Rodovým dědictvím nebyl jen majetek, ale i sklony k násilí

1Šestileté děvčátko sedí spořádaně v pohodlném křesle. V ruce drží malou panenku a s leskem v očích hledí přímo před sebe. Tam na železném háku visí postarší cikán. „Palte ho rozžhaveným železem a bodejte ho jehlicemi, dokud se nepřizná,“ křičí na katovy pomocníky Jiří Báthory.

Malá Alžběta Báthoryová (1560–1614) se na mučící praktiky, které nařizuje její otec, dívá s nesmírným zaujetím. Nic podobného zatím nezažila. Netuší, že za pár let to bude ona, kdo bude posluhovačům rozkazovat, aby mladým dívkám pod nehty vpichovali jehlice a do genitálií vkládali rozžhavené železné tyče.

Porodila vražedkyni
Sedmý srpnový den roku 1560 je ve městě Nyírbátor v dnešním západním Maďarsku co slavit. Do hraběcí rodiny Báthoryů se totiž narodí první a jediná dcera, Alžběta. Župan Jiří Báthory by si sice raději přál syna, ale i tak se to musí zapít. Celé dva dny se napájí lahodným vínem a prohání nejednu sukni ze svých poddaných. Anna Báthoryová (1539–1570), neteř polského krále a velkoknížete litevského Štěpána Báthoryho (1533–1586), se z těžkého porodu vzpamatovává několik dní. Nemá ani zdání o tom, že na svět právě přivedla budoucí největší sériovou vražedkyni v maďarských dějinách.

Jediná povinnost – vdát se!
Alžběta dostává to nejlepší vzdělání. Učí se latinsky, maďarsky i německy. Zajímá se o astrologii. Její rodina patří k nejbohatším v Uhrách, tak se není čemu divit, když Alžbětu zahrnuje tím největším luxusem – nákladné róby, vytříbené šperky i nábytek předních evropských řezbářů. Jak se ale říká, něco za něco. Alžbětinou povinností je vdát se, a dobře. Už v 15 letech pro ni rodiče vyberou toho pravého – o čtyři roky staršího příbuzného Františka Nádasdyho (1555–1604), budoucího hlavního kapitána uherských vojsk.

Manželství plné sadismu
Svatba s tímto urostlým, ale impulzivním mladíkem proběhne v květnu roku 1575. Oslavy trvají několik týdnů za účasti asi 4500 hostů. Brzy se Alžbětě narodí první dítě – dcera Anna. V průběhu dalších let svému manželovi povine ještě čtyři potomky. Manželství vypadá jako dokonalé. Ovšem jen na povrchu – uvnitř je naplněné zvráceností a sadistickými praktikami. Sám František se přímo vyžívá v mučení tureckých zajatců a údajně ve stejných zvrhlostech podporuje i svou manželku. Ta si ale za své oběti vybírá mladá děvčata z jejich panství. 10 let po svatbě se zvrhlosti manželského páru začínají dostávat na povrch. Vědí o nich panští přisluhovači i úředníci na rodinných statcích. Všichni ale raději mlčí – o svou práci ani o život rozhodně přijít nechtějí.

Krásná a mrtvá
S ranním rozbřeskem kráčí k čachtickému hradu dívka. Čistě vypraná zástěra se třepotá ve větru a pod šátkem ukrývá mladice husté černé kadeře. Nesměle zaklepe na dřevěná vrata. „Jdu žádat o službu u paní,“ pípne nevinně na muže, který vykoukne zpoza brány. „Jsi pěkná, moc pěkná,“ odvětí vousatý chlápek v hnědém kabátu a už odvádí dívku do útrob hradu. Večer se ze sklepení budou ozývat nesnesitelné skřeky a ráno ten samý strážný zakope krvavé tělo mladé dívky. Přes ty šrámy a potrhaný obličej ji už nemůže ani poznat. Taková to byla krasavice.

Bilancuje na tenkém ledě
Oběti pro své zvrhlé choutky si hraběnka Báthoryová nejčastěji vybírá právě mezi dívkami, které k ní jdou žádat o službu. Někdy si ale klidně pošle několik pochopů, aby pročesali panství a přivezli každou mladou dívku, na kterou narazí. Většinou jde o sirotky, ale čas od času své paní dovlečou i příslušnici chudé šlechty. Hraběnka se pohybuje na tenkém ledě, ale své vášni nemůže poručit. „Šlo o nemocnou, impulzivní sadistku. Násilí konala pod tlakem neodolatelného vnitřního impulsu, který ji nutil zabíjet. Původce této choroby musíme hledat v její rodině,“ shodují se dnes moderní psychiatři.

