V nezralých lidech sídli obrovská duchovní pýcha, tzv. duchovní ego, a jakmile se jim dostane jen trochu vyššího poznání než druhým, tak už se pokládají za Bohy. Všechno je jen samé já, já, já. Mnozí “oduševnělí” si myslí, že jsou nad věcí a převyšují ostatní nevědomé a přitom jsou mnohdy níže, než ti, co se o duchovní oblast ani nezajímají.
Mají to o mnoho těžší na cestě ke skutečné pravdě, protože se musí nejprve zbavit všech zátěží, které si svou “duchovností” u sebe vypěstovali. Mají ztíženou cestu ke světlu, protože se musí nejdříve zbavit toho starého a škodlivého, což se jim ale moc nechce. Ženou se často za poznáním, které někdy ani nechápou a správně nevnímají, a to jen proto, aby byli něčím víc.
Mylně se domnívají, že čím více vědí, tím více vzestupují a přitom si sami hážou klacky pod nohy. Samozřejmě platí, že čím více člověk ví, tím více se stává vědomějším ve stvoření, ale musí to být to správné a pravdivé poznání a ne nějaké duchovní omáčky. Také se sám musím nabytým poznáním řídit.
Vzpomeňme si na osud vyspělé Atlantidy, kterou duchovní pýcha přivedla k zániku, protože se Atlanťané začali pokládat za pány stvoření. Neposlouchali upozornění, nevnímali signály a hrozby. Egoistický člověk se domnívá, že všechno ví, místo toho, aby pokorně zkoumal, zda se jedná o pravdu! Člověk sice v sobě nosí Božskou jiskru, ale Bohem zdaleka není!
Nad naší hmotnou úrovní se nachází celá řada dalších úrovní, úroveň jemnohmotná, duchovní, andělská a nakonec božská, přičemž každá z nich má ještě nespočet dalších podúrovní, ve kterých jsou patřičně vyvinuté bytosti, nacházející se ještě stále velmi daleko od Stvořitele. Všechny bytosti v jednotlivých úrovních včetně úrovně lidských duší jsou zrcadlením vyšších a ušlechtilejších bytostí. Ale ani tyto nejušlechtilejší bytosti neznají plnou podstatu Stvořitele, jenž je nepoznatelný a zcela bezbytostný.
Dalším okovem, který poutá lidskou duši, je změkčilá láska. Ta je dalším výtvorem Lucifera. Mnozí se pak pod záštitou domnělého dobra a změkčilé lásky odklánějí ze správné cesty. Přílišná změkčilost a vše omlouvající postoje mohou zcela ochromit našeho ducha, který tímto ztrácí svou duchovní silu, která je potřebná k tomu, aby Člověk stál v tomto životě pevně a rovně a vnímal vše spravedlivě a pravdivě.
Pokud má člověk jednat skutečně ve jménu lásky, potřebuje jednat rázně a sebevědomě. Pravá láska je přímočará, jednoznačná a transparentní! Sluníčkářská láska je nejhorším omamným jedem. Oslabuje ducha, zakaluje a znehodnocuje původně zdravý pohled na věc.
Sluníčkáři vidí všude a přehnaně lásku, za vším vidí jen dobro a tím ztrácejí skutečný, reálný a správný pohled na život a lidi kolem sebe. Při svém “urputném” a všemožném rozdávání lásky pak navíc ztrácejí svou vlastní vnitřní sílu.
V minulosti panovala surová doba: oko za oko. Ježiš ale přinesl lidem lásku, pochopení a dal lidskosti nový rozměr. Nepochopením, zneužitím a překroucením jeho daru vznikla dnešním lidem vnucovaná chromá napodobenina lásky, která je bez spravedlivosti. Pokud se oddáváte takové lásce, budete duchovně ochromení, aniž byste si to uvědomovali. Nebudete už stát pevně, ve svém přesvědčení. Právě falešné duchovní učení stojí hlavně na této změkčilé lásce. Mnozí si totiž myslí, že to, co zní mile a pěkně je láska a pravda.
Nedejte se zlákat pěknými a líbivě sestavenými slovy a čtěte text duchem! Milá a všeobecně líbivá slovíčka a fráze jsou často jen jedovaté nepravdy zabalené v dárkovém balení, které jsou na pohled krásné a voňavé, ale uvnitř zahnívající a smrduté. Lidé chycení v líbivých zatemnělých manipulacích odsoudí a bez vědomého zamyšlení odmítnou i tento text, protože se nechtějí vzdát toho, čeho se tak pevně chytili, co jim přináší radostné opojení a pocit výjimečné “lidskosti”.