Pasti na střední třídu

Je jednou z předností tržní ekonomiky, že ačkoliv se lze pokusit zneužívat nedovtípivosti ostatních, přesto má první, poslední a hlavní slovo nakonec spotřebitel, a donucování je nepřípustné – upír nemůže přes práh, pokud si ho tam někdo sám nepozve. Že si je tolik lidí zve, a považuje to za běžné, správné a nutné, to je věc druhá, a jedná se o problém individuální, nikoliv hospodářsko-politický.

Běžné formy ojebávání známe.

U nízkopřijmových skupin je to jasné, zejména – cíga, kořalka, bedny, teleshopping, zázračné hrnce, spotřebitelské úvěry, multilevel marketing, jehovisti, vesmírní lidé a astrovložky, Blesk, Provident, KSČM, odbory, Lidl.

Zatímco klíčem k oškubání lopatáče je jeho absence sebeovládání, projevená zejména jako neschopnost odložit spotřebu, impulzivní nákupy, sklon k psychickým závislostem, víra v koláče bez práce, potřeba šetřit ať to stojí co to stojí a nadšené skákání na libovolný líbivý špek, u střední třídy jsou to frustrované ambice, ventilované kargokultem. Namísto budování skutečného bohatství jsou pořizovány jeho vnější znaky.

Na vyšší střední třídu celkem úspěšně cílí luxusní značky, a soudě dle situace v pražských ulicích a kavárnách možná vůbec nejúspěšněji konglomerát Louis Vuitton Moet Hennesy.

Iracionální spotřeba vysokopříjmových skupin má dvě světlé stránky – jednak dochází výdaji za status symboly k přirozené redistribuci bohatství (oproti té násilné daněmi), takže blbnutí jedněch je chlebem druhých, a jednak je epický sklon zejména Arabů, Rusů a Číňanů k utrácení za zlaté záchodové mísy a limitované šestikusové série Lamborghini to jediné, co jim brání koupit si za volné drobné zbytek zeměkoule.

Zatímco střední třída pořizuje vedle užitné hodnoty i nějaký nehmotný pocit (bylonebylium), velmi bohatí pořizují výhradně pocit, protože všechno ostatní už mají. Primitivní lidé poptávají primitivní pocit výlučnosti. Neprimitivní lidé poptávají rafinovaněji, zajímavější pocity, zejména tyto: “Jsem dobrý člověk”, a “Můj život něco znamenal”.

Tady je pak základní existenční nejistota a touha po smyslu jedněch, odhalená díky uspokojení běžných potřeb, chlebem a léky milionů.

Tu se pak hraje docela jiná hra. Superlevel na superbohaté je, bohužel, veliká převeliká část charity, dobročinných nadací a rozvojové pomoci. Poslat ovšem peníze někam na konto nestačí, resp. stačí to pouze tehdy, když jde jen o pocit, a ne o skutečnou potřebu někomu pomoci. Vůbec se nedivím Gatesovi, kterému o něco jde doopravdy, že si raději založil vlastní nadaci, než s tak závratnými sumami nechat hospodařit obvyklé “neziskovkové” kleptomarxisty. Ztráty třením v podobných sdruženích jsou ohromné, ať už jsou jejich deklarované cíle sebechvályhodnější, nemluvě o reálných výsledcích jejich práce – totiž zakonzervování politické a ekonomické situace v zemích, které ze všeho nejvíce potřebují změnu. Je to ohromná škoda, protože dobrovolný transfer prostředků na dobročinné účely je mnohem lidštější, než když totéž probíhá nedobrovolně formou daní – ale bohužel stupeň zpronevěry svěřených prostředků je stejně tak ohromný. Samostatný level je hnutí Greenpeace, jehož námezdný charakter je legendární.

Nejzajímavější je to ovšem u střední třídy, už proto, že je největší, nejnadějnější, oproti těm nižším napravitelnější, oproti těm vyšším zase zranitelnější, a dost možná představuje to nejzdravější, co ve společnosti vůbec je.

Kam odtéka tak velká část bohatství střední třídy je vynikající otázka. Na jednu stranu za to pochopitelně mohou daně, které právě na střední třídu dopadají nejtvrději – ale není to všechno. Máme vyšší příjem na hlavu, než kdy kdo kde v dějinách, podstatnou část bohatství společnosti drží právě střední třída, a stejnak. Lidi dávaj jen tak tak nájem/hypotéku a provozní výdaje, a jistě se málokdo cítí nějak blahobytně. Odpověď je, že si to z podstatné části děláme spotřebními zvyklostmi. Utrácíme za blbosti.

Je tedy potřeba hýbnout se spotřebními zvyklostmi. S těmi se ovšem pokouší hýbat ledaskdo. Poslední dobou se ta šetrnost rozmáhá a chytá až anticivilizační rozměry, že bychom si měli málem chovat v bytě slepice, svítit si lojovou lampou, pěstovat na balkóně vlastní brambory a hnojit si je vlastními, Kamile, hnojivem. Nalepila se na to taková divná, zpátečnická, alternativně-regresantská ekověc, dvojnásob tragikomická svým sklonem k vytváření svébytných pastiček na (alternativního) blba, o které to ve skutečnosti neni. Nejde o to, odejít do komuny dělat Óm nad záhonem biohrášku, zakázat dětem školu, pít jen konopný vývar a nechat si narůst dredy na hlavě, v podpaží i v ohanbí. Tu nejde o tesknění po jednodušším, nebo úplně jiném světě. Jde o to, nenechat se systematicky voškubávat. A to poslední, k čemu bych vyzýval, by bylo držgrešlování, tím méně kompenzační blbnutí (“Neumím obstát v mainstreamu, takže mainstream je hloupý.”). Vyzývám k racionální spotřebě, po které zbyde i na osobní investice. Je to prostě o zdravém kritickém rozumu při rozhodování o výdajích. Následující je úspěšný skromný pokus o zdravý rozum.

Podíváme se na zoubek několika nejobvyklejším způsobům ojebávání městské střední třídy. Složeným účinkem níže uvedených a dalších spotřebitelských úletů je skleněný strop sociální mobility, přes který se střední třída málokdy stane nadstřední, neboť většinu jmění rozpustí v píčovinách.

Podobnosti s makrosituací celé západní civilizace, strukturou státních výdajů, zaseklým hospodářským růstem a dluhovými pastmi, stejně jako nejčastěji tlačenými alternativami, které jsou ovšem ještě horší, než norma, nechám na domyšlení bádavému čtenáři.

Takže:

Organizovaná cvičení, která lze úplně stejně dobře, a v případě takové jógy i lépe a bez otřesně desinterpretovaného ideologického sluníčkového balastu cvičitelských hipipin, po jehož vyslechnutí by si Šakjamuní prostřelil hlavu kuší a rozkousal a sežral diamantovou sútru, dělat zadarmo. Běhání na pásu ve fitku za stovku na hodinu, místo běhání po lese zadarmo.

Členství v pražských fitnessech za 3-4k měsíčně, protože mají hezky podsvícenou recepci. Havajská čakrová medová masáž lávovými aromakameny za 3000, namísto zvalchování hřbetu kvalifikovaným fyzioterapeutem za dvě stovky, bez svíček, ale se zdravotním účinkem. Solárko. Spinning. Zumba.

Televize, zejména pak kabelová. Platit pár stovek měsíčně za možnost mrhat časem je takové divné. Co chci vidět, pořídim si na internetech jednou z tisíce legálních či komunálních cest, bez reklam na jogurty pro lepší sraní a domácí seriálové tvorby.

Bioekofairtradeorganickýhahafusiryousuck produkty, mířící na obvyklé městské hysterie z blahobytu (zdraví a černé svědomí), které se od těch normálních liší výhradně násobně vyšší cenou, a konečným příjemcem většiny cenového rozdílu v distribučním řetězci.

Pití v klubech, zejména pak koktejly. Bráno po ceně ingrediencí i se započtenou 100% přirážkou, 10kč+10kč+10kč+2kč=189kč. Byznysmodel založený na tom, že zednický učeň v zajetí sexuálního exhibicionismu kupuje dámám, které jej mají u prdele, pití za svou dvouhodinovou mzdu. Chlap, před kterým se natřásají dvacetery kozy, přičemž zničující vliv i jedněch jediných na mužskou soudnost je vědecky zdokumentován, radši nechá v SaSaZu za večer vejplatu, než vypadat, že ten cash tam neni. Nutno dodat, že s postupujícím večerem začínají mnohé kluby a hospody dávkovat alkohol v koktejlech doslova homeopaticky, a sklenička coly nebo oslazené vody s mátou za 150kč+ je fakt mroží labůžo. Lídrem v oboru bývalo pražské Hard Rock Café, kde se ani po pátém long islandu, tedy teoretickém ekvivalentu dvaceti panáků, nedostavil žádný patrný účinek. Nedík. Pivo a víno dle osobní preference to jistí.

Kouření. Pro ty, kdo ještě kouří. Neodsuzuji kategoricky, jsa velkým bojovníkem za osobní svobody, ani do toho nikomu nekrafu, dokonce se mi tak jednou do roka přihodí, že se pinknu a z někoho to vyloudim – nicméně nutno si uvědomit, kolik stojí krabka, a vynásobit si to za rok, zejména je-li člověk zrovna trošku socka.

Starbucks, Paul, Hooters, Panerie, fastfoody atd. Abychom se cejtili jako američani z filmů a městský fríkulíni, a bác, disponibilní zůstatek fprdeli. Mattonka na Václaváku za 70 karlíků, espresso za kilo (náklady 3 Kč), malá plzeň za totéž. Občerstvení v centru a v nákupních centrech obecně.

Balená voda jest to klišé, nicméně na většině území našeho kmene teče z kohoutků kvalitativně stejná nebo lepší voda, než je balená. Náklady na ni jsou zanedbatelné, ekomagory může potěšit i úspora obalových materiálů. Voda v PETce v domě s kohoutkem je úsudkový fail.

Účesy za litr pro pány, a klidně taky za pětku pro dámy. Mezi kadeřnicí za 300 a za 3000 Kč není v Praze patrný rozdíl, krom egoboostu pro spotřebitelku, která se tím ve vlastních očích posouvá z 2+kk do společnosti hypermodelek a navoněných oligarchyň. Dobrá kamarádka mi na hlavě doma ve vaně vytvořila kvalitativně srovnatelné věci se salóny na Václaváku, které jsem v rámci objektivity pochopitelně navštěvoval.

Kosmetika kouzelné šampóny, kondicionéry a balzámy, které spojenými silami udělají mužským okem totéž, ako žihl’avový šampon. Zde je obsah bylonebylia dokonce přiznaný v podobě různých fiktivních látek, s názvy málem jako hladkopokožkium, atraktivnostehnit, voňavanálium a tykrásolesklovlasit. V reklamě před časem zabila “vzácná úrea”, neboli močovina, kteréžto pojmenování by ovšem rázem ochotu fifinek matlat si tim obličej srazilo na nula kelvínů. Pleťové krémy pro tisíc typů pokožky, dělené dle denní doby, ročního období, atmosférické vlhkosti a části obličeje, nově i pro muže. Sprchový gel s výtažkem z manga, cibetkového pižma, papáji a kořene tajemného indonéského plazivého masožravého stromu. Nedělá. To. Vůbec. Nic.

Zní to jako drobnosti, ale jsou to tisíce korun ročně plus. Obyč marseillské mýdlo ze sádla a olivového oleje plus žihl’avák udělají nemlich totéž, o dva řády levněji. Pokožku nejlépe vyhladí rozumná strava, a její nemučení nevlastními látkami, páchajícími genocidu na mikroflóře, a cizími formami tuků. Kdybych si chtěl risknout, že budu za prase, podělil bych se o observaci, že vůbec nejlepší je na tělo důkladně aplikovaná obyčejná voda, bez ničeho. Takže jsem si risknul.

Potravinové doplňky, aneb slovy Sheldona, recepty na velmi drahou moč. Sem spadá až na vzácné výjimky i prakticky celá bylinná meducína. To, že se městský člověk cítí obecně blbě a nezdravě, je dáno životním stylem, a žádné množství guarany, ginkga a průtokových multivitamínů a minerálních komplexů s tím, nad rámec placeba, neudělá vůbec nic. Opět, stačí žrát jako člověk a hejbat se.

Doplňky pro mazlíčky. Designové oblečky pro krysaříky, prošívané ozdobné pelíšky, obojky vykládané blýštivými kamínky. Tu se hraje na to, že člověk když má rád živého tvora, chce mu dopřát – jenže těm zvířatům je to šumaprdel a kočka si bude radši hrát s krabicí, než s hračkou za dvě stovky, která v ní byla. Za zvířata se utrácí, protože zvířata jsou náhradní děti. Nutné výdaje na provoz kočky jsou tyto: kastrace, odsvrabení. Nutné výdaje na provoz psa jsou tyto: veterinář, granule, vodítko.

Oblečení v Praze zejména. Tu nejde o kritiku “luxusních” značek per se, a zrovna já bych se svými italskými modýlky a šatníkem posváženým z několika kontinentů měl, kdyby šlo o kritiku pěkného šacení za nadstandardní peníz obecně, šoupat nohama, obutýma v italských trepkách z jelení kůže. Jenomže nejde. Jde o to, že v Praze je zcela specifické retailové prostředí, kde jsou na Příkopech, v Pařížské a v okolí k dostání předloňské modely světových značek za čtyřnásobek cen v Miláně či New Yorku, a jako bonus arogantní a protivná obsluha. Kritika se zejména netýká ceny, nýbrž poměru ceny a výkonu – stejně, jako dále v odděleních o designovém nábytku a developerských projektech. Kupovