Panarabská bouře, která na začátku loňského roku zachvátila islámský svět, získala přízvisko arabské jaro. K překvapení nejen samotných revolucionářů, ale i politických elit Ligy arabských států, Západu a řady pozorovatelů začala nečekaně a živelně.
Protesty nebyly v arabském světě novinkou, ale přesto jsme od jara roku 2011 byli svědky toho, že hybatelem revolucí byla často tzv. „facebooková mládež” a liberálně orientovaná část populace, byť obě skupiny nakonec neměly rozhodující slovo. Objevil se velký počet neznámých, které Západu zabraňovaly zaujmout zřetelný postoj.
Například v Egyptě vstoupilo kromě poměrně nepočetných, i když hlasitých liberálních skupin do hry Muslimské bratrstvo a ještě radikálnější islamistické skupiny, které hrozily revizí izraelsko-egyptské mírové smlouvy. V Saúdské Arábii vzdorovala monarchistická vláda manifestacím menšinových šíitů, obdobnému problému čelil Bahrajn, kde sídlí námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil v USA. Pro Západ, zejména Spojené státy, v této situaci bylo nesmírně těžké na jedné straně tlačit na egyptského prezidenta Mubáraka a současně mlčet k masakrům šíitské opozice v Saúdské Arábii a Bahrajnu, kde ovšem ti, kdo požadovali politické reformy, byli zřetelně nepřátelští například k americké přítomnosti v Perském zálivu.
Jakoby v pravou chvíli jiskra arabského jara přeskočila do Libye. Po týdnech tápání získal Západ jistotu v tom, když se mu podařilo komplexní události arabského jara převést na zřetelnou rovinu boje proti nepříteli, kterého si personifikoval v podobě libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. A tak zatímco napětí zmítalo Blízkým východem, pohled mezinárodní veřejnosti se přesunul směrem k severní Africe.
Nekompatibilní režim
Kaddáfího Libye, oficiálně nazývaná Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhírija, představovala vhodný prostředek k odpoutání pozornosti od událostí v ostatních arabských zemích. Politolog Oskar Krejčí připomíná, že Kaddáfího Libye se upřímné podpoře těšila možná v Africe, ale u rozhodujících hráčů islámského světa a na Západě byla většinu času v nemilosti. Důvod je ten, že režim se svým charakterem vymykal všemu v bezprostředním i vzdálenějším okolí.
Libyjská džamáhiríja byla založená na známé Kaddáfího Zelené knize z roku 1975 a představovala mix socialismu, odporu k parlamentarismu a lidového populismu kladoucího důraz na přímou demokracii, to všechno v podmínkách islámu a na bázi něčeho, co přední český arabista, profesor Eduard Gombár, nazývá „kmenovou demokracií”. Lze tedy tvrdit, Kaddáfího pojetí vlády nevyhovovalo ani západním liberálům, ani autoritativním a feudálním arabským elitám. V situaci, kdy Libye čelila západnímu ozbrojenému tlaku, tak sice na své straně měla některé státy Africké unie, ale nikoli bývalé evropské přátele a klíčové státy islámského světa.
Příčiny války
Oficiální verze
Oficiální verze zní, že zásah NATO v Libyi byl motivován snahou chránit libyjské civilisty, které Kaddáfího režim masakruje při potlačování protirežimních demonstrací. Použití vojenské síly proti Libyi legalizovala rezoluce RB OSN č. 1973, přijatá 17. března 2011, která se stala okamžitě předmětem sporů. Rezoluce dala členským zemím RB OSN právo provést „veškerá nezbytná opatření k ochraně obyvatel”, ale podle svého článku 9 nechala na státech a organizacích, aby po konzultaci s generálním tajemníkem přijaly opatření k prosazení rezoluce. Tuto situaci zkomplikoval fakt, že Charta OSN, na jejímž základě jedná Rada bezpečnosti, vychází z principu suverenity států, ale konflikt v Libyi byl vnitrostátním konfliktem. Rezoluce 1973 tak přispěla k vytvoření právního chaosu, který otevřel prostor pro radikální řešení. 19. března vlády USA, Francie a VB zahájily bombardování Libye. Učinily tak bez dotazu zákonodárcům a přes negativní postoj veřejnosti. Zajištění bezletové zóny brzy přerostlo v útoky proti libyjské armádě. Otázka legality celé akce je dodnes předmětem sporů.
