Doneslo se ke mně, že mezi náma žijou lidi, kteří neví, co je chupacabra. Nevim, jak je to možný. Asi maji média tolik práce s dezinformováním, že nemaji čas informovat, anebo lidi nečtou. (Nebo obojí.) Tak si teda popíšeme pár kreatur, kterejm se mainstream povětšinou vyhybá jak politici zodpovědnosti, abyste trochu věděli, jaký potvory z všelijakejch jinejch dimenzí nám tady pobíhaji.

Věda, která se zabejvá zkoumáním podivnejch zvířátek, se nazývá kryptozoologie, což znamená doslova “věda o záhadnejch zvířatech”. Česká Wikiparodie o tejhle vědě říká: “Někteří skeptici ji dokonce označují za pseudovědu”. Mezi přední takový skeptiky patří anglická Wikiparodie, jejíž článek na tohle téma začíná slovy: “Cryptozoology is a pseudoscience”. Tady vidíte, že my Češi jsme ještě v urážkách, dehonestování a vysmívání se odlišnejm názorům pozadu. Ale doháníme to.

Zvířátka, který se rády schovávaji před lidma (což je mimochodem velmi moudrý a už z toho je vidět, že to nejsou žádní blbečci), se nazývaji kryptidi. Obecně platí, že o nich máme k dispozici málo vědeckejch důkazů, protože jakmile se takovejch důkazů objeví dostatek, už to nejsou kryptidi, ale normální zvířátka, o kterejch smí mluvit i normální vědci, aniž by jim někdo vynadal.

Dokud se dostatek důkazů nenahromadí, tihle tvorové zůstávaji v kryptosféře, mainstream o nich má povoleno mluvit jen velmi výsměšným tónem, a průměrnej zombík o nich skoro nic neví (stejně jako téměř o čemkoliv jinym). Kryptidi tu s náma ale jsou po tisíciletí, takže pro nás, co považujeme za realitu “to, co existuje”, a ne “to, o čem se mluví v televizi”, je to další oblast hodná zkoumání, protože nám může objasnit něco víc o tej realitě. Zombíky realita nezajímá, takže kryptidy a podobný věci nezkoumaji.

Někteří kryptidi jsou velmi známí, i když poslední dobou už se zdráhám něco takovýho vyslovit. Za mejch mladejch let všechny děti věděly aspoň co je yetti nebo lochneska (stejně jako byli všichni obeznámeni s tim, co je bermudskej trojúhelník). Další už tak slavní nejsou, a někteří se objevili třeba jen jednou, napáchali nějakou neplechu a zase zmizeli. Na pár z nich se podíváme a uvidíme, jestli se nám podaří přijít na to, co by asi mohli bejt zač a co tady tak asi chtěji. Začneme těma slavnějšíma.

Yetti

V Himalájích (to jsou takový velký hory v Asii) na zasněženejch svazích občas najdete stopy nějakejch tvorů, kteří chodí po dvou a maji takový jakoby lidský stopy, akorát trochu větší, a nenosí boty. Když se turisti zeptaji místních šerpů: “Co to je, ty vole?”, odpoví jim: “To je yetti, vole.” Pak turista říká: “No to vidim, že to je, ty vole, ale co to je?!” Načež šerpa odpoví: “No yetti, vole!” No a takhle chvíli trvá, než se domluví.

Podle tradice Tibeťanů a popisů svědků, co tohodle yettiho zahlídli, je to hominid většího vzrůstu než člověk, zhruba dva a půl až tři metry vysokej, s kožešinou hnědý, načervenalý, nebo černý barvy. Vypadá jako kříženec mezi člověkem a velkou opicí. Na první pohled je podobnější opici, kvůli tomu kožichu, ale chodí vzpřímeně po dvou. (Něco jako Chewbacca.)

Běžnou miskoncepcí na západě je, že yetti má bílou barvu. To je zřejmě jen důsledek toho, že zápaďáci maji ve zvyku neposlouchat, co jim řikaji domorodci a svědkové, a místo toho si vymejšlet, co se jim líbí. Yetti, pro místní známej jako Meh Teh, sice žije v zasněženejch Himalájích, takže v bílej barvě by byl líp maskovanej, ale bílýho yettiho nikdo neviděl. Zřejmě se maskovat nepotřebuje, protože se umí dobře schovávat i bez toho.


Schválně si můžete vyzkoušet, jestli ho najdete na tejhle fotce. Já ho teda nevidim. Podle tradice některejch Himalájců je yetti bytost, která cestuje mezi světy. Možná se teda schovává někam, kam za nim nemůžeme.

Západ se s timhle “sněžným mužem” seznámil v devatenáctym století. V roce 1832 tvrdil B.H. Hodson z Británie, že jeho asistenti byli v Himalájích napadeni “monstrózní bestií”. V roce 1889 objevil britskej major L.A. Waddell masivní stopy ve sněhu, když lez po horách v Sikkimu. Šerpové ho informovali, že to jsou stopy yettiho, děsivýho obra, kterej často útočí na lidi. V oblasti Tibetu, Nepálu a Bhútánu je známej stovky let, ne-li dýl. Podle buddhistický tradice je ale yetti mírumilovnej a plachej samotářskej tvor.

V roce 1925 napsal fotograf N.A. Tombazi, že viděl na ledovci v nadmořskej vejšce 4600 metrů neznámýho tvora. Pozoroval ho z dálky asi minutu. Podle jeho popisu vypadal tvor obrysem přesně jako člověk, chodil vzpřímeně a občas se zastavil a vytahoval ze země nějaký rostliny. Proti sněhu vypadal tmavě, a nakolik dokázal Tombazi posoudit, neměl žádný oblečení.


V roce 1951 objevil stopy ve sněhu Eric Shipton a vyfotil si je, aby si to moh dát na Instagram. Bohužel ale zemřel v roce 1977 a Instáče se nedožil. Tohle je ale asi nejslavnější fotka, která se váže k yettimu. Stopa je podobně dlouhá jako lidská, ale dvakrát širší.


Tady si můžete vychutnat ještě jednu fotku z roku 1951, kdy se ještě nedaly snadno falšovat. Jinak jsou ale yettiové dost nepolapitelní, a to i foťákama. Místní se focením nezatěžujou. Oni vědí, že tam yetti je, a nepotřebujou žádný fotky, aby pak někomu mohli řikat, “Mám to vyfocený! Mám důkaz! Už mi věříš?!” To jen tady na západě se kolem všeho vyšiluje a co nevyfotíte, to neexistuje, co vyfotíte, to je falešný, a když pár lidí vidělo něco, co většina lidí neviděla, tak jsou blázni.

Pokud jde o důkazy, tak lidi v Himalájích různě sbíraji nějaký chlupy z kožichu, o kterejch si myslí, že by mohli bejt z yettiho, a dávaji je k rozboru. Většina jsou samozřejmě medvědi a jiní normálové, ale několik vzorků bylo vyhodnoceno jako “neznámýho původu”. Což, ačkoliv to nic moc nedokazuje, odpovídá kryptidům, protože “je to yetti” se vám z laboratoře nikdy nevrátí. Vyhodnocení DNA jako “neznámýho původu” nám říká, že to neni nic, co máme v databázi DNA.

Sasquatch

Mnohem líp je na tom yettiho americkej kolega sasquatch. Pokud jde o popis, nezdá se, že by mezi nima byl nějakej rozdíl. Stejně jako domorodci v Himalájích, i američtí Indiáni mluví o sasquatchovi už stovky let. Podle nich je to cestovatel mezi dimenzema a má schopnost se pohybovat mezi fyzickou a spirituální sférou, podobně jako yetti.

V Americe se spousta lidí snaží tohodle tvora přistihnout při činu – jakymkoliv činu. Spousta lidí běžně chodí v místech, kde se tenhle tvor podle svědků vyskytuje, a pokouší se ho zachytit kamerou (obrazně řečeno). Sasquatch se ale obvykle objeví a zase rychle zmizí a zanechá za sebou jen stopy. Těch se nasbíralo hodně. Vyfotit nebo natočit samotnýho tvora už tak lehký neni.

V roce 1967 se ale podařilo dvojici Roger Patterson a Bob Gimlin natočit celou minutu filmu, v němž je sasquatch relativně dobře vidět. Patterson a Gimlin byli na jednej takovej výpravě, při níž se pokoušeli tohodle tvora natočit. Jeli na koních a v jednu chvíli uviděli přesně to, co hledali. Jak se přibližovali, tvor si jich všimnul a vyrazil pryč od nich. Pattersonův kůň se lek, svalil se na bok, a částečně přilepil Rogera k zemi. Ten se musel vyprostit a pak rychle vytáh kameru, rozběh se za sasquatchem a začal natáčet.


Výsledkem je zřejmě nejanalyzovanější film po Zapruderovi (film zavraždění Kennedyho), jehož hvězdou je pani sasquatchová, která dostala jméno “Pattie” (podle Pattersona, kterej ji natočil – vtipný na tom je, že Rogerova žena se jmenovala taky Pattie). Jelikož většinu filmu Roger běžel a kamera se třásla, můžete se kouknout na stabilizovanou verzi tý části, kde je toho nejvíc vidět.

Tady se můžete podívat na celou minutu originálního filmu. Padesát let zkoumalo nespočet lidí každej milimetr každýho snímku a nikomu se nepodařilo vyvrátit jeho autentičnost. Ono taky zfalšovat takovej film v roce 1967 bylo prakticky nemožný.

Hordy odporníků, debunkerů, fact-checkerů a jinejch parodií na lidský bytosti se teda muselo upnout na myšlenku, že v záběrech je chlápek v kostýmu, ale ani tohle nikdo nedokázal prezentovat přesvědčivě. Tehdejší kvalita kostýmů, svaly viditelný na videu, tělesný proporce – to všechno ukazuje, že to člověk v kostýmu neni. Prodloužit ruce se třeba dá, ale zkrátit holeně v poměru ke stehenním kostem se nedá. A nikdy se nikomu nepodařilo s kostýmem natočit nic, co by se tomuhle aspoň trochu podobalo.

Koho by zajímaly detaily, tak Scott a Forrest z A.L. se do toho obuli pořádně a v šestidílnym, třinácti-hodinovym podcastu analyzovali všechno, co se dalo. V 6. části je i rozhovor s Bobem Gimlinem. Pokud chcete o tom filmu vědět opravdu hodně, poslechněte si tohle.

Dneska už existuje filmů víc a každej si je může snadno najít, ale o jejich autentičnosti si v době, kdy je falšování celkem snadný, musí udělat obrázek každej sám.

Zvláštností je, že v roce 1975 vydala United States Army Corps of Engineers atlas s informacema o státě Washington. Část věnovaná zvířatům v regionu obsahuje záznam se jménem “Sasquatch”, kterej o tomhle kryptidovi poskytuje celkem podrobný informace a několik ilustrací. To bylo poměrně neobvyklý doznání z vládních zdrojů.

Když se na to vrhly média a slavnostně to rozhlásily po celej Americe, armáda se lekla a pokoušela se z toho vykecat tim, že to prej byl jen vtip. No, všichni přece víme, že armáda je proslavená svym smyslem pro humor, ne?

Tenhle kryptid je ale mnohem rozšířenější než jen v Himalájích a Severní Americe a je známej pod různými jmény v Mongolsku, Číně, Rusku, nebo dokonce Austrálii.

Lochnesská příšera

Potvůrka u nás známá jako Lochneska (v angličtině Nessie) bydlí v 36 km dlouhym a 230 metrů hlubokym skotskym jezeře Loch Ness. Převážně se schovává pod vodou a stejně jako já se nerada fotí. (Protože víme, že jakmile budou mít lidi jasnej důkaz o naší existenci, tak nás budou chtít ulovit a pitvat, a to se nám teda vůbec nelíbí.)

V roce 1933 jeli George Spicer a jeho žena kolem toho jezera a viděli, jak se něco kolíbá přes silnici. Vypadalo to jako nějakej prehistorickej dráček s nějakym zviřátkem v tlamičce. Podle jejich popisu byl dráček asi metr dvacet vysokej a osm metrů dlouhej. Měl dlouhej, vlnitej krk minimálně 3 metry dlouhej a pomalu se valil k jezeru.

Když se to dostalo do novin, začaly přicházet dopisy od lidí, kteří tvrdili, že tuhle příšerku taky viděli. Média vymyslely asi čtyři jména než se usnesli na “Loch Ness Monster”.


V roce 1934 se objevila tahle slavná fotka a pak se všichni klasicky začali hádat o tom, jestli je to nějakej podvod a jestli ne, tak co je to za tvora, a vlastně tohle pokračuje do dneška, akorát dnešní mladší generace už o tom asi nic neví, protože lochneska nemá Instagram a na ČT o ní nemluvili.

Pak se sem tam objevila nějaká další fotka, ale většinou se nedalo jasně říct, co na ní je, takže se do televize zvali experti, kteří to odborně sváděli na vydry nebo kachny nebo tak něco – prostě co je zrovna napadlo. Znáte to.


V roce 1951 pak Lachlan Stuart ulovil tuhle fotku. Podle něj se z vody chvílema vynořovala hlava s dlouhym krkem. Pozoroval příšerku nějakou dobu plavat, ale protože foťák měl nějakej problém, nepodařilo se mu vyfotit víc. Hodně lidí si myslí, že na fotce je jeden tvor se třemi hrby, ale je pravděpodobnější, že jsou to tři lochnesky.

Později se objevil nějakej tro(t)l jménem Richard Frere, kterej neměl lochnesku rád, a ten tvrdil, že tahle fotka byl podvod. Různejm lidem o tom řek 4 různý příběhy, z čehož ani jeden nezněl pravděpodobně.

V roce 1954 posádka lodi Rival III viděla na sonaru velkej objekt, kterej s nima držel krok v hloubce 150 metrů. Sledovali ho 800 metrů plavby, než jim zmizel z monitoru. V roce 1967 Gordon Tucker instaloval pod vodou velkej sonar a dva tejdny zkoušel, jestli něco objeví. Několikrát zachytil objekt pohybující se rychlostí asi 18 km/h.

Lochneska se ale převážně schovává kdoví kde, podobně jako yetti a emzáci, takže důkazů je poskrovnu a převážně máme jen svědectví lidí. Ačkoliv svědectví lidí o normálních věcech se u soudu považuje za důkaz, svědectví lidí o neobvyklejch věcech se považuje za známku mentální nestability, protože v naší společnosti musíme mít na všechno (minimálně) dvojí standard.

El chupacabra


V 70. letech ve městě Moca v Portoriku bylo objevenejch osm mrtvejch ovcí. Měly na sobě píchance, kterejma něco vysálo všechnu jejich krev. V následujících tejdnech se ve stejnym stavu našlo několik dalších zvířat, včetně koní. Dva vpichy na krku a žádná krev.

Policajti odmítli trestně stíhat upíry, ale když se tyhle vysátý mrtvoly začaly objevovat po celym Portoriku, veřejnost si trvala na tom, že za to může nějakej druh krevního vysavače. Nikdo toho upíra ale neviděl, takže to byla jen taková předehra.

Hlavní dějství začalo v roce 1995, kdy se objevily další vysátý ovce a během krátký doby následovaly i kozy, kuřata, prasata, atd. Tentokrát lidi viděli upířího pachatele, kterýho popsali jako velmi zvláštního tvora asi 120-150 cm vysokýho, kterej chodí po dvou a má extrémně velký, červený oči, dlouhý drápy a ostny na hlavě a páteři.


Tvor dostal jméno chupacabra, neboli “goatsucker”, což fakt netušim, jak přeložit do češtiny, aniž by to znělo neskutečně debilně. Čupa se pohybuje skákáním po dvou, takže působí trochu jako hybrid malejch šedivejch emzáků, dikobrazů a klokanů.

Nahoře na obrázku vidíte náčrt Madelyne Tolentino z Portorika, která toho tvora se třemi dalšími svědky viděla v srpnu 1995 v blízkosti svýho domu. Ostny byly podle ní barevný a fosforeskující a barvy se průběžně měnily, což je docela neotřelej image.

Podobně Rebecca Tuggle viděla divnýho tvora, kterej podle ní vypadal jako kombinace klokana, ještěrky a netopýra s duhově zbarvenejma ostnama podél páteře.


Svědkové zmiňujou též pach síry (kterej je mimochodem běžnej i u spousty dalších kreatur, stejně jako při pozorováních UFO) a pocit nevolnosti a mdlob, o čemž taky ještě uslyšíme u jinejch tvorů. Útoky pokračujou dodnes a později se objevily i v Mexiku a na dalších místech. Nikdo oficiálně neví, odkud se tihle čupáci vzali.


Objevujou se i zvířata různejch jinejch popisů, kterejm lidi taky říkaji čupakabra, ačkoliv s původní podobou tohodle tvora nemaji nic společnýho. Postupem času se s tim roztrh pytel a čupáci jsou hlášeni všude možně od čupakalifornie po čupakabrazílii, akorát drtivá většina případů posledních let popisuje víceméně divný vypelichaný psy.

Prostě kdokoliv v okolí Střední Ameriky vidí divný zvíře, říká tomu chupacabra, což bohužel kalí vody čupa výzkumu. Pak samozřejmě odporníci tvrdí, že čupakabra je jen “nemocnej pes”, ačkoliv původní popisy tohodle tvora neměly se psem nic společnýho. Nejsem teda odborník na psy, ale myslim, že psů, co skáčou po dvou, maji obrovský červený oči, na zádech duhový ostny, a uvádí vás do mdlob pachem síry, je zatraceně málo, až bych skoro řek, že žádnej.

Nicméně nutno poznamenat, že pozorování zatraceně divnejch psovitejch potvor je taky hodně.

Při čtení různejch zdrojů mě pobavila věta: “Vědci vysvětlují, že ztráta krve je důsledkem působení hmyzu.” Zase dělaji z farmářů a všech ostatních blbce. Hmyz najednou v roce 1995 začal v Portoriku vysávat krev z koz do poslední kapky? Po tom, co jí něco prokouslo krční tepnu? (Nebo to byl jako taky mravenec?) Že to těm “vědcům” neni blbý.

Máme tu vzorec, kde se v určitou dobu objevil tvor, kterýho nikdy předtim nikdo neviděl, a byl pozorovanej u vysátejch mrtvol, který se tu dřív nevyskytovaly. Je evidentní, že se tu děje něco, co se dřív nedělo, takže vysvětlovat to hmyzem a jinejma blbostma, který tu byly vždycky, nedává smysl.

Co mi připadá významný, je to, že Portoriko je součástí bermudskýho trojúhelníku. Pokud v něm něco mizí beze stop a už to nikdy nikdo nevidí, je možná na čase se zamyslet nad tim, jestli se tam taky náhodou občas neobjeví něco, co tu dřív nebylo. Neni důvod, proč by se věci měly přesunovat jen jednim směrem.

Mothman

V listopadu 1966 se z městečka Point Pleasant v Západní Virginii stalo na třináct měsíců centrum paranormální aktivity. Stovky pozorování UFO a desítky lidí, kteří slyšeli nevysvětlitelný zvuky, byly jen špičkou ledovce. Rok 1967 v Point Pleasant připomínal Skinwalker Ranch v Utahu.

Celej rok se objevovali taky typičtí Men in Black, s divným vzhledem, divným chováním, divnejma otázkama, a evidentní neobeznámeností s úplně obyčejnejma věcma. Nosili oblečení, který dávno nebylo v módě, nebo ještě hůř, přišlo do módy až o roky později. Jezdili starejma modelama aut, který ale vypadaly úplně nový, jako včera vyrobený, stejně jako všechno ostatní, co měli na sobě nebo s sebou.

Byl tu Indrid Cold, kterej vypadal jako člověk, ale tvrdil, že je z jinýho světa, lítal v podivnym stroji a komunikoval s Woodrow Derenbergerem telepaticky. Bylo tu mrzačení dobytka a spousta dalších jevů, stejně jako předpovědí, který se později vyplnily. A byl tu mothman.

Nějakej jeho předchůdce se objevil mnohokrát už v roce 1948. Skupina leteckejch instruktorů viděla několikrát během pár dnů “ohromnýho ptáka” ve vejšce kolem 360 metrů. Charles Dunn viděl něco, co mávalo křídlama a letělo rychle ve vejšce 900 metrů a mělo kolem sebe matnou záři. Mělo to velikost malýho letadla, ale nevydávalo to žádnej zvuk a letadlo to rozhodně nebylo. Ten rok bylo mnoho dalších pozorování. Pak na desítku let převládly disky a doutníky.

V roce 1961 viděli dva lidi z auta velkou šedou postavu, větší než člověk, stát uprostřed silnice. Postava najednou rozevřela křídla, který dosahovaly k okrajům silnice, a vystartovala kolmo vzhůru a rychle zmizela z dohledu. Pořádně to ale začlo až v roce 1966.

18-letá Connie Carpenter se vracela dopoledne 27. listopadu z kostela, když uviděla velkou šedou postavu, která vypadala jako člověk, ale větší – přes dva metry vysokou. Hlavní, čeho si Connie všimla, byly ale velký, žhnoucí červený oči, který ji hypnotizovaly.

Connie zpomalila a sledovala, jak postava rozevřela křídla s rozpětím tří metrů a pomalu začala bezhlučně stoupat jako vrtulník. Křídly nemávala, protože mávání křídly je pro amatéry. Namířila si to přímo ke Connie a přelítla jí těsně nad střechou auta, než Connie dupla na plyn a mazala odsud pryč. Byla jednou z mnoha lidí, kteří v důsledku zírání do hypnotickejch očí týhle kreatury dostali zánět spojivek.

Takhle nějak vypadá podle svědků mothman
V následujícím roce vidělo tohle okřídlený monstrum víc než 100 lidí. Všichni, co ho viděli zblízka, se shodli na základní charakteristice – šedá postava, žádný peří, o něco větší než člověk, rozpětí křídel kolem tří metrů, vzlítá kolmo vzhůru, nemává při letu křídly, a zírá na lidi velkejma hypnotickejma rudejma očima. Obličej nikdo nedokázal popsat, protože si nikdo nedokázal všimnout ničeho kromě těch hypnotickejch očí.

John Keel záhadu v Point Pleasant vyšetřoval a napsal o tom knihu The Mothman Prophecies, která byla předlohou pro stejnojmennej film, v němž si zahrál Richard Gere. Jeden profesor z Ohia trval na tom, že co lidi viděli, byl “jeřáb kanadský”. Keel s sebou teda nosil fotku toho jeřába a všem ji ukazoval, ale nenašel jedinýho člověka, kterej by mu řek, že takhle to vypadalo. (Což bylo z těch popisů celkem jasný, ale profesoři nejsou placeni za myšlení. Naopak jsou placeni za poskytování “vysvětlení”, který maji lidi přesvědčit, že myslet neni třeba. Všechno je v pohodě. Spěte dál.)

V noci 15. listopadu se Roger Scarberry a Steve Mallett projížděli v okolí města se svejma ženama, když ve tmě uviděli dvě červený světla, zhruba 5 cm v průměru a 15 cm od sebe. Roger dupnul na brzdu a všichni koukali, co se to tam venku děje. Rozeznali postavu větší než člověk, s křídly na zádech. Oči ve tmě svítily jako reflektory auta, až na to, že reflektory obvykle nemívaji hypnotickej účinek.

Nějakou minutu všichni jen zírali a nemohli od příšerky odtrhnout oči. Okřídlenec se pak otočil a pomalu se sunul ke dveřím budovy opodál. Lidi se vzpamatovali, Roger šlápnul na plyn a vystartoval pryč. Najednou to stvoření (nebo jiný, který vypadalo stejně) spatřili na kopci u cesty. Jak projížděli okolo, tvor rozepnul křídla a vystartoval kolmo nahoru.

Jak se ukázalo i z dalších výpovědí, pronásledování aut byla oblíbená zábava tohodle tvora. Držel se Rogera a spol., ačkoliv jeli asi 160 km/h, a přitom se opět neobtěžoval mávat křídlama. Pronásledoval je až k městu, kde si u cesty všimli mrtvýho psa.

V hrůze dojeli k šerifově kanceláři a tam ze sebe vysypali, co se stalo. Millard Halstead se s nima jel podívat na místo činu, ale tvora neviděli a zkoumat okolní budovy se nikomu nechtělo. Z policejního rádia se ozývaly divný zvuky. Po cestě si všimli, že mrtvej pes zmizel.

Druhej den šerif George Johnson svolal tiskovou konferenci a v novinách se objevily první články. V jednom z nich dal někdo okřídlenci jméno Mothman, po vzoru Batmana.


V následujících měsících se mothman objevoval všude možně, okolní okresy nevyjímaje. Kromě pronásledování aut někdy stopoval i letadla, aniž by vůbec roztáh křídla. Prostě takovej zvláštní černej pasažér. Nebo aspoň šedej. Občas v jeho blízkosti beze stopy zmizel nějakej ten pes. Lidi naráželi na červený hypnotický oči, když šli ke svýmu autu, nebo když vylezli z domu na dvorek. S tim přicházely epizody nevolností, nevysvětlitelnýho děsu, krvácení z uší, a podobně.

Ze širokýho okolí se sjížděli po stovkách lidi, kteří chtěli mothmana vidět, a kempovali v místech, kde se nejvíc vyskytoval. Ti, kteří měli tu smůlu, že se jim opravdu podařilo ho spatřit, doufali, že už se jim to podruhý nikdy nestane. Iracionální hrůza, kterou lidi v přítomnosti mothmana cítili, nebylo něco, co by si někdo chtěl zopakovat.

Tohle všechno, spolu s výskytem UFO, MiB a dalších věcí, pokračovalo s velkou intenzitou až do prosince 1967. Závěrečná událost se odehrála 15.12., když se v důsledku špatnýho designu zhroutil Silver Bridge – most přes řeku Ohio, spojující Point Pleasant s městem Gallipolis ve státě Ohio. 31 vozidel se zřítilo do řeky a 46 lidí nepřežilo.

Po tejhle události jako by někdo vypnul portál do jiný dimenze (nebo na něj spadnul ten most). Mothman zmizel a s nim všechny ostatní abnormality, a z Point Pleasant se opět stalo jen normální maloměsto. Ozvěny roku 1967 tam ale najdete dodnes.



Film z roku 2002 je jen lehkým odvarem z Keelovy knihy. Události a lidi jsou všelijak zpřeházený, aby se to tam nějak vešlo a šel z toho udělat příběh. Kniha nemá příběh. Je spíš kolekcí všech podivností, co se v Point Pleasant za těch 13 měsíců staly, a je podstatně obsáhlejší než ten film. I tak se ale film celkem vydařil.

Jersey Devil

“Jersey devil” je snad nejnesmyslnější tvor, o jakym jsem kdy slyšel. Lidi na jihu New Jersey a v Delaware po staletí hlásí pozorování prapodivnýho monstra, který mohl stvořit snad jen nějakej mentálně narušenej (nebo totálně ožralej) genetickej inženýr.


Obvykle se uvádí koňská hlava, netopýří křídla, malý ruce s drápy, dlouhej ocas a někdy rohy, ale některý popisy se liší. Jako u čupáka, místní lidi dávaji to jméno čemukoliv divnýmu, co vidí. Celá historie tohodle kryptida je bizarní a nikdo neví, co z toho je pravda, ale faktem zůstává, že v tejhle oblasti lidi po staletí něco takovýho údajně pozorujou.

Tenhle tvor by se podle všeho neměl ani udržet na vlastních nohou, ale jak jsme viděli na příkladu mothmana, kryptidi se nenechávaji omezovat fyzikálníma zákonama, takže kdo ví, co všechno je možný. Sám si nejsem jistej, co si o tejhle kryptoúchylce myslet, ale J.D. je celkem známej, tak ho sem dávám.

Spring-Heeled Jack

Než si Londýn pořídil Jacka Rozparovače, řádil tam Spring-Heeled Jack. Tenhle skákající, oheň chrlící ďábel se objevil v roce 1837. Podle výpovědí svědků před nima vyskočila vysoká, hubená postava s rukavicema ve tvaru drápů, kterejma sekala po obětech, a kromě toho chrlila modrobílý plameny. Podle jinejch výpovědí byla podoba spíš zvířecí a často se objevily i ty červený oči.

Když někdo přivolal pomoc, ďáblík utek a nikdo ho nedokázal chytit, protože chytací technologie byla tenkrát poměrně zaostalá a honit někoho, kdo bez problémů přeskočil třímetrovou zeď a rád běhal po střechách domů, bylo pro normální lidi devatenáctýho století dost náročný. Zanedlouho se objevovaly zprávy o lidech terorizovanejch skákajícím chrličem modrejch plamenů po celej Anglii.

Pořádaly se na něj hony, ale neúspěšně. V roce 1870 po něm lidi stříleli, ale Jack se jen smál a vesele odhopkal pryč. Ani v jinejch případech nemělo střílení žádnej efekt. Z popsanejch případů neni jasný, o co mu šlo, protože nikoho nesežral a převážně lidi jen děsil, ale zřejmě se u toho dobře bavil.

Podle některejch svědků Jack vypadal přízračně a měnil podobu. Postupem času byly historky bizarnější a obohacený o všechno možný, jak se tak obvykle stává. Záhada ale zůstala nevyřešená, protože nikdo nebyl polapenej a nikdo nedokázal s jistotou říct, co přesně v Anglii desítky let skákalo po lidech a plivalo jim plameny do xichtu.

Plavci z jezera Bajkal

Jezero Bajkal je úžasný. Je to největší jezero na světě, 636 km dlouhý, 1642 metrů hluboký, s povrchem větším než Belgie, a obsahuje asi 22% sladký vody na povrchu Země. Takže by nikoho nemělo překvapit, že se pod jeho hladinou vyskytuje spousta různejch podvodníků, neboli unterwassermannů.

V roce 1982 trénovala v jezeře skupina sovětskejch potápěčů. V hloubce 50 metrů si všimli, že kolem nich plavou nějací neznámí humanoidi. To je trochu zarazilo, protože neznámí humanoidi nemaji co dělat 50 m pod vodou, ani nikde jinde. Neznámí humanoidi vůbec nemaji oficiální povolení k existenci. Jenom známí humanoidi.

Tihle humanoidi na sobě měli nějaký stříbřitý metalicky vypadající těsný obleky a průhledný kulatý helmy. Žádný potápěčský vybavení. Podle odhadu potápěčů byli asi tři metry vysocí. Potápěči se s nima chtěli seznámit, ale plavci jim ukázali pozdrav “uplavala”.

Šéf potápěčů nařídil chytit jednoho podvodního vetřelce. Žabí muži opět sestoupili do ledovejch hlubin a zanedlouho narazili na mysteriózní podvodníky. Pokusili se jednoho z nich chytit do sítě. To se ale se zlou potázali. Nechat se chytit do sítě neměli ten den podvodní vetřelci na programu. Nejspíš ani žádnej jinej den.

Nějaká neznámá síla vystřelila potápěče vysokou rychlostí k povrchu jezera, přičemž ztratili vědomí. Málem je to všechny zabilo na místě, protože stoupat z takový hloubky se bezpečně dá jen postupně, se zastávkama pro dekompresi. Všichni byli v kritickym stavu a jediná šance na záchranu byla okamžitě je přesunout to dekompresní komory.

Tu měli bohužel k dispozici jen jednu funkční, určenou pro dva lidi. Ze zoufalství tam nacpali čtyři, co byli v nejhorším stavu, což se neukázalo jako dobrej nápad. Ze sedmi potápěčů tři nepřežili a ze čtyř se stali invalidi. Jelikož to bylo v Rusku a ne Americe, velení se poučilo a rozhodlo se nenasírat podvodní vetřelce. (Amíci by tam určitě hodili atomovku nebo nějakou podobnou kravinu.)

Událost byla samozřejmě dlouho tajná, ale dnes už jsou k dispozici deklasifikovaný dokumenty. Kromě jiného jsou v nich zmínky o monitorování neznámejch podvodních plavidel s očividně pokročilejšíma vlastnostma než maji ty lidský. Aktivita UFO/USO v okolí Bajkalu je samozřejmě vysoká.

V 90. letech viděla skupina rybářů na jezeře bytosti odpovídající popisem zmíněnejm plavcům, jak kolem nich vyskakovali z vody jako delfíni. Rybáři měli strach, že se jim převrátí loď, tak se přesunuli jinam a na tohle místo už se nevraceli.

Odporníci nám jako obvykle nabízí vysvětlení jako “ryby” nebo “tuleni”, protože ryby a tuleni vypadaji jako humanoidi s helmou a dokážou vás vystřelit neznámou silou z 50 metrů pod vodou na povrch jako nic.

La Bête du Gévaudan

V roce 1764, ve vesnickej oblasti na jihu Francie, se začaly objevovat případy zmrzačení a zabití lidí tvorem nejasnýho původu. Prvotní popisy svědků říkaly, že to vypadalo “jako vlk, ale nebyl to vlk”. Nikdo nevěděl, co to přesně je, ale rozhodně to páchalo hodně škody a děsilo to lidi.

Do roku 1767 pak bylo tímhle tvorem zabito přes 100 lidí (podle některejch zdrojů až 300-500), spousta dalších zraněná, a nějaká stovka lidí tu bestii viděla. Zvíře dostalo jméno Gévaudanská bestie, podle regionu, kde se vyskytovalo.

Podle popisů svědků vypadalo zvíře jako psovitá (případně kočkovitá) šelma, velikostí mezi teletem a koněm, nazrzle šedý barvy, s velkou hlavou a čenichem, masivním ocasem a černým pruhem na zádech. Stejně jako mnoho dalších kryptidů se ale ani tenhle nechoval tak úplně jako “zvíře”. Byl evidentně mnohem chytřejší a ačkoliv se na něj pořádaly koordinovaný hony, včetně účasti armády, nějak záhadně se vyhybal všem pastem a neustále unikal.


Byla vypsaná odměna a krajinu pročesávali lovci a hledali. V říjnu 1764, pár hodin po jednom útoku, byla bestie spatřená u Chateau de la Baume, jak sleduje pastýře. Lovci ji stopovali přes les a vyhnali na otevřený prostranství. Tam se odehrála celkem klasická scéna. Lovci vypálili salvu z mušket a bestie padla. Pak se zase zvedla a zatímco lovci nevěřícně a znepokojeně zírali, utekla.

V jinejch případech lovci vlkodlaka sice našli, ale nedokázali po něm úspěšně vystřelit, protože je vždycky nějak přechytračil, ani s nim úspěšně bojovat jinym způsobem, protože tváří v tvář je zachvacovala hrůza (podobně jako u mothmana), třásly se jim ruce, rozostřoval se jim zrak, a nebyli schopni smysluplně reagovat.

Podle výpovědí některejch lovců bestie dokázala vydržet nebo dokonce odrážet jejich střely. V mnoha případech se ji postřelit podařilo, ale nikdy to nemělo valnej efekt. Mezitim se množily případy brutálních napadení. Celkem mělo nejmíň 16 obětí utrženou hlavu (což neni normální snad u žádnýho zvířete), která byla nalezená buď daleko od těla nebo vůbec.

Těla obětí byly brutálně zmasakrovaný a roztrhaný na kusy, ale bestii evidentně tolik nezajímalo maso. Místo toho mely těla vysátou krev a někdy chyběly orgány jako srdce, játra, nebo střeva. Bestie si za oběti vybírala hlavně ženy a děti.

Některý útoky se kupodivu podařilo odrazit. 11. 8. 1765 byla napadená asi 20-letá Marie-Jeanne Valet, když přecházela řeku se svojí sestrou. Nabodla bestii bajonetem přidělanym na tyči. Bestie si útok rozmyslela a utekla. Skutečnost, že si 20-letá holka s improvizovanou bodnou zbraní vedla líp než banda profesionálů s nejlepšíma zbraněma, stojí za zamyšlení. Mohlo by nám to leccos napovědět ohledně neúspěchů jistejch vojenskejch organizací v jistejch vojenskejch konfliktech. Možná to fakt neni o tom, kdo má dražší zbraně.


Marie-Jeanne dostala jméno “Gévaudanská panna” a na její počest postavili takovejhle pěknej památník. V jinym incidentu se bestii ubránila skupinka sedmi 12-letejch a mladších dětí, ozbrojenejch klackama se železnejma špičkama. Opět supermoderní výzbroj. Jak to dokázali? Ačkoliv museli bejt polomrtví hrůzou, měli celkem slušnou strategii a navzájem si pomáhali.

Jacques Portefaix (12) děti zorganizoval do formace, kde ti silnější vepředu bránili ty slabší vzadu. Bestie kroužila kolem nich. Pak vystartovala a chňapla jedno osmiletý dítě za krk a táhla ho pryč. Jacques vystartoval taky a opakovaně do nevlka bodal tim klackem, až ten dítě upustil. Tvář osmiletýho Josepha byla utržená a nevlk ji sežral.

Pak znova zaútočil na skupinu, kousnul dalšího kluka, chňapnul ho za ruku a táhl pryč. Jacques prohlásil, že ho zachrání nebo tam všichni umřou. Všichni ho následovali, včetně krvácejícího Josepha s chybějící půlkou tváře. (Kurva to byly děti za starejch časů.)

Všichni se vrhli na zvíře a bodali ze všech stran a pokoušeli se zasáhnout oko nebo jazyk. Zahnali ho do bažiny, kde se zaseklo a muselo dítě pustit. Jacques se postavil mezi upuštěný dítě a bestii, fláknul ji po hubě, a ta to konečně vzdala a vyklidila prostor.

Takhle vypadaji opravdoví hrdinové. Ne nějaká banda blbečků u kravína potetovaná hákáčema, která střílí důchodce zbraněma od strejdy z Ameriky. Detailní zpráva o incidentu se dostala až ke králi, a jak už to tak u vládců téměř nikdy nebejvá, ten děti za jejich hrdinství bohatě odměnil. Každej z těch sedmi odvážnejch skřítků dostal 300 liber (na tu dobu těžký prachy) a Jacquesovi stát sponzoroval vzdělání.

Hony pokračovaly a zkoušely se různý triky a lsti, ale nic nezabíralo. Armáda dala dohromady 20 tisíc lidí a stopovali bestii na sněhu. Opakovaly se scény postřelení, po němž bestie padla, jen aby se za chvíli znova zvedla a utekla.

Král viděl, že to nikam nevede a začíná to bejt ostuda, tak vyslal vlastního střelce jménem François Antoine, aby mu přines mrtvolu tý bestie. Trvalo další tři měsíce, než se dostavily nějaký výsledky. V září 1765 Antoine králi přines velkýho vlka, o němž tvrdil, že je to ta bestie. Dostal odměnu a všichni žili šťastně až… do prosince, kdy útoky začaly znova.

Mezi obyčejnejma lidma nikdo nevěřil, že Antoine zabil to správný zvíře. Viděli, že to byl sice velkej, ale obyčejnej vlk. Od ledna byl kryptid opět pozorovanej každej den. Od krále už ale pomoc nepřišla, protože se nechtěl ztrapnit přiznáním selhání a považoval věc za vyřízenou.

V červnu 1767 byla situace zoufalá. Lidi mizeli každej den. Byl zorganizovanej další lov. Jeden z lovců, Jean Chastel, měl snad konečně štěstí. S pomocí psů se mu podařilo nějakou bestii udolat a všichni doufali, že tentokrát je to ta správná. Přinejmenším to nebyl obyčejnej vlk. V žaludku se údajně našly lidský zbytky.

Ve Versailles se měla konat pořádná pitva, ale byl srpen a cesta dlouhá a při doručení byla mršina v tak pokročilym stádiu rozkladu, že ji pohřbili hned. Král se Chastelovi vysmál. V Gévaudanu se z něj ale stal hrdina a útoky konečně ustaly.

Vlk ze SWR

V roce 1994 koupili Terry a Gwen Shermanovi ranč v Utahu, známej jako “Skinwalker Ranch” (SWR), proslulej svojí paranormální aktivitou. Zvláštní věci se začaly dít hned první tejden.

(Pozn.: V knize Hunt for the Skinwalker – Science Confronts the Unexplained at a Remote Ranch in Utah, v níž Colm A. Kelleher a George Knapp dokumentujou události z doby zkoumání ranče několika vědci, vystupuje rodina pod pseudonymy. Terry a Gwen jsou skutečný jména (v knize Tom a Ellen). Skutečný jméno Terryho otce jsem nenašel, takže budu používat jméno z knihy – Ed.)

Při vykládání věcí z auta spatřil Terry, jak se k nim blíží nějaký zvíře. Okem trénovanýho střelce viděl i na víc než půl kilometru, že je veliký. Zvíře ladně skákalo blíž a blíž, až se zastavilo asi 50 metrů od nich, zatímco Terry, Gwen a Ed pozorovali. Podle všeho to byl vlk, ale byl třikrát větší než jakejkoliv, jakýho kdy Terry viděl. Teď se poklidně zpovzdálí díval na rodinu.

Shermanovi uvažovali, jestli to může bejt něčí domácí zvíře, když se chová tak klidně a přátelsky. Vlk si nevzrušeně vykračoval směrem k nim, jakoby se chtěl seznámit. Děti stály na kapotě valníku. O 20 metrů dál byla ohrada, kde Terry právě vyložil několik telat. Jedno z nich zrovna vystrkovalo hlavu z ohrady.

Vlk se blížil k Edovi. Ed měl kolem 185 cm a vlk mu sahal ke hrudi. Pod šedou kožešinou se vlnily masivní svaly. Světle modrý oči jako by pohledem pronikaly až do duše. Ed si vlka pohladil. Terry byl značně nervózní. I kdyby byl vlk něčí mazlíček, byl až podezřele krotkej.

Procházel se kolem nich a Terry a Gwen se uklidnili. Gwen zavolala na děti, aby se taky přišly podívat. Všichni začali mluvit a spekulovat o tom, odkud se to zvíře vzalo. Nestačili si všimnout, že vlk najednou obrovskou rychlostí vystartoval k ohradě a než se nadáli, měl v tlamě hlavu telete.

Teď všichni s hrůzou pozorovali, jak se vlk snaží vytáhnout tele ohradou ven. Terry vystartoval a dal vlkovi dva pořádný kopance do žeber. Ed popadnul baseballovou pálku, kterou právě sundal z auta, a během chvíle s ní mlátil vlka po zádech.

Terry zavolal na zbytek rodiny, ať mu přinesou pistoli, zatímco dál kopal do vlka, kterej nejevil známky toho, že by mu to nějak vadilo. Terryho syn přiběhl s pistolí Magnum .357, Terry si ji vzal, namířil a vypálil ránu vlkovi do žeber. Vlk odmítnul vydat jakejkoliv zvuk, pustit tele, a dokonce i krvácet. V klidu dál tahal za telecí hlavu.

Terry vypálil dvě další rány, vlkovi do břicha. Ten, pomalu a evidentně nerad, jako by říkal, “No jo, no, tak já ho teda pustim”, tele pustil. To odběhlo do zadní části ohrady a lehlo na zem. Vlk stál pár kroků od Terryho a naprosto v klídku se na něj díval, jakoby nic. Žádná známka strachu, bolesti, nebo jakýhokoliv znepokojení. Zřejmě čekal, jestli mu teda daji k večeři něco jinýho.

Terry na něj nechápavě zíral. Tři rány z pistole ho měly zabít, nebo aspoň hodně vážně zranit. Modrý oči na něj ale zíraly naprosto čistym a klidnym pohledem. Terry namířil znova a tentokrát vlka trefil v blízkosti srdce. (Pozn.: Aspoň teda za předpokladu, že tenhle tvor měl srdce a měl ho tam, kde ho maji normální vlci.)

Vlk zacouval asi 10 metrů, pořád se díval na rodinu a pořád byl v klidu. Rodina se semkla k sobě. Věděli ze zkušenosti, jakou sílu má to Magnum, co měl Terry v ruce. Vlk ale nikdy nezakňučel, nekrvácel, a zkoumavě se ohlížel směrem k ohradě, jako by zvažoval další strategii.

Terry z něj nespouštěl oči a poslal syna pro pušku, se kterou zabil desítky losů na 200 metrů. Během chvíle měl pušku v ruce, namířeno, a vypálil po vlkovi masivní náboj. Slyšel, jak kulka trhá maso a láme kost v blízkosti ramene. Vlk ucuknul, ale dál klidně koukal na Terryho.

(Tady bych chtěl poznamenat, že moje oblíbená postava v tomhle příběhu, s velkym náskokem, je ten vlk, a všechno tohle střílení se mi ani trochu nelíbí. Ale je to Amerika, kde se všechny problémy řeší násilím, a chápu, že klidný velký zvíře, který lidem nic nedělá, ačkoliv by evidentně mohlo, může leckoho vyděsit.)

Nikdo nechápal, co se děje a proč z vlka neni hromádka mrtvýho masa, a Gwen začala brečet. Terry namířil znova a vystřelil vlkovi do hrudi. Tentokrát bylo vidět, jak na trávu dopad kus odtrženýho masa. Vlk nevydal žádnej zvuk. Pochopil ale, že s těmahle lidičkama se asi nedomluví, tak si naposledy prohlídnul rodinu, otočil se a poklidně klusal pryč.

Terry s puškou a jeho syn s pistolí se jali vlka pronásledovat. Ten jen poklusával, ale díky svojí velikosti se i tak pohyboval rychle, takže chlápkové se museli hodně snažit, aby ho doháněli. Vlk proběhl malym lesíkem a mířil k potoku. Byl od nich asi 300 metrů a zdálo se, že zrychluje. Zranění mu evidentně nedělaly problémy.

Terry viděl, že vlk zanechává jasný stopy v mokrej zemi. Byl dobrej stopař a byl si jistej, že ho najde, i kdyby mu zmizel z očí. Stopy byly místy až 2-3 cm hluboký. Nikde ani stopa po krvi. Prodírali se houštím a museli uběhnout asi míli, když se dostali na otevřený prostranství, kousek od potoka.

Najednou Terry zkameněl. Viděl před sebou stopy úplně jasně, jak směřujou k potoku. O kus dál stopy přecházely do bahnitýho úseku, kde se nořily až 5 cm do země. Takhle pokračovaly asi 5 metrů… a pak už ne. Prostě tam končily a dál už nevedly. V dalších 20 metrech bláta už žádný nebyly a vlk nikde.

Terry se synem došli na konec stop a pokoušeli se přijít na to, co se tam stalo. Co viděli ale nedávalo smysl. Stopy se až do poslední chvíle bořily 5 cm do země a pak jako by se vlk prostě vypařil. Terry viděl, že jeho syn je bílej zděšením, ale nevěděl, jak ho uklidnit, tak chraplavě prohlásil, že je na čase se vrátit.

Cestou zpátky Terry uvažoval, jestli neudělali s koupí tohodle ranče chybu. Rozhod se ale, že vydrží. Vydrželi rok a půl. O větší množství takovýhle a podobný zábavy nestáli.

Kolik je dalších?

Tohle byl jen krátkej výběr nejznámějších kryptidů. Po světě se najde spousta dalších. Každá země má nějaký svoje záludný tvory. Například my tu máme Vykulence, Fialovej Hnus, nebo Atomovou Pekařku. Každej z nich je děsivější než chupacabra. Nikdo neví, odkud se vzali a jak se jich zbavit.

V Japonsku maji Isshii, v Kongu maji Mokele-mbembe, v Mongolsku žije červ Olgoï-Khorkhoï, a tak dál. O podivný obyvatele neni na tejhle planetě nouze. V Rusku byly na Kavkazu před několika lety objevený dvě lebky, který nepřipomínaji žádný známý tvory.


Vzezření je spíš “démonický”. Velký oči, žádný čelo, velká část pod nosem, ale žádný čelisti, a zadní část lebky vypadá, jako by měla přejít v obrovský rohy. Vladimir Melikov, kterej lebky objevil, si myslí, že jsou mimozemskýho původu. Což se mu teda moc nedivim. Viděli jsme tu protažený lebky a další kuriozity, ale tohle je úplně jinej level.

V blízkosti lebek byl objevenej nacistickej kufřík z druhý světový. Podařilo se snad nacistům otevřít bránu do jiný dimenze a přivolat démony? Netušim, ale bylo by jim to blbečkům podobný. Možná ty lebky ale jen našli na jednej ze svejch okultních výprav. Jistý je, že to nejsou lebky lidí ani žádnejch jinejch známejch tvorů bydlících na tejhle planetě.

Tajemnej původ kryptidů

Co jsou kryptidi zač a odkud se berou? Odpovědí může bejt víc. Lochneska vypadá jako možnej přeživší druh vodního ještěra z prehistorickejch dob. Plavci z Bajkalu působí dost sofistikovaně a možná jsou s aktivitou UFO spojeni natolik, že je to jejich aktivita. Možná sem odněkud přiletěli a zabydleli se někde, kam na ně moc nemůžeme, a tam provádí nějakej výzkum.

Obecně ale asi většina kryptidů spadá do jiný kategorie, jelikož nevypadaji jako historicky známý zvířata, ani jako něco, co sem mohlo přiletět z vesmíru. Zároveň maji určitý vlastnosti, kterejma se dost vymykaji běžnejm pravidlům našeho 3D světa.

Intergalaktický zdroje jim říkaji “window fallers”, neboli někdo, kdo “propad oknem”, míněno oknem mezi světy nebo dimenzema. Můžeme teda použít termín “propadlíci”. Ve článku o bermudskym trojúhelníku jsem nastínil myšlenku, že věci z našeho světa někdy mizí “někam jinam”, někam, kam se cíleně neumíme dostat, a že když něco může za určitejch podmínek projít tam, může pravděpodobně naopak někdy něco projít i sem, neznámo odkud přesně.

K takovej situaci je třeba otevřít nějaký to okno, nebo dveře, bránu, portál, atd. To se děje za určitejch, pro nás neznámejch okolností. Víme jen, že to pravděpodobně úzce souvisí s elektromagnetickejma anomáliema. A na některejch místech jsou takový okolnosti buď častý (BT) nebo dlouhodobý, možná dokonce permanentní (SWR).

Podle intergalaktickejch zdrojů jsou mnozí propadlíci jen “přechodní” obyvatelé našeho světa, tj. nesídlí tady 24/7, ale objevujou se a zase mizí. Do týhle kategorie řadí třeba sasquatche, což je zajímavý, protože, jak jsme viděli, jak v Himalájích, tak v Severní Americe mluví místní legendy ve vztahu k yettimu a sasquatchovi o cestování mezi světy nebo dimenzema nebo různejma rovinama existence.

Pokud je tomu tak, vysvětluje se tim, proč je tak těžký tyhle tvory zahlídnout, natož chytit, a proč nikde nenacházíme jejich mrtvoly. U sasquatche lidi našli stovky stop, existujou nejmíň desítky krátkejch pozorování a pár kratších filmů, ale nikomu se nedaří sasquatche vystopovat, najít jeho “obydlí” nebo jeho mrtvolu. Existujou teorie, že možná pohřbívaji svoje mrtvý, ale možná je to trochu jinak a prostě jen umíraji někde jinde (pokud vůbec umíraji v pravym slova smyslu), kam my nemůžeme.

Když situaci prozkoumáme z tohodle pohledu, dává smysl i pár dalších věcí. Chupacabra se najednou objevil v roce 1995 a od tý doby se množily vysátý kozy a jiný zvířata, ačkoliv do tý doby se taková aktivita v okolí nevyskytovala. A jak jsem řek, objevil se v Portoriku, neboli v oblasti BT, známý nějakym tim kontaktem s neznámem.

Když vezmeme jako možnost, že sem poprvý tenhle tvor propadnul z nějaký jiný dimenze nebo odkud, je to mnohem konzistentnější s tim, že se najednou začalo dít něco neobvyklýho, než teorie, že čupa je nějaký nemocný zvíře. Pak se nějakou dobu množily útoky, protože čupa řádil. Otázka je, jak dlouho opravdu pokračovala jeho aktivita, protože časem začali lidi říkat chupacabra každýmu divnýmu psovi. Možná tu byl čupa jen pár let.

Jenže ona se tu otevírá spousta možností, protože nikdo z nás asi nezná pravidla, kterejma se řídí nějaký interdimenzionální bytosti. Je klidně možný, že žijou desetkrát dýl, než my, a taky je možný, že pro ně čas funguje úplně jinak. Jestli se nějak pohybujou mezi našim světem a nějakym jinym, ať už nad tim maji sami kontrolu nebo ne, pak nevíme, kolik času tu vlastně tráví, a už vůbec ne, co dělaji mezi tim. Vytvářet nějaký předpovědi ohledně času potom nemá vůbec význam, protože víme prd, jak to funguje.

Podobně jako čupa, kryptid z Gévaudanu se objevil z ničeho nic, nikdo si ani po třech letech nebyl jistej, co to přesně je, a nikomu se nedařilo ho chytit. Neni ani tak úplně jistý, jestli se ho nakonec opravdu podařilo ulovit, nebo jestli to bylo něco jinýho a to, že útoky ustaly, byla jen shoda náhod. Je to prostě vzorec kryptidů, “divná věc se objevila z ničeho nic, neznámo odkud”.

V Point Pleasant je až do očí bijící ta možnost, že se tam v listopadu 1967 otevřel nějakej portál, kterym se sem nahrnulo všechno možný a paranormální aktivita všeho druhu na 13 měsíců explodovala, a po pádu mostu se ten portál zase zavřel a všechno ustalo. Proč? Nikdo neví. Ale jednou ze všech těch věcí, který sem ten rok měly “přístup”, byl mothman.

Případ vlka ze SWR je jeden z nejlepších studijních materiálů, protože měl několik svědků, kteří vše viděli dobře a zblízka a celá událost trvala mnohem dýl než jen pár minut. To, že se na SWR objevuje všechno možný, víme. Že vlk, kterej je vysokej skoro jako dospělej člověk, neni tak úplně normální, víme taky. A že neni normální vlk, kterýho šestkrát střelíte pořádnou ráží a jemu to nijak nevadí a je pořád v klidu, by mělo bejt evidentní každýmu.

Takže to asi nebyl tak úplně “vlk” s normálním vlčím tělem. Odkud se tam objevil, nikdo nevěděl. Zároveň ho Terry se synem stopovali a sami se přesvědčili, že jeho stopy prostě najednou končily na místě, kde tlapy dělaly dost hluboký otisky (takže se nemohla jen “ztratit stopa”) a vlk prostě zmizel. Pokud nám teda připadá zvláštní myšlenka, že by se něco mohlo pohybovat mezi našim světem a nějakym jinym, tady máme dobře popsanej případ, kterej se zatraceně těžko vysvětluje něčim jinym. (Leda tak lítající vlk nebo emzáci, ale to odpůrcům paranormálu moc nepomůže.)

Spring-Heeled Jack se choval podle podobnýho vzorce. Objevil se z ničeho nic, pak nějakou dobu tropil neplechu, a nakonec zase zmizel neznámo kam. Nikdo nevěděl, co to je. Rozhodně to nebylo nic “normálního”. Prostě oheň chrlící, skákající podivnost (že by ožralej klokan?). A jako u ostatních kryptidů, nikdo ho nemoh chytit.

Máme tu teda rozhodně spoustu známek toho, že tihle tvorové se nějak objevujou a zase mizí do míst, který jsou mimo naše vnímání, ať už jsou přesně kdekoliv. Což taky vysvětluje, jak se můžou náhodně objevovat na různejch místech v oblasti až stovek čtverečních kilometrů v krátkej době.

Zajímavá je otázka inteligence těchhle tvorů. Jelikož je většina víceméně zvířecího charakteru, člověk by jim přirozeně přisoudil inteligenci běžnou pro zvířata. Mámě ale několik vodítek, který nám naznačujou, že tenhle předsudek asi nebude tak úplně správnej.


Pokud se tihle tvorové dokážou nějak přesunovat mezi naší realitou a nějakou jinou, a přitom dokážou k úžasu všech pozorujících například ustát několik zjevně smrtelnejch zranění, maji evidentně schopnosti, který nemaji ani normální zvířata, ani my. Je teda představitelný, že jsou alespoň v některejch ohledech pokročilejší nebo vyvinutější než my.

Schopnost přesunovat se mezi dimenzema maji emzáci, kteří jsou jednoznačně podstatně pokročilejší než my. Dá se teda těžko odhadnout, jakou inteligenci maji různí kryptidi. Že nejsou na úrovni, kterou by většina lidí předpokládala, je evidentní. Vidět to bylo v Gévaudanu, kde žádná lest nebyla dostatečně dobrá, aby kryptida oblafla.

A zamyslete se nad tim vlkem ze SWR. Podle mě z něj ta inteligence a nějaká “vyspělost” úplně čiší. Chápu, že Shermanovi si toho asi nevšimli, protože byli jednak v šoku a jednak pro ně bylo hlavní udržet v bezpečí sebe a telata. Ale všimli jste si toho obrovskýho rozdílu, s jakym vlk přistupoval k telatům a k lidem?

Vlk šel po teleti. Dá se předpokládat, že se chtěl nažrat. Ale zároveň nějak “věděl”, že lidi jsou kamarádi a nežerou se. A to i přesto, že se k němu chovali totálně hnusně a nejdřív ho kopali a pak do něj stříleli s úmyslem zabít. Leč vlk za celou tu dobu nikomu z lidí vůbec nic neudělal. Ani škrábanec.

Tohle ukazuje nejen na vysokou inteligenci a schopnost rozlišovat a chápat pokročilý koncepty, ale zároveň naznačuje jakousi spirituální úroveň, která mi osobně připadá vyšší než u většiny lidí. Já na bázi toho příběhu nedokážu tohodle vlka vnímat jako “zvíře”. Je to bytost ve zvířecím těle, ale spíš na naší úrovni než na zvířecí. (A na vyšší než jsou tupí zombíci.)

Mně to připadalo, že se pokoušel s lidma nějak “domluvit”. Chtěl to tele, a doufal, že když nikomu z lidí neublíží a bude se k nim chovat slušně, že se s nim o to tele třeba podělí. Lidi to ale jaksi takhle nepochopili. Ať se na to díváte, jak chcete, tenhle tvor se svým chováním naprosto vymykal čemukoliv, co tady na Zemi známe. Což naznačuje, že nejspíš opravdu nebyl “zdejší”.

A pak si vemte třeba mothmana. U toho se inteligence vůbec nedá odhadnout, ale pokud šlo o interakci mezi nim a lidma, tak situaci měl pod kontrolou vždycky totálně on a ani trochu lidi. V podstatě dokázal lidi kompletně neutralizovat paralyzujícím pocitem strachu.

Další známkou toho, že tihle tvorové nejsou zdejší, je to, že je evidentně moc nezajímaji naše fyzikální zákony. Jak už bylo řečeno, když schytáte pár ran z pušky, máte ležet a nehejbat se. To se ale ani v Gévaudanu ani na SWR nestalo. A mothman si lítal jen tak, bez mávání křídel, jakoby se moh pohybovat prostě jak chce a nic ho neomezovalo.

Jak se dá něco takovýho vysvětlit? V mainstreamu chudákům odporníkům nezbejvá než prohlásit všechny svědky za lháře nebo oběti halucinací. Odporníci musí v podstatě všechny výpovědi svědků nějak ignorovat, popřít, zesměšnit, a podobně. Což je zvláštní, protože u soudu se na bázi svědeckejch výpovědí soudí, když nejsou jasný důkazy. Tady ale výpovědi svědků najednou nic neznamenaji a jsou naprosto nepřijatelný. To je ale jen známka toho, že odporníci netuší, co si s tím vším počít, a než aby je to zajímalo, tak je to spíš děsí. Vědci jako prase.

Nás to ale zajímá. Jak jsou možný schopnosti jako mothmanovo lítání a odolnost vlků proti střelám? Pokud jsou to nějaký hyperdimenzionální tvorové, dá se spekulovat o tom, že jejich fyzický těla nemaji stejnou strukturu jako naše – a tim myslim na molekulární úrovni, ne anatomickej. Možná nějak dokážou měnit svojí molekulární strukturu – řekněme posunovat frekvenci, na jakej operujou. A když se posunou za určitou hranici, tak už je nevidíme.

Takhle rozhodně podle všeho operujou emzáci (což snad ve všech případech nejsou 3D fyzický bytosti “z jiný planety”, ale bytosti, který operujou “na vyšší frekvenci”, v rozsahu, kterej my nevnímáme). Pro interakci s náma sníží svoji frekvenci na úroveň našeho fyzickýho světa, ale zase ji dokážou kdykoliv zvýšit a zmizet nám z očí.

Je teda pravděpodobný, že aspoň u některejch kryptidů to funguje podobně. Otázka je, jestli to maji pod kontrolou jako emzáci, nebo se to děje nějak samovolně, podle nám neznámejch pravidel.

Tady by se dalo uvažovat i o tom, jakou roli tu hraje naše vlastní individuální vnímání. Jestli tihle tvorové nejsou “pevnou” součástí naší 3D reality a jejich “fyzičnost” je jen přechodná a flexibilní, potom je možný i to, že naše vnímání jejich podoby je nějak ovlivněný naší vírou, předsudkama, atd. Tim by se možná vysvětlovalo, proč některý z těch kryptidů různí svědkové popisujou různě.

Další kuriozita, která mě zaujala, je to vysávání krve, aniž by se konzumovalo maso, který má společný přinejmenším chupacabra a bestie z Francie. (Můžeme jen spekulovat o tom, co přesně chtěl dělat vlk na SWR s teletem – nemáme žádnej specifickej důvod se domnívat, že šel po mase a ne po krvi.)

Tohle mi připadá významný ve světle toho, že krev a další tekutiny v těle se považujou za nosiče “životní síly”, což je zřejmě na vyšších frekvencích existence zásadnější než na naší 3D. (Že se jde hlavně po krvi je jasný, protože ničeho jinýho neteče v těle takový množství.)

Jelikož tyhle bytosti operujou na nějakejch jinejch frekvencích než my, nepřipadá mi nijak zvláštní, že by pro ně jako zdroj energie byla významná právě krev. I srdce a další orgány, který bejvaji někdy odstraněný, jsou na trochu jinej úrovni než obyčejný maso. Srdce má mnohem blíž k “životní síle” než kejta.

Máme jen velmi omezený možnosti tyhle kryptidy nějak jasně analyzovat a zkoumat, ale informace z exoplanetárních zdrojů nám vykreslujou obrázek, kterej ve světle našich pozorování – pokud se teda někdo obtěžuje si jich opravdu všímat – dává smysl a vysvětluje aspoň teoreticky hodně nejasností ohledně kryptickejch vlastností kryptidů.

Pokud je pravda to, že se v posledních letech závoj mezi naší realitou a nějakou jinou postupně trhá, můžeme se těšit na hodně legrace, až bude celej svět jako SWR.

Jestli dokážou kryptidi posunout svoji frekvenci a odejít do jiný dimenze, je to pro nás příznivá zpráva. Když dostatečně zvýšíme svoji frekvenci my, budeme moct společně odejít do nějaký dimenze bez idiotskejch politiků a budeme od nich mít konečně klid.Něco takovýho zřejmě dělali Toltékové.

https://antivirus.22web.org/av/230503-rekni-trikrat-abraka-dabra-nebo-te-kousne-chupacabra.htm