Sovětské impérium pamatuje různé hrůzy. Je však málo takových, jako je krvavá řež při výstupu na horu Otorten! Skupina deseti studentů se na sklonku ledna 1959 vydává vstříc vysokohorské turistice. Zakrátko je jich však pouze devět a za dalších pár dní je již pohřešována celá skupina! Nález těl šokuje i zdejší otrlé lovce, kteří jsou u mrtvých jako první. Kdo, nebo co řádí na vrcholku, který se těžko někdy zbaví přízviska Hora mrtvých?
Je noc. Šlehance mrazivého vzduchu mírní plátěné přístřeší, které poskytuje turistické výpravě jedinou jistotu v kruté zimě. Dobře oblečeni, zachumláni, a hlavně připraveni na nástrahy hor nabírají její členové nových sil. Venku je ale zřejmě ještě cosi hrůznějšího než smrtonosný mráz! Brzy to mají všichni členové výpravy poznat. Stany rozřezané zevnitř (!), zbytek věcí ponechaných úhledně na svém místě a rozesetí polonazí nebožtíci v okolí. To vše naznačuje, že začátek února roku 1959 zastihne oblast u hory Otorten skutečně výjimečné zlo. Jaká hrůza tehdy obchází po zasněžených planinách? Ani po padesáti letech není jasno. A otazníky dokonce přibývají!
Vzhůru na vrchol Otortenu!
Skupina deseti studentů přijíždí vlakem 25. ledna 1959 do města Ivděl. Město v nitru Sverdlovské oblasti je jejich první zastávkou. Později se přesunou do vesnice Vižaj – k poslednímu obydlenému místu směrem na sever. A 27. ledna konečně šéf výpravy Igor Djatlov (1934–1959) zavelí k výstupu směrem na horu Otorten. Zpočátku jde všechno podle plánu a mladí Rusové míří směle za svým cílem. Již příští den je ovšem turistů o jednoho méně. Zdravotní potíže Jurije Judina se ukážou být neslučitelné s dalším výstupem. Rychle se proto se skupinou rozloučí a vrací se domů. Dalších devět členů výpravy hlásí bezproblémový stav a karavana pomalu pokračuje přes horu Cholat Sjachl ke svému cíli. Je snad dílem osudu, že jeden z kamarádů uniká hrůzostrašnému běsnění, které má přijít?
Risk, nebo jistota v táboře?
Dne 31. ledna skupinka dorazí na okraj podhorské oblasti a začíná se připravovat pro lezení. V lesnatém údolí ukládá přebytek potravin a vybavení, které budou k dispozici na cestě zpět. Následující den, 1. února, turisté začínají prostupovat průsmykem. Zdá se, že plánují dostat se přes průsmyk a rozbít stanový tábor na druhé straně. Prudké zhoršení povětrnostních podmínek však sníží viditelnost a skupina ztrácí orientaci. Po krátké poradě se proto členové rozhodnou zastavit a utábořit se na svahu hory Cholat Sjachl. Je tento záměr skutečně nevyhnutelný? „Djatlov se podle mě rozhodl neriskovat ztrátu zvládnuté vzdálenosti, a proto navrhl postavit stany. V tu chvíli se to jistě zdálo jako rozumný a jediný možný nápad,“ líčí později Jurij Judin.
Je hora místem dávného zločinu?
Na počátku všeho může být pouhá nevědomost. Když se členové výpravy připravují na vzrušující výstup, zřejmě netuší, na jaký kopec vůbec chtějí vystoupat. Podle ruského badatele Vadima Černobrova (*1965) totiž jméno Cholat Sjachl v překladu z jazyka Mansijů (původní místní národ s finskými kořeny – pozn. red.) znamená Hora mrtvých mužů! Sami domorodci se prý raději snaží návštěvě tohoto místa vyhnout. Řádil zde snad nějaký záhadný zabiják již v minulosti? Mají se stát Djatlov a jeho přátelé dalšími obětními beránky?
