Pavel Kohout: Kdo poškozuje hospodářství

Poslanci nechtějí, aby korupce ve veřejných zakázkách definitivně zmizela.

Novela zákona o veřejných zakázkách údajně přispěla k propadu hrubého domácího produktu o 41 miliard korun. Zároveň způsobila pokles zaměstnanosti o dvacet tisíc osob. Alespoň to tvrdí studie, kterou zpracovaly společnosti Grant Thornton a CEEC Research. Jsou závěry této studie blízké pravdě?

Na tuto otázku lze odpovědět: jen do jisté míry. Je pravda, že masivní zvýšení objemu státních zakázek samozřejmě zvýší HDP už jen z aritmetických důvodů. Analogicky musí být pravda, že výpadek státních zakázek způsobí jeho pokles.

John Maynard nefunguje

Většina čtenářů však asi intuitivně cítí, že podpora nějakého souhrnného číselného ukazatele a skutečná podpora zdravého hospodářství jsou dvě věci, které se mohou někdy i zásadně lišit. A cítí správně. Nicméně, nebyl to slovutný Keynes, který vyzdvihoval přednosti i nesmyslných aktivit za předpokladu, že se roztočí kola ekonomiky?

„Kdyby ministerstvo financí mělo naplnit staré lahve bankovkami, zakopat je v dostatečné hloubce ve starém dole, který bude posléze zasypán městským odpadem, a nechat na soukromých firmách, aby bankovky opět vykopaly podle zásad tržní ekonomiky (přičemž právo kopat by bylo předmětem veřejné soutěže), pak by nemusela být žádná nezaměstnanost. A díky této činnosti by reálný příjem společnosti a její kapitálové bohatství pravděpodobně značně vzrostly. Mělo by vskutku větší smysl stavět domy a tak podobně; ale pokud politické a praktické obtíže brání jít tímto směrem, výše zmíněná činnost by byla lepší než nic.“

John Maynard Keynes: Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, svazek třetí, kapitola desátá, odstavec šestý, publikováno roku 1936. Tak. Odvažuje se někdo namítat něco proti autoritě, která zásadním způsobem formovala hospodaření celého západního světa?

Někdo by se měl odvážit. Odvážit se říci, že veřejné investice nefungují. Celý (nebo téměř celý) západní svět je v dluzích až po uši a hospodářství stagnuje. Velkolepé programy veřejných investic měly menší efekt, než se čekalo. Belgie má třikrát hustší síť dálnic než Česko. Veřejný dluh Belgie byl donedávna také zhruba trojnásobný ve srovnání s českým dluhem; to již neplatí, protože Češi v tomto směru bohužel rychle dohánějí tzv. vyspělé západní země.

Každou korunu otočit desetkrát

Český stát řadu let utrácí více, než kolik činí jeho příjmy. Když se konečně podaří přijmout zákon, který veřejné plýtvání omezí alespoň mírně, zvedne se vlna povyku zleva (Michal Hašek, ČSSD) i zprava (Martin Kuba, ODS). Zákon o veřejných zakázkách ovšem nemá být nástrojem keynesovské stimulace ekonomiky. Má být nástrojem pro zajištění férovosti.

Zákon rozhodně nemá usnadňovat práci zadavatelům. Pokud se v minulosti někteří zadavatelé chovali jako vepři u koryt, pak, marná sláva, je to smutné, ale je třeba zavést přísný režim. Režim, který přinutí zadavatele obrátit každou korunu nikoli dvakrát, ale desetkrát, než ji vydají. I kdyby tento režim měl vést k dočasnému poklesu numerického ukazatele známého pod zkratkou HDP, ekonomice této země prospěje, neboť omezí plýtvání.

Zadavatel přece musí vědět, co zadává

Zde je nutno popřít jeden mýtus. Kritika novely zákona o veřejných zakázkách se soustřeďuje na údajný fakt, že jediným kritériem pro hodnocení zakázek zůstává cena. Není tomu tak. Častá námitka, že zadavatel musí vybrat nejlevnější, tedy „podseknutou“ nabídku, není pravdivá.

Cenové kritérium je jednou ze dvou možností, která má být využívána v případech, kdy jde o zakázku komoditního typu. Tedy o dodávku například kancelářského papíru, energie, generických léčiv a tak podobně. U jakýchkoli složitějších zakázek má být aplikováno pravidlo ekonomické výhodnosti. Pokud zadavatelé nejsou schopni nebo ochotni vypočítat a zdůvodnit ekonomickou výhodnost vypisované veřejné zakázky, je to jejich problém. Ať zakázku prostě nevypisují. Zakázka, jejíž ekonomická výhodnost je neznámá, by ostatně neměla být vypsána v žádném případě.

Makroekonomická role korupce

Vraťme se k argumentu, že „hádépé“ a ekonomika nejsou jedno a totéž. Hrubý domácí produkt je součtem soukromé spotřeby, investic, vládní spotřeby a čistých exportů. Celý tento přesný součet nepřesných čísel neříká absolutně nic o účelnosti vládní spotřeby ani o vhodnosti a hospodárnosti provedených investic. Vláda může klidně financovat stavbu obchvatů kolem vesniček se stovkou obyvatel – a ejhle, „hádépé“ nám utěšeně roste. Vláda může financovat nekvalitně postavené mosty – a pak bude financovat jejich opravy a nákladnou údržbu, čímž posílí HDP hned dvakrát. Vláda může zadat desetinásobně předraženou zakázku na informační systém, čímž posílí růst HDP desetkrát více, než kdyby zakázka byla férově vysoutěžená.

Tím se dostáváme k problematice čistoty veřejných soutěží. Keynese patrně ani na okamžik nenapadlo, že by korupce mohla hrát makroekonomickou roli. Bohužel hraje. Svoji neblahou úlohu mají i listinné akcie na doručitele. Proč je s nimi takový problém, když se přitom jedná o tradiční cenný papír s tradicí dlouhou stovky let?

Před sto lety hrály veřejné zakázky jen okrajovou roli. Proto i korupce měla menší význam. Nyní, když stát utrácí hodně přes 40 procent HDP (ve srovnání s 10 až 15 procenty před sto lety), korupce má adekvátně vyšší váhu. Listinné akcie na doručitele jsou snadným prostředkem, díky kterému zákonodárci, politici a úředníci mohou profitovat na svých rozhodnutích. Akcie mohou fungovat jako dokonalé korupční platidlo, neboť nepodléhají majetkovým přiznáním a nejsou dohledatelné.

Jediným řešením by byla kompletní evidence v centrálním depozitáři. Každá transakce by zanechala elektronickou stopu, kdykoli dohledatelnou. Zákon, který Sněmovna schválila, však obsahuje díry a je úplně k ničemu. Poslanci ve skutečnosti nechtějí, aby tato forma korupce zmizela definitivně. Veřejnost by to měla vědět.

Psáno pro Lidové noviny