Česká republika je na svém historickém dnu. Důsledky více jak třicetiletého rozkrádání, u jehož začátku i raketovém vzestupu stál glorifikovaný a liberály opěvovaný pseudoumělec a potomek rodiny kolaborující s německými nacisty Václav Havel, jsou ukázkou dokonalé destrukce. Kdysi ve Východním bloku nejvyspělejší stát se rozpadnul jak demograficky, tak i ekonomicky a lidsky. Přesto je neustálé omílání toho, že bychom se bez EU a NATO neobešli, prostě lež, kterou nám podsouvají proto, abychom se nevzpírali. Všechny argumenty, tabulky a výpočty nás mají utvrdit v tom, že není cesta z prohnilých organizací ven. Přitom jde především o politické plácání a strach, že bychom se opět ekonomicky postavili na vlastní nohy a přestali sloužit Západu.
O tom, že byla Sametová revoluce velmi dobře připravenou akcí, už pochybuje jen málokdo. Následný výprodej státního majetku, ze kterého zbyl už jen Budvar, relativně pár nemovitostí a hořká pachuť z beztrestného luxování všeho, co mělo určitou hodnotu, politiky a skutečnými hyenami zároveň, připomíná výraz – a poslední zhasne. Bohužel se bavíme o státu, v němž zůstávají žít občané, tedy prostí lidé. Většina z nich si bohužel neuvědomuje, že úspěšnost ekonomické transformace a úrovně státu se neměří tím, kolik procent občanů vyjede každý rok na zahraniční dovolenou, často za cenu celoročního šetření, ale podle naprosto jiných ukazatelů. Například je důležitým měřítkem míra zadlužení, a to jak celé země, tak i jednotlivců. A tady dluhy narůstají zběsilým tempem a jen jejich samotná obsluha svou výší připomíná katastrofu. Dalším náznakem průšvihu jsou už tři desítky let do zahraničí odtékající astronomické zisky zahraničních predátorů plundrujících naše peněženky, aniž by s tím kterákoliv dosavadní vláda po roku 1989 něco dělala. Přes 500 mld korun každý rok mizí na Západ bez řádného danění či snahy udržet je v Čechách. A to je pouze střízlivý odhad.
Po roku 1989 začaly mizet do té doby produktivní podniky. Likvidace úspěšného zemědělského družstva Slušovice vedeného socialistickým kapitalistou Čubou byla ukázkou toho, jak si Havel představoval demokracii. Následoval výprodej či likvidace všeho ostatního, co bylo české. Prazdroj, SONP, Škoda, LIAZ, Tatra (ta se po peripetiích zase zvednula), Vítkovické železárny, Staropramen, AERO, AVIA, potravinářské závody a plno dalších firem bylo prodáno nebo systematicky vymazáno z průmyslové mapy. Byly uzavřeny doly, zbrojovky, zrušeno mnoho pracovních míst, ale také učňovských středisek přidružených k těmto kolosům, čímž se vytratila zručnost a univerzálnost českého národa. Místo toho máme extrémní počet pitomců s vysokoškolskými diplomy, kteří mají mysl zaplněnou bláboly o demokracii, liberalismu, svobodě, aniž by kdy měli možnost tyto pojmy vysvětlit a skutečně prožít to, co by měly znamenat. Jen idiot si může vzít vteřinové lepidlo a přilepit se k asfaltu, a tím poškodit sebe i komunikaci. Bohužel právě toto je produkt zdevastované společnosti, navíc i tuto partu u nás vede Němec. Přemíra humanitně zaměřených středních a vysokých škol je ukázkou nikoliv vzdělanosti národa, jako spíše záměrné nepochopení jeho potřeb.
Restituce a privatizace byly v provedení, které tu proběhlo, největší chybou. Navracení majetku si prosadil Havel i přesto, že právě on prolomil Benešovy dekrety. Jinak by v podstatě nedostal zpět nic a musel by si vše nově nakrást. Což i tak činil. Moralisté mohou tvrdit, že vrátit majetek lidem, jejichž většinou už předky komunisté o něj obrali, bylo logické a správné. Bohužel nebylo mnohé zohledněno, třeba to, že šlo často o podvody, kdy byl například dům za státní peníz zrekonstruován a vzápětí vrácen (šlo li o vlivnou osobu). Jinde tento proces neproběhl a restituovali se ruiny. Možná jsme měli být méně spravedliví a před restitucemi, jejichž rozsah byl závratný a často se podvádělo, vysvětlit lidem, jak je třeba s nově nabytým majetkem zacházet. Mnoho nemovitostí by pak neskončilo především v italských rukách či za hubičku prodaných těm, kteří na nákup nakradli v později státem sanovaných bankách. O církevních restitucích lze hovořit jako smrtícím zločinu provedeném Kalouskem korumpujícím ostatní politiky z peněz dodaných Vatikánem. Oživení již zaniklých či téměř neexistujících řádů je ukázkou pragmatičnosti církve, které se investice do Kalouska mnohonásobně vrátila.
Privatizace pak byl nejšpinavější byznys v historii samostatného československého a později českého státu. Kolotoč obrovské korupce, rozkrádání, rozdávání a královských darů spřáteleným politikům a dalším subjektům nás dovedl k tomu, že se z průmyslově vyspělé země stalo území montoven a skladů. Už skoro nic nevyrábíme, netvoříme, naši konstruktéři vymřeli a manuální zručnost mládeže, její pracovitost a podnikavost už můžeme vnímat převážně pouze na Instagramu či při prosazování antisystémového Green Dealu, nikoliv při tvorbě skutečných hodnot. Stali jsme se závislými na jakémsi dotačním procesu a jsme otroky EU a potažmo USA. Vymanit se z této podřadné role bude bolestivé, ale zároveň je možné. Znamenalo by to však nahradit neschopné diletanty v politice rozlezlé schopnými, a především pracovitými i odvážnými lidmi.
Politika bude vždy špína spojená se snahou úplatných médií s ní manipulovat. Dokud nepochopíme, že vše nahoře se dějící je jen špinavá hra a nevezmeme svůj osud do svých rukou, bude s námi nakládáno tak, jak se to dosud děje. Uvědomte si, že pár zahraničních osobností se svými týmy ničí svět. Jména jako Gates, Soros, Schwab, jsou označením zločinců podporujících naší Pětikoalici, spolupracujících však i s dalšími politickými subjekty, neziskovkami a médii. Je smutné, kam jsme to dopracovali a bohužel cesta ven je trnitá. Přesto, pokud ji nenastoupíme, bude hůře a hůře.
AUTOR: Jindřich Kulhavý