2 Podivné dědictví
V rodě Báthoryů se po generace nepředával jen obrovský majetek, ale i dědičné choroby. Podobně jako u Habsburků, i tady byly běžné sňatky mezi příbuznými. Vědci, kteří zkoumali rodokmen Báthoryů, se shodují, že se vyznačovali výstředními povahovými vlastnosti. Mezi ně patřila například samolibost, pýcha, tyranství, smyslnost nebo sexuální zvrácenost. Alžběta Báthoryová byla jen obětí tohoto rodinného dědictví.

Musí být tvrdá
Píše se rok 1604 a pro Alžbětu nastávají krušné časy. V lednu ve věku nedožitých 49 let umírá její manžel František. Doplatí pravděpodobně na svou velkou vášeň – válčení a podlehle některému ze svých zranění. Alžběta je na dně. Všechna panství musí odteď obstarávat sama. A že jich není málo. Najdeme je například v Sárvárech, Keresztúru, Čachticích, Vranově nad Topľou, Prešpurku nebo Vídni. Situace si žádá tvrdé jednání a Alžběta Báthoryová to splňuje do puntíku. Navíc jako čerstvá vdova k sobě přitahuje chamtivce, kteří mají políčeno na její obří majetky. „Musela být tvrdá, jinak neměla šanci obstát,“ ozývají se hlasy dnešních historiků.

Vánoce, slavnosti masakrů
Sadismus hraběnky Báthoryové nyní nezná mezí. Své mučící praktiky dovádí k dokonalosti. Dívky týrá hořícími svícemi nebo rozpáleným železem. Pod nehty jim píchá jehlice a v zimě je nechává polévat studenou vodou, dokud neumrznou. Jiné jednoduše nechá zemřít hlady. Ne všechny své oběti ale zabije. Svědci vypovídají, že viděli děvčata tak popálená, že ani nemohla nastoupit do kočáru. Některým obětem prý s chutí vykousávala kusy tkáně z tváře i jiných částí těla. Trýznění se stává každodenní součásti hraběnčina života. Oslavuje jím Vánoce, ale i svatbu svojí dcery.

Kusy těl na každém nároží
V okolí jejích panství, hlavně v Čachticích, se začínají ve velkém objevovat mrtvoly. Hraběnka si své oběti sice nejprve nechává u sebe. Často je má například zastrčené pod vlastní postelí. Až už je zápach z jejich tlejících těl nesnesitelný, přikáže poddaným, aby se jich co nejrychleji zbavili. Brunátní muži mají co dělat, aby neomdleli, když zakopávají rozpadající se lidská těla. A kam je dávají? Všude, kde je místo – na hřbitovy, na pole i do obilných jam. Často je zahrabou tak lajdácky, že je za pár dní vytahají psi nebo vlci. Ohryzané kusy lidských těl se pak válejí takřka na každém rohu.

Vyšetřovat bude rodinný přítel
Není se čemu divit, že se poddaní začínají bouřit. Například v Čachticích nemůže hraběnka vyjít ven ze svého hradu bez stráží. Lid by ji zabil. První krok vůči kruté šlechtičně učiní protestantský kazatel Štěpán Maďári a veřejně proti ní vystoupí. Dopis přímo uherskému králi Matyáši II. (1557–1619) zase napíšou obyvatelé Čachtic a přidá se k nim i místní farář Ján Abrahamides-Ponický. Matyáš nemůže jinak a nařizuje začátkem března roku 1610 důkladné vyšetřování celého případu. A koho tím určí? Hraběte Jiřího Thurza, nejvyššího zemského správce a soudce po králi, ale zároveň také rodinného přítele Báthoryů.

Kolona k útěku připravena
I kdyby všechno byla pravda, Thurzo moc dobře ví, že Alžbětu Báthoryovou nemůže poslat na smrt. Důvodů je hned několik – od osobních přes příbuzenské až po politické. Alžběta má totiž přátele na vlivných místech. Navíc by její smrtí byly v ohrožení rodinné majetky. Na nátlak Thurza a Alžbětina zetě proto sepíše hraběnka tajný testament, ve kterém všechny majetky Báthoryů odkazuje svým dětem. Alžběta o vyšetřování moc dobře ví, ale spoléhá na své postavení. Opatrnosti však není nikdy dost, a proto má hraběnka pro případ nutnosti v Čachticích připravenou kolonu vozů k útěku.

