunce?“ Betty nevěděla, a tak se jí překladatel ani nepokoušel vysvětlit, odkud přišli. Nicméně později v hypnóze Betty vypověděla, že se na mapu pamatuje a že ji bude schopna obkreslit. Betty ji skutečně nakreslila (viz výše), a po jejím prozkoumání astronomy vyšlo najevo, že zobrazuje hvězdnou soustavu Zeta Reticuli.
Betty do mapy zakreslila i několik malých hvězd, o kterých astronomové nevěděli, ale byly nalezeny až později, a to díky vyvíjení neustále silnějších a podrobnějších dalekohledů. To se zdálo být pádným důkazem, který podporoval Bettyin příběh o únosu jako takovém, stejně jako o hvězdném domovu mimozemšťanů.
Barneyho a Betty pak vrátili do jejich auta a oni několik hodin po svém plánovaném návratu dorazili domů. Toto byla první výpověď o takzvaném „chybějícím čase“ po únosu. Oba manželé pak trpěli nočními můrami a nespavostí, až museli vyhledat lékařskou pomoc, a všechno skončilo jejich nyní tolik známými sezeními, při nichž poskytli všechny výše uvedené informace. Pak je velice dlouho vyslýchali vědci i pracovníci ozbrojených sil.
Později se dozvěděli, že objekt, ve kterém byli, byl tu noc sledován z nedaleké letecké základny Pease Air Base. To vše udělalo z tohoto případu mezník jak ve víře v mimozemšťany, tak v otázce únosů lidských obětí.
Ale Betty to nikdy nepovažovala za únos, ani se necítila jako oběť. Když se jí na to ptali, vždycky tvrdila, že to bylo spíše setkání, než únos. A když jí později ukázali obrázky typického „Zeťana“ s velkýma očima, hruškovitou hlavou a šedou pokožkou, tvrdila Betty, že „tihle tak nevypadali.“ Trvala na tom, že více připomínali lidi, jen měli trochu větší oči a měli je dál od sebe.
Přestože Betty popírá, že by bytosti, se kterými se setkala, byly Zeťané s velkýma očima, všeobecně se má za to, že se jedná o jedny a ty samé bytosti. Ve skutečnosti je to tak, že kdykoliv jsem se snažil najít odkaz na původ rasy Šedáků, vždycky jsem objevil případ Betty a Barneyho Hillových a Bettyinu mapu hvězdné soustavy Zeta Reticuli.
Když se posuneme o deset let v čase dopředu, zavede nás další případ do státu Mississippi. Případ je pozoruhodný tím, že oběti únosu si prožily obrovské trauma a je velice nepravděpodobné, že by si všechno vymyslely a svůj duševní stav jen fingovaly.
Pascagoula, stát Mississippi 1973
Další podivný případ, který se stal devatenáctiletému Calvinu Parkerovi a dvaačtyřicetiletému Charlesi Hicksonovi, měl ve skuteřnosti předehru už den před setkáním obou mužů s mimozemšťany. 10. října 1973 pozorovalo patnáct různých lidí, včetně dvou policistů, velké stříbrné UFO, které se pomalu pohybovalo nad staveništěm v St. Tammany Parish v New Orleans ve státě Lousiana.
Jen o nějakých 24 hodin později si Hickson a Parker prožili tu největší hrůzu v životě – děsivé setkání s tajuplným UFO.
Oba muži pocházeli z města Gautier ve státě Mississippi a právě rybařili na řece Pascagoula. Už v 9 hodin večer prý byla hustá tma, když tu za sebou muži zaslechli bzučivý zvuk.
Otočili se a na druhém břehu řeky spatřili zdroj toho zvuku – ohromeně se dívali na zářící objekt vejčitého tvaru s modravým světlem vpředu.
