image3Jedno z nejdůležitějších učení zenu je osvobodit se od reaktivity a prostě ztělesňovat absolutní přítomnost. V tom je nesmírná prostota, a je to velmi mocné učení, ztělesněné zenovými mistry. Ti se na většině zobrazení tváří dost přísně, asi takhle (:-)))), ale když jsou to dobré kresby, opravdová umělecká díla, a když se podíváte zblízka, za tou přísností můžete uvidět soucit a jemnost. Ta přísnost tam je, aby proťala mysl a ego v druhém člověku. (:-)
Před mnoha lety jsem mluvil se zenovým mnichem, bylo to asi dva nebo tři roky poté, co jsem prošel oním probuzením. Byl jsem na návštěvě kláštera, a on řekl: “Zen je ve skutečnosti o nemyšlení”. A pro mě to bylo veliké učení, protože jsem si najednou uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. V mé hlavě už neprobíhalo tolik myšlení. Nějaké nezbytné ano, ale náhle tam nebylo to myšlení, které mě činilo nešťastným, což bylo mé obvyklé myšlení. To mě činilo mě neustále nešťastným, ale já to nevěděl. Myslel jsem, že ta nešťastnost má něco společného s mým životem (:-)), že jsem nešťastný kvůli svému nešťastnému životu. Ale ten život nebyl nešťastný.
Můj nešťastný život, to byly jenom nešťastné myšlenky v mé hlavě. Na mém životě nebylo nic špatného. Je pravda, že jsem neměl peníze, bydlel jsem v Londýně v malé místnosti, kam se vešla jenom postel, v jedné místnosti jsem musel vařit a dělat všechno, měl jsem společnou koupelnu s dalšími sedmi či osmi lidmi, kteří měli podobné pokoje, musel jsem stát ve frontě na záchod, měl jsem kvůli tomu zácpu, a k tomu spousta drobností, ale celkově to bylo fajn. Celý problém, nešťastnost, byl v mé hlavě. Byly to moje myšlenky. Úzkost, co se mnou bude, zda se dokážu prosadit, všechna mínění o mém životě, jak je to celé hrozné, prostě myšlenky.
A pak jednu noc ty myšlenky jakoby zkolabovaly, a já jsem se ráno probudil ve stejném hrozném pokoji, který už nebyl hrozný. Do téhož hrozného života, který už náhle nebyl hrozný. Protože “hrozný” byla myšlenka, a to ostatní byl život. Takže jsem se probudil, a bylo to krásné, prima. Najednou na tom pokoji nebylo nic špatného, ani na čekání na toaletu, prostě jsem jenom počkal. Ale neuvědomil jsem si, odkud ten klid přišel, prostě jsem nevěděl. Navštívil jsem různé učitele, a ptal jsem se. Nakonec jsem potkal toho zenového mnicha, už si ani nepamatuji jeho jméno, a on řekl: Zen je o nemyšlení. A to bylo pro mě velké učení. Náhle jsem si uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. Je divné, že jsem nevěděl, že už tolik nemyslím. Prostě jsem jenom tolik nemyslel. A to nemyšlení jsem pociťoval jako klid. Tak jsem tomu říkal klid. Ale teprve až jsem potkal toho mnicha, uvědomil jsem si, že moje mysl už není tak aktivní. Ten hlas, který je v hlavě, už toho tolik neříkal. A to málo, co ještě říkal, nebylo tak důležité.
Takže ten hlas mě už nečinil nešťastným tím, co povídal. Říkal jen pár věcí, jako třeba “Jé, to je pěkné”. A to vás nedělá nešťastným. Je to velký krok, když hlas ve vaší hlavě ztratí moc činit vás nešťastným. To je konec nešťastnosti. Protože veškerá nešťastnost se ve skutečnosti odvozuje od hlasu ve vaší hlavě, který vám něco říká a vy tomu věříte. (:-) A když se rozhlížíte, říkáte si, copak je nějaká nešťastnost v tomhle stole, v téhle kytce, nebo ve vzduchu, který dýchám, nebo na ulici, kterou vidím, nebo ve stromě, nebo v šálku čaje, ne, nikde není žádná nešťastnost. To všechno je v hlavě. Ale já jsem to nevěděl, myslel jsem si, že je to v hlavě, protože je to i kolem. (:-)) A to je probuzení. Může k tomu dojít postupně, tak jako u mnoha z vás, kteří tu sedíte, nebo se to může stát náhle, skrze nějaký zvrat ve vaší hlavě. Ale tím nezhloupnete. Naopak, stanete se inteligentnějšími. Když ustoupí obsesivní myšlení, mysl by si mohla pomyslet: “Ach, já zhloupnu, protože už nebudu nic vědět”.
Vy nepotřebujete vědět spoustu věci, o nichž si myslíte, že je potřebujete vědět. Například o druhých lidech. Nepotřebujete mít neotřesitelné mínění o tom, kdo jsou, protože potom si je “zmrazíte”. V pojmové struktuře vašeho myšlení ve vaší hlavě “zamrznou”. Když tohle uděláte jiným lidem, je to skoro něco jako násilný čin. Vy si je takhle zmrazíte a víte, jaký on nebo ona jsou. Stačí pár soudů a pojmů, a máte zhodnocenou celou osobu, a to je hrozná věc, kterou můžete někomu udělat, ale samozřejmě je to nevědomé. A když to už ostatním nebudete dělat, ta úleva, tolik to zlepší vztahy k ostatním lidem, a pak to nebudete dělat ani sobě samým, protože lidé to dělají ostatním, ale dělají to i sami sobě. Vytvoří si svazek myšlenek o tom, kdo jsou. Ale to nejste vy, vy jste nekonečně hlubší a rozsáhlejší, tak přestaňte vytvářet mínění o sobě i ostatních. A pak může život plynout. Nádherně, ve vztazích, sám běh života, necháte ostatním jejich svobodu. A i vy sami se stanete svobodnými. Budete se cítit uvnitř svobodní.
Takže onen mnich mi dal poznání, proč jsem tak klidný. Bylo to v tom myšlení. Později, když ke mně přicházeli lidé a kladli mi otázky, postupně jsem poukazoval na to, že v lidské hlavě je hlas. Nevím, kdy jsem to někomu řekl poprvé. A ten člověk mi řekl: “Cože? Já jsem tedy blázen?” A já jsem řekl: “Ano, jste. (:-))) A právě tak všichni ostatní, a já jsem byl také.” A to je také důvod, proč velmi málo lidí chápe zen. Důvod je, že ho nemůžete chápat. Konceptuálně.
Je jedna zenová historka, kde je žák dotázán mistrem, obvyklým způsobem zenových mistrů, kdy jakoby udeří překvapivě na žáka: “Chápeš zen?” řekne mistr. “Ne, nechápu”, tetelí se žák. A mistr zahřímá: “Já taky ne.” (.-))) Takže rozdíl mezi žákem a mistrem je, že žák nechápe, ale myslí si, že by měl chápat. Mistr nechápe, ale je plně spokojen s tím, že nechápe. To je hlubší úroveň. Potřeba konceptuálně pochopit je pryč. Mistr je zakořeněn v bytí v přítomnosti. A žák si myslí: “Měl bych pochopit, měl bych pochopit …”
A nejde jenom o zen, jde i o vás. Nemusíte chápat, kdo jste. Mnozí lidé se snaží pochopit nějakou úplnou odpověď o tom, kdo jsou. Kdo jsem, co je na mně špatného. (:-))) Mnozí lidé mají neustálý pocit, že je na nich něco špatně. Mnozí lidé se domnívají, že jsou problémem, který je třeba řešit. Chodícím problémem k řešení. A jdou za psychiatrem:”Můžete vyřešit problém, kterým jsem já?” (:-)) Takže konečný závěr o sobě není možný. Protože jste mnohem hlubší a širší, než můžete pojmout do několika myšlenek, ať jsou jakkoli komplexní. Ty nejsou to, co jste vy.
Takže když opustíte potřebu pochopit, kdo jste, je to zrovna tak důležité, jako opustit potřebu pochopit zen, protože zen jste vlastně vy. A pak půjdete hlouběji do inteligence, která nepotřebuje být konceptualizována skrze myšlenky. Pak jste zakořeněni v oné širší inteligenci, a nestáváte se hloupými, ale stáváte se poprvé opravdu inteligentními. Jste zakořeněni v oné hluboké inteligenci. Tam sídli kreativita, živost, svěžest, radost. A vy jste tam, protože už nepotřebujete mít mínění o sobě, o své identitě odvozené od nějakých myšlenek ve vaší hlavě.
Eckhart  Tolle
Převzato z orgo-net