V Reaganově administrativě jste se v 80. letech významným způsobem podílel na úspěšné hospodářské reformě (viz také tento článek). Jak byste léčil Ameriku dnes?
Nejdříve je třeba říci, že finanční krize je vlastně jen zástupný problém. Opravdovou krizí Ameriky je ten fakt, že její ekonomika není již s to nabídnout dostatečné množství pracovních příležitostí střední třídě. Většina těchto pracovních pozic se totiž již delší dobu přesunuje mimo Spojené státy.
Střední třída, motor ekonomiky, tedy v USA „vymírá“?
Ztenčuje se. Vzniká tak silně polarizovaná společnost. Na úplném vrcholu je méně než jedno procento populace – lidé se stovkami milionů, nebo dokonce miliardami dolarů, lidé s opravdu masivními příjmy. No a pak je tu zbytek, tedy lidé, kteří horko těžko splácejí své hypotéky, dluhy na kreditních kartách, studentské půjčky, leasingy.
Samé dluhy, žádná práce?
Bohužel ano. Přitom řada ekonomů stále tvrdí, jak je globalizace skvělá, jak se díky ní zbavíme úmorné práce, jak budeme jen a jen inovovat, zatímco Číňané oddřou tu rutinní, nezáživnou práci. Neměli a nemají snad ani ponětí, že kde se nevyrábí, tam nelze ani inovovat. Prostě proto, že ztrácíte přehled. Ano, mysleli, že tu vznikne ekonomika založená na službách. Ale pracovní pozice, jež tu v sektoru služeb vznikají, asi nejsou tím, co měli na mysli.
Proč?
Americká ekonomika v posledních deseti letech vytváří hlavně pozice pro číšníky, servírky, nemocniční personál. K žádnému nárůstu ovšem nedochází například v oblasti inženýrských pracovních pozic, designu, lékařství. Tahle všechna místa byla již „vyvezena“ za hranice. A vše je umocněno tím, že naopak ještě „dovážíme“ nemocniční sestry či učitele. Na základních školách tak dnes třeba učí Indové. Sotva mluví anglicky, ale už učí děti! Jsou prostě levnější. Jenže tam, kde nejsou lidé se slušnými příjmy, není ani slušná ekonomika.
Ta však v USA stále zjevně je.
V chodu naše hospodářství udržují starší lidé, kteří již dříve nashromáždili značné úspory a nyní se díky nim mohou postarat o své děti. Viděl jsem dokonce jednu statistiku – nevím, zda je zcela pravdivá –, podle níž se v posledních letech osmdesát procent absolventů škol vrací bydlet zpět k rodičům. A to dokonce i ti, kteří získali práci. Bývají zkrátka placeni tak nuzně, že si nemohou dovolit platit nájem. Takže to je ten skutečný problém Ameriky – lidem se nedostává práce. Globalizace není přínosná, jak si mnozí mysleli.
Paul Craig Roberts (72)
Americký ekonom je jedním z duchovních otců takzvané reaganomiky; výrazně se podílel na úspěšných ekonomických reformách, které prováděla administrativa prezidenta Ronalda Reagana v osmdesátých letech. V roce 1987 byl Robertsovi udělen Řád čestné legie, nejvyšší francouzské státní vyznamenání. V současnosti je milovník koček, někdejší dlouholetý vedoucí redaktor listů Wall Street Journal či BusinessWeek, nesmlouvaným kritikem jak demokratů, tak republikánů.
Jak tedy přinést pracovní místa zpět do USA?
Ano, to je ta správná otázka. Odpověď, jež se hned nabízí, je zavedení tarifů. Jenže tarify vždy sloužily k ochraně domácího trhu a domácího průmyslu před cizinci. Jenže nyní by tarify zatížily náš, americký průmysl. Americké firmy totiž ve velkém vyrábějí levněji za hranicemi, přičemž toto zboží dovážejí zpět do Ameriky. Tarify by tedy dopadly i na tyto dovozy, na naše vlastní firmy.
Existuje jiné řešení?
Je třeba změnit způsob zdanění firem – zdanit je podle toho, kde hodnotu k produktu přidávají. Děje-li se tak doma, pak uplatnit nízkou daňovou sazbu, a pokud hodnotu přidávají v zahraničí, tak zdanit sazbou vysokou. Dokud nevykročíme tímto směrem, americká ekonomika se neoživí a její dluh se neumenší.
Dluh je však už dnes značný. Hrozí Spojeným státům platební neschopnost?