Proč se studenti neozývají?
První známky znepokojení blízkých přicházejí, když 12. února neobdrží smluvený telegram. Ani další dny o sobě nikdo z expedice nepodá zprávu a začíná panika. Do oblasti míří záchranné skupiny, následované armádními vrtulníky. Co se mohlo stát? Tuto otázku si pokládají všichni, kteří devítku mladých akademiků znají. V poměrně krátké době objeví horský tábor, který je však zcela opuštěný! Všechny věci však zůstávají na svém místě. O loupežné přepadení tedy v žádném případě jít nemůže. Stany jsou sice podivně prořezané, ale nikoliv zvenku, nýbrž zevnitř. Proč všichni studenti zmizeli a kam?
Kam míří polonazí a bosí?
Když se ve čtvrtek 26. února 1959 přiblíží dobrovolný záchranář Michail Šaravin k prvním tělům, začíná pociťovat znatelnou hrůzu. Po bližším ohledání je mu jasné, že tady něco nehraje. Dva nešťastníci, Georgij Krivoniščenko (1934–1959) a Jurij Dorošenko (1937–1959), leží ve sněhu zmrzlí na kost, mají na sobě pouze teplé spodní prádlo, a navíc jsou bosí. Žádné známky násilí však nenesou. Proč se tedy vydali ven z bezpečí tábora? Kousek opodál je objevena další hrůzná podívaná. Šéf výpravy Djatlov, Zina Kolmogorovová (1936–1959) a Rustem Slobodin (1935–1959) svými pozicemi připomínají snahu vrátit se zpět do základního tábora. Ale mráz je nakonec silnější. Navíc Slobodin má na několika místech proraženu lebku! Kdo mu toto zranění mohl způsobit?
Jednoho ubili, druhý jen umrzl
Záchranáři a policie se zákonitě děsí, co ještě mohou najít. Ale zbytek členů expedice jako by zmizel ze světa. Až po dlouhých týdnech usilovného hledání se přízrak hrůzy vrací na horskou pláň. Zbývající těla leží pod čtyřmetrovou vrstvou sněhové peřiny, proto se objevují až s oblevou. Ošklivě zřízený Nicolas Thibeaux-Brignollel (1934–1959) spočívá v horském potoce. Kromě několika zlomenin má stejně jako Slobodin proraženu lebku. Jen kousek vedle lze spatřit dosud nevysvětlenou záhadu. Nebohý Alexander Zolotarjov (1921–1959) má spoustu zlomených žeber, ale Alexander Kolevatov (1933–1959) nemá na sobě jediného zranění! Přihlížel snad v osudný okamžik masakrování kamarádů? Nebo byl právě on vraždící bestií?
Co se stalo s jazykem?
Nejhorší pohled se záchranářům naskýtá, když ohledávají tělo Ludmily Dubininové (1937–1959). Pomlácená a omrzlá leží v bezprostřední blízkosti svých kamarádů. Bestie, která se na ní „podepsala“, jí kromě zlámaných kostí také vyřízla jazyk a část úst! Kdo má všechnu tu hrůzu na svědomí? Pár metrů od nebožtíků se nachází zbytky ohniště. Založili ho turisté, aby se zahřáli, nebo šílený vrah, který je nemilosrdně zmasakroval? Pro zodpovězení této a dalších otázek se rozjíždí intenzivní vyšetřování. Když se odpovědné úřady začínají motat v kruhu, hněv přichází i z nejvyšších míst. Samotný první tajemník ústředního výboru komunistické strany Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971) se prý nechává slyšet: „Žádám odpovědné osoby, nechť konají. Trvám na okamžitém a důkladném vyšetření této záležitosti! V Sovětském svazu neexistují žádné nevysvětlitelné záhady!“ Daří se mu svým nekompromisním postojem alespoň trochu uklidnit zděšenou veřejnost?
