Často se stává, že nejdůležitější zprávy přicházejí z místních novin; tím máme na mysli příběhy, které nevystoupají po zpravodajském žebříku do velkých novin nebo večerních zpráv. Můžou to být zprávy, které, na první pohled, nemají celostátní nebo mezinárodní dopad. Ale druhý pohled a dobrá pamět můžou odhalit dopad, který může být docela podstatný.
Jeden čtenář nám včera poslal odkaz na článek, který našel na jiných alternativních zpravodajských stránkách: Bad news – we are way past our ‘extinction’ date [Špatná zpráva – překročili jsme dobu našeho ‚vyhynutí‘]
Protože jsme článek publikovali už v době kdy poprvé vyšel, řekli jsme si „no ano! pohled do minulosti!“ Přece jenom, při neustálém přetřásání globálního oteplování, článek čtenářům připomněl, že úroveň lidmi vypouštěného CO2 není to jediné, co se v současné době na Zemi děje. Později ten samý večer jsme měli zde v cetrále SOTT malou rozpravu o tom, jak se tento článek vztahuje ke knize, která v současné době jde v domě z ruky do ruky: The Cycle of Cosmic Catastrophes: Flood, Fire, and Famine in the History of Civilization [Cyklus vesmírných katastrof: záplavy, oheň a hladomor v historii civilizace] kterou napsali Richard Firestone, Alen West a Simon Warwick-Smith. Kniha je o „události“, která se stala před 12 000 lety a je v mnoha podobách zachycena v mýtech a legendách, buď jako skáza Atlantidy nebo Noemova potopa.
Platón popisuje zkázu, která nastala během jednoho dne a noci, Bible vypráví příběh prudkých lijáků a ohromné potopy, ve které zahynula převážná většina života na Zemi. Dále existuje obsáhlá literatura původních obyvatel Severní Ameriky, která pojednává o celosvětovém ohnivém kataklyzmatu, které následovaly potopy a smrt padající z nebe. Více než padesát různých kultur z celého světa zaznamenalo svoji verzi této události, a fyzik Firestone, spolu se svými spoluautory geology, dali dohromady knihu, která vychází z jasných vědeckých důkazů a která popisuje vesmírný sled událostí. které se autoři domnívají vyvrcholily v podobě světové katastrofy před 12 000 lety. Domnívají se, že tato událost byla spuštěna výbuchem blízké supernovy, ke kterému došlo před 41 000 lety.
Pravidelní čtenáři SOTT znají mé webové stránky Cassiopaea a experiment v nadsvětelné komunikaci, se kterým jsem začala v roce 1992 a který nakonec přinesla ovoce v roce 1994, v den kdy úlomky komety Shoemaker Levy začaly dopadat na planetu Jupiter. Proto je pro nás úsměvné synchronické, že jedním z témat o kterých Cassiopaeans mluví, jsou informace o globální pohromě způsobené rojem komet, který cykluje naší sluneční soustavou každých 3600 let, jako důsledek oběžné dráhy doprovodného společníka našeho Slunce, který je jeho menším a temným slunečním dvojčetem. A Firestone, West a Warwick-Smith jako náhodou též mluví o dopadu doslava tisíců asteroidů, komet nebo dalšho úlomků na planetu Zemi, i když oni vše připisují supernově, která vybuchla před 28 nebo 29 tisíci lety: protože trvalo takovou dobu než vyvržené kusy supernovy, spolu s úlomky které byly vykopnuty z Oortova oblaku, doputovaly na Zem.
S vědomím, že může existovat cyklus kometárních dopadů, nám během posledních pár let přirozeně neuniklo, že došlo k nárůstu důkazů, že tato teorie může být skutečně pravdivá. Součástí důkazů je fantastický nárůst počtu „měsíců“ přichycených k Jupiteru jež byly nedávno „objeveny“, dále během posledních několika let vyšší frekvence výskytu komet, včetně úžasného nárůstu meteoritů a ohnivých koulí, které vstupují do zemské atmosféry a dopadají na zem. V některých případech došlo k poškození lidí i majetku, a během jednoho nedávného případu došlo dokonce k úmrtí, jak pozdějí uvidíme…
Ale vraťme se k naší diskuzi o tom, že lidstvo překročilo dobu svého ‚vyhynutí‘, kdy jsem dumala nad tím, že každý, kdo má oči, uši a trochou vědeckých vědomstí, se může rozhlédnout a vidět, že se „tam venku“ něco děje. Každý den se o tom mluví v noviách, jenom musíte trochu hledat (nebo číst SOTT, kde hledáme za vás). Problém je samozřejmě v tom, že je veškerá pozornost mas lidí soustředěna na početné starosti každodenního života – mnohé z nich jsou v dnešní době docela závažné (obzvlášť hrozba jaderné války díky Georgi W. Bushovi a Ziocons), že většina lidí ani netuší, že se pravděpodobně nemusí bát globálního oteplování. (I když říkám že se lidé nemusí obávat globálního oteplování neznamená to, že nemusí mít obávy!) Důkazy, které jsou v dnešní době všude kolem nás, nám dokonce pomáhají si uvědomit, že na příběhu o Noemovi nebylo nic magického nebo záhadného. V Bibli se píše, že Bůh řekl Noemovi že se něco chystá, že se něco blíží a že by měl postavit archu, díky které bude moci on, jeho rodina a hrstka zvířectva přežít. Ale je jasné, že v dnešní době není třeba, aby nám Bůh sděloval, že něco zlé se blíží k nám. Což asi platilo i v přídě Noema.