Přistižena při činu
Sebejistotu krvavé hraběnky dokazuje fakt, že ani během vyšetřování nehodlá se svými praktikami přestat. Dál si na svá panství zve mladé dívky a krutě je mučí. Pohár ale nakonec přece jen přeteče. Stane se tak těsně po Vánocích roku 1610. Na její sídlo v Čachticích zamíří vyšetřovatel Thurzo se svou družinou. Chce hraběnku vyslechnout a domluvit se na dalším postupu. Když vstoupí do sídla, překvapí ho odporný zápach linoucí se chodbami. Návštěvníci včetně Thurza si drží plátna před obličejem, když sestupují do hradního sklepení. Tady údajně objeví hraběnku Báthoryovou přímo při činu – právě dokončuje mučení jedné nešťastnice.

Chci vypovídat!
Thurzo se rozčílí a přímo na místě vyřkne nad Alžbětou Báthoryovou rozsudek – doživotní vězení. Ještě ten samý večer je hraběnka zazděna na svém hradě. S okolním světem ji spojuje pouze malé okénko na podávání jídla. Soud se s Alžbětou nikdy nekoná. I když ona sama se hned několikrát nechává slyšet, že chce vypovídat. Ze svého vězení se ale už nikdy nedostane. Místo toho proběhne na začátku ledna roku 1611 proces s hraběnčinými posluhovači. Z vražd a krutého mučení je obviněn Ján Ujvári, Helena Jóová, Katarína Benecká a Dorota Szentesová.

Kočka i kanibal
Několik desítek svědků se hrne před soud, aby vypovědělo, jaké zrůdnosti se na čachtickém panství konaly. Farář Ponický dokonce obviní Báthoryovou a její pomocníky z kanibalismu. Před soudem se propírají i tak neuvěřitelné věci, jako magická schopnost Báthoryové převtělovat se do kočky. V této podobě pak prý strašila své poddané. Přesný počet obětí krutých praktik hraběnky z Čachtic není znám. U soudu se objevuje číslo 650.

Zabila na 3000 lidí?
Číslo je odvozeno ze svědectví jistého panoše, který u Báthoryové objevil zápisník se jmény. Bylo jich tam na 650 a prý šlo o její oběti. Historikové ale tvrdí, že pokud takový seznam skutečně existoval, pravděpodobně se jednalo jen o soupis poddaných než o oběti. I dnes existuje hned několik názorů na počet lidí, které má Alžběta Báthoryová na svědomí. Rozmezí se pohybuje od několika desítek až po pár tisíc. Podle spisovatele Andreje Štiavnického a jeho výzkumu zabila hraběnka na 3000 lidí.

Uštípnuté prsty a hořící hranice
O osudu čtyř obviněných má soud z ledna 1611, který se koná na severozápadním Slovensku ve městě Bytča, jasno. Helena i Dorota jsou za živa upáleny, ještě předtím jim ale kat uštípne všechny prsty na rukou. Ján je pro svůj mladý věk nejprve sťat a až potom je jeho tělo spáleno. Katarína se jako jediná smrti pro nedostatek důkazů vyhne. Týden po procesu ale hoří hranice znovu. Tentokrát na ní stojí Eržika Majorová z Myjavy, známá všude v okolí jako bylinkářka a čarodějka. Právě ona totiž měla Alžbětě Báthoryové pomáhat při nejrůznějších chorobách.

Definitivní konec?
Když se výsledky vyšetřování dostanou na královský dvůr, Matyáš bouchne pěstí do stolu. S prací Thurza není vůbec spokojen. Okamžitě nařizuje nové vyšetřování. Thurzo se ale snaží královo rozhodnutí odvrátit. Nakonec se zmíní o tajném testamentu. Královi okamžitě dojde, že by z popravy Báthoryové neměl vůbec nic, a tak své rozhodnutí odvolá. Případ Báthoryová je definitivně uzavřen. Alespoň pro tentokrát.