Nemyslím si, že by ji americká vláda vůbec kdy byla nucena vyhlásit. Jednoduše proto, že její dluhopisy jsou v dolarech a ty ona může vždy nechat natisknout – a držitele dluhopisů vyplatit. Už dnes je to Fed, americká centrální banka, co financuje vládu. Tiskne peníze, jimiž je dluh zalátáván. Tohle oni mohou dělat donekonečna.
Jenže to časem může vést k citelné inflaci.
Může. Ale v současnosti je takzvaný peněžní multiplikátor nefunkční. To znamená, že nově vzniklé peníze, které doproudí do bankovního systému, nepokračují ve své cestě do širší ekonomiky – končí u bank. Podle mého názoru je to z toho důvodu, že banky nejsou solventní a nechtějí půjčovat. A řadoví spotřebitelé jsou až po uši v dluhu a dále se zadlužovat také nemohou. Takže k jisté inflaci nyní dochází jen z důvodu poklesu reálné hodnoty dolaru na devizových trzích. A to proto, že celosvětově vzrůstají obavy vyvolané právě tiskem nových dolarů a rovněž obavy z velikosti amerických schodků.
Dolar je však stále rezervní měnou číslo jedna.
Ano. Proto Číňané vlastní dluhopisy za dva biliony dolarů. A Japonci v podobné sumě. Rovněž všechny státní fondy ropných velmocí mají obrovské zásoby dolarů. Tyto země se je už proto snaží dále nehromadit. Jenže není příliš možností, jak investovat jinak. Nelze všechny ty dolarové investice přesunout třeba do švýcarského franku. Franků prostě není tolik. A vlastně nikdo nechce mít měnu, jež je viděna jako dobrá investiční alternativa k dolaru – protože taková měna sílí a znevýhodňuje vývozce na globálních trzích. Mimochodem, když jsme u švýcarského franku, pamatuji doby, kdy jste za dolar dostali více než čtyři franky. Dnes dostanete necelý jeden. I to vystihuje ztrátu důvěry v roli Ameriky coby lídra finančního světa.
Je tahle ztráta vyvolána nedávnou finanční krizí, či jde o dlouhodobý fenomén?
Je spojena s finanční krizí, ale také se zpronevěrami na Wall Streetu a s hrozivým jednáním, jehož se dopouštějí některé tamní investiční domy, například Goldman Sachs. To důvěrou lidí otřásá opravdu hodně. Ale hlavně: výdaje vlád jsou vysoké v porovnání s jejími příjmy a neexistuje žádný jasný způsob, jak tento nesoulad zahladit. A zvláště ne v tom případě, nedojde-li k „osekání“ vojenských a bezpečnostních výdajů. Ty polykají 1,2 bilionu dolarů ročně – což je 75 procent provozního deficitu americké vlády.
Je jejich „osekání“ vůbec reálné?
Mluví se stále o redukci výdajů na sociální zabezpečení, na zdravotnictví, ale o seškrtání peněz na armádu nikdo ani nehlesne. Nikdo se v Kongresu nepozastaví nad tím, proč to Amerika dělá, proč tolik utrácí za válčení.
A jaký je váš názor – proč to Amerika dělá?
Myslím, že je to proto, že Spojené státy jsou řízeny oligarchií. Tady žádná demokracie neexistuje. Je to všechno faleš, přetvářka, show. Amerika je ve skutečnosti řízena Wall Streetem, vojensko-bezpečnostním komplexem, ropnými společnostmi, zemědělskou lobby a v menší míře pojišťovnami a farmaceutickými firmami. A samozřejmě Americko-izraelským výborem pro veřejné záležitosti. To je velká, mocná lobby, která zajišťuje, že Spojené státy budou vždy chránit Izrael.
I americký prezident je tedy „prolobbovaný“?
Jistě. Kdokoli se chce ucházet o vysoký politický úřad – třeba o post kongresmana nebo právě prezidenta –, musí sehnat obrovskou sumu peněz na volební kampaň. Rozhodující fondy na politické kampaně mají v rukou silné zájmové skupiny, ona oligarchie, o níž jsem hovořil. Dostatečné peníze tak lze získat jen tak, že budete těmto zájmům sloužit. Kdo se vzpříčí a prohlásí třeba, že si nepřeje další válčení na Blízkém východě, jde od válu. Zákony tady píše oligarchie. A to, že je schvaluje Kongres a podepisuje prezident, to je jenom divadlo.
Někteří tvrdí, že se Spojené státy chystají na válku s Íránem. Byla by taková válka v zájmu oné oligarchie?
Ano, jistě. Izraelci stále tlačí na to, aby ta válka byla. A hraje to samozřejmě do karet i vojensko-bezpečnostnímu komplexu. Ale navíc je tu pár dalších důvodů.
