„Musíš mi slíbit, že si z mého paláce nic neodneseš,“ přikazuje podle legend vládce Šalamoun africké královně ze Sáby. Ta se přijela do Svaté země přesvědčit o jeho věhlasné moudrosti. Panovnice souhlasí, uprostřed noci ji však přepadne žízeň, a tak se napije vody. „Porušila jsi přísahu!“ hřímá panovník, který ji načapá. Místo trestu s ní ale stráví noc plnou vášně.
Legendární královna ze Sáby (žila snad v 10. století př. n. l.) tak porušuje svůj slib už podruhé, protože o devět měsíců později porodí chlapce, budoucího etiopského vládce Menelika I. (údajně vládl kolem roku 950 př. n. l.). Nikomu však neřekne, kdo je jeho otcem, dokud se jí na to potomek o 20 let později sám nezeptá…
Zloděj Azariáš
Mladík posléze podle pověstí zamíří rovnou do Svaté země, kde ho král Šalamoun (vládl asi v letech 970–931 př. n. l.) vítá s otevřenou náručí a dovoluje mu zůstat po tři roky. Během té doby se Menelik pečlivě učí Tóru (jde o prvních pět knih hebrejské Bible). Místní lidé s tím ale mají problémy. „Váš syn jako by vám z oka vypadl a nikdo si není jist, jestli zrovna mluví s vámi nebo s ním, prosím, pošlete ho domů,“ naléhají na Šalamouna. Vládce jim vyhoví. S Menelikem se ale rozhodne poslat do jeho domoviny nejstarší syny všech nejvyšších kněží. Tehdy jeden z nich, jistý Azariáš, s sebou ze Svatého města údajně tajně odnáší Archu úmluvy. Jejím novým domovem se stává Aksumská říše, kde vládne královna ze Sáby. Země, ležící na půdě dnešní africké Etiopie, se nyní stává dalším centrem židovského náboženství.
Archa je v dobrých rukou
Krádež nejcennější židovské relikvie samozřejmě nezůstane nepovšimnuta, přestože si Azariáš dal tu práci a doma vytvořil její věrný duplikát. „Bible Archu úmluvy popisuje jako posvátnou schránku, do které byly uloženy vyleštěné kamenné desky s desaterem přikázání, které předal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj,“ objasňuje důležitost pozlacené schránky současný anglický archeolog Brian Haughton. Šalamoun proto po stopách zloděje vyráží s celou armádou. Pak se mu ale zdá sen, který ho přesvědčí o tom, že truhla je v dobrých rukou. Mezitím se o loupeži dozvídá sám Menelik. Vrátit Archu úmluvy do Jeruzaléma ovšem nechce. „Prý má schopnost zničit nepřátele Izraele, ale nám neublížila, a tak je to jistě Boží vůle, že jsme ji odnesli do Afriky,“ vydedukuje. Přímo ve starobylém městě Aksum ji pak nechává vždy zvoleným mnichem hlídat, od 4. století n. l. v kostele sv. Marie Sionské.
Lodě napěchované hedvábím
Královna ze Sáby podle legend přišla k Šalamounovi v čele karavany velbloudů s nákladem drahých kamenů, zlata a koření. Historikové proto soudí, že její říše musela už tehdy být velmi bohatá. Stejnojmenné přístavní město Aksum však vzniká až ve 4. století př. n. l. Leží přitom na důležité křižovatce obchodních karavan, pendlujících mezi Arábií a Egyptem. Prodejci se to zde tudíž jenom hemží. Na trzích se prodávají otroci, zlato, slonovina i exotická zvířata. Skutečným impériem se však Aksumská říše stává s počátkem našeho letopočtu, kdy se u afrických břehů objevují první plavidla až ze vzdálené Asie. Jsou po okraj napěchovaná čínským hedvábím a indickým kořením. Aksumské království pak představuje veledůležitou spojnici mezi Asií a tehdejšími mocnostmi v oblasti Středozemního moře – Římskou a Perskou říší.
Obchodují s rohy nosorožců
Ani sám Aksum nezůstává v obchodování pozadu a zahraniční trhy zásobuje obilovinami, slonovinou i rohy nosorožců, železem nebo solí. S bohatstvím roste také vliv země. Už ve 3. století n. l. mají zdejší panovníci pod palcem rozsáhlá území na obou stranách Rudého moře. Ovládají dnešní Džibutsko, Súdán a Eritreu v Africe a Jemen či část Saúdské Arábie na Arabském poloostrově. Jejich obyvatelé platí aksumským vládcům tučné daně a musí se smířit i s tím, že jim budou strkat nos do jejich záležitostí. V první polovině 4. století už se Aksum roztahuje i do sousední Núbie, kde dobývá a posléze vymaže z mapy tamní království Kuš. „Aksumské království by klidně mohlo strčit do kapsy všechny mocné říše – Čínu, Persii i Řím,“ rozplývá se nad jeho úspěchy i íránský prorok Mani (asi 216–276). Každé velké impérium potřebuje vlastní měnu, a tak se zde ve 4. století n. l. začínají razit zlaté, stříbrné a bronzové mince.
Pro Mohameda země zaslíbená
Kromě judaismu, jehož kořeny zde sahají až do 10. století př. n. l., místní lidé stále vyznávají i své původní náboženství. Jeho hlavním bohem je Attar, jehož syn Mahrem má být prapředkem všech aksumských vládců. Kolem roku 325 tu král Ezana (vládl asi do roku 360 n. l.) rovněž zavádí křesťanství. To se promítne i na vzhledu aksumských mincí, na nichž se od té chvíle objevuje kříž. V říši přitom vedle sebe v míru žijí katolíci s židy i buddhistickými mnichy. O této toleranci se později doslechne i prorok Mohamed (asi 570–632), který se počátkem 7. století snaží v rodné Mekce (Saúdská Arábie) prosadit islám. Členové arabských kmenů však jeho stoupence pronásledují a mučí. Mohamed proto v roce 614 nebo 615 posílá skupiny muslimů i do Aksumu, aby se zde ukryli.
Zradila je příroda
Vyznavači mladé islámské víry však mají příliš krátkou paměť. Už v roce 640 se neúspěšně pokoušejí Aksumskou říši dobýt. Svého snu se ale nevzdávají. Brzy ovládají Rudé moře a uvrhnou tak Aksum do izolace od okolního světa. Následný úpadek kdysi mocné říše navíc urychlují nepříznivé klimatické podmínky. Zemi střídavě sužují záplavy i sucho, úroda je stále menší a menší. Koncem 10. století Aksumská říše definitivně zaniká a o století později už se na jejím místě usazuje dynastie Zagwe.
Město Aksum ale stojí dodnes, stejně jako několikrát přestavovaný kostel sv. Marie Sionské, údajně ukrývající Archu úmluvy. A etiopští vladaři ještě ve 20. století spojují svůj původ s Menelikem I., potomkem krále Šalamouna.
Dominika Eliášová
Ukradená stéla
Dříve než panovník Ezana zavedl v Aksumské říši ve 4. století n. l. křesťanství, měli členové královské rodiny ve zvyku vztyčovat nad podzemními hrobkami svých předků vysoké kamenné stély – kamenné bloky, zdobené ve spodní části motivy falešných oken a dveří. Nejvyšší kamenný blok přitom měřil 33 metrů. Bohužel se však zřítil krátce po svém vztyčení a jeho na šest kusů rozlámané zbytky jsou v Aksumu k vidění dodnes. Aksumské stély však nebývaly pouze obětí gravitace nebo zemětřesení, ale také útoku nepřítele. V roce 1935 dobývají Etiopii italští vojáci a do oka jim padne 24 metrů vysoký obelisk. Už o dva roky později si ho fašisté odvážejí do Říma, aby ho ve věčném městě vztyčili na náměstí Porta Capena. V roce 1947 se začíná jednat o jeho navrácení Etiopii, nikdo se však dalších 50 let nemá k činu. Kamenná stéla tak zamíří zpátky domů až v roce 2005.
Pomsta velké bojovnice
V době, kdy už Aksumská říše upadá, sem podle starých kronik vpadne pohanská královna Gudit (objevuje se koncem 10. století n. l.) se svou armádou. Místní panovník proto rychle píše do Egypta a žádá o ozbrojenou posilu proti nebezpečné válečnici. Marně. Během následného krvavého dobyvačného tažení Gudit pronásleduje a vraždí členy královského rodu, včetně samotného vládce Aksumské říše. Navíc tu pobíjí křesťany jako lovnou zvěř, nechává strhnout vysoké obelisky, bourat a zapalovat kostely a do plamenů dává naházet i knihy. Když je konečně po všem, sama se usadí na uprázdněný trůn a vládne zde dalších 40 let. Podle některých pramenů se proti Aksumu vzbouřila ve snaze zlomit jednou provždy nadvládu křesťanů nad sousedními územími. Jiní v jejím činu vidí pomstu za špatné zacházení, kterého se jí zde mělo kdysi dostat.