Zločinec, nebo oběť?
Dnes, téměř 400 let po procesu, se začínají objevovat názory, že Alžběta Báthoryová nebyla vůbec zločinec, ale spíše oběť. První otazníky vyvolává již samo zabíjení poddaných. Alžběta Báthoryová žila v době, kdy značně ubývalo pracovních sil kvůli válkám a epidemiím. Proč by si majitelka tak rozsáhlých panství vraždila vlastní poddané, které tak potřebovala? O zabíjení poddaných z cizího panství nemůže být vůbec řeč. Jeho majitel by se rychle ozval a požadoval by náhradu.

Tři měsíce stará mrtvola
Podivné jsou i praktiky vyšetřovatele Thurza. Hraběnku nenechá nikdy vypovídat a u soudu nepředloží proti ní ani žádné průkazné důkazy. Mezi řádky se šeptá, že i dívka, kterou měla Báthoryová mučit před zraky Thurza, byla do sklepení pouze nastrčená. Ve skutečnosti už byla nejméně tři měsíce mrtvá. Další, dosud živé dívky, které Thurzo na čachtickém hradě objevil, před soudem nikdy nevypovídaly.

V nesprávný čas na nesprávném místě
Jedna z teorií říká, že Báthoryová byla jen součástí podivných politických machinací. Rodový majetek byl značný a každý si na něj brousil zuby, včetně vyšetřovatele Thurza. Jeho získání totiž přinášelo možnost vládnout nad územím celé oblasti Sedmihradska (část dnešního Rumunska). „Alžběta zkrátka byla žena, která byla v nesprávný čas na nesprávném místě,“ říká řada historiků. Její krutost nad poddanými, která ale v tehdejší době nebyla ničím výjimečným, a vrozený sadismus u Báthoryů přímo nahrával spiklencům.

Důkaz chybí
První snahy o získání rodového majetku proběhly totiž už v roce 1609. Na světlo světa se vynořila spekulace, že hraběnka Báthoryová chtěla otrávit přímo krále. Matyášovi II. a hraběti Thurzovi mělo být během večeře u hraběnky podáno otrávené pečivo. Pokud by se tato skutečnost prokázala, hrozilo Alžbětě odebrání majetku. Oba hodnostáři ale návštěvu u hraběnky přežili a důkaz o údajném pokusu zabít je chyběl.

Byla otrávena?
Blíží se konec srpna roku 1614. Čtyřiapadesátiletá Alžběta Báthoryová sedí již čtvrtým rokem ve své zazděné cele. Odpoledne 21. srpna nahlédne dovnitř malým okénkem strážný. Prohodí s hraběnkou několik slov. „Zdála se v pořádku. Myslelo jí to a i fyzicky jí nic nescházelo,“ vypoví strážný později. Večer najde služebná Alžbětu, sadistickou čachtickou paní, mrtvou. Příčina její smrti nebyla nikdy objasněna. Mezi možnými variantami jejího skonu se objevuje i otrava.

Existuje jediný portrét
Za pár týdnů je hraběnka pohřbena. Kam? I o tom se vedou silné debaty. Jedna strana říká, že místem jejího posledního odpočinku je krypta čachtického kostela. Druhá verze mluví o rodinné hrobce v Sárvárech. Její ostatky se i kvůli tomu nikdy nezkoumaly. Čachtický hrad je dnes v troskách, zámeček v podhradí zmizel úplně a v místním muzeu visí jediný existující portrét slavné vražedkyně.

******

Krvavé koupele? Holý nesmysl!
• Alžbětu Báthoryovou obklopuje nejedna legenda. Asi nejznámější se týká krvavých koupelí, kterých si měla hraběnka užívat.
• Během jednoho ze svých excesů uhodila údajně Alžběta svou služebnou tak silně, až z ní vystříkla krev.
• Červená tekutina ulpěla na hraběnčině kůži, která byla poté krásnější a mladší. Alžběta proto začala zabíjet mladé panny, aby se mohla koupat v jejich krvi a tím si uchovat věčné mládí.
• Z lékařského hlediska jsou koupele v krvi holý nesmysl – krev se totiž rychle sráží, stydne a zapáchá.
• Stejně neopodstatněná je i legenda o železné panně, do které měla hraběnka své oběti zavírat. První zmínky o podobném zařízení se totiž objevují až v roce 1678, tedy 64 let po Alžbětině smrti.

Zdroj: EPOCHA SPECIÁL