Podivné plavidlo se vznášelo několik metrů nad zemí asi deset metrů od břehu. Užaslí rybáři viděli, jak se v objektu otevírají dveře a ven vylétají tři podivné bytosti, které se začaly vznášením pohybovat přes řeku směrem k nim. Přestože měly nohy, nepoužívaly je a levitovaly kousek nad hladinou.
Parker a Hickson později bytosti popsali jako „asi metr a půl vysoké s hlavou bez krku, která připomínala kulku do pistole, místo úst prý měly jen štěrbinu a tam, kde mají lidé nos a uši, měly bytosti jakési kónické výčnělky, které připomínaly mrkev, jež se dává sněhulákovi místo nosu. Oči neměly žádné, jejich pokožka byla šedá, nohy oblé a ruce podobné pařátům.“
Vyděšeného Hicksona vzaly dvě z bytostí a třetí vzala Parkera, který strachy omdlel. Hickson později vypověděl, že jakmile ho bytosti uchopily, aby ho odvedly do lodi, cítil, jak je náhle ztuhlý a strnulý. Pak s nimi prý i on levitoval dovnitř, kde se nacházela jasně osvětlená místnost, v níž se vznášel a spolu s ním i zařízení podobné oku, které ho prohlíželo a vyšetřovalo.
Po tomto otřesném zážitku nechaly bytosti Hicksona levitovat v místnosti a sami ji opustily, zřejmě šly vyšetřit Parkera. Zhruba po 20 minutách martyrium skončilo a Hicksona zase nechali vylevitovat z plavidla ven. Tam už se na zemi svíjel plačící a modlící se Parker. Loď se během okamžiku vznesla kolmo vzhůru a zmizela jim z očí.
Když se oba muži vzpamatovali, nevěděli, co mají dělat. Svůj úděsný zážitek se jim nikde hlásit nechtělo, ale oba cítili povinnost to někomu sdělit. Přestože se báli výsměchu, zavolali na leteckou základnu Kessler Air Force Base v Biloxi. Základna Kessler pak kontaktovala místního šerifa.
Oba muži se báli reakce muže zákona, a tak se rozhodli, že se nejdřív vydají do redakce místních novin. V redakci už nikdo nebyl, a tak se nakonec přece jen rozjeli za šerifem. Šerif se přirozeně domníval, že jde o nějaký podvod, a aby z Hicksona a Parkera dostal pravdu, vyslechl je v místnosti, která byla tajně odposlouchávána – doufal, že se některý z nich podřekne a prozradí mu, že si to všechno vymysleli.
Brzy se zpráva o podivné události začala šířit. Místní tisk vydal článek o únosu jako první a zpráva se rozletěla po drátech do všech koutů země. Za pár dní už byly pascagoulského incidentu plné všechny hlavní zpravodajské relace a tiskoviny po celých státech. Organizace Aerial Phenomena Research Organization (APRO) vyslala do Mississippi na vyšetření případu profesora Kalifornské univerzity Jamese Hardera a za Letectvo Spojených států dorazil také Dr. J.Allen Hynek. Harder a Hynek vyslýchali Hicksona a Parkera společně. Harder Hicksona zhypnotizoval, ale ten začal mít tak obrovský strach, že procedura musela být přerušena.
Oba unesení absolvovali test na detektoru lži, kterým bez potíží prošli. Harder a Hynek, oba respektované kapacity ve svých oborech, tak příběhu dvou unesených mužů uvěřili.
Hynek později prohlásil: „Jednoznačně tam bylo něco, co nebylo pozemského původu.“
O několik týdnů později se odehrál další incident, který s tímto dřívějším zřejmě nějak souvisel, to když pobřežní stráž a rybáři pozorovali podivný kovový objekt pod říční hladinou.
Podivný objekt žlutooranžově svítil a stráž ho honila po řece Pascagoula. Loď se k němu několikrát dostala na dosah dlouhého bidla, ale vždycky, když se jím strážce objektu dotkl, ten zhasl, poodplul kus stranou a tam se zase rozsvítil. Tato zvláštní hra na honěnou trvala asi 40 minut a pak objekt zmizel neznámo kam.