Verze 2: Šlo o ropu
V žádném případě není možné, aby štáby plánující letecké údery proti libyjským cílům vůbec nekalkulovaly s tím, že půjde o válku proti jednomu z hráčů na světovém ropném trhu: Libye vlastní šest miliard tun ověřených zásob ropy, což je 3,4 % světových zásob. V roce 2010 dodávala denně na trh téměř 1,7 milionů barelů, což představuje 2 % denních dodávek ve světě.
To ale není všechno. V předvečer zahájení útoku proti Libyi byl na světovém ropném trhu převis těžby nad spotřebou celých 4,7 milionů barelů denně, což se stalo převážně díky Saúdské Arábii, která tehdy zajišťovala téměř 80 % rezervních dodávek a umožnila západní alianci zahájit útok proti libyjské džamáhíríji bez obav z velkých otřesů světových trhů.
Verze 3: Boj o hegemonii dolaru
Existují pohledy, které válku v Libyi vnímají jako součást skrytého soupeření o pozici amerického dolaru jako hlavní globální měny. Obchod s ropou, založený na petrodolarovém systému, mohl dominantně fungovat do chvíle, kdy bylo mezinárodní politické postavení Spojených států neotřesitelné. Jenže jak stoupá význam nových mocenských center východu a jihu, například zemí BRICS, stoupá i chuť po novém, spravedlivějším globálním uspořádání. Rostoucí ekonomiky, které mají obrovskou spotřebu ropy, najednou cítí, že se k jejich ekonomice dolar chová nepřátelsky, a silně uvažují o jeho nahrazení jinou měnou. Situace, kdy by se pro obchodování s ropou prosadilo euro, juan či jen, by pro Spojené státy znamenala náhlou a nutnou potřebu vyrovnat zahraničně-obchodní saldo – a to by v největším ekonomickém celku světa mohlo znamenat dlouhodobou, několikaletou bolestivou transformaci.
Myslím, že je užitečné zde připomenout obvinění Iráku z výroby a držení zbraní hromadného ničení, které přišlo chvíli poté, co Saddám Husajn oznámil, že končí obchodování s dolarem a ropu bude prodávat výhradně za eura. Muammar Kaddáfí se léta objímal se západními politiky a vyjma organizací zabývajících se ochranou lidských práv žádný západní politik nezpochybnil legitimitu libyjského režimu proto, že v minulosti podporoval teroristické skupiny, nebo proto, že vystavuje domácí opozici represím. Krátce poté, co Kaddáfí vyrukoval s nápadem na vytvoření celoafrického systému obchodování s ropou, jenž počítal s vytlačením dolaru a zavedením „afrického dináru”, se situace změnila a z Kaddáfího se stal nepřítel č. 1.
Důsledky pádu Kaddáfího režimu
Bombardování Libye a otevřená podpora povstalcům byly od počátku doprovázeny velkým počtem neznámých. Nebylo jasné, kdo jsou povstalci, co mají v plánu a kvůli informačnímu embargu a protichůdným zprávám, které ze severní Afriky přicházely, nebylo dlouho ani jasné, v jakém postavení je Kaddáfí, resp. zda se ještě vůbec nachází na libyjském území. Dále měl Západ jen velmi mlhavou představu o revolučním nadšení části libyjské populace, které mnohá západní média kdovíproč vykreslovala jako události pádu východního bloku v roce 1989.
Na druhou stranu jsme si mohli být téměř stoprocentně jisti, že než začalo bombardování, byla Libye sociálně nejrozvinutější částí Afriky a hrála důležitou roli při bezpečnostní stabilizaci afrického Sahelu.
Jistě, nelze za každou cenu nadřazovat bezpečnost a stabilitu nad humanitární otázky. Je nesporné, že režim Muamara Kaddáfího se v minulosti dopouštěl jak krutých represí vůči vlastnímu obyvatelstvu, tak podpory mezinárodního terorismu. Namátkou lze zmínit masakr ve věznici v Tripolisu v roce 1996, zločiny libyjských sil během války s Čadem v 80. letech a koneckonců i atentát na letadlo společnosti PanAm nad skotským městečkem Lockerbie v listopadu 1988. Samotný instrument tzv. humanitární intervence, tedy ozbrojené narušení suverenity jiného státu třetí stranou s cílem zamezit porušování lidských práv a svobod a užívání hrubé síly proti civilistům, je ovšem značně problematický.
Prvním důvodem je jeho selektivní využívání: záminkou humanitární intervence jsou represe v Libyi, ale už ne třeba masakry protirežimních demonstrantů v Bahrajnu. Zadruhé, intervenující třetí strana brzy poté, co jednu ze stran konfliktu porazí, oslavuje triumf a navzdory původním humanitárním úmyslům přehlíží nepravosti vítězné strany. Takové zkušenosti již máme s humanitární intervencí v Kosovu.
Britský premiér David Cameron a francouzský prezident Nicolas Sarkozy získali svolení od Rady bezpečnosti OSN k použití síly vůči Libyi, protože se Kaddáfího jednotky údajně chystaly provést v Bengází masakr podobný masakru v Srebrenici. Přirozeně nevíme, zda to byla pravda, co by se dále dělo, kdyby k intervenci nedošlo. Avšak neexistují důkazy – ani z jiných vzbouřeneckých měst, která Kaddáfí dobyl – že by měl vůbec schopnosti takový masakr proti městu s více než půlmilionem obyvatel provést.
Zcela přesně ale víme, že mediální pozornosti tak trochu unikaly zprávy, čeho se dopouštějí libyjští povstalci, když se karta díky intervenci západních států obrátila.
Amnesty International zveřejnila rozsáhlé množství důkazů o masových únosech, věznění a mučení páchaném vzbouřeneckými jednotkami. Vyšetřovatel Peter Bouckaert v listu Guardian podal svědectví, podle kterého bylo v pevnosti Syrta po dobytí vzbouřeneckými jednotkami nalezeno několik desítek postřílených těl s rukama svázanýma za zády.
Libyjské milice se vymkly kontrole Národní přechodné rady a dělají si, co chtějí. Čím dál častěji se objevují zprávy, podle kterých jsou ze stran nové vlády, zejména mimo dosah moci NPR, afričtí imigranti a černošští Libyjci vystavováni tvrdé rasistické kampani, masovému věznění, lynčování a popravám.
Zatímco v únoru 2012 světová média připomínala první výročí libyjské revoluce, organizace Human Rights Watch přišla se zprávou, podle které činil v té době počet pohřešovaných 50 000 – a navíc měl od pádu Kaddáfího vzestupnou tendenci.
V době, kdy NATO zahájilo svou intervenci v Libyi, činil podle odhadů OSN počet mrtvých asi 1000-2000. Po skončení hlavních bojů byl počet obětí desetkrát větší. Odhady mrtvých se pohybují od 10 000 do 50 000. Libyjská Národní přechodná rada konstatuje, že zemřelo 30 000 osob a 50 000 osob bylo zraněno. Pokud jde o ochranu životů civilistů, operace Odyssey Dawn přinesla katastrofální výsledky.
Negativní dopady měla internacionalizace původně občanského konfliktu i na situaci v západní a střední Africe. Od skončení libyjské operace například zasáhly několik vlád zemí Maghrebu a Sahelu vlny rostoucích aktivit bojůvek hlásících se k al-Kájdě islámského Maghrebu (tvořily mimochodem velkou část bojovníků proti Kaddáfímu). Jednotná ovšem po pádu Kaddáfího nezůstává ani Libye. V březnu vyhlásili představitelé východní části země, tzv. Kyrenaiky, oblasti bohaté na ropu, nezávislost, kterou ale zbytek nové Libye neuznává. Podle analýzy publikované na webových stránkách agentury Reuters způsobuje nynější chaos v Libyi nekontrolovaný import zbraní a bojovníků, kteří míří všemi směry – do Mali, Mauretánie, ale také do Nigérie. Právě posledně jmenovaná země představuje nejlidnatější stát afrického kontinentu a je zároveň členem OPECu. Protažení osy nestability do Nigérie by mohlo být dokonalou rozbuškou rozsáhlých nepokojů a násilí v už tak dost turbulentním prostoru střední Afriky. A to není všechno: zbraně přes libyjskou hranici proudí také do Egypta. Je otázkou, nakolik s těmito dodávkami souvisí například aktivizace egyptských beduínů, kteří stáli za řadou únosů turistů na Sinaji v několika posledních měsících.
Nedávné události převratu v Mali jsou další praktickou ukázkou dozvuků libyjské operace. Tuaregové, kteří se vrátili z libyjského válčiště, zahájili povstání proti malijské vládě a podařilo se jim obsadit tři hlavní městská centra na severu země a území o velikosti Francie. Pod záminkou toho, že současná vláda není schopna rebelii Tuaregů potlačit, provedla v polovině března skupina malijských důstojníků převrat, kterým svrhla vládu prezidenta Amadea Tourého, pod jehož vedením bylo Mali – navzdory své chudobě – považováno za jistou anomálii sahelské Afriky. Mohlo se pyšnit postupně zakořeňujícím demokratickým systémem. Můžeme v tom vidět jistý paradox: libyjský výhonek arabského jara, jemuž je přisuzováno přízvisko demokratické, nám jako jeden z důsledků radikalizuje a štěpí relativně stabilní a relativně svobodné okolní státy.
Závěrem
Kontroverzní intervence a události v Libyi si vyžádaly pochopitelně rozsáhlou kritiku nejen v zemích Africké unie nebo státech BRIC, které od začátku byly proti intervenci a varovaly před rozvrácením celého regionu, ale i na Západě.
Ozývají se hlasy, že Západ svou politikou v Libyi dopomohl k moci zdecimované al-Kájdě, nebo dokonce podpořil vznik arabského rasistického režimu. To je asi přehnané. Je ale zjevné, že ozbrojená podpora libyjským rebelům ve svých důsledcích podporuje rozvrat regionu a prohloubila humanitární krizi. Je to už druhá humanitární intervence Západu s podobnými výsledky a měla by být rozsáhlým důvodem k zamyšlení nad redefinicí některých aspektů zahraniční politiky.
Na druhou stranu je pravda, že ne za všechno ale může Západ. Řada současných problémů je důsledkem Kaddáfího politiky, který vedl v sahelské oblasti vlastní velmocenskou politiku, postavenou na konceptu rozděl a panuj.
Po Kaddáfího pádu snili mnozí Libyjci o tom, že se jejich šestimilionová země stane novou Dubají. Teď panují obavy, že novou Libyi čeká spíše osud Afghánistánu nebo Somálska. Možná, že úplný rozpad nakonec nenastane, ale zemi zřejmě čekají léta nestability, násilí a konfliktů.
Text je redakčně upraveným příspěvkem z konference Centra pro ekonomiku a politiku „Arabské jaro rok poté – naděje, nebo zklamání?”, jež se konala 17. dubna 2012.
