Zhlédnout: Pracovnice britského královského dvoru mluví o rituálech královské rodiny: „Pijí krev a jedí lidské maso”
Přepis:

Anne Marie: Jmenuji se Anne Marie van Blijenburghová. Byla jsem 24 let vdaná za Kees van Korlaara. Kees van Korlaar spolu se svými třemi bratry vytváří zločineckou organizaci známou jako Octopus Syndicate. Působí od roku 1960 do současnosti. Na rozkaz královny Beatrix organizovali vraždění, mučení, znásilňování a zabíjení dětí na veřejných místech. Organizovali to prostřednictvím diagnostických ústavů pro mládež v Nizozemsku. Diagnostickým ústavům pro mládež bylo sděleno, že zločinci žádají nizozemský soud o děti, které mohou po určitou dobu pracovat pro nizozemskou královnu.

Diagnostické ústavy byly velmi šťastné, mysleli si, že královna Beatrix je velmi společenská osoba, a rádi se dobrovolně přihlásili k předání souborů určitých dětí těmto zločincům. Když chtěli ověřit, co jim zločinci řekli, dostali jméno a telefonní číslo vysoce postaveného důstojníka u dvoru královny Beatrix a ten vysoký důstojník jim řekl, že zločinci skutečně hledají děti, aby mohli pracovat po určité období u nizozemského dvoru. Po každém obdržení spisů přibližně tří dětí, zločinci si vybrali dítě, které nemělo žádného příbuzného ani rodinu. Řekli ústavu pro mládež, že to jsou ty, které chceme, diagnostický ústav dal dítěti oblečení a dal ho do vlaku do Zwolle. Ve Zwolle zločinci odvedli dítě ze stanice a přivedli ho do budovy, která byla vybavena jako hotel, ale nefungoval jako hotel, ačkoli ve vstupní hale byli lidé, stejně tak, jakoby hotel fungoval.

Dítě bylo položeno na stůl a bylo mu dáno něco k pití a tímto nápojem bylo dítě omámeno. Vedle tohoto hotelu byla budova, kde se konalo představení. V té budově seděli lidé a v určitém okamžiku bylo dítě do této budovy přivedeno zločinci, bylo tam mučeno, znásilněno a brutálně zavražděno před všemi těmi lidmi. Publikum tvořily přátelé kolem prince Johanna Frisa (Friso Nizozemský), druhého syna královny Beatrix.

Bylo mi řečeno, že Johann Friso je docela šílený a měl nezdravý zájem o malé děti a každý den svého života měl s sebou psychiatra. Ten psychiatr se jmenoval Guus Pareau Dumont. Zločinci organizovali tato zabíjení se souhlasem královny Beatrix, ona za ně platila. Platila za ta zabíjení. A zločinci požádali Johanna Frisa, aby s sebou vzal své příbuzné a přátele. Takže celá budova byla naplněna velmi důležitými lidmi z Nizozemska: ministry, vysoce postavenými důstojníky a všemi druhy lidí, které zločinci mohli fotografovat, aby mohli tyto lidi následně vydírat a získávat z toho kriminální výhody.

Tazatel: Mohla byste jmenovat některé z přítomných lidí?

Anne Marie: Lidé, které jsem tam poznala, byli například princ Johann Friso, jeho psychiatr Guus Pareau Dumont, poznala jsem Johannovu manželku Mabel Wisse Smitovou, byla tam se starým mužem, myslím, že to byl George Soros, poznala jsem pana Donnera, bývalého ministra spravedlnosti, zástupce Nizozemska, poznala jsem Ernsta Hirsch Ballina, velmi významného bývalého ministra spravedlnosti, poznala jsem pana van den Emstera, který byl roky šéfem všech soudců v Nizozemsku, poznala jsem Dicka Berlijna, bývalého vedoucího vojenského oddělení v Nizozemsku.

Poznala jsem velmi důležitého novináře. Poznala jsem Carlu Eradusovou. Carla je předsedkyní soudu v Amsterdamu, soudkyní. Poznala jsem Marka Ruttea, ten je v tuto chvíli prezidentem Nizozemska. Poznala jsem Geerta Wilderse, který je v tuto chvíli šéfem politické strany PVV a šéfem nizozemského parlamentu. Pokaždé, když jsem tam byla, bylo tam asi padesát lidí. Byla jsem tam pozvána třikrát. Viděla jsem pokaždé, když zabili dítě, viděla jsem zabít dva chlapce a jednu dívku. Předpokládám, že to byly děti z Nizozemska, předpokládám, že pocházely z diagnostických ústavů a byly přijímány způsobem, který jsem popsala.

Tazatel: Říkala jste, že úředníci v diagnostických ústavech si mysleli, že děti byly snědeny?

Anne Marie: V roce 2005 nebo 2006 jsem požádala novináře v novinách De Telegraff, aby to pro mě vyhledal a zveřejnil v novinách, co se děje. Novinář mi řekl, že zkontroloval můj příběh se všemi diagnostickými ústavy pro mládež v Nizozemsku a mluvil s lidmi, kteří tyto spisy skutečně předali zločincům, a mysleli si, že děti, které nasadili do vlaku, budou požádány o práci na dvoře královny Beatrix.

