Proč jíme odpad a je nám to jedno?

Kečup se sotva dvacetiprocentním podílem rajčat, jahodová marmeláda, která o jahody nikdy ani nezavadila, telecí párky s tříprocentním podílem telecího masa a paštiky, do kterých se melou zvířecí kůže a kopyta, kuřecí řízky napumpované vodou a poté opět zamražené, takže se jejich objem zvýší klidně o polovinu, nebo prošlé maso „maskované“ marinádou jako tip na jedinečnou víkendovou grilovačku… Výčet rozhodně není úplný, ale jako ilustrace snad dostačuje. Takové jsou zkrátka praktiky mnoha obchodních řetězců, které v České republice nabízejí potraviny žalostné kvality. Většina Čechů si však tato „jídla“ zvesela kupuje dál. „Lidé se nechávají vědomě okrádat a nic proti tomu nedělají. Kdyby Čechům ředili pivo vodou, tak by byli vzteky bez sebe. Buřty, ve kterých je místo masa spousta mouky a náhražkových látek, si ale kupují,“ říká pro server Peníze.cz uznávaný restauratér Tomáš Karpíšek.

Odpadkový koš Západu

Stejný názor jako provozovatel sítě restaurací Ambiente mají lidé z Pražského kulinářského institutu, kteří tvrdí, že dokud se u nás lidé nenaučí skutečně rozlišovat kvalitní potraviny, budeme věčně jen odpadkovým košem Západu. Obchodní řetězce si bohužel zvykly na to, že mohou ve svých supermarketech ve střední a východní Evropě beztrestně nabízet podřadné zboží. A tradici měnit nehodlají. Proč také, když jim dávají za pravdu i sami zákazníci – kteří šizené potraviny kupují dál. V západní Evropě by si přitom řetězce něco podobného dovolit nemohly. „Je pravda, že určité zboží by nám v jiných zemích omlátili o hlavu. Tady to ale lidé kupují,“ prozrazuje pracovník obchodního řetězce Billa, který si ze zřejmých důvodů nepřál být jmenován. Srovnání trhů navíc ukazuje na smutný fakt, že chuťově vydatnější a obsahově poctivější zboží na pultech supermarketů na západě stojí takřka stejně jako naše pochybné „lahůdky“.

Jiný kraj, jiná chuť?

O tom, jak ke spotřebitelům z východní Evropy přistupují výrobci potravin, svědčí také výsledky laboratorní analýzy Asociace spotřebitelů Slovenska. Přišlo se v ní totiž na to, že značky jako Coca Cola, Nescafé či Tchibo rozlišují oblasti, do kterých své výrobky posílají. Zatímco do bohatších zemí západní Evropy putuje standardní složení jejich výrobků, do zemí jako Slovensko, Česká republika, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko putují například v Coca Cole (u tohoto produktu spadá ČR výjimečně k západním zemím), ale i v celé řadě dalších produktů jen levnější náhražky. Na první pohled se zdá, že jde o jasné klamání spotřebitele. Jak se může Coca Cola v Německu a Coca Cola s úplně stejnou etiketou na Slovensku lišit svým složením? Potravinářské firmy ale vysvětlení mají. Odlišné chutě a kupní síly jednotlivých národů. Čím dále na východ, tím více nám prý chutnají náhražky a tím méně jsme ochotni platit…

Není cola jako cola: boj o cukr

Rozdíl ve složení Coca Coly podle laboratorní analýzy Asociace spotřebitelů Slovenska, kterou provedl Státní veterinární a potravinový ústav v Bratislavě:

• V západní Evropě se u tohoto nápoje používá jako sladidlo krystalická látka sacharóza, která se vyrábí z cukrové třtiny nebo cukrové řepy. 
• V zemích, jako jsou Slovensko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, se využívá tekutá izoglukóza vyrobená z kukuřice. Výrobce tak ušetří na surovinách, ale také na technologiích, protože se nemusí zabývat rozpouštěním cukru.

Když si europoslanci z poškozených zemí na tyto praktiky stěžovali v Evropském parlamentu, byli Johnem Dallim, eurokomisařem pro zdravotnictví a politiku spotřebitelů, odbyti s tím, že rozhodující je u těchto produktů jejich nezávadnost a zdravotní neškodnost. Tiskový mluvčí Státní zemědělské a potravinářské inspekce Michal Spáčil k tomu dodává: „Neexistuje právní základ, který by umožňoval porovnávat složení výrobků stejných značek v jednotlivých zemích EU nebo ukládat při různém složení takových výrobků jakákoliv nápravná opatření nebo sankce.“

O tom, že se na tomto stavu v nejbližší době moc nezmění, je přesvědčen také Miroslav Huml, právník sdružení Spotrebitel.net: „Nejprve bude třeba sjednotit normy kvality potravin a všechny vyhlášky a zákony ve všech členských státech tak, aby výrobce mohl skutečně produkovat jen jeden druh potraviny pro celý trh. Kámen úrazu však představuje skutečnost, že v rámci 27 zemí a několika set lobbistických skupin se bude takový kompromis hledat velmi složitě. Možnost, že by tuto otázku vyřešila jedna evropská směrnice, nepovažuji za pravděpodobnou.“ O síle nejrůznějších potravinářských lobbistických skupin nepochybuje ani Tomáš Karpíšek. Podle něj se výrazného zlepšení dočká až další generace. I když je nabídka kvalitních potravin v českých supermarketech velmi omezená, nesmí se spotřebitelé nechat odradit a musí se naučit pečlivě vybírat. Dokud se nekvalitní potraviny budou prodávat, tak z nabídek obchodních řetězců nevymizí. Pročtení obalu, na kterém je napsáno, z čeho se daný výrobek vlastně skládá, by mělo být běžnou součástí každého nákupu. Pokud bude člověk dávat do nákupních vozíků pouze zboží, které je cenově o něco výhodnější nebo lépe vypadá, tak se současný stav jen tak nezmění. Jestliže nechceme být jen odpadkovým košem vychytralých prodejců, musíme se zkrátka naučit rozeznávat a upřednostňovat kvalitu.