Shrbený válečný veterán se opírá o hůl a pomalu si to šine po římské silnici Via Appia. Je mu něco málo přes 40 roků a má za sebou 25 let vojenské služby. Ačkoli je zjizvený z bojů, těší se, že teď konečně začne žít naplno.
Centurion, velitel jeho vojenské jednotky čítající 80 mužů, mu slíbil propouštěcí finanční odměnu. Díky ní nebude mít problém koupit si půdu na venkově. Zdá se to téměř idylické, ale život profesionálního vojáka ve starém Římě kolem přelomu letopočtu rozhodně není procházkou růžovou zahradou…
Vstupenka do armády
Nově zvolený konzul Gaius Marius (157–86 př. n. l.) začíná v roce 107 př. n. l. reformovat armádu. Růst Římské říše je jasným signálem, že země potřebuje profesionální vojsko, aby se ubránila. Přestává platit rovnice, v níž je majetek zároveň vstupenkou do armády. Marius se při zakládání vojenských sborů naopak obrací na nejchudší vrstvy obyvatel. „Slibuji vám stálý plat, jídlo, ošacení a lékařskou péči,“ láká rekruty. „Mzda vojáka ale nebyla nijak závratně vysoká (činila ani ne 3 sestercie denně – pozn. red.) a nezkušený a nevzdělaný nádeník byl schopen přijít si na stejné, ne-li větší peníze, zejména ve městech,“ uvádí situaci na pravou míru současný britský historik Adrian Goldsworthy. Voják se ale na rozdíl od nádeníka může spolehnout na stálý příjem.
Lež se trestá smrtí
Lucius, Říman z nemajetné rodiny, už jako kluk sní o tom, že bude vojákem. Bez nového konzula by ale zůstalo jenom u nenaplněných představ. Teď už peníze nejsou překážkou, a tak se rozhodne zapsat do armády.
Do legií přitom mohou vstupovat muži mezi 17. a 46. rokem života. Jakmile se tedy 20letý Lucius ohlásí u důstojníků, posílají ho na prohlídku zvanou probatio. Tady musí prokázat, že je svobodným občanem Římské říše. Otroci do armády nesmějí, a pokud někdo o svém skutečném postavení zalže, riskuje trest smrti. Během šetření se také zjišťuje, zda Lucius nemá nějaké zdravotní vady. „Odveden,“ zní verdikt.
Císař kritizuje kvalitu
Příručku, jak má vypadat ideální rekrut, sepisuje římský odborník na vojenské otázky Flavius Vegetius Renatus (383–450 n. l.). Zdůrazňuje, že se při odvodech dává přednost venkovanům, protože „jsou spokojeni s málem, s údy zocelenými tak, aby vydržely jakoukoli dřinu“. Uchazeči podle Vegetia mají být vysocí minimálně pět římských stop a deset palců, tedy 1,72 metru. Takto vysokých mužů ovšem na počátku našeho letopočtu příliš není, a proto armáda bere za vděk i „podměrečnými“ rekruty. „V Itálii se do armády odvádí ta nejhorší sběř. Nejchudší pobudové, mrňousové, kteří nic nevydrží,“ stěžuje si pak na kvalitu odvedenců císař Tiberius (42 př. n. l.–37 n. l.).
Základem je pochod
Odvedenému vojákovi se už na krku houpe signaculum, olověná destička se jménem C. Lucius Gemellus. Přísahou slibuje věrnost císaři a za to na cestu dostává kapesné tři zlaté mince aurey v celkové hodnotě 75 denárů (za tuto částku by si v Římě mohl najmout pokoj v činžovním domě na dva roky).
Po příjezdu k jednotce do tábora Carnuntum (v dnešním Rakousku poblíž hranic se Slovenskem) Lucia přidělují k centurii. Šest centurií přitom tvoří kohortu a každá legie má deset kohort. V jedné legii slouží 4800 mužů. V Carnuntu přitom sídlí X., XIV. a XV. legie. Než může sám Lucius vyrazit do boje, čeká ho tvrdý výcvik. První jsou na řadě vojenské kroky. „Římský voják musí urazit normálním pochodem za pět hodin 20 římských mil (necelých 30 km – pozn. red.) a plným krokem za stejnou dobu 24 mil (asi 35,5 km – pozn. red.),“ nařizuje Vegetius.
Mlátí do kůlu hlava nehlava
Další nezbytnou součástí výcviku je běh, skok a trénink se zbraní. Zpocený Lucius heká námahou. Těžkým proutěným štítem by s chutí praštil o zem a cvičný dřevěný meč přerazil v půli. Až později je vymění za ostré zbraně opatřené koženými pouzdry. Drezúra si nezadá s proslulými gladiátorskými školami. Na kůlu o výšce šesti stop (asi 1,82 metru) zaraženém do země se nováčci učí ohánět mečem a zasazovat rány nepříteli. Kromě toho musí Lucius umět ovládat prak, luk, jezdit na koni a plavat. Náročnost výcviku římského legionáře obdivuje i židovský historik Josephus Flavius (37–asi 100 n. l.): „Jejich cvičení jsou nekrvavými bitvami a jejich bitvy krvavými cvičeními.“
Vojákův výpis z účtu
„Aspoň že si něco vydělám,“ povzdechne si nad tuhým drilem Lucius. V roce 14 n. l. si legionář ročně přijde na mzdu 900 sesterciů (225 denárů nebo 9 zlatých aureů) vyplácených ve třech splátkách. Co legionář utratí, ukazuje dochovaný „výpis z účtu“ jistého bojovníka Quinta Julia Procula z roku 81 n. l. Šlo o příslušníka auxilií, pomocných sborů legií, proto byl jeho příjem ještě nižší. Ve třech splátkách dostal celkem 742,5 sestercie, z toho po odečtení výdajů na stravu, ošacení a obuv mu na „účtu“ zbývá 343 sestercií.
Víno jim ředí vodou
„Armáda zajišťovala mnohem lepší lékařskou péči, než jaká byla dostupná chudým vrstvám obyvatel Římské říše,“ vysvětluje další výhody legionářů Goldsworthy. Každý den se také ve vojenském táboře podávají dvě hlavní jídla – snídaně a večeře. Lucius přikusuje k sucharům slaninu a obojí hltavě zapíjí acetem, laciným kyselým vínem ředěným vodou. Stravu nejprostších legionářů jinak tvoří hlavně obilí (to si musí ručními mlýnky sami semlít a pekař u jednotky jim upeče chleba), sýr, slanina a boby.
Každý desátý zemře
Tvrdá disciplína je v legiích základ. Na tom, kdo v šiku nemlčí nebo vyčnívá z řady, se vyřádí velitelé s rákoskou ze dřeva vinné révy. Vojáka, který zaspal na hlídce, čeká smrt. Ubijí ho jeho vlastní druhové, protože ohrozil jejich bezpečnost. Na centurii, v níž slouží i Lucius, teď čeká hodně krutý trest. Zbaběle se rozutekla z bitevního pole a za to dojde k decimaci jednotky. Seřazení vojáci se rozpočítávají. Každý desátý muž bude popraven!
V legiích vesele kvete korupce. „Vojáci požadovali, aby byly zrušeny platy obvykle odváděné centurionům za účelem zajištění dovolenky,“ poznamenává současný britský historik Ross Cowan. Vzhledem k tomu, že mnozí nemají na úplatky na dovolenou peníze, získávají je loupením podél silnic a podřadnými pracemi.
Tlupa starých mládenců
Do služby se vojáci v dobách císařství zapisují na dlouhých 25 let. Ve zbroji tedy stráví větší část své pracovní kariéry a vysloužilcem se mohou stát už v pouhých 42 letech. Odměnou za útrapy, které v bojích prožili, jsou jim některé výhody. Především jde o peněžitou odměnu a příděl půdy. Konečně mohou také pomýšlet na svatbu a založení rodiny. To jim jako legionářům totiž dosud římské právo upíralo, aby je jejich ženy náhodou příliš nerozptylovaly…
Helena Stejskalová
V Athénách bojují jen bohatí
Šiky starořeckých athénských bojovníků se skládají z mužů ve věku 17–59 let. Starší muži dostávají většinou za úkol bránit město. Hoplíté (ozbrojenci) se rekrutují z bohatších vrstev obyvatelstva, protože vojáci si svoji výstroj musejí platit sami, a to si může dovolit jen málokdo.
Zaostřeno na císaře
Preferuje statečné
Pretoriány, jednotky elitních bojovníků střežících panovníkovu osobní bezpečnost, zakládá první římský císař Octavianus Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.). Jmenuje mezi ně ty nejstatečnější bojovníky z památné námořní bitvy u řeckého Actia roku 31 př. n. l.
Schovávaná za závěsem
Claudius (10 př. n. l.–54 n. l.) se po vraždě svého příbuzného císaře Caliguly roku 41 n. l. schovává za závěsem v paláci. Pretoriáni ho tam objeví. Místo aby ho také zabili, donutí senát, aby ho provolal císařem. Claudius za odměnu každému pretoriánovi vyplatí 3750 denárů.
Pomůže mu filozof
V prvních dnech své vlády v roce 54 n. l. získává císař Nero (37–68 n. l.) podporu pretoriánských gard. Pomůže mu k tomu filozofem Senecou trefně sepsaná řeč, kterou přednese v kasárnách. Nakrátko mu zajistí jejich přízeň.
Zapomněl zaplatit
Moc pretoriánských gard stoupá. Roku 193 n. l. dokonce prefekt pretoriánů zabije císaře Pertinaxe (126–193 n. l.), protože gardě nezaplatil peníze slíbené za to, že ho dovede k moci. Uvolněný trůn potom pretoriáni nabízejí tomu, kdo dá nejvíc.
Zaostřeno na pretoriány
Zavražděný intrikán
Velitel pretoriánů Lucius Aelius Seianus (20 př. n. l.–31 n. l.) po smrti císaře Octaviana Augusta roku 14 n. l. touží po větším podílu na moci. Intrikuje tak, že se ho nakonec nový panovník Tiberius raději zbavuje. Nechává ho brutálně zavraždit.
Loajální velitel
Na Seianovo místo nastupuje v roce 31 n. l. spolehlivější Quintus Sutorius Macro (21 př. n. l.–38 n. l.). Aby zůstali loajální i jeho podřízení, nařizuje Tiberius vyplatit jim finanční dar. Teprve potom přestanou pretoriáni pátrat, co se vlastně stalo se Seianem.
Republikánský spiklenec
Plné zuby má svého vládce Caliguly i velitel císařských bodyguardů Cassius Chaerea (†41 n. l.). Stává se hlavou spiknutí, které má za cíl odstranit císaře a v říši obnovit republikánské zřízení. Vraždu se mu úspěšně podaří provést, politický převrat už ne.
Prostý vladař
Gardový prefekt Constantius I. Chlorus (asi 250–306 n. l.) sice pochází z rodu nepříliš významného aristokrata, ale nakonec to dotáhne nejenom na náčelníka pretoriánských gard, ale v roce 305 dokonce i na samotného císaře západní části Římské říše.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.