A někteří lidé z těchto diagnostických ústavů řekli novináři, že si mysleli, že královna Beatrix tyto děti pojídá, protože je nasazují do vlaku do Zwolle, a už je nikdy neviděli, ani o nich nikdy neslyšeli.

Tazatel: Víte, co se stalo s ostatky zemřelých dětí, kde byly pohřbeny nebo co s nimi udělali?

Anne Marie: Ano, bohužel vím, ano. Nejprve byli uvrženi do kontejneru za budovou, kde byli zavražděni. Byl to chladicí kontejner. Po určitých představeních byl kontejner přivezen do Belgie, kde měli pozemek, kde dali děti do jámy.

Tazatel: Víte, jak se jmenuje toto místo v Belgii?

Anne Marie: Musím to vyhledat, našla bych to, ale musím to vyhledat.

Tazatel: Co byste si přála, aby se stalo?

Anne Marie: Chci vidět ty zločince navždy za mřížemi.

Tazatel: Řekla jste, že jste v Nizozemsku nedostala žádnou pomoc.

Anne Marie: Ani v jedné záležitosti, ne, je to hrozné, od roku 2004 do současnosti. Mluvila jsem s každým policistou, kterého jsem potkala, a se všemi úředníky zákona, mluvila jsem o tom s INTERPOLem, byla jsem u soudu, abych se pokusila přimět státního zástupce, žalobce, aby tu věc vyšetřil. Soud mi řekl, že to nebyl můj problém, byl to problém společnosti, a soud nechtěl dát žalobci příkaz k vyšetřování. Udělala jsem doslova všechno, abych to objasnila. Mám představu, že je vše zastaveno, protože je do toho zapojena královna Beatrix, a je do toho zapojen také nizozemský dvůr.

A pokaždé, když někdo chce vyšetřovat, plácnou ho po ramenou a řeknou, nedělej to, protože to královna Beatrix nechce. Jste ochotna vydat toto svědectví i u jiného soudu, řekněme u soudu obecného práva? Ano. Nemám proti tomu žádné námitky. Jsem velmi, velmi, naštvaná, pokud byste viděl to, co jsem viděla já, zůstane to s vámi navždy. Nemohu to odložit stranou, protože je to jedna z nejkrutějších věcí, které jsem viděla, je to hrozné, je to opravdu hrozné.

Jsou to idioti… Jednou, když jsem se vracela domů, můj manžel mě tam vzal, zdrogoval mě a nechal mě to celé vidět, a přivedl mě zpět do mého domu vzdáleného sto kilometrů. A během té jízdy jsem najednou přišla k rozumu, najednou jsem zjistila, že to bylo dítě, které jsem viděla zabít. Propadla jsem v pláč.

Můj manžel řídil a položil na mě svou ruku a řekl: „Neobtěžuj se, jsou to děti z neúplné rodiny, jsou to sirotci, jsou to jen odpadky, nezáleží na tom, že byli zabiti.“ Je to strašné. Nedokážu to popsat. Je to strašné. Je hrozné, že tam lidé seděli a dívali se, a nic nedělali. Ti lidé jsou idioti.

Tazatel: A váš manžel je stále naživu?

Anne Marie: Stále žije a stále zabíjí lidi. Pokud si jen pomyslíte, kolik lidí bylo od roku 2004 zabito, od chvíle, co jsem se tomu snažila zabránit, je to deset let, zabíjejí možná deset nebo dvacet lidí ročně, ne-li více, je to hrozné. Ukázala jsem policii čtyři místa v Nizozemsku, která používají jako pohřebiště pro lidi, které zabili. Nikdy, nikdy si žádný policista nedal tu námahu se tam podívat.

Tazatel: Můžete jmenovat ta čtyři místa?

Anne Marie: Ano, mohu je pojmenovat, mohu je ukázat, ale pošlu vám je e-mailem. Zločinci ale vědí, že jsem to řekla policii, měli každou příležitost nechat těla zmizet, znám dvě místa, kde je to pro ně těžké nechat zmizet… Jedno místo je u bazénu… viděla jsem, že tam něco dělají, ale nevím co. Ale musí být těžké, nechat odtamtud ta těla zmizet.

Ale normálně v Nizozemsku, když něco najdete v domě… mrtvolu nebo krev… policie to jde vyšetřit s 20 nebo 30 lidmi. Ale když řeknu policii, že znám čtyři místa v Nizozemsku, která používají jako hřbitov, a že v každém pohřebišti je pohřbeno 20 až 50, možná 100 těl, nikdo se tam nepodívá, nikdo na tato místa nechodí.

Tazatel: Můžete nám sdělit své jméno a dnešní datum?

Anne Marie: Dnes je 5. červen 2014 a jmenuji se Anne Marie van Blijenburghová.

Tazatel: Děkuji Anne Marie, zase si promluvíme.

Zdroj