Snem utopistů je, aby si všichni lidé byli rovni v „lidských právech“. Snem realistů je, aby si lidé byli rovni alespoň ve svých povinnostech. Ani jedné skupině se sen nikdy nesplní. Jsme totiž jenom lidé.
Utopisté, ba celé jejich zájmové skupiny, mají tendence neustále rozšiřovat obsah pojmu „lidská práva“. Jejich snahy doprovází jeden fenomén. Čím méně peněz ve společné pokladně máme, tím větší je snaha zařadit mezi lidská práva kdejakou kravinu, na jejíž zavedení do praxe by byly potřeba peníze, které nemáme. Oproti tomu realisté, tedy většinou ti, co realizaci plánů utopistů platí, by se oproti výše uvedenému spokojili alespoň s tím, kdyby si všichni byli lidé rovni ve svých povinnostech. Jenže nejsou. Stav, který považují za normální, tedy že práva jednoho člověka jsou vždy doprovázena povinnostmi téhož člověka, u tzv. „lidských práv“ neplatí. Definice jednotlivých „lidských práv“ je podle mě vždy a výhradně postavena na principu nerovnosti, kdy náklady na zajištění lidských práv jedněch (nám říkají, že všech) mají platit jen druzí. Říkají tomu solidarita, ve skutečnosti je to však normální výpalné.
Samostatnou kapitolou je pak rovnost před zákonem. V zásadě se na její potřebě shodnou utopisté i realisté, nicméně ani tak jednoduchý princip, jako jsou stejná pravidla pro všechny v případě postavení se před zákon, v reálném životě neplatí. Pokud někdo tvrdí, že ano, tak kecá. Stačí se podívat na to, jak jsou souzeny kauzy z různých oblastí našich životů, ať už jde o trestné činy hospodářské povahy (politik versus nepolitik) nebo o trestné činy povahy násilné (příslušník majoritní společnosti versus menšinové). Stanout před soudem totiž neznamená nic jiného, než stanout před člověkem či několika lidmi, kteří zkrátka nejsou nikým jiným, než… ano, zase jen lidmi. A neznamená to také nic jiného, než stanout před systémem, který nevytvořil nikdo jiný, než lidé.
Po celou dobu vývoje až do dnešních dnů si lidé mezi sebou nebyli rovni nikdy. Jejich vzájemné postavení mezi sebou bylo vždy výsledkem řady faktorů, které se za tisíce let nezměnily – počínaje intelektem, přes fyzickou sílu, šikovnost, tah na branku, až po existenci známostí, které některým dovolují víc a některým méně (většině nic, protože je nemá). Představa, že tuto lidskou přirozenost někdy změní nějaký zákon a jeho vymáhání pod sankcí, je zcela lichá, byť by byla dlážděna těmi nejlepšími úmysly.
Ano, na planetě Zemi vítězí silnější, rychlejší, hbitější, šikovnější, rozumově vybavenější, ale bezpochyby také například zákeřnější a podlejší. Bylo by dobré si uvědomit, že tento stav není v živočišné říši ničím výjimečným, a že není škodlivý tak, jak se nám pseudohumanisté snaží vtlouct do hlav. Pokud se někdo domnívá, že mu zákony umožní vyrovnat se těm dravějším, fatálně se mýlí. Dostane se tak jen do stádia, kdy uspokojen otupí a nemá nejmenší motivaci k tomu, být lepší. Ti silnější, rychlejší, hbitější, šikovnější, rozumově vybavenější, ale bezpochyby také například zákeřnější a podlejší si vždycky cestu najdou.
Lidé? Ti si nebyli, nejsou a nikdy nebudou rovni. Můžeme se jen snažit o to, abychom se alespoň u rovnosti před zákonem dostali co nejdále, nicméně protože lidi soudí zase jen lidé, nikdy skutečné rovnosti nedosáhneme. Takový život byl, je a bude. Všechno ostatní, zejména pak nějaká uměle stanovená a stále se rozšiřující „lidská práva“, je jen chlebem a hrou, kterou pro davy ve skutečnosti pořádají nikoli jen silnější, rychlejší, hbitější, šikovnější a rozumově vybavenější, ale především ti zákeřnější a podlejší.
