Průvodce labyrintem člověka

Vše viditelné na naší matičce Zemi (potažmo ve vesmíru) lze rozdělit do čtyř kategorií: nerosty, rostliny, zvířata a člověk. Porovnejme tedy, čím zásadním se od sebe tyto kategorie liší…

Nerosty jsou obsaženy ve všech čtyřech skupinách.

Ale víme, že rostliny, na rozdíl od nerostů, rostou – musejí tedy mít něco navíc a musí to být organizované. Tomu „navíc“ říkají esoterikové éterické tělo, ale my budeme používat výstižnější: růstové tělo.

Žádné zvíře nemá vědomí „já“, a proto i nejinteligentnější zvířata jsou vzdělatelná nejvýš do úrovně tříletého dítěte (mezi druhým a třetím rokem si každý človíček začíná „já“ uvědomovat – a teprve pak je schopen začít i lhát…)

Je však nutno dodat, že zmíněné čtyři kategorie nemají mezi sebou ostré hranice a zvláštním případem je třeba korál: co v něm neroste, je nerost, co v něm roste, je rostlina a přitom se rozmnožuje spermatem, jako zvířata.

Tělo jako dům

Principiálně jsme se dopracovali ke čtyřem tělům (organismům), které má v sobě každý člověk: fyzické, růstové, pudové a mentální, přičemž běžným okem je viditelné pouze tělo fyzické.

Abychom ale nyní mohli pokročit dál, musíme si objasnit pojmy duch, duše a tělo, které rovněž každý člověk má. Pomůže nám přitom třeba příklad toho, jak se staví dům.

Ze všeho nejdříve se musí vyhotovit projekt. Tím projektem samozřejmě nejsou myšleny jen rysy s kótami, nýbrž i detailní odpovědi na otázky: kdo, co, kdy, kde, jak, čím a proč.

Jinými slovy, v představě budoucího majitele už dům kompletně stojí, ačkoli na místě, kde bude skutečně stát, ještě nebylo ani kopnuto. Pro realizaci stavby je už ale vše připraveno.

Toto je v přeneseném smyslu činnost ducha.

Pak přicházejí na řadu řemeslné práce. Ty mají různé možnosti. Buď se mohou projektu do detailu držet a pak vše dopadne, jak má, nebo si řemeslníci různé práce ulehčí a stavbu všelijak ošidí. Tím je ale zaděláno na problémy, které se časem musejí v domě projevit – třeba až tak, že se dům zřítí.

Toto je v přeneseném smyslu činnost duše.

A dopadne-li všechno dobře, pak v krajině stojí dům a každý okolojdoucí vůbec nic neví o jeho projektu, či řemeslných pracích. Vnímá pouze fyzickou stavbu.

Toto je v přeneseném smyslu tělo.

Je přitom jasné, že v systému „projekt – práce – stavba“ se jedno bez druhého a třetího neobejde (dohromady tvoří celek), takže jde o systém trojjedinosti.

Všude kolem nás – i v nás

Zmíněná trojjedinost není nic zvláštního, obklopuje nás totiž úplně všude. Vždyť každý subjekt má obsah, formu a projev (to, jak na své okolí působí).

Rovněž každý skutek je složen ze záměru, uskutečňování a výsledku.

A co víc, každý člověk má v osobité míře i lásku, moudrost a vůli, které jsou obsaženy ve všech jeho skutcích (mohou být samozřejmě v kladném, ale i negativním smyslu).

Je to proto, že veškerá tvorba v sobě zrcadlí Stvořitele, a je jasné, že by nemohla obsahovat něco, co Stvořitel sám nemá.
Samotný Bůh je tedy také trojjediný.

Lásku u Něho představuje Bůh Otec, Moudrost představuje Bůh Syn a Vůli představuje Bohyně Matka (Duch Svatý) – přičemž je pochopitelné, že kde je jeden, tam je i druhý a třetí.

Proč je sedmička magické číslo?

V souvislosti s Duchem Svatým mají teologové a církevní hodnostáři docela velký problém. Konkrétně při objasňování citátu ze Zjevení 4: před trůnem hořelo sedm světel – to je sedmero duchů Božích.

Co je tím myšleno, když Bůh má jen jednoho Ducha Svatého?

Dá se nad tím sice „mávnout rukou“, ale správná odpověď stojí za to. Týká se totiž samotných základů Boha, takže objasňuje i řadu dalších věcí.

Sedmero duchů Božích, to je sedm principů Boha, z nichž je složen a podle nichž také tvoří.

První tři už známe: Láska, Moudrost a Vůle.

Další čtyři jsou Řád, Opravdovost, Trpělivost a Milosrdenství.

Tyto principy vyplývají postupně jeden z druhého, ovšem navíc mají zajímavou vlastnost: dvojice Láska a Milosrdenství se doplňují, stejně jako Moudrost s Trpělivostí a také Vůle s Opravdovostí. Vše se pak točí kolem jednoho centra, kterým je Řád.
Právě proto má třeba svícen menorah (tradiční symbol judaismu) sedm ramen – a ze stejných principů vznikla i Davidova hvězda (s Řádem uvnitř).

Právě proto je sedmička magickým číslem, právě proto má duha sedm barev a právě proto má člověk i sedm základních čaker. Jejich různé analýzy můžeme nalézt v mnoha publikacích, ale my si nyní v tabulce ukážeme čakry ve vztahu k sedmi principům Boha a jeho tvorby.

Devět mínus dva je sedm

O faktech, plynoucích z této tabulky, by se daly psát sáhodlouhé statě. Do toho sice nepůjdeme, nicméně několik vysvětlujících poznámek je zapotřebí.

Když jsme si uvedli, že každý člověk má ducha, duši i tělo, pak se sedm čaker může jevit jako nesoulad v celkem jednoduchých počtech. Skutečnost je ovšem taková, že samotný duch je také trojjediný, stejně jako duše a tělo – proto každý člověk má tři krát tři, tedy devět organismů. Rozložené vypadají takto:

Duch: Bůh Otec (Láska), Bůh Syn (Moudrost), Duch Svatý (Vůle)
Duše: vědomá (vyšší Já), rozumová (mysl) a pocitová (nižší já, čili ego)
Tělo: pudové (zvířata), růstové (rostliny) a fyzické (nerosty)

Zároveň, aby se člověk „nerozpadal“ na tři části, vyšší Já tkví pevně v Duchu Svatém a ego tkví pevně v těle pudovém (takže 9 – 2 = 7)

Bez ega to nejde

Někdy se můžete setkat se zanícenci, kteří bijí do všeho, co podle nich není duchovní, zejména pak do hmoty a ega (jež označují i za falešné). Nechejte jim jejich blouznění a vězte: kdo sám v sobě není srovnán s dolními třemi čakrami, tedy kdo neprošel milosrdenstvím vůči hmotě, trpělivostí vůči emocím a opravdovostí vůči egu, ten se k vyšším čakrám nedostane. Což taky znamená, že nezužitkuje vyšší úrovně vědomí. A jestli se do nich pomocí různých látek nebo zdivočelých postupů dorve, doplatí na to.

Ego je zvířecího původu. Vědomí „já jsem“ mají zvířata opřené o instinkty a jedině proto mohou tímto porovnáváním poznávat přírodu, čímž se ve svém vědomí zdokonalují.

Oproti tomu člověk už dostává do vínku zvířecí vědomí zdokonalené, ale „povšechné“. Je schopen se kdykoli svými vlastnostmi zachovat jako vlk, had, osel, pták…

Toto zvířecí vědomí „já jsem“ (ego) pak člověk opírá o božské Já, takže kromě přírody může svým celkovým unikátním vědomím „já jsem Já“ myslet abstraktně a poznávat i Boha.

Právě a jedině porovnáním dvou různých „já“ je v člověku umožněn proces myšlení (bez ega by to nebylo možné, neboť stejné ve stejném nemůže nic porovnat a tudíž ani poznat).

S pýchou i jejím pádem se počítá

Jádrem ega je pýcha, která je rovněž trojjediná. Její láskou je sobectví, její moudrostí je zištnost a její vůlí je agrese. Druhou stranu této mince pak tvoří lakota, lež a strach. Ovšem navzdory tomu, že tyto vlastnosti (zvlášť u druhých) vnímáme jako negativní, v Boží tvorbě mají obrovský význam. Každý novorozenec totiž přichází na svět s vědomím „Já“ od Ducha Svatého a ego se v něm probouzí až později, působením frekvencí Země. A právě vlastnosti ega pak umožňují „odstřižení“ člověka od jinak nezrušitelné jednoty s Bohem. To sice může v hlubinách jeho duše vyvolat trauma z opuštěnosti (Eli, Eli, lama sabachtani?), ale zároveň je to jediný způsob, jak se člověk může stát skutečně samostatnou jednotkou.

Především toto je prvotním úkolem ega v každém člověku a na jeho splnění je obyčejně zapotřebí řada životů, ruku v ruce s působením karmy, která ego tříbí.

Když potom rozumová duše (mysl) konečně pochopí, že kolotoč ubližování a trestů chce už nadobro opustit, obrátí se k vyššímu Já a začne mu věnovat trvalou pozornost.

Ego tak dostává druhý obrovský úkol: převrátit samo sebe, tedy pýchu změnit v pokoru.

Je opravdu jediná věc, kterou Bůh člověku nedal a kterou po něm chce – pokoru.

Tvá vůle se staň

Bohužel, jako řadu jiných duchovních pojmů, ani pokoru lidé často nechápou správně.

Pokora není totéž, co zkroušenost či upejpání, a už vůbec není jejím úkolem bourat zdravé sebevědomí. Mimochodem, zdravé sebevědomí dobře definoval král Miroslav v pohádce O pyšné princezně: Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.

Pokora člověka patří Bohu a v této souvislosti je vědomím toho, že jsem součástí celku, který mě nekonečně přesahuje. Celku, ze kterého mám radost, který miluji, takže nechci být „pískem v jeho soukolí“ a nehodlám s Bohem soupeřit, nýbrž vážně a bez smítka zištnosti říkám: ne má, nýbrž Tvá vůle se staň – vždyť nikdo není lepší, než Ty.

Pokora je zároveň podmíněna jak pochopením, tak i přijetím duality tohoto světa. Člověk se vzdá soudů, tedy rolí „spravedlivého“ i „oběti“, nestraší a nenechá se strašit a taky nemá potřebu dobývat si uznání vnějšího světa, neboť ve svém nitru se cítí dobře.

Paralelním efektem toho pak je, že srdcem poznává duchovní, duševní i hmotnou realitu, jejich skutečnou hodnotu, a tohoto poznání si také váží (i proto, že ho nedostal zadarmo).

A jelikož je takový člověk niterně svobodný, je rovněž upřímný a má mnohem blíž k úsměvu, než třeba všichni zakabonění v hromadných dopravních prostředcích, na úřadech i jinde.

Parťáci Boha Otce

Když člověk opustí tento svět, nechává zde fyzické a růstové tělo, takže z původních pěti, s nimiž zde nějak hospodařil, si do duševního světa odnáší těla tři: pudové, mentální a Božské (které je nesmrtelné). V novém prostředí se mu pak naskýtá větší možnost využití dalších dvou těl, Tvůrčího a Absolutního, ale je tady velké ALE…

Vše se tam o dvě těla posouvá, takže pudové se člověku stává fyzickým, mentální růstovým atd. Z toho vyplývá řada důležitých věcí. Například to, že jaké ego má člověk tady, tak potom v duševním světě fyzicky vypadá. Zarytí egoisté tedy klidně mohou připomínat nějaká zvířata nebo zrůdy, třebaže v lidských tvarech (což dokladují různé legendy a „obrazy z pekla“).

Dále: cokoli měl člověk v rozumové duši, to tam zapomene, neboť jeho mentální tělo už má jinou funkci. Oproti tomu správně myslet tam může pouze ten, kdo tady dobře hospodařil se svým vyšším Já. A kdo o tomto Já nemá ani potuchy, ten samozřejmě nemůže využívat ani další dvě „vyšší“ těla. Takže tam nedokáže vůbec tvořit a ocitá se v pozici, kterou zde nazýváme „duševně chorý“. Ovšem ani tito lidé nejsou zatraceni – existuje pro ně sousta výukových i nápravných programů a jedním z nich je také reinkarnace. Proč?

Protože pozemská cesta k tomu, aby z nás, Božích synů a dcer, vyrostli skrze lásku bohové a „parťáci“ Boha Otce, je sice obtížná, ale zároveň nejefektivnější.

Jiří Muladi

P.S. To, a ještě mnohem víc, je obsaženo v pojmu: svobodná vůle člověka.