Podivná oranžová barva pokožky
V celém případu panuje již od počátku řada nejasností. Tou první a nejzásadnější zůstává skutečnost, že skupina v noci z 1. na 2. února kvapně opouští stanový tábor. Důvod tohoto úprku je dodnes nevysvětlen. Podle uniklých tajných informací ze spisu mají také některé z mrtvol nepřirozeně oranžovou barvu pokožky! Lesník Michail Ognějev, který zrovna pracoval poblíž místa neštěstí, tvrdí, že tomu tak nebylo poprvé. „Stalo se tak již v minulosti. Byli tu dva lovci, kteří náhle zmizeli v roce 1958 a našli je až za 3 týdny omrzlé a polonahé. Oba měli podivnou, oranžovou barvu kůže.“ Ani přizvaní odborníci si neví rady s nepřirozenou barvou pokožky. Existuje nějaká spojitost mezi dvěma po sobě jdoucími případy? V horách možná cosi záhadně masakruje lidské oběti! Nebo snad někdo zohavuje nebožtíky až po smrti?
Kdo jsou tajemní sněžní muži?
Členové expedice si vedou pravidelný deník. Zápis z 1. února však nemá žádné další pokračování. Následující den již do zápisníku nikdo nic nenapíše. Přesto se údajně objeví vytržený list papíru, na kterém je v horní části velkými písmeny napsáno: „Od této chvíle již víme, že sněžní muži existují!“ Jedná se o poslední vzkaz některého ze studentů? Nebo jde o čísi podstrčený podvrh? Stejně tak zůstává záhadou, proč se v místě neštěstí objevuje neznámá kovová destička. Již v době tragédie se hovoří o tom, že sovětská vláda provádí v oblasti tajné pokusy. Může kovový úlomek pocházet z nějaké skrývané činnosti?
Létající koule, nebo radiace?
Jiná hypotéza zase počítá s možným působením létajících koulí. Právě ty mají údajně podle očitých svědků v inkriminovanou dobu létat nad horskou oblastí. Hlavní vyšetřovatel případu Lev Ivanov má dokonce prohlásit: „Létající koule mohou mít přímé spojení se smrtí skupiny. Lyžaři se zřejmě neočekávaně ocitli v tajné vojenské zkušební oblasti.“ O jaké ohnivé koule však může jít? Pokud šlo o test zbraní, proč po nich nezůstaly žádné stopy? Pravděpodobnějším důkazem působení armády v oblasti jsou stopy radiace na oblečení nebožtíků. To se však podle oficiální verze vysvětluje tím, že někteří studenti pracovali v laboratořích s radioaktivními látkami a uvedené množství mělo být zbytkem této studijní praxe. Kde tedy skutečně vězí pravý důvod strašlivé smrti členů expedice?
Bože, mám jen jednu otázku!
Až v roce 1990 se svěřuje v jednom z rozhovorů vyšetřovatel Ivanov, že velmi brzy po masakru je jeho týmu nařízeno případ uzavřít a označit přelepkou „Přísně tajné“! Co chtějí sovětské úřady utajit? Snad právě proto okolnosti této tragédie vzrušují lidi i po letech. Na podporu vyřešení incidentu dokonce vzniká Nadace Igora Djatlova, která usiluje o objasnění záhadného případu. „Nesmíříme se s tímto stavem. Chceme přesvědčit současnou ruskou garnituru, aby případ znovu otevřela,“ prohlašuje šéf společnosti Jurij Kuncevič. Osud nebohých studentů nenechává v klidu ani desátého člena výpravy. „Pokud bych měl možnost položit Bohu jen jednu otázku, bylo by to: ‚Co se skutečně stalo s mými kamarády tehdy v noci?‘“ uvádí dosud žijíci Jurij Judin, jediný zachráněný člen prokleté výpravy. Dočká se někdy odpovědi?
