Evropští kartografové 16.-18. století zobrazovali mnohá města v Trans-Uralu, na Sibiři a na Dálném východě. Teď jsou pryč.
Dnes je na internetu zveřejněno obrovské množství map pokrývajících časové období od 16. do 18. století. Když si například vezmete evropskou část Ruska, jsou docela přesné a vhodné pro orientaci. Když se však přesuneme za Ural, stane se něco zvláštního – kartografové tam jakoby po dohodě začnou zobrazovat neuvěřitelné věci, o kterých moderní historici naprosto odmítají uvažovat.
Mapa Tartarie od Jana Jansona 1640-1650, Mapa od Daniela Kellera (nebo Cellarius Ferimontanus) 1590. Všechny tyto mapy jsou při zobrazování měst zcela jednomyslně shodné a to na 99 %. Najdete v nich Tartarii, Lukomorye, město Perm Veliký (dokonce několik set let před jeho založením), město Grustina (na webu moderního Tomska), město Khanbalyk (pravděpodobně starověký Peking), ležící daleko severně od Zdi a celá řada měst na Dálném východě podél břehů řeky Tartarus, kterou lze pravděpodobně identifikovat s řekou Kolyma.
Je také zřejmé, že na těchto mapách leží pobřeží východní Sibiře a Dálného východu mnohem severněji než dnes. Tedy tam, kde už nyní máme moře, mají pevninu a jsou tam vyznačena i další města. Řeka Kolyma/Tatar má své ohyby na mapách jasně rozpoznatelné a na mapě vtéká do jezera a pak pokračuje ještě dál, ale v naší realitě už moře pochází z Jezera.
VŠECHNY mapy světa 16. až 18. století (i glóby!) zobrazují naprosto stejné věci. Nezáleží na tom, zda je najdete na internetu, v Historickém muzeu v Moskvě, na zámku Nesviž Radziwill u Minsku, v některém provinčním muzeu v Rusku, Francii, Portugalsku, Turecku nebo v jakékoli jiné zemi. Mapy, které by nabízely jiný obrázek světa, prostě neexistují.
Když kartografové něco přesně nevěděli, tak prostě nefantazírovali, ale nechali na mapě prázdné místo. Existuje mnoho map Atlantiku, kde je pouze pobřeží nebo jeho jednotlivé úseky severu a pak je jen prázdnota. Na jiných mapách nejsou třeba zobrazeny Ameriky vůbec, protože ještě nebyly známy. Proto je kartografové prostě NEKRESLILI, ale města a území Tartárie byly zobrazeny velmi přesně.
Tyto všechny mapy jsou spolehlivé a neustále je používali panovníci, císaři, kupci a podle nich se plánoval a fungoval veškerý obchod. Tedy je používali všichni ti, kteří měli prostředky a moc a kteří si tyto mapy objednali pro svou potřebu. Bez nich by nikam nedopluly obchodní lodě, nebylo by možné plánovat vojenská tažení a lidé by těžko chápali, jak se chovat k tomu či onomu sousednímu státu… A nyní zkuste popřemýšlet, zda je možné, že před Semjonem Remezovem (ruský kartograf Sibiře v 17. stol.) neexistovala jediná ruská mapa, a že Ivan Hrozný a novgorodští kupci dělali vše, co dělali, a prý neměli k dispozici jedinou mapu? Je velmi pravděpodobné, že zavádějící kartografové “přijdou o hlavu”, až bude odhalen jejich podvod – a to se zřejmě velmi brzy nevyhnutelně nastane.
Kde jsou všechna tato obrovská města Trans-Uralu? Proč se ještě nenašli? Je možné, aby někdo nebo něco skrylo přítomnost vysoce rozvinuté kultury a civilizace tak, že po ní nezůstanou absolutně žádné stopy? Po těchto městech se nikdy seriózně nepátralo. Tato “bájná” města za Uralem, na Sibiři a na Dálném východě nikdo nikdy vážně nehledal. Víte snad o nějakých velkých výzkumných expedicích v těchto místech, které se snažily tato města objevit, stejně tak usilovně a zarputile, jak hledal Heinrich Schliemann Troju, kterou nakonec našel pod obrovským nánosem písku a hlíny? Ten až po vleklých průtazích a překážkách spojených se získáním povolení zahájil v říjnu roku 1871 oficiální výkopy na kopci Hissarlik podle popisu Homéra. Při hledání homérské Tróji pronikal do stále hlubších vrstev, narazil na zbytky kamenných staveb a v květnu 1873 objevil městskou bránu (v jeho výkladu Skajská brána z Iliady), z níž vede široká ulice k domu, který interpretoval jako Priamův palác. Poblíž nalezl tzv. Priamův poklad s množstvím zlatých a stříbrných šperků, předmětů ze slonoviny, váz a ozdobných řetězů. Největší a nejpropracovanější byla zlatá posmrtná maska, která se stala známou jako zlatá maska krále Agamemnóna. Během prací nalezl celkem 13 kilogramů zlatých předmětů. Ty jsou k vidění v Národním archeologickém muzeu.
Skutečně rozsáhlé archeologické expedice jsou v současnosti prostě nemožné, protože není nikdo ve vědeckém světě, kdo by měl zájem poznat pravdivou minulost této oblasti. Prostě není poptávka a není nikdo, kdo by tuto akci financoval. Sibiř je prý “nehistorická země” a to přece “už každý ví”, že tam není co hledat!. Zkuste zorganizovat takovou drahou expedici a budete ihned nařčeni z toho, že jste blázniví alternativci. Když porovnáme například rozsah archeologických prací na územích Ruska a řekněme v Egyptě, kam jezdily nekonečné výpravy z různých zemí světa s nejmodernějším vybavením minimálně od 19. století a stále něco nacházejí! To znamená, že můžete kopat staletí na jednom relativně omezeném území a stejně se všechno nenajde. V Rusku (Tartárii) je obrovské neprobádané území a práce by zde bylo dost na tisíce let.
Kamenné stavby nejsou jediným znakem vysoké kultury. Z nějakého důvodu, když se řekne starověká města, většina lidí si okamžitě představí kamenné metropole podobné Baalbeku. Ale to je jen jedna z možností, která mimochodem spíše souvisí s klimatem a zdroji, ale není jediným ukazatelem vysoké úrovně znalostí a kultury stavitelů. Kde byly skály a pláně, stavěli lidé z kamene, a kde bylo moře lesů, tam stavěli ze dřeva! Proč by neměli naši předkové používat dřevo? Tento materiál je šetrný k životnímu prostředí a snadno se používá. Postavit dřevěnou věž o několika patrech svépomocí bez jeřábů, otroků nebo čehokoli jiného potřebného k přesunu těžkých kamenných bloků lze relativně velmi snadno. Z hlediska filozofie vesmíru může být v dřevostavbě (a v této úrovni kultury?) vloženo řádově mnohem více etiky. Dům stojí, dokud v něm lidé bydlí. Nemusí být cílem “zanechat SVOU stopu” po staletí. Používejte zemi, dokud ji potřebujete, prosperujte, radujte se, ale neměňte její tvář. Nechte po vaší smrti přijít na toto místo nové lidi, kteří zde postaví zase své dřevěné věže. A tento koloběh života je věčný. Taková filosofie podporuje život v harmonii s přírodou, která je podstatou “pohanského” (védského pohledu na svět). A naopak, pokud by každý člověk chtěl zanechat na Zemi svou vlastní hmotnou stopu, která by po jeho smrti trvala stovky/tisíce let, tak spíš uvidíme pýchu a dravost a už vůbec ne moudrost a vznešené myšlenky.
https://celostnivzdelavani.cz/kde-jsou-ale-vsechna-ta-mesta-vyznacena-na-mapach