Pascagoulský incident je jedním z nejneobyčejnějších setkání s UFO a mimozemšťany, jaké bylo kdy zaznamenáno. Přestože se únos týkal pouze dvou lidí, byly neznámé létající objekty té noci pozorovány celou řadou dalších osob. Oba unesení muži na své verzi příběhu trvali, přestože pro události z noci 11. října 1973 dosud neexistuje žádné pozemské vysvětlení.
[Velké díky patří autorům stránky http://www.ufocasebook.com/Pascagoula.html, kteří na této adrese prezentují skvělý článek o výše popsané události.]
Poslední případ bude řada z vás jistě znát díky filmu Fire in the Sky (Oheň v oblacích), který vypráví příběh Travise Waltona, mladíka pracujícího spolu s šesti dalšími dřevorubci v arizonských lesích.
Arizona 1975
Sedmičlenní skupina dřevorubců právě ukončila pracovní den a všichni se společně vraceli nacpáni do automobilu typu pick-up po odlehlé dřevařské silnici vinoucí se hlubokými lesy. Byl už téměř listopad, takže slunce už zapadlo, ale posádka vozu si pojednou v lese všimla velice silného zdroje světla. Řidič zastavil, aby si všichni prohlédli, co to je. Nedaleko silnice uviděli zploštělý disk vznášející se nad zemí. Jeden z mužů, Travis, vystoupil z auta, aby se na objekt podíval zblízka.
Travis se k objektu blížil a ohromeně si ho prohlížel, když ho najednou oblilo modré světlo a on dostal ránu, jako by ho zasáhl elektrický proud. Ostatní, kteří mezitím vylezli z auta za ním, se vyděsili a rychle se do vozu vrátili. Po krátké debatě se muži rozhodli, že pro Travise půjdou, jaké ale bylo jejich překvapení, když zjistili, že Travis je pryč. V šoku se rozjeli do městečka a tam všechno nahlásili místní policii.
Policisté jim zpočátku nevěřili, domnívali se, že buď Travise sami zabili, nebo se tímto způsobem snaží krýt nějakou nehodu, která se Travisovi stala, a on při ní přišel o život. Všichni podstoupili test na detektoru lži, ale všichni vypověděli navlas to samé, a zdálo se, že mluví pravdu. Bylo zahájeno rozsáhlé pátrání, ale po Travisovi nebyla nalezena ani stopa – ani přímo na místě setkání s talířem, ani nikde jinde.
Travis později vypověděl, co se mu přihodilo. Prý byl neznámo jak dlouho v bezvědomí, ale pak se probral a nejprve si myslel, že je v nemocnici. Pomyslel si, „Díky bohu, jsem v nemocnici, odvezli mě do nemocnice.“ Pak si ale všiml, že vzduch je velice vlhký a horký. Necítil se pohodlně a pak si všiml, že má na sobě pořád své pracovní oblečení. „Proč mi ho sestra nesvlékla?“ ptal se sám sebe.
Jak se probíral k čím dál větší bdělosti, zjistil, že je kolem hrudníku k posteli připoután. V dálce viděl pohyb nějakých postav, a tak na ně chvíli zaostřoval, až zjistil, že to nejsou doktoři a sestry, ale nějaké „hrozivé bytosti“.
Pak už na něj hleděly tři bytosti s humanoidními rysy. Měly nezvykle velké hnědé panenky velikosti čtvrtdolaru. Na výšku měly bytosti něco málo pod metr a půl, byli hubené a jejich kůže vypadala jako marshmallows (žužu). Měly malé jemné ruce a prsty bez nehtů. Oproti drobnému tělu měli všichni nepoměrně velkou a zcela lysou hlavu. Travis do jedné z bytostí strčil a překvapeně pocítil, jak je velice lehká. „Jako bych strčil do nějaké jemné a pórovité houby na mytí,“ vypověděl později.
Rychle se zbavil svých pout a vyskočil na nohy. „Zpátky, sakra!“ varoval je.
Travis si později vzpomněl, jak ho zprvu naprosto fascinovaly „neuvěřitelné oči“ mimozemšťanů. Duhovky měly dvakrát větší než lidé, v průměru skoro dva a půl centimetru. Byly tak velké, že pod víčkem měli tvorové ukrytu i část panenky, což dávalo očím kočičí vzezření. Z jejich bělma toho bylo vidět jen velice málo. Neměli řasy ani obočí a jejich malá ústa se jim prý ani jedinkrát nepohnula.
Poté, co se Travis zachoval nepřátelsky, bytosti z místnosti odešly otevřenými dveřmi. „Musím se odsud dostat,“ pomyslel si Travis.
Vyšel tedy z malé místnosti a zjistil, že za ní je opuštěná chodba, která se někam stáčí. Šel jí, až se ocitl v kruhové místnosti s kopulovitým stropem a třemi obdélníkovitými dveřmi, které ale byly všechny zavřené. Místnost byla prázdná, až na jediné křeslo uprostřed, otočené zády k němu. Vykročil tím směrem a postupně zjišťoval, že místnost je temnější a temnější, až nad sebou uviděl hvězdy. U prázdného křesla si všiml něčeho, co připomínalo ovládací panel s tlačítky.
Pak si Travis uvědomil, že ho asi hledají a pokoušel se kruhovou místnost opustit. Dveře se nejdřív nechtěly otevřít, ale pak se jedny z nich rozjely a do místnosti vstoupil skoro dvoumetrový svalnatý muž. Travis se ho okamžitě začal ptát, kde to je a co se to vůbec děje, ale muž neodpovídal. Muž Travise vyvedl z místnosti, šli spolu chodbou k dalším dveřím, které se před ním otevřely, a ty už vedly ven z lodi, ve které celou dobu byl. Jenže se neocitl pod noční oblohou, ale v další, obrovské místnosti (hangáru), v níž se nacházelo mnoho plavidel jako bylo to, ze kterého právě vystoupili.
Nakonec ho vysoký muž přivedl do menší místnosti, ve které byli další dva muži a jedna žena. Všichni tři se v obličeji nápadně podobali jeho průvodci, jako by to byli sourozenci. I s nimi se Travis pokusil zapříst hovor, ale všichni byli zticha. „Řekl by mi někdo, prosím, kde to jsem? Co se to tu k sakru děje? Co je to za místo?“
Žena a jeden z mužů ho místo odpovědi vzali za paže a vedli ho ke stolu. Žena držela předmět, který připomínal kyslíkovou masku, jen k němu nevedly žádné hadice, jen u něho byla připevněna malá černá kulička velikosti golfového míčku. Nasadila mu ji a Travis cítil, jak usíná. „K sobě jsem přišel až když jsem zjistil, že ležím na studené dlažbě západně od Heberu v Arizoně. Ležel jsem na břiše s hlavou podepřenou pravým předloktím Studený vítr mě okamžitě zcela probral. Zvedl jsem oči a uviděl zhasínající světlo na spodku zakřiveného, blyštivého trupu lodi. Buď tam právě zhasínalo nějaké světlo, nebo někdo právě dovíral otevřený vstup. Viděl jsem to jen chvíli, ale nebyl jsem si jistý, co to bylo.“
Travis začal volat o pomoc a dostalo se mu lékařského vyšetření a péče. Byl evidentně v šoku a chtěl vyprávět o tom, co se mu přihodilo. Největším otřesem ale pro něho bylo zjištění, že byl nezvěstný celých pět dní.
pokračování…
(c)2010 Dan Eden (c)2010 Překlad: Jan Kovář ml.
Zdroj: http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/5042-sedi-mimozemstane-odkud-pochazeji-1/
