S pojistkou neboli insurancí jsem měl jen ty špatné zkušenosti. S pojišťovnou se prostě nedá vyhrát. Jednou mě pojistil Čech Zrno na patnáct let s firmou AMP. Po patnácti letech jsem měl dostat od AMP patnáct tisíc, za což jste si tehdy mohli v Sydney koupit dům. No, byl by to sice starý dům, ale ve východních čtvrtích! Bylo mi sice divné, že za těch patnáct let bych do pojistky zaplatil necelých šest tisíc, ale Zrno tvrdil, že v posledních letech pojištění úroky na pojistce rostou tak rychle, že to tak skutečně vyjde.

poj“Když pojistku do dvou let zrušíš, nedostaneš ani vindru!” varoval Zrno. “Po dvou letech už dostaneš svoje peníze nazpět a pak se to zvyšuje každým rokem.”

Asi bych si pojistku i tak nevzal, ale ukecal mě do ní kamarád Mářa, který se od Zrna také nechal pojistit, ač měl s pojištěním špatnou zkušenost. Když ho vykradli, tak mu pojišťovna po zkontrolování škody oznámila, že vzhledem k tomu, kolik majetku u něj doma viděli, byl Mářa podpojištěný, a tudíž pojišťovnu oklamal. Měl zkrátka platit pojistku mnohem vyšší, než platil, pak by mu ukradený obnos vyplatili. Takhle vytáhli ceník podpojištění, odečetli pokutu a z ukradených pár tisíc zaplatili Mářovi jen pár stovek. Kamarád Jirka měl obrácenou zkušenost. Nechal se pojistit na hodně tisíc a pojišťovna po kontrole vykradení mu oznámila, že se přepojistil, a tudíž chtěl na krádeži vydělat a zase, pokuta a skoro utřel hubu…

Tohle všechno jsem z vyprávění mých kamarádů věděl, a přesto jsem se nechal pojistit na život. Já měl tenkrát Mářu rád a věřil jsem mu. On byl takový přirozený vůdce české komunity v Sydney. Také se ve mně rozlilo nadšení, že za pouhých patnáct let budu mít na barák a překvapím ženu, protože jsem v pekárně vydělával krásné peníze a pojistku si mohl dovolit, aniž by žena věděla, že něco platím. Ach, to překvápko, které pro ni budu mít! Barák, to rozhodlo! Kdepak by mne tenkrát napadlo, že za patnáct let budou stát baráky sto padesát tisíc a za patnáct tisíc si jeden koupí tak akorát auto. Po sedmi letech jsem to však už tušil, a tak jsem pojistku zrušil. Peníze jsem potřeboval k zakoupení pozemku ve Walášiji. A zase, pojišťováci vše spočítali a nejen že jsem nedostal žádné úroky, ale vyplatili mně jen asi polovinu toho, co jsem jim za ta léta zaplatil. Sháněl jsem se po Zrnovi, ale už u nich nedělal. Jirka mi pak vysvětlil, že v tom s Mářou jel Zrno napůl. Za každého zákazníka dostal Zrno dvě stovky komisi, pokud zákazník zůstal u pojišťovny dva roky. No a s Mářou se šábli na půl. Ovšem, jsou věci a chvíle, kdy jeden být pojištěný musí. Po létech jsem se dal do holportu s Ivouškem a měli jsme rytecký obchod, ale dělali jsme i zlatnictví a a opravovali hodinky, prodávali šperky i lacinou bižutérii a suvenýry. Známí jsme ovšem byli hlavně opravami. My opravovali vše od hodinek po boty.

Jednou jsem mladé holce prodal hodinky se zárukou a ona mi je asi za týden přinesla nazpět, že jí vypadlo sklíčko a že chce své peníze zpět. Díval jsem se na hodinky a viděl, že jsou silně odřené. Sklíčko v nich chybělo, ale asi proto, že holka někde šmikla rukou s hodinkami o zeď. To jsem vzít nazpět nemohl, to by mi výrobce nevyměnil. Druhý den přišel do obchodu její otec a strašně mě seřval. Křičel schválně, aby ho bylo slyšet až na ulici, že jsme zloději a darebáci a že okrádáme děti. Z počátku jsem mu navrhoval, že sklíčko vyměním a práci udělám zadarmo, ale řval, abych koukal navalit prachy! Jinak, že se postaví před obchod a bude tam stát každý den a udělá nám takovou reklamu, že od nás nikdo nic nekoupí, i kdybychom to dávali zadarmo! Čím víc křičel a řval, tím víc se ve mně něco zatvrzovalo a nakonec jsem jej vyhodil z krámu. Stál tam asi půl hodiny, nabízel kolemjdoucím své rozumy a pak odešel. Ivoušek v krámu nebyl, ale když jsem mu to pak vyprávěl, prohlásil, že ty blbý hodinky nestály za to a že jsem je měl proplatit. Bylo to od něj moudré prohlášení, protože za dva dny nám někdo prohodil v noci cihlu výlohou. Kromě skla však byla škoda celkem nepatrná, protože na noc jsme pochopitelně všechny cenné věci z výlohy vybírali. Bohužel, opravit sklo bylo dost drahé. Pojišťovna by sice opravu zaplatila, ale měli jsme ve smlouvě tak zvaný excess, že zaplatíme prvních tři sta dolarů. Jelikož účet na výměnu skla ve výloze přišel na tuto sumu, bývalo by bylo výhodnější sklo zaplatit z našeho a nepokoušet pojišťovnu. Ta by nám jistě na příští rok zvedla pojistku. Jenže Ivoušek byl jiného názoru. Byl o deset let starší, a měl tudíž na moudré vedení naší firmy přednost.

“Vysrat na ně!” volal, “to by se jim hodilo, abychom výlohu zaplatili a nic od nich nechtěli! Nejsme pojištěni, abychom prodělali, nýbrž aby oni škodu zaplatili nám!”

Načež Ivoušek začal na seznam poškozených věcí připisovat věci, které poškozené vůbec nebyly. Pět cínových pohárů, tři číše z krystalu, náramky, hodinky ba i stříbrné naušnice a prsteny. Na zlato si přece jen netroufl, ale i tak konečná suma vyšla na cenu výlohy. Pokud by pojišťovna reklamované a poškozené zboží zaplatila, včetně výlohy, dostali bychom od nich nazpět šest set dolarů mínus excess tři sta dolarů a byli bychom na svých, vymlácená výloha by nás na nic nepřišla. Bohužel, ač pojišťovna naši reklamaci uznala, požadovala, abychom jí poškozené zboží vydali, že si pro ně pošle agenta. Jelikož jsme vlastně nic poškozeného neměli, museli jsme reklamované zboží poškodit. Zcela nové poháry, hodinky a jiné vzácnosti, podlehly škodě, kterou jí udělalo Ivouškovo kladívko. Mlátil vztekle do zboží a křičel : “Kurvy, kurvy jedny špatný, já vám dám poškozené věci! Tumáš!” a kladivem zničil další cennou věc.

Pojišťovna naši reklamaci nejen uznala, ale i proplatila. Akorát…. akorát, že pro poškozené věci si nikdy žádný agent nepřišel. Ivoušel rozmlátil krásné věci za tři sta dolarů úplně zbytečně. S pojišťovnou se zkrátka vyhrát nedá…..