„Spuštění základních registrů bylo vyčísleno na čtyři miliardy. Z toho 85 % nákladů má hradit Unie a pouze 15 % má zaplatit stát. To jsou pěkné peníze, nemyslíte? Neříkám, jak to v tomto případě je s korupcí, ale jakákoliv procenta z téhle částky jsou určitě zajímavá pro spoustu lidí,“ říká Petr Říha z občanského sdružení Egonov.cz.
Dvanáct let jste působil v soukromých firmách, které dodávaly IT řešení pro státní správu a samosprávu. Veřejné zakázky pro vás musely být denním chlebem…
Přesně tak. Prošel jsem si ledasčím. Od systémové integrace, vedení projektu až po ruce ušpiněné od kódu. Téměř všechno, co jsem dělal, ale nějakým způsobem souviselo s veřejnými penězi.
Co vás nakonec dovedlo k nápadu založit s kolegy občanské sdružení Egonov, jehož hlavní poslání je zvyšovat povědomí o eGovernmentu, elektronické administrativě?
Všechno začalo pocitem, že se všude kolem nás válí spousta zajímavých informací, které by bylo dobré někam zapsat, kategorizovat a samozřejmě hlavně sdílet. Protože když se informace nešíří, nemá pro další lidi žádnou hodnotu. A určitě není pro nikoho překvapení, že obrovský objem informací vzniká a je k nalezení ve státní správě. Proto jsme se chtěli stát partnerem především veřejné správy, která rok co rok utrácí stále větší množství finančních prostředků za informační technologie, i když jí přitom chybí dobrá koncepce, zpětná kontrola a dohled nad tím, jak jsou získané informace a peníze z našich daní využívány. Proto jsme si řekli, že do toho půjdeme a zkusíme být veřejné správě nestranným partnerem. Nabízíme úřadům i veřejnosti především objektivní pohled a zpětnou vazbu.
Jaká byla reakce veřejné správy? Cítili jste ze strany úředníků ochotu nahlížet na věci jiným způsobem?
Lidé jsou různí. Ale většinou jsme se setkávali se snahou vyhnout se byť i náznaku osobní iniciativy. Státní úředníci se nám snažili všemožně vyhýbat, a když už se nám je podařilo dostat do situace, kdy se setkání s námi vyhnout nemohli, nesly se schůzky v duchu: Já tady dělám jen to, co se mi řekne. Vy jste si správně zjistili, že já tady jsem od toho, abych vytvořil tuhle analýzu, ale to už pro mě minulý týden skončilo, protože jsem odeslal závěrečnou zprávu, a teď už s tím nemám ale vůbec nic společného. Když vám tohle řekne vrchní ředitelka, která je přímo pod náměstkem ministra vnitra, tak tomu z logiky věci nevěříte. Stejně ale nemůžete nic dělat… I když se najdou světlé výjimky, úředníci většinou radost neměli. Kde není motivace, není vůle. Jejich vnímání světa funguje přesně podle přísloví: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vždyť by z toho mohli mít ještě problémy…
Je to paradoxní, ale dnes opravdu žijeme v době, kdy se přesně eviduje každá vydaná knížka, sborník nebo věstník, který vyjde v nákladu pěti set kusů a stojí marginální částku. A pak tu máme informační systém za tři a půl miliardy, u něhož nikdo nesleduje, jak vznikl, kdo vyhrál výběrové řízení, kdo a jak ho spravuje ani jaké jsou režijní náklady. Tento paradox byl a je hnacím motorem našeho sdružení.
Čím to je? Je to opravdu jen nedostatkem vůle?
Nejen tím. Svou roli sehrává i to, že před dvaceti lety žádná elektronická správa prakticky neexistovala. A setrvačnost je ve veřejné správě značná. Nepodsouvejme všem hned špatné úmysly. Dalším důvodem ale samozřejmě je, že úředníkům vyhovuje, pokud se o tom, co dělají, příliš neví. Neboli „nemám zájem, aby mi do toho někdo šťoural“. Kdo nic neví, nemůže si stěžovat, nemůže požadovat zlepšení.
Může být příčinou neochoty i osobní zainteresování některých úředníků v projektech?
Pokud něco víme, je to na trestní oznámení. Pokud něco jen tušíme, mlčíme do té doby, než víme. Tečka.
Už jste nějaké trestní oznámení podali?
Ne. Ale rozhodně s tím nemáme problém. Uvítáme, když nám čtenáři předají jakékoli důvěryhodné materiály – a vaše redakce předání jistě ráda zprostředkuje.
Základní registry: dobrý nápad se špatným koncem
V poslední době se vy a vaše sdružení intenzivně angažujete ve věci takzvaných základních registrů, které vstoupily 1. května do zkušebního provozu. Ostrý provoz by pak měl být spuštěn k 1. červenci letošního roku. Na vašem webu se můžeme dočíst, že je „tento informační systém je krásnou ukázkou toho, jak je možno úředním postupem zabít dobrou myšlenku“. Co si pod tím můžu představit?
Původní myšlenka byla chvályhodná. Věcný záměr zákona [11/2009 Sb., o základních registrech, pozn. red.], který mimochodem vznikl už v roce 2004, byl dobrý. Jeho cílem bylo vytvořit čtyři základní registry, centralizovanou databázi základních dat a navrhnout ji tak, aby nedocházelo k jejich nekontrolovatelnému využívání. Každá databáze, která dnes obsahuje rodná čísla, jména rodičů za svobodna, adresy a tuny dalších zbytností, by měla mít k dispozici pouze ty údaje, které nutně potřebuje, a identifikátor do základních registrů. V momentě, kdy by potřebovala rozpoznat konkrétní osobu, stačilo by ukázat občanský průkaz, který by vás jako osobu identifikoval. Následně by úředník poslal databázový identifikátor do základních registrů a vrátila by se mu pouze nezbytná data. Data budou důvěryhodná, protože pocházejí z referenčního zdroje. Úředník (a potenciálně kdokoli další) tak vůbec nepřijde do styku s daty, do kterých mu nic není. Odpadla by tak nutnost používat rodná čísla, která neznají v řadě zemí na Západě. A světe div se, v těchto zemích není ani vyšší kriminalita, ani se tam víc nekrade, ani se lidí běžně nezabíjejí, což je hlavní argument bezpečnostních složek pro existenci rodných čísel. Musíme přece zabránit teroristům a jiným velkým zlům…
Co se dělo s návrhem zákona potom?
Střídaly se vlády a návrh se měnil, ukládal k ledu, měnil a znovu ukládal k ledu. Do věci se vložila také Bezpečnostní informační služba, která měla eminentní zájem na tom, aby se na ni zákon nevztahoval, protože chtěla mít i nadále přístup ke všem osobním údajům. Někdy v téhle době jsem se k návrhu v rámci meziresortního řízení dostal i já a měl jsem tak možnost návrh připomínkovat ve jménu jedné centrální organizace.
Jak to?
Úředníci zaměstnaní na tomto úřadě technickému návrhu nerozuměli, a rádi se proto obrátili na jednoho z dodavatelů informačních technologií, aby jim pomohl.
To není úplně legální…
Ano, je to možná nelegální. Nebudu proto jmenovat, a daná organizace by tohle nařčení stejně odmítla. Ono to ale není nic škodlivého. Myslím si, že by jakékoli meziresortní řízení mělo být co nejotevřenější a přístupné každému, kdo má chuť a čas v neděli večer psát poznámky a náměty na zlepšení budoucích zákonů. Lidé, kteří potřebují návrh zákona ohnout ve svůj prospěch, by to měli těžší. Tito lidé si navíc cestu k návrhu najdou vždycky. Takhle jsou z procesu de facto vylučování ti, kteří mají dobré úmysly, ale nemají konexe.
Jdeme dál… Blížíme se do finále?
Ano. Nakonec se nějaký návrh přijal – a všichni vám potvrdí, že šlo hlavně o to, sáhnout si na velké evropské peníze. Implementace základních registrů, která měla být z 85 procent hrazena z evropských dotací a pouze 15 procent měl zaplatit stát, byla vyčíslena na čtyři miliardy. To jsou pěkné peníze, nemyslíte? Nevím, jak se to v tomto případě má, či nemá s korupcí. Ale jakákoli procenta z téhle částky jsou určitě zajímavá pro spoustu lidí.
Navíc došlo těsně před schvalováním ve třetím kole k nesmyslnému sloučení čtyř návrhů do jednoho. Osmistránkový střechový zákon, který poctivě prošel dvěma čteními, byl doplněn o prováděcí zákony, které ale žádným čtením ve sněmovně neprošly. Vzniklých 32 stran bylo schváleno na jediné schůzi. Výsledkem byl paskvil.
Čím to?
Šlo o technickou záležitost a ta poslance nebaví. Mnohem raději řeší kauzy, oblast zdravotnictví nebo školství.
V čem schválený návrh chybuje nejvíc?
Proč jsou v registru nemovitostí zastaralé adresy vlastníků? Důležitou myšlenkou návrhu bylo, že když stát základní informace nepovede ve dvaceti databázích ale v jedné jediné, data budou přesnější. A že na zbývajících 19 databází bude stačit méně úředníků. Nyní tedy vidíme, jak to dopadlo.
Dalším z motivů, proč se základní registry vytvářely, byla snaha zamezit propojení dat a jejich zneužití pomocí jediného identifikátoru – rodného čísla. Proto mělo dojít k jeho odstranění. V důsledku změn, škrtnutých vět a připomínek, které se do novely dostaly, bylo nakonec toto tolik potřebné zrušení rodného čísla na dlouhou dobu odloženo.
Do kdy?
Podle doplňku zákona, jehož propagovaným motivem bylo zrušení rodných čísel, zůstávají rodná čísla zachována do roku 2025.
V příštím díle si povíme více o konkrétních dopadech zákona. Řeč ale přijde také na kauzu IZIP a další pochybné registry, v nichž kdosi shromažďuje vaše osobní údaje a vy o tom nejspíš ani nevíte…
Kdo je Petr Říha?
Autor prvního českého slovníku o internetových technologiích a dalších výkladových slovníků informatiky v tištěné i online podobě. Zažil rozkvět a pád kdysi slavného Podniku výpočetní techniky, poté pracoval v několika menších firmách s českými i zahraničními vlastníky. Z dlouholetých zkušeností při tvorbě online aplikací pro státní správu a z nekonečného vrtění hlavou nad poměry panujícími v české kotlině vznikla potřeba některá méně známá fakta publikovat, a ztížit tak jejich zamlžování a manipulace. S přáteli založil sdružení na podporu českého e-Governmentu.
Občanské sdružení Egonov se snaží o věcný, konstruktivní přístup, serióznost a nezávislost na veřejné správě. Předkládá věcná a podložená fakta, cituje své zdrojehttp://www.finmag.cz/system/manager/explorer/?path=/cs/finmag/penize/petr-riha-stihla-administrativa-toho-bohda-nebude/&tab=editor a striktně odděluje fakta od názorů a doměnek. Přednáší na školách, vystupuje v médiích a chystá se zastupovat své členy při odhalování nešvarů spojených s elektronickou vládou a správou veřených statků. Sdružení je otevřené pro morální a vytrvalé lidi podobných názorů. Od roku 2008 sdružení poukazuje na nedotaženost tzv. základních registrů veřejné správy, na špatnou spolupráci úřadů s veřejností a na konkrétní případy, při kterých dochází k mrhání veřejnými penězi.
http://www.finmag.cz/cs/finmag/penize/petr-riha-stihla-administrativa-toho-bohda-nebude/