Samozřejmě bylo vyzdvihnuto, že to byli Cs kteří mi řekli o cyklu kometárních kastrof. Chvili jsem nad tím přemýšlela a řekla, ‚no, částečně“. O tom všem jsem již psala v roce 1985 ve své knize Noemův syndrom (The Noah Syndrome), která byla napsána dlouho předtím, než se na scéně objevili Cs. (Tato kniha nebyla nikdy publikována, ale větší část z ní byla zakomponovaná do Tajné historie. [link v češtině]) Samozřejmě v té době jsem vycházela z čistě metafyzické otázky: „Bude konec světa tak jak byl popsán v Bibli, a pokud ano, jaký je skutečný význam?“ Tato otázka vedla k podrobnému studiu Bible, které vedlo k představě, že zkáza která je popisována v knize Zjevení, byla téměř totožná s tím co bylo popisováno v Exodu (příběh Mojžíše), takže události ke kterým v té době došlo, se měly dle předpovědi opět stát. Až poté co jsem přečetla Velikovského Světy v kolizi (Worlds in Collision) jsem si uvědomila, že se pravděpodobně mluví o dopadu vesmírných kamenů a bolidů na Zem. Velikovsky samozřejmě vše připsal na vrub putující Venuši, která vtrhla do sluneční soustavy, stejně jako Firestone et al připisují vše supernově před 41 000 lety. Cyklický roj komet související s doprovodným sluncem, jako vysvětlení, daleko lépe odpovídá všem údajům, i když i supernova by také mohla být zapojena, včetně „přivandrovalce“ ve sluneční soustavě. Po přečtení Velikovského se změnila příchuť mého výzkumu od metafyzické k vědecké, výsledkem čehož byl „Noemův syndrom.“
V každém případě je zcela zřejmé, že příběhy o Noemovi a Atlantidě jsou apokryfní: mnoho malých skupin rozsetých po celém světě přežilo událost, ke které došlo před 12 000 lety a je velmi pravděpdobné, že mnozí z nich přežili díky tomu, že si uvědomili co že se blíží – „všímali si znamení“. Poté jejich následovníci ve vyprávění a legendách připisovali své přežití zásahu jejich boha, aby dodali svému bohovi větší moc. V konečném důsledku: Noemem dnes může být každý, za předpokladu že se informují a pozorně sledují události.
Ale vraťme se k článku, který odstartoval diskuzi: Bad news – we are way past our ‘extinction’ date [Špatná zpráva – překročili jsme dobu našeho ‚vyhynutí‘] ve kterém je nám sděleno:
Jak napsal Robert Frost, někteří tvrdí, že konec světa zapříčiní oheň, někteří tvrdí že led. Ale ať je náš osud jakýkoliv, má zpoždění.
Vědci poté co vyhodnotili vyhubení milionů pradávných druhů zjistili, že k hromadnému vyhynutí má dojít každou chvili.
Jejich výzkum ukázal, že každých 62 milionů let (plus mínus 3 miliony let) dojde k ohromnému vyklizení velkého množství tvorů z povrchu zemského. A co je ještě horší, vědci netuší co je příčinou.
‚Nejsou žádné pochyby o tom, že existuje tento cyklus hromadného vyhynutí, ke kterému dochází každých 62 milionů let. Z výzkumu fosilních záznamů je to nadmíru jasné,‘ řekl profesor James Kirchner z University of California, Berkeley. ‚Naneštěstí jsme zcela bezradní ohledně příčiny.‘
Tato část článku je ve skutečnosti dost zavádějící. Je dobře známo, že došlo k dalším velkým vyhynutím, ve kterých délky cyklu není omezena POUZE na každých 62 milionů let! Je tu velmi silný signál pro 26 milionový cyklus vyhynutí. Odlišné odhady počtu velkých hromadných vyhynutí, během posledních 540 milionů let, jsou převážně dány tím, co jednotlivý výzkumník stanoví jako měřítko, které určuje která událost vyhynutí bude označena jako „veliká“, stejně tak záleží na vybrané sadě dat, která bude použita jako směrodatné měřítko dřívější rozmanitosti. Náhodou data pro událost před 62 miliony let vychází převážně z důkazů mořských zkamenělin.
Zpráva která vyšla v aktuálním vydání časopisu Nature, byla napsána profesorem Richardem Mullerem a Robertem Rohdenem, který také pochází z univerzity Berkeley. Tito dva zkoumali zmizení tisíců druhů různých mořských druhů (jejichž zkameněliny se lépe dochovaly než v případě pozemských druhů) v období během posledních 500 milionů let.
Zjištěné výsledky byly zcela nečekané. Již dříve se vědělo, že v minulosti došlo k hromadným vyhynutím. Během permského vynutí před 250 miliony let zmizelo například více než 70 procent druhů. Ale většina výzkumů naznačovala, že zde bylo spojení se srážkou s asteroidem a jinými náhodnými událostmi.
Muller a Rohde ale zjistili, že se vůbec nejedná o nepředvídatelné události, ale že k hromadným vyhynutím dochází každých 62 milionů let, což je vzorec, který je podle Kirchnera ‚pozoruhodný a přesvědčivý‘.
Ale co je příčinou? Zde výzkumníci narazili na problemy. Zvažovali průchod sluneční soustavy skrz mračna plynu, která prostupují celou galaxii. Tato mračna by mohla odstartovat klimatický zmatek. Nicméně není znám žádný mechanismus, který by vysvětloval proč by k průchodu mělo dojít pouze každý 62 milionů let.
Další možností je, že k Slunci patří další neobjevená hvězda. Ta by se mohla k Slunci přibližovat každých 62 milionů let, vytlačit komety z vnější sluneční soustavy a nahnat je směrem k Zemi. Podobná doprovodná hvězda nebyla nikdy pozorována, nicméně v každém případě podobně dlouhá oběžná dráha by byla nestabilní, tvrdí Muller.
Muller a Rohde dál přemýšleli, že třeba existuje jakýsi vnitřní geofyzikální cyklus, který každých 62 milionů let spustí rozsáhlou vulkanickou činnost. Sopčný dým by zahalil celou planetu a způsobil ničivý pokles teploty, kdy by v důsledku mrazu zemřelo mnoho živočichů.
Bohužel vědci nevědí o žádném takovém cyklu.
‚Zkusili jsme vše co nás napadlo, abychom našli vysvětlení pro tyto podivné cykly střídající biodiverzity a vyhynutí,‘ praví Muller. ‚Zatím jsme byli neúspěšní. A ano, brzo nás čeká další, ale zatím bych nepanikařil.‘
No mají problém, že ano? Myslí si že je to na cestě, a na základě dávných legend, k tomu dojde hodně rychle a téměř bez varování.
Klasických „Pět velkých“ hromadných vyhynutí, které určili Raup a Sepkoski v roce 1982 (jen pro zajímavost, zrovna v tuto dobu jsem si začala klást otázky o konci světa tak, jak bylo předpovězeno ve Zjevení, což vyvrcholilo napsáním knihy Noemův syndrom [The Noah Syndrome] v roce 1985!), se obecně uznávají jako jedny z nejdůležitějších. Jsou to:
V pozdním období ordoviku (zhruba před 438 miliony let) – vymřelo 100 čeledí – vymřela více než polovina všech druhů bryozoa (mechovek) a brachiopodů.
78 milionů let později:
Období pozdního devonu (zhruba před 360 miliony let) – vymřelo 30% živočišných čeledí.
106 milionů let později:
Na konci období permu (zhruba před 245 milíony let) – vymřeli trilobiti. Vymřelo 50% všech živočišných čeledí, 95% všech mořských druhů a mnoho stromů.
37 milionů let později:
Pozdní trias (před zhruba 208 miliony let) – Vymřelo 35% všech živočišných čeledí. Vyhynula většina z prvních čeledí dinosaurů a dále většina synapsid (kromě savců).
143 milionů let později
Na přelomu křídy a paleocénu (třetihor, zhruba před 65 miliony let) – zhruba polovina všech živočichů vymřela, včetně dinosaurů, ptakoještěři, mořští plazi, hlavonožci, mnohé čeledí ryb, škeblí, šneků, vodních hub, mořských ježků a mnoho dalších.
Z výše uvedeného je zřejmé, použít číslo „62 milionů let“ a vybudovat na něm teorii je skutečně trochu zavádějící.
Raup a Sepkoski jsou zmiňováni jako ti, kteří určili „pět velkých“ událostí, ale faktem je, že Sepkoski, paleontolog z University of Chicago, ve skutečnosti navrhl, že vymření dinosaurů před 65 miliony let bylo součástí cyklu dlouhého 26 milionů let!! Nicméně bych chtěla zmínit, že pokud násobíte 26, vycházejí zajímavé výsledky jako například: 3 X 26 je 78 – což je shodou okolností doba mezi vyhynutím v ordoviku a devonu; 4 X 26 je 104 což je velmi blízko 106 milionům let mezi vyhynutím v devonu a permu; a 5 X 26 je 130 což je (když se zabýváme podobnými údaji) dostatečně blízko k mezeře mezi triasem a přelomem křídy a paleocénu. Takže na údaji 26 milionů let nakonec možná něco bude, pouze každý „návrat“ má odlišné následky, v závislosti na variabilitě činitelů sluneční soustavy. Druhé slunce s oběžnou dráhou 26 milionů let může být stabilnějšít, když už Muller podotkl, že oběžná dráha 62 milionů let je příliš dlouhá na to aby byla stabilní.
Pokud budeme předpokládat 26 milionů let dlouhý oběh doprovodné hvězdy, pro který použijeme pět velkých vyhynutí jako startovní bod, zjistili bychom že k dalšímu návratu mělo dojít před 39 miliony let, potom před 13 miliony let což znamená, že se nacházíme zhruba v polovině oběžného cyklu druhého Slunce. Otázka: jde o afélium nebo perihélium? Ať už je v současné době teoretické druhé slunce kdekoliv, my víme že došlo k dalším vyhynutím velkých rozměrů, která mají málo společného s pouhým 62 milionů let dlouhým cyklem, ale na druhou stranu hodně společného s jiným cyklem. Dalším faktem je, že k vyhynutím dochází mnohem častějí, než si veřejnost obecná uvědomuje a ano, již máme zpoždění.
Když na chvíli odbočíme od možných příčin pro hromadné vyhynutí, podívejme se na některé způsoby jak by mohlo dojít k vyhynutí. Zde je malý praktický přehled:
Způsoby jak zničit život
Ze všech způsobů které vědci navrhli jako možnou příčinu hromadného vyhynutí, uvádíme největší favority. Koncepčně existují 4 hlavní způsoby:
1. Zmrazit (Země jako hrouda sněhu)
2. Uvařit (skleníková Země)
3. Shodit na to meteor (dopad meteoru)
4. Pokrýt to popelem a lávou (ohromné sopečné výbuchy)
Je důležíté si uvědomit, že čísla 3 a 4 jsou v podstatě případy, které byly navrženy jako vysvětlení 1 a 2, i když Země jakou hrouda sněhu, spolu se skleníkovou Zemí, jsou stále samostatné teorie, protože jsou do jisté míry samo reprodukující, tzn. raději se chytíme do začarovaného kruhu, neboť čím více ohřejeme Zemi, tím víc skleníkových plynům můžeme potencionálně vypustit (alespoň teoreticky).
To je všechno sice krásné, ale jakým způsobem vedou tyto fyzické dopady [pouze 1 a 2] k hromadnému vyhynutí?
Jednoduchá odpověť zní klima. Každý druh, který dnes žije na Zemi, a podle všeho i v minulosti, je adaptovaný na určitý rozsah podmínek. Je to stejné jako v případě, že bychom byli z ničeho nic přemístěni na severní pól a čekalo se od nás, abychom zde žili celý rok, pouze ve svetru a s tyčinkou Mars, zajisté bychom zemřeli. To samé platí v případě vyhyhutí, kdy v podstatě dojde na celé Zemi k posunu klimatických zón (tudíž naše umístění na severní pól není tak nemožné jak se ze začátku mohlo zdát), nebo ekosystémy nemají dostatečné množství světla a živin. Následkem jsou rostliny a zvířata v nerorovnováze se svým prostředím, což vede nejen k úhynu jednotlivců ale i celého druhu. S vyhynutím celého druhu se vytvoří mezera v potravinovém řetězci a proto se i zvířata, která se adaptovala na nové klima, ocitnou bez potravy a vyhynou, a tak dále…
PROBLÉM VYHYNUTÍ V PODIVNÉM EKOSYSTÉMU
Vraťme se k příkladu severního pólu, ale tentokrát budeme mít k dispozici celou krabici tyčinek Mars, a budeme předpokládat, že nezemřeme během prvního dne, pomalu si zvykneme na zimu, možná si najdeme úkryt, nicméně pokud si nenajdeme alternativní zdroj obživy (k tyčinkám Mars), až naše kořist nebude, zemřeme hlady. Abychom vytvořily dynamičtější ekosystém, předpokládejme že my jsme zdrojem potravy pro další organismus, například pro ledního medvěda, tudíž až zemřeme, čím se bude živit lední medvěd?
Bohužel zde můj příklad přestává fungovat, protože nikdo nebude věřit, že bez pojídání tyčinek Mars dojde k jejich nekontrolovatelnému množení. Nicméně v našem ekosystému severního pólu, skládajícího se z tyčinek Mars, nás a ledních medvědů, předpokládejme že narazíme na další oblečení a úkryt, tudíž zima již nebude mít vliv na to kolik nás bude, a že se nám podaří najít recept a přísady pro tyčinky Mars (a díky neskutečnému štěstí nám tyčinky dodají veškeré potřebné živiny), v tomto případě by to byli lední medvědi, kdo by ovlivňoval náš počet, protože jsou naši přímí predátoři. Pokud by zmizeli lední medvědi, znamenalo by to, že by naše populace nebyly snižována, tudíž lidnatost by po mnoho generací stoupala až do bodu, kdybychom již nadále nebyli schopni se dostatečně zásobovat tyčinkami Mars, nebo bysme již snědli všechny tyčinky Mars na světě. To by mělo za následek ohromný populační pád, nebo dokonce vyhynutí lidské rasy (nebo alespoň těch kteří jsou odkázáni na tyčinky Mars). Podobný značně abstraktní příklad pomáhá vysvětlit, že všechny trofické úrovně potravního řetězce (nebo sítě) musí být na svém místě, jinak dojde k narušení rovnováhy u každé z dalších populací.
Předchozí popis jak globální oteplování nebo ochlazení může způsobit hromadné vyhynutí je chytré, ale nebere v úvahu lidskou vynalézavost. Je jasné, že by v důsledku globálního oteplení, nebo ochlazení, došlo k ohromnému úbytku lidské populace, ale je nepravděpodobné že by vedlo k hromadnému vyhynutí, jako v případě těch pro které existují důkazy. Teď budu krátce citovat z Tajné historie:
Zpět do roku 1940, kdy Dr. Frank C. Hibben, profesor archeologie na University of New Mexico, vedl na Aljašce expedici, která byla zaměřena na hledání lidských ostatků. Ale místo lidských ostatků našel míle a míle ledového bláta, které bylo plné mamutů, mastodontů, několika druhů bizonů, koní, vlků, medvědů a lvů. Členové expedice na místě severně, nedaleko města Fairbanks, z hrůzou příhlíželi, jak před sebou buldozery hrnou polorozteklé bláto do propustí na těžbu zlata. Zvířecí kly a kosti se před radlicí točily „jako odřezky před hoblíkem“. Zdechliny byly nalezeny v mnoha polohách smrti, většina z nich byla „roztrhána nějakou nevysvětlitelnou prehistorickou katastrofou.“ [Hibben, Frank, The Lost Americans (New York: Thomas & Crowell Co. 1946)]
Očividně násilná smrt ohromného množství zvířat, spojené se zápachem hnijícího masa, bylo téměř neúnosná jak na pohled, tak i v myšlenkách co asi mohlo být příčinou. Pole smrti se táhla doslova stovky mil všemi směry. [ibid.] Byly tam stromy a zvířata, vrstvy rašeliny a mechu, vše zkroucené, zašmodrchané a roztrhané jakoby vše před 12 000 lety nasál nějaký vesmírný mixér a během okamžiku zmrazil do jedné masy. [Sanderson, Ivan T., „Riddle of the Frozen Giants“, Saturday Evening Post, No. 39, January 16, 1960.]
Severně od Sibiře jsou celé ostrovy z kostí zvířat pleistocénu, které byly strženy na sever do mrazivých vod Severního ledového oceánu. Podle jednoho odhadu, může být podél řek severní Sibiře zahrabáno něco kolem deseti milionů zvířat. Tisíce a tisíce klů byly zdrojem velkého obchodu se slonovinou, která zásobovala čínské mistry, vše pocházející ze zmrzlých sibiřských mamutů a mastodontů. Slavný mamut z Berešovky byl první, který upoutal pozornost na konzervovací vlastnosti rychlého zmražení, protože v jeho tlamě byly nalezeny blatouchy.
Jaká hrozná událost přepadla během jednoho dne miliony zvířat? Důkazy nasvědčují, že za vším stojí ohromná tsunami, která se prohnala po zemi a která do sebe zapasovala zvířata a vegetaci, aby vše bylo následně v mžiku zmraženo na dalších 12 000 let. Ale k vyhynutí nedošlo jenom oblasti Arktidy, i když zamražení které se stalo v dnešních chladnějších oblastech, zachovalo stopy hněvu Matky přírody až do našich časů.
Paleontolog George G. Simpson považuje vyhynutí pleistocénského koně v Severní Americe za jednu z nejzáhadnějších událostí v historii zoologie, a přiznává, „nikdo nezná odpověď.“ Je poctivý a přiznává, že je existuje větší problém vyhynutí mnoha dalších amerických druhů, ke kterému došlo ve stejnou dobu. [Simpson, George G., Horses, New York: Oxford University Press) 1961] Kůň, velké karibské želvy, velký lenochod, šavlozubí tygr, pásovec a toxodon. Všechno to byla tropická zvířata. Tito živočichové nezemřeli v důsledku „postupného počátku“ doby ledové, „pokud někdo nebude ochotný předpokládat, že teplota podél rovníku spadla pod bod mrazu, jinak si podobné vysvětlení žádá prozkoumání.“ [Martin, P. S. & Gulday, J. E., „Bestiary for Pleistocene Biologists“, Pleistocene Extinctions, Yale University, 1967]
Na Floridě byly nalezeny ohromné haldy kostí pocházejících z mastodontů a šavlozubých tygrů. [Valentine, citován v Berlitz, Charles, The Mystery of Atlantis (New York, 1969)] Ve Venezuele byli v horských ledovcích, ve stavu rychlého zamražení, nalezeni mastodonti, toxodonti, ohromní lenochodi a jiná zvířata. Ve stejnou dobu, v období pleistocénu zhruba před 12 000 lety, vymizeli chlupatí nosorožci, ohromní pásovci, ohromní bobři, ohromní jaguáři, pozemní lenochod, antilopy a mnohé další druhy.
Rozsah této události byl celosvětový. Sibiřští mamuti vyhynuli ve stejnou dobu jako velcí evropští nosorožci, aljaští mastodonti, sibiřští bizoni, asijští sloni a američtí velbloudi. Je jasné že příčiny těchto vyhynutí musí být stejné pro obě polokoule a také že nešlo o postupný proces. „Postupné zalednění“ by nezpůsobilo vyhynutí, protože všechna zvířata by jednoduše migrovala ze lepšimi pastvinami. Dívíme se na nečekanou událost nekontrolovatelného násilí. [Leonard, R. Cedric, Appendix A v „A Geological Study of the Mid-Atlantic Ridge“, Special Paper No. 1 (Bethany: Cowen Publishing 1979)]
Jinými slovy před 12 000 lety, v období na které jsme již narazili a se kterým se opět setkáme znovu a znovu, došlo k něčemu hrůznému: tak hrůznému, že během jednoho dne málem došlo k vyhubení všeho živého.
Harold P. Lippman přiznává, že množství fosílií a klů v sibiřském permafrostu představuje „nepřekonatelnou potíž“ pro princip aktualismu [tj. předpoklad, že předvěké děje se nelišily kvalitativně od dnešních], protože žádný postupný proces nemůže zapříčinit uchování desíteky tisíc klů a jedinců v celku, „i kdyby zemřeli v zimě.“ [Lippman, Harold E., „Frozen Mammoths“, Physical Geology, (New York 1969)] To platí obzlvášť když má mnoho jedinců v žaludku nestrávené tráviny a listy. Geolog pleistocénu William R. Farrand z Lamont-Doherty Geological Observatory, který se staví proti katastrofismu v jakékoliv podobě, uvádí: „Jejich náhlou smrt zle odvodit od statnosti zvířat a jejich plných žaludků … v době úmrtí byla zvířata statná a zdravá.“ [Farrand, William R., „Frozen Mammoths and Modern Geology“, Science, Vol. 133, No. 3455, March 17, 1961]
Bohužel Zdá se že i navzdory tomuto přiznání není tento nebohý pán schopný postavit se realitě celosvětové katastrofy, v podobě milionů kostí celosvětově zasazených právě na konci pleistocénu. Hibben shrnul celou situaci v jednom prohlášení: „Období pleistocénu skončilo smrtí. Nejednalo se o běžné vyhynutí nejasného geologického období, které vyšumělo v nejasném konci. Tato smrt byla katastrofická a úplná.“ [Hibben, op. cit.]
Závěr je opět takový, že na konci doby ledové, vyhynutí v pleistocénu, mladého paleolitu, závěrečného období paleolitu, na konci „vlády bohů“, před zhruba 12 000 lety skončilo vše globální katastrofou. [The Secret History of the World]
Jedná se o událost, kterou Firestone, West a Warwick-Smith probírají v jejich již zmiňované knize The Cycle of Cosmic Catastrophes: Flood, Fire, and Famine in the History of Civilization.
Ale pakliže jsou předchozí údaje jsou výsledek popisované katastrofy, jak by potom mohla vypadat samotná katastrofa? Následující odstavec je zhuštěná a upravená kapitola 11 z knihy Firestonea, Westa a Warwich-Smithe:
Vše začne s metority, které jako kapky deště začnou padat, pár tady, pár tam. Možná několik narazí do Slunce, což vyvolá velké sluneční erupce. Sluneční erupce způsobí barevné aurory i na denním nebi. Potom přijde den kdy dorazí komety. Od obzoru k obzoru každou sekundu se zvětšující, vlétnou do atmosféry a rozzáří se jasněji než Slunce.
Zahřáté na ohromnou teplotu při průchodu atmosférou, se smrtonosný roj během výbuchu rozpadne na tisíce kusů velikosti hor a mračna proudícího ledového prachu. Menší kusy vybuchly vysoko v atmosféře, při kterých mnohočetné výbuchy zbarvily nebe do oranžova a červena.
Největší kometa potom prorazila led, který pokrýval část severní polokoule, na místě kde je dnes Hudsonův záliv. Další komety dopadly do jezera Michigan, do Kanady, na Sibiř a Evropu. Následoval úder pozemní tlakové vlny, které po deset minut v ohromných rotujících vlnách a záchvěvech divoce otřásala zemí. Pukala zem, stromy se otřásaly a padaly, a řeky a potoky se ztrácely v rozpraskané zemi.
Několik sekund po dopadu, uhání vzduchová vlna přehřátého vzduchu napříč krajinou, rychlostí přesahující 1 000 mil za hodinu, vytrhává ze země stromy které vrhá do vzduchu, vytrhává z úbočí kameny, během okamžiku sežehla rostliny, zvířata a zemi včetně lidí, kteří stáli v cestě. Jediné živé bytosti které přežily, se musely skrývat v podzemí nebo pod vodou.
Napříč horní částí Severní Ameriky a Evropy vyrazila obrovská energie několikanásobných dopadů skupinu neustále rostoucích, obrovských, překrývajících se bublin, které vytlačily atmosféru a uvnitř vytvořily téměř vakuum. Jak bublina postupuje padá tlak vzduchu, což ztěžuje dýchání. Za postupujícím okrajem bubliny je Země zbavena ochranného atmosferickhého štítu. Výbuch katapultoval do všech směrů malá, skrz řídký vzduch rychle se pohybující zrníčka. Některá zasáhla stromy, rostliny a zvířata, zatímco další vystřelila nahoru, aby zpět dolů padala neuvěřitelnou rychlostí, protože v jim v pádu nebránila žádná atmosféra která by pád zpomalila. Ve stejný moment byla oblast ozářena silnou vesmírnou radiací. Zvířata a lidé v důsledku ozáření na místě zemřela. Neživé předměty vypadaly jakoby oživly, neboť se pod náporem bombardování tříštily a třásly.
Když se posun tlakové vlny směrem ven zastavil, začalo vakuum strhávat vzduch zpět. Jakmile se začala roztažená atmosféra řítit zpět směrem k místu dopadu, došlo ke zhroucení bubliny, při kterém byl rychlostí tornadá vcucnuty do běla rozžhavené plyny a prach, který byly odvedeny směrem nahoru a pryč od země. Část prachu unikla z atmosféry, zatímco zbytek se jako červený hřib rozprostřel směrem ven, který se rozprostřel na vzdálenost tisíců mil po vrchní atmosfére, zastínil Slunce a zahalil Zem do tmy.
Příliš těžký prach a suť začaly dopadat zpět na zem. Protože výbuch vše rozžhavil na extrémní teploty, žhnulo to podobně jako láva. Kusy dopadly na pevninský ledový příkrov a okamžitě rozpustily nesčíslné galony vody, které z ledu stékaly všemi směry a způsobovaly záplavy.
Ohromný tah vzhůru uvnitř duté bubliny, vytvořil podobně silný tah ledového výškového vzduchu směrem dolů, s rychlostí stovek mil za hodinu. Klesající proud vzduchu s teplotou 150 stupňů fahrenheita pod nulou narazil na zem a od místa výbuchu se rozlil všemi směry, čímž v mřiku zmrazil vše čeho se dotkl. Kvílící ledový náraz proměnil stromy a rostliny v křehké ledové sochy, a mastodonty a mamuty s potravou v tlamách, které byly objeveny ještě zmražené na Sibiři. okamžitě zmrazil.
Prudké teplotní výkyvy znamenaly konec milionů rostlin a zvířat… ale zkáza pouze začínala.
Dopad tělesa spolu s tlakovými vlnami vyvolal, podél dosavadních zlomů od Karolíny po Kalifornii, ohromná zemětřesení, zatímco otřesy probudily nečinné sopky od Islandu až po Tichý oceán. Vybuchovaly divoce, chrlily do krajiny horkou lávu, včetně zhoubných plynů, což přispělo k již husté cloně skrývající oblohu.
Dopady, tlakové vlny a erupce odstartovaly tisíce požárů, které se šířily všude kde mělo co hořet, některé hořely i několik dní. Rychle se pohybující, větrem hnané požáry vytvořily rotující jazyky burácejících plamenů, které se kroutily až do výšky tisíců stop a podobné peklo se prohnalo přes lesy rychleji než ptáci a zvířata mohli utíkat. Burácení ohně otřásalo zemí a prudký žár roztrhával stromy na kusy jako výbušnina, kameny vybuchovaly jako granáty a k výbuchům páry docházelo všude tam, kde se rychle pohybující oheň přehnal přes zamrzlá jezírka a říčky. Když požáry konečně vyhořely, kromě kouřících pařezů a dřevěného uhlí rozházeného napříč světadíly, nezbylo téměř nic.
Jedovaté výpary v atmosféře padaly zpět na zem jako jedovatý déšť. Na některých místech byl vzduch tak toxický a s tak malým obsahem kyslíku, že nestačil k životu.
Náraz v Hudsonově zálivu vyhodil do vzduchu 200 000 mil krychlových ledovce a vyvrhl ledové úlomky, které následovaly úlomky komety, po celém světadílu. Déšť do běla rozžhavených úlomků a kusů kouřícího ledu dopadaly na většinu Severní Ameriky, Evropy a Asie. Ohromné, nízko letící shluky úlomků dopadly během několika minut do oblasti států Jižní a Severní Karolíny (Carolinas) a podél východního pobřeží, kde vybuchly jako ohnivé koule a vytvořily Carolina Bays, kterých je více než 500 000. Další úlomky vybuchly nad pláněmi Nebrasky a na území od Kansasu až po Arizonu.
Malé i velké kusy letícího ledu a úlomků dopadaly od Atlantiku až po Tichý oceán, od Mexického zálivu po Arktidu, od Evropy po Asii a dokonce i v Africe. Více než jedna čtvrtina planety byla obklíčena.
Ale i to nebylo vše.
Náraz do ledovce v Hudsonově zálivu poslal rychle tekoucí roztátou vodu pod ledovec. Vlny zvedly a odplavíly velké kusy ledu, což způsobilo že ohromné kusy ledu klouzaly na jih podél stovek mil ledového pole. Pohybovaly se skoro stejnou rychlostí která odpovídá nejrychlejšímu běhu koně, kusy ledu si prorážely cestu skrz lesy a odlamovaly stromy.
I oceány se staly terčem. Tisíce ledových kusů a oblaka polotekuté vody narazily do Atlantiku a vybuchly s obrovskými detonacemi. Opakované otřesy vyvolaly u pobřeží Karolín a Virgínie ohromné podvodní sesuvy, které rozpohybovaly tisíce kubických mil bahna. Bahno rozpoutalo 1000 stop vysokou vlnu, která rychlostí 500 mil za hodinu uháněla směrem k Evropě a Africe.
Vlna, 1000 stop vysoká s rychlostí 400 mil za hodinu, po devíti hodinách narazila [do Evropy], a pravděpodobně sebou odnesla některé z těch, kteří přežili první výbuch. Vlna se rozlila stovky mil do vnitrozemí, zdevastovala vše co jí stálo v cestě. Vše živé na pobřeží bylo okamžitě mrtvé.
Protože došla pohybová energie, vířící voda se na chvíli zastavila, aby znovu začala uhánět k pobřeží a brala sebou otlučené ostatky rostlin a zvířat. Vzdouvání vyvolalo v Evropě a Africe další sesuvy půdy a vyslalo další obrvlny zpět k Severní a Jižní Americe. Vlny vysoké 100 stop zasáhly míle a míle pobřeží, vyvolaly další vlnu tsunami, která opět narazila do Evropy a Afriky. Ale na zničení mnoho nezbylo.
Zmrzlý vzduch a stoupající vodní výpary, se během několika minut po dopadu spojily, vytvořily husté sněžení a déšť, které sahaly daleko na jih až k Mexiku, Karibiku a severní Africe. Na jihu se sníh proměnil v déšť a na severní polokouli celé měsíce hustě pršelo, liják plný smrtelné kontaminované vody. Kdokoliv kdo měl štěstí a přežil, byl nyní potencionální obětí pro kyseliny, toxické kovy, kyanid formaldehydu a arzeniku, kombinace která mnohé zabila a zbytek vážně nemocněl.
Voda z ledovců měla další následky: zalila severní Atlantik a vypnula dopravníkový pás oceánu, který severnímu podnebí dodával teplou vodu. Jakmile došlo k přerušení, dohromady s mračny prachu stínící Slunce, začala teplota rychle klesat. Během několika dnů či týdnů po dopadu, se pevninská teplota propadla pod bod mrazu a brutální chlad doby ledové se opět šířil krajinou, aby zůstal dalších tisíc let.
A ke všemu došlo během okamžiku, v době kratší než trvá uvaření jídla nebo napsání emailu.
Samozřejmě si všimnete, že „před 12 000 lety“ je jen hrubý odhad, protože některá data z výzkůmů udávají stáří až 14 000 let, zatímco jiná 10 000 let. Protože zvažujeme existenci 3600 let dlouhého cyklického roje komet, mohlo by takové rozmezí zahrnovat i víc než jednu událost. Ale je důležité mít na paměti, že k hlavní události údajně došlo během jednoho dne a na základě vědeckých údajů, které shromáždil Firestone et al, že se, od doby kdy se objevil moderní Homo Sapiens, jednalo o jednu z nejhrůznějších událostí na planetě Zemi.
Proč neustále odkazuji na cyklus dlouhý 3600 let? No, kromě toho že byl vyložen v kontextu Cassiopaean experimentu, se zdá že toto 3600 let dlouhé období, bylo pro některé pradávné lidi natolik důležité, aby se stalo základem jejich matematiky.
Sumerové okolo roku 3200 př. Kr. vynalezli svůj číselný záznamový systém, ve kterém přiřadili zvláštní grafické symboly jednotkám 1, 10, 60, 600, 3600. To znamená že Sumeřané nepočítali v desítkách, stovkách a tisících, ale raději si za základ zvolili 60, spojovali věci do šedesátek a násobili mocninou šedesáti.
Naše civilizace využívá pozůstatky základu 60 v tom, jak počítáme čas v hodinách, minutách a sekundách, a v stupních kruhu.
Šedesátka sloužící jako základ číselného systému je vysoké číslo. Je to náročné na paměť, protože vyžaduje znát šedesát různých znaků (slov) které vyjadřují čísla od 1 do 60. Sumerové se s tím vypořádali tak, že používali 10 jako spojku mezi různými šedesátkovými řádovými hodnotami: 1, 60, 602, 603 atd. Slovo pro 60, geš, je stejné jako slovo pro jednotu. Číslo 60 představovalo určitou úroveň, nad kterou násobky od 60 do 600 byly vyjádřeny pomocí 60 jako nové jednotky. Když se dostali k 600, pracovali s další úrovní jako s další jednotkou s násobky až do 3000. Číslu 3600, nebo šedesát šedesátek, bylo přiřazeno nové jméno: šár, které se opět stalo novou jednotkou.
Je proto záhadou, proč Sumerové použili číslo 60 – a jeho násobky 60 X 60 – ve svém systému číslování?
Zecariah Sitchin věřil, že to bylo proto že ve sluneční soustavě existovala 10 planeta, jejíž oběh trval 3600 let, a že Sumerové založili svůj systém číslování na cyklu této události. Ale důkazů pro 10 planetu – v podobě planety – a jeho související myšlenky je velmi málo, zatímco důkazů o ostřelování Země spoustou kometárních úlomků roste každým dnem. Při zkoumání prokázaných dat není nutné být géniem k tomu, aby nám došlo že pokud existuje něco, co se vrací každých 3600 let, je pravděpodobnější že půjde o roj vesmírných těles než 10 planetu.
A to je špatná zpráva.
Jadzcyk Laura Knight
Zdroj: na-severu.blogspot.com/search?updated-max=2008-12-27T23%3A15%3A00%2B01%3A00&max-results=50