Které máte na mysli?
Klíčovým motivem, proč jsme zahájili válku s Libyí, je naše sílící obava z čínského hospodářského vzestupu. Také Japonsko bylo ve třicátých letech, kdy vzkvétalo, staženo Spojenými státy prostřednictvím odstřižení země od ropy a strategických surovin. Výsledkem toho byl – podle mého názoru – útok na Pearl Harbor. A nyní panuje stejná obava z Číny. Není to tak dlouho, co Mezinárodní měnový fond zveřejnil zprávu, že během několika let Čína hospodářsky předběhne Spojené státy. To Washington děsí k smrti.
Jak s tím souvisí Libye?
Čína právě tam mohutně investuje do ropy. Ale také v Angole nebo v Alžírsku. Nezapomeňte, že všechno to nynější dění se točí hlavně kolem východní části Libye. Tam pracuje 40 tisíc Číňanů. A tam také vypukla ozbrojená povstání. Nezačalo to tedy nějakými demonstracemi v hlavním městě, ale povstáním na východě. Odtamtud není daleko do Egypta, což je loutkový stát Ameriky. Východní část tak mohla být snadno zásobována CIA. Tajné služby si samozřejmě mohly koupit i tamní libyjské kmeny. Ale hlavním důvodem té invaze jsou čínské ropné investice.
Proč tedy Čína nezvedla v OSN ruku proti libyjské invazi?
Je to přece mezinárodní pomoc libyjským civilistům (ironicky), ne žádný přímý útok proti Číně. Takhle se dnes dělá mezinárodní politika.
A jak je to se situací v Sýrii?
Tam zase jde hlavně o ruskou námořní základnu ve městě Tartus. Spojené státy si nepřejí ruskou námořní přítomnost ve Středozemním moři, tím méně přímo na Blízkém východě. Ale opět – nejdou na to přímo. Jde zase o „ozbrojené povstání“. Přitom když byli vojensky umlčováni lidé v Bahrajnu, nikdo se ani neozval. Jakmile by se něco takového mělo dít v Libyi nebo Sýrii, hned jsou USA v pohotovosti. V Bahrajnu totiž Amerika námořní základnu má. A uvědomme si rovněž, že pokud USA dosáhnou svého v Libyi i Sýrii, cesta na Írán bude takříkajíc „umetená“.
Nestřílíte tak trochu do vlastních řad? Kritizujete americkou administrativu, ale přitom jste v ní před lety působil.
Lidé obecně dosud nepochopili ten zásadní fakt, že Spojené státy se od Reaganových let fundamentálně proměnily. Došlo k nástupu neokonzervativců, kteří sdílejí stejnou ideologii jako jakobíni během Francouzské revoluce. Nabyli přesvědčení, podobně jako kdysi francouzští revolucionáři, že Američané jsou tím vskutku ctnostným národem. A že jsme povinováni vštěpovat svoje hodnoty zbytku světa. Proto též ty vojenské invaze, podvracení cizích vlád nebo jejich přímá koupě. V nákupech cizích vlád jsme ostatně velmi efektivní – koupili jsme si většinu bývalé sovětské říše, třeba středoasijské státy. Ty tamní vlády ovládáme, vlastníme – v Gruzii, taktéž loutkové zemi, jsme dokonce rozpoutali válku. A pravděpodobně vlastníme i Českou republiku.
Říkáte ale, že zatímco USA ovládají řadu loutkových režimů, samy jsou loutkou v rukách Izraele.
Ano. Na Blízkém východě nemáme nezávislou zahraniční politiku. Všechny tamní problémy, všechny války vyvěrají z toho, že Izrael se nikdy ze svých zločinů nezodpovídal. Proto Izrael hledí na Ameriku jako na svůj loutkový stát. Cokoli jim řekneme, ignorují – Izraelci dělají jen to, co sami chtějí. Problém je v tom, že jakmile Izrael kritizujete, hned vás nařknou z antisemitismu, z toho, že nemáte rád Židy. Ale v tom to není, jde jen o to, že každý by se měl zodpovídat ze svých činů.
Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, Big Canoe, USA.
Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden.
Lukáš Kovanda
Novinář, ekonom a ředitel nadace Prague Twenty, přednáší na Vysoké škole ekonomické.
Jeho rozhovory se světovou ekonomickou špičkou pravidelně vycházejí naFinmagu. Dvoudílné exkluzivní povídání nejen o tom, jak tyto rozhovory vznikají, najdete na Peníze.cz:
