Proč nebyla nalezena starověká města Sibiře 2.část

Lidé minulosti se v zásadě nesnažili shlukovat v obrovských megaměstech. Proč? Každý potřebuje svůj prostor k životu. Mnoho autorů logicky a oprávněně píše, že města jsou prostě taková specifická “oplocená místa”, kam lidé na ČAS přichází řešit určité problémy, něco prodat a koupit (za tímto účelem jsou zde sklady zboží a oplocené ploty), probrat něco, koupit něco důležitého, setkat se, přijet na velkou dovolenou, kde se sejdou i vzdálení příbuzní a kde se budou uzavírat nová manželství. Pak se zase všichni vrátí na svá místa.

To znamená, že město je prostě místem setkávání v čase a prostoru. “Akce” skončí a všichni odejdou. V souladu s tímto přístupem je starověké město podle této definice poměrně malé, co do oblasti (ačkoli mu to neubírá na jeho významu). Je to prostě malá oblast, kde je chrám, svatyně, místo pro obchodování, místo pro setkávání a nějaké klíčové hospodářské budovy.

Dochované nálezy jsou z různých oblastí vykopávek, ale s největší pravděpodobností mají všechny stejnou kulturu. Artefakty s charakteristickými kadeřemi, jeleny, loveckými scénami atd. A je zcela jasné, jaká to byla kultura – Je to Skytská kultura.

Ve skutečnosti je celá Eurasie od Dněpru a Krymu až po Dálný východ územím osídlení Skythů (a Sarmatů, které antičtí autoři označují za součást Skythů). Na starověkých mapách jsou všechny tyto země označeny jako Skythia a Sarmatia. Navíc až do 20. století nikdo ani nepochyboval o tom, že dějiny Ruska začínají dějinami Skythie a že Skythové jsou ruskými a slovanskými přímými předky (což nepopírá fakt, že Skythové mohli dát vzniknout mnoha dalším národům Země.

Na pozdějších mapách byla tato stejná území přejmenována na Tartarii, často s poznámkou, že Tartary se v minulosti nazývala Skythia. Všimněte si, že existoval i takový kartografický koncept jako Moskevská Tartárie. Tedy starobylé hlavní město Ruska je opět nerozlučně spjato s Tartárií a Skythií. Ve skutečnosti je Rusko včetně Novgorodu, Moskovska, Tartarie a Skythie to samé. Je to prostě stejná kultura a jsou to stejní lidé.

Na mapě Abrahama Ortelia z roku 1570, je popsáno, že Tartary se dříve nazývala Skythia. Severní ledový oceán je také označen jako skythský a na jiných mapách zase jako tartarský.

Od Krymu po Sibiř se všude nacházely a nacházejí Skytské pohřební mohyly. Od konce 18. do začátku 20. století se zde rozpoutala skutečná “zlatá horečka” a proběhlo tehdy plenění, právě těchto mohyl, hledači pokladů. Hledali a otevírali mohyly za účelem “těžby” elegantních zlatých předmětů. Skytské zlato bylo vytěženo ze země doslova v tunách a jednoduše odesláno k tavení.

Teprve koncem 19. stol. tyto vykopávky začaly získávat civilizovaný charakter a začaly sloužit účelům vědy a uchování historického dědictví. Nabízí se otázka, kdo a jak vyrobil takové množství nesčetných pokladů, které svou kvalitou splňovaly nejpřísnější kritéria těch nejelegantnějších starožitných šperků. Je také zcela zřejmé, že na všech těchto územích bylo vysoce rozvinuto hutnictví, nejrůznější řemesla a umělecká tvorba. Byla to prostě velmi vyspělá kultura.

Nezarostlé mýtiny jsou dobře viditelná místa ze satelitních map i z okna letadla a představují dokonale rovnoměrnou, pravidelnou strukturu, která si zachovává své proporce bez ohledu na jakékoli ohyby terénu. Neexistují žádné důkazy o tom, že by snad tyto mýtiny dnes někdo udržoval (zvláště v tak rozsáhlém prostoru a na tak odlehlých místech), to by byla titánská a extrémně nákladná práce. Tato místa nicméně nezarůstají a někteří badatelé poukazují na skutečnost, že pod vrstvou drnu na nich našli kamenné bloky. Existuje spousta hmotných a nezpochybnitelných důkazů o tom, že v nedávné minulosti Země (200-400 let) zde proběhla nějaká zásadní katastrofická událost, která je nám tajena.

To dokazují: – četná dokonale kulatá trychtýřová jezera, která jsou nejpočetnější na Sibiři;  zvýšená radiace pozadí v těchto stejných kráterech a detekce cesia během výzkumu; – velmi radikální proměna pobřeží východní Sibiře a Dálného východu (ve srovnání se všemi tehdejšími mapami) a vznik rozsáhlé pouštní zóny v Africe, kde opět, soudě podle map, ještě nedávno tekly řeky a stálo mnoho měst.

Vykopaní nalezení mamuti mají v útrobách nestrávenou potravu v žaludku, což naznačuje, že doslova zmrzli během okamžiku. Lesy Sibiře v celé oblasti jsou velmi mladé a nelze nalézt stromy starší 200 let, což je nepochopitelné ve srovnání s lesy Kanady v podobném klimatickém pásmu. Nové geopolitické přerozdělení světa v 19. století je také znakem globální změny (napoleonské války a anglo-americká válka v roce 1812).

Samostatně stojí za zmínku několikametrové zasypané budovy. Málokdo je překvapen, že doslova v každém městě – Rusku, Evropě, Americe – jdou staré budovy hluboce vsazené do země. Vizuálně je to vidět z oken suterénu, která bývala vrchními obytnými podlažími. Nyní často vyčnívají ze země jen o 1/5. Ukazuje se však, že se vůbec nebavíme o jednom podlaží (což by se dalo vysvětlit zvednutím vozovky): při restaurování objektů, ale vědci s překvapením zjistili, že budovy jsou vnořeny pod zem na 3 až 4 podlažích. Tyto podzemní patra přitom mají okna a vnější dekorativní výzdobu, to znamená, že při jejich výstavbě se vůbec nepředpokládalo, že budou někdy pohřbeny…

S přihlédnutím k faktu, že se jedná o naprosto všudypřítomný jev, tak se zdá, že se nedávno z nebe valily proudy hlíny a bláta. To by vysvětlovalo, proč všechny 2 až 3 patrové budovy minulosti jsou nyní jednoduše POD ZEMÍ. Když se procházíme po starých městech, vůbec netušíme, co všechno je pod našima nohama. Stále nás atakuje palčivá, nezodpovězená otázka, kolik budov bylo pohřbeno v různých částech světa. Také se zdá se, že k nejkatastrofálnějším škodám došlo na Sibiři, protože tam zůstalo minimum budov. Mnohá starověká města za Uralem a na Sibiři dosud sice nebyla nalezena, ale to vůbec neznamená, že neexistovala.