Co víme o hudbě…

Hudba vznikala při hledání řeči – tedy ze základní potřeby komunikace.

Hudbou rozumíme schopnost rozlišit různé výšky a délky tónů a uspořádat je do určitého celku.

Některé etnomuzikologické teorie (ethné = lid, z řečtiny) přisuzují Homo sapiens již před 40 000 léty schopnost napodobovat zvuky z přírody a odlišit je od struktury jeho řeči.

Za tzv.Homo musicus – první hudební projevy, spojené s význačnými událostmi pro celý kolektiv – pohřební rituály, lov, obřady spojené s plodností a j.

Někteří badatelé tvrdí, že starověký člověk vnímal oblohu jako klenbu a chtěl vydávat takové zvuky, aby se na ní rozeznělo celé jeho území.

První nástroje: Vznikají se schopností člověka vytvářet předměty z kamene, kostí a rohoviny, které vydávají zvuky – foukání přes hranu kosti, tření ozubených škrabek z kamene o sebe, poklepávání dvou kostí, nebo kamenů o sebe a pod. Různá chrastítka vznikla z vyschlých plodů, nebo lebek, kam se vložila semena nebo kamínky – takové nástroje měly symbolický ráz, patřily k pohřebním rituálům. Těmto samozvučným nástrojům – zdrojem zvuku je tělo nástroje – se souhrnně říká idiofony (z řeckého idios = vlastní, phoné = zvuk). Hra na ně nutně probíhala v rytmu (z řeckého rhytmikos = pravidelný, plynulý). Rytmus souvisel s artikulací řeči – výslovností – a také jí napomáhal.

Trvání zvuků, nebo jejich opakování, mnohdy jako nápodoba kroků, nebo tlukotu srdce, odráží názor tehdejších lidí, kteří chápali bytí jako cyklický pohyb v kruhu – (cyklus z řeckého kyklos = kruh) – podobně jako střídání dne a noci, ročních dob, rozkvétání stromů a sběr úrody, atd.

Objevené nálezy nástrojů:

Malá flétna, po straně opatřená malými dírkami – patrně hmatové otvory – asi 20 000 let pnl. – Isturitzo v Dolní Navaře.

Hudební luk – několikrát nalezený na nástěnných malbách v jeskyních – Španělsko, Francie.

13 500 pnl. – Tři bratři – vyobrazení hudebníků a tanečníků

Asi z roku 13 000 pnl. pochází rombus – aerophon (aér = vzduch). Rombus = kosočtverec – asi hrot oštěpu. Do kamene je vyvrtán otvor k uvázání provazu. Nástrojem se točilo ve vzduchu, vydával svištivý zvuk. Ve Španělsku se užívá dodnes v lidovém umění pod názvem zumbadera, bramadera nebo roncador.

Hudba v antickém Řecku a Římě

Muzika – slovo pochází z řeckého mouziké – označení veškeré umělecké produkce, usilující o co nejvznešenější výraz. Hudba se stala prvkem dokonalosti, nástrojem ke zlepšení lidského chování a myšlení. Nabyla etický obsah, který jí přisuzujeme i dnes.

Rozkvět hudby souvisel s rozkvětem filosofie. V 6. st.pnl. došlo k rozšíření hudebně-teoretických úvah. Pithagoras a jeho žáci chápali hudbu, jako hmotu. Analýza vztahů různých výšek tónů a stanovení tónových soustav se staly východiskem pozdějšího evropského harmonického myšlení.

Harmonie sfér – teorie, která tvrdí, že planety vydávají určitý tón, a tak udržují od sebe určitou vzdálenost, stejně, jako tóny ve stupnici. Nejhlubší tón vydává Měsíc, protože je nejblíže, potom stálice.

Pithagoras se zabýval výškou tónů. Používal k tomu monochord – ozvučná skříň, nad ní přes pohyblivou kobylku napnutá jedna struna, která vydávala pevný tón. Když se kobylkou rozdělí na polovinu, zní tón o oktávu výš. Když se struna zkrátí o ¾, zní tón o kvintu výš. Podobně byly propočítány ostatní tóny stupnice.

Společenská funkce hudby: Stala se součástí tragedií i poesie. Inspirovala výkony herců – hrálo se na kytharu, aulos = nástroj s dvojitým plátkem.Velcí dramatikové své doby byli také skvělými hudebníky a tanečníky – Aischilos, Sofokles, Euripides, Aristofanes. Velké úctě se těšili kytharisté.

Hudba v Římě: Všechny hudební zvyklosti z Řecka byly uchovány. Někteří filosofové a badatelé tvrdí, že hudba Římanů postrádala jemnost a vkus, na což se ve starém Řecku tolik dbalo, že ztratila svoji etickou funkci.

Počátky polyfonie

Již v antickém Řecku chtěli někteří hudebníci obohatit svoji hru vrstvením několika tónů nad sebe.

Bourdon, nebo bordun – tak se označoval dlouhý tón, prodleva, nad nímž probíhala melodie. Dokladem vícehlasého – polyfonního – myšlení jsou vodní varhany. Zdokonalení tohoto principu vedlo ve středověku ke vzniku propracované polyfonie. První písemná pojednání o ní, traktáty, jsou asi z 9.st.

Umění organa:

Vzniklo ve francouzských klášterech. Tato varhanní technika spočívá v překrývání dvou (dupla), tří (tripla), nebo čtyř (quadrupla) hlasů. S rozvojem organa ve 12.st.vznikají skladby s hlavním hlasem – tenor – k němu je tvořen kontrapunkt (punctum contra punctum = bod proti bodu, nota proti notě).

ARS ANTIQUA: (z latiny – staré umění). Období přibližně mezi léty 1240-1340. Další rozvoj a komplikování stylu umění organa, ale vzniklo také moteto (v italštině znamená rčení, ve francouzštině slovo, refrén). Moteto je vokální vícehlasá skladba na světské i duchovní texty. Uvádělo se po gregoriánském chorálu na konci církevního obřadu, ale také i mimo kostel. K obecnějšímu rozšíření moteta došlo v renesanci.

Conductus = většinou tříhlasá skladba duchovního, ale ne liturgického obsahu. Jako hlavní melodie posloužila světská píseň. Zpíval se při procesích, nebo měl světský až satirický ráz.

ARS NOVA – nové umění – estetický proud. Název podle stejnojmenného traktátu Philippa de Vitri (1291-1361). Pojednává o notě, zvané minima, která se svým charakterem podobá naší notě šestnáctinové. Do hudby přinesla odlehčení, umělecký pohled, ubrala na spekulativnosti. Hudba je hybnější, srozumitelnější.

De Vitry dále vylepšil notaci – červené noty měly odlišnou délku.

Guillaum de Machaut (giom d mašo) – asi 1300-1377. Novátor, autor motet, rondeau, ballad a Notredamské mše, napsané v komplikovaném čtyřhlase. Machaut byl první, kdo složil mši o tolika částech, patrně v r.1364 u příležitosti nástupu Karla V. na trůn. 

Ars nova se rozšířila do Itálie, kde položila základ předrenesančního hudebního umění. Hudba tam dostala světštější obsah.

Vznikly nové formy:

Madrigal – (z latiny-matricalis = pocházející z matky). Skladba tříhlasá, později i vícehlasá, světského – lidového charakteru, psaná v lidovém jazyce. Texty jsou lyrické, někdy žertovné či kritické.

Caccia – (kača)-text popisuje lovecké výjevy. 1. a 2. hlas v kánonu, 3. hlas je nezávislý. Caccia může mít i instrumentální doprovod.

Ballada – skladba s dějem.

Centry Ars nova v Itálii byly Florencie a Bologna, Řada italských skladatelů vytvořila „most“ mezi ars novou a renesanční Itálií svými díly, která jsou obdivována i dnes. Giullame Dufay, Jakob Obrecht, Josquin des Pres.

Barokní opera:

Kolem r. 1660 se italská opera stala módou, šířící se po Evropě. Italští skladatelé působili ve významných kulturních centrech. V Mnichově a Drážďanech byla otevřena divadla, určená především pro provozování italských oper. Další Italové působili ve Versailles, např. Giovanni Battista Lulli, který si však pofrancouzštil jméno na Jean-Babtista Lulli a tak podepisoval svoje skladby.

V Londýně působil v silné italské konkurenci od r. 1712 skladatel německého původu Georg Friedrich Händel, vytvářel tam monumentální operní a oratorní díla. Spolu s J.S.Bachem přivedl k vrcholu barokní hudební umění. Bach ale nepsal opery.

Opera se stala populární a oblíbenou zábavou. Lidé obdivovali výpravná představení, bohaté dekorace a kostýmy, nadšeně tleskali pěvcům a zejména jejich brilantní hlasové ekvilibristice.Velké popularitě se těšili kastráti, kteří vynikali jasným a silným hlasem. Takto byli využíváni již ve staré orientální kultuře i v papežském sboru ve 2/2 16. st. Měli velký hlasový rozsah – soprán, alt, tenor, výjimečné i baryton. Jejich dlouholeté školení nebylo přerušeno mutací.

Italští skladatelé prosluli jako talentovaní a pilní tvůrci. Cestovali po celé Evropě. Často si jejich služby vyžadovali panovníci a bohatí šlechtici – dostali se tak např. do Vídně, Mannheinu, Stutgartu, Prahy, Petrohradu. Na jejich díle se učilo mnoho skladatelů jiných národností.

Ve Španělsku, Anglii a Francii se díky úsilí mimořádně nadaných osobností podařilo částečně vytvořit svébytný operní styl, vycházející z tamních společenských a kulturních tradic – Henri Purcel – Anglie.

Johann Sebastian Bach

21.března 1685 (Eisenach)-28.července 1750 (Lipsko).

Německý skladatel a kantor, učitel svých synů, provozovatel řady různých hudebních profesí. Pocházel z rodiny, kde byla bohatá hudební tradice a vhodné podmínky pro rozvoj jeho mimořádného talentu, otec byl také hudebník.

Po předčasné smrti otcově, Johannovi bylo 10 let, se jeho hudební výchovy ujal starší bratr. Všeobecné vzdělání dovršil Bach v r.1700 na gymnáziu v Lübecku.

Prvním významným hudebním působištěm byl v r.1703 Výmar (vstoupil do tamní kapely), kam se opět vrátil v r.1708 a pracoval tam do roku 1717. Zastával místo dvorního varhaníka, později komorního hudebníka a koncertního mistra. V té době již mimořádným způsobem ovládal hru na varhany a vedle svých mnoha pracovních povinností pilně komponoval.

1717-1723 byl kapelníkem dvorní kapely v Köthenu, to bylo důležité pro tvorbu jeho koncertních skladeb.

V dubnu 1723 přišel do Lipska, kde byl kantorem a varhaníkem u sv.Tomáše. Zde setrval až do konce života.

Bach byl dvakrát ženatý: 1707 si vzal vzdálenou příbuznou Marii Barbaru Bachovou, měli 7 dětí. Po její smrti se oženil v r.1721 s Annou Magdalenou Wülkenovou (o 16 let mladší) a měli dalších 13 dětí. Ze všech potomků Bacha přežilo pouze 9 dětí, mezi nimi i 4 synové, také zdatní instrumentalisté a skladatelé.

Přibližně rok před smrtí Bach přišel o zrak – měl pravděpodobně šedý zákal.

V Bachově díle dochází k syntéze různých vlivů a trendů dosavadního barokního hudebního vývoje. Vytvořil rozsáhlé a nedostižné dílo pro varhany,( asi 35 fug, před něž jsou stavěny toccaty, fantasie, nebo preludia). Pro cemballo a klavír: Malá preludia a fugety, Knížka skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou, 2hlasé invence, 3hlasé sinfonie, Anglické a Francouzské suity, Partity, Dobře temperovaný klavír – 48 preludií a fug ve všech durových a mollových tóninách, Goltbergovy variace, Chromatická fantasie, toccata a fuga a další.

Sonáty pro sólové housle, Sonáty pro violoncello a cemballo, 6 suit pro sólové violoncello, 6 Braniborských koncertů, Velké množství duchovních i světských kantát. Dokonalé ovládnutí kontrapunktu a nevyčerpatelnou fantasii předvedl v Umění fugy, kde na jedno téma vytvořil 15 fug a 4 kánony. Podobný charakter má i Hudební obětina (nedokončeno) – není určeno, pro jaké nástroje je napsaná.

Mimořádné místo co do kvality, obtížnosti i rozsahu zaujímá hudba duchovní: Vánoční oratorium, Mše h moll, Matoušovy a Janovy pašie a další.

Wolfgang Amadeus Mozart

(1756 Salcburk –1791Vídeň )

Syn skladatele Leopolda Mozarta (1719-1787). Tento hudební génius projevoval již od útlého dětství pod pevným otcovým vedením mimořádný hudební talent. Ve třech letech přehrával melodie na cembale, ve čtyřech letech zvládl hru na cembalo a housle, v pěti psal krátké skladby pro klávesové nástroje. Otec zajistil, že se vystoupení malého Wolfganga Amadea stala oblíbenou „podívanou“ na šlechtických dvorech. Ve dvanácti letech měl za sebou dlouhou řadu koncertů ve dvanácti zemích, hrál před Marií Terezií. Vedle dalších děl měl složeny tři opery.

Při svých cestách měl mladý Mozart možnost se seznámit se slavným manheimským orchestrem, francouzským stylem v Paříži, a s galantním stylem v Londýně u Johanna Christiana Bacha.

1770 odjel s otcem do Itálie. V Miláně se setkal s významnými hudebníky, v Římě sklidil obdiv, když po jednom poslechu v Sixtinské kapli předložil partituru hrané skladby.

Do Itálie zajížděl potom častěji k provádění svých oper. Skládal v tomto období duchovní hudbu, smyčcové kvartety, serenády, houslové sonáty, koncerty, symfonie, opery. Díky úspěšným kompozicím Mozart dostával další zakázky na nové skladby i pozvání k jejich provedení. Stejně, jako jeho otec, i on byl zaměstnán u salcburského arcibiskupa. Ten nerad viděl, když jeho služebníci často opouštěli město. I Mozartovi nepovolil další cestu. Proto se s ním Mozart rozešel. 1782 přesídlil do Vídně a pokoušel se živit, jako svobodný umělec. V tomtéž roce se oženil s Konstanzií Weberovou. Od císaře Josefa II dostal zakázku na operu Únos ze Serailu. Seznámil se s básníkem Lorenzem da Pontem, který se stal libretistou oper Figarova svatba, Don Giovanni, nebo Cosi fan tutte. Ty jsou určující pro další vývoj tohoto žánru.

Přijal místo commermusicuse, aby zlepšil svou finanční situaci, očekávaný výsledek se však nedostavil.

Koncem 80.let vytvořil závažná díla, jako poslední klavírní koncerty, Symfonii g moll a další. V posledním roce života složil dvě opery a započal práci na Requiem, to však dokončil jeho žák Süssmayr.

Mozartova tvorba se vyvíjela od pozdně barokní a galantní linie k vrcholnému klasicismu a v posledních skladbách dokonce předjímá romantickou výrazovost.

Dílo:opery, symfonie, klavírní a houslové sonáty, koncerty – nejvíce pro klavír a housle, ovšem půvabné a často hrané jsou i koncerty pro dechové nástroje a harfu. Množství komorních skladeb – smyčcová kvarteta, různá tria a skladby pro další seskupení. Populární je Turecký pochod, Fantasie d moll a Malá noční hudba.

Ludwig vam Beethoven

1770 Bonn – 1827 Vídeň

Rodina pocházela z Holandska.

Syn tenoristy kurfiřtské kapely v Bonnu.

Od raných let projevoval nevšední hudební nadání, které mu umožnilo vystupovat na četných koncertech, kde předváděl jedinečnou schopnost improvizovat.

Otec jej v dětství nutil i nevybíravými způsoby cvičit na klavír. Významným učitelem byl Christian Gottlob Neefe.Pod jeho vedením pilně komponoval. Jako pianista poprvé vystoupil v osmi letech. Neefeho zastupoval ve varhanickém úřadě ve 12 letech. Ve 14 letech byl přijat, jako druhý varhaník a také hrál v kurfiřtově kapele na violu.

1787 odjel do Vídně, krátký čas byl žákem W.A.Mozarta. Vrátil se do Bonnu k vážně nemocné matce. Na zdejší universitě navštěvoval přednášky z filosofie. Ve Vídni se natrvalo usadil v r.1792. Studoval u J.Haydna, u J.G.Albrechtsberga, A.Salieriho a dalších. Stýkal se s vrstevníky, mezi nimi byli i Češi V.Jírovec, L.Koželuh. J.H.Voříšek a další. Pro Beethovenův umělecký růst byl důležitý bohatý hudební život ve Vídni. V palácích šlechticů i na veřejných koncertech poznával díla Mozartova, Haydnova a jejich satelitů. Sám hojně veřejně vystupoval. 1796 a 1798 hrál také v Praze. Svými koncerty a skladbami si získával přízeň a materiální podporu rakouské i české šlechty.

Muzikolog Wilhelm von Lenz rozdělil v r.1852 Beethovenovo dílo do tří slohových etap.

1.etapa – asi do r.1802. díla vzniklá v této době navazují a rozvíjejí odkaz J.Haydna a W.A.Mozarta.

(dva klavírní koncerty, 16 klavírních, 7 houslových sonát, Sonáta pro lesní roh a klavír, smyčcové kvartety, 1. a 2. symfonie a další). Projevily se první příznaky ušního onemocnění. Beethoven prožívá první závažnou duševní krizi. Vyjádřil to v tzv. Heiligenstädské závěti (1802). Zvítězil sám nad sebou, zavrhl myšlenky na sebevraždu. Projevil chuť žít, smysl svého života viděl v hudební tvorbě.

2.etapa – asi 1802-1814. Reformoval klasickou strukturu symfonie, menuet nahradil scherzem, které dávalo skladatelům větší tvůrčí svobodu- monumentální Symfonie Es dur – Eroica, Symfonie c moll – Osudová, Symfonie F dur – Pastorální – svým chápáním přírody předjímá romantismus.Jednotlivé části mají programní názvy, Beethoven ale zůstává absolutním hudebníkem Dále rozsáhlý houskový koncert D dur, tři smyčcové kvartety, věnované ruskému knížeti Razumovskému, opera Fidelio (poprvé provedena s nevalným úspěchem v r.1805. potom vícekrát přepracovaná. Byly k ní vytvořeny dokonce tři předehry. Konečná verze zazněla v r.1814).Dále vznikly dva klavírní koncerty, několik sonát pro klavír, housle a violoncello a jiné. Jde o kvalitní, myšlenkově závažná a hudebně obsažná díla.

1812 prožívá Beethoven další životní krizi, vyjádřil ji v Dopise nesmrtelné milé. Adresátku se nepodařilo dodnes identifikovat. Strádá duševně i hmotně. Na jeho psychiku doléhají zhoršující se zdravotní stav i špatné společensko-politické poměry.

1815 byl Beethoven zcela hluchý. Několik let skládal různé příležitostné skladby a jakoby sbíral síly do třetí tvůrčí etapy(1817-1824. Hluchota ho odvedla od interpretační činnosti, jako klavíristu, i jako dirigenta. Nezabránila ale, aby dále komponoval – Sonáta B dur pro kladívkový klavír, sonáty As dur a c moll, 32 variací pro klavír, výrazově moderní a proto ve své době nepochopeny smyčcové kvartety, Missa solemnis (1819-1823) a Symfonie d moll s Ódou na radost – 1822-1824, jeden z prvních příkladů uvedení lidského hlasu do symfonie

Beethovenův zdravotní stav se zhoršoval, nemoci podlehl v březnu 1827.

Ve své době nebyl plně pochopen, ani oceněn, zejména v novátorských a myšlenkově závažných skladbách. Čas a další hudební vývoj ukázal, že předznamenal další hudební vývoj, proto bývá někdy označován jako klasik romantismu, nebo romantik klasicismu.

http://www.bruttals.estranky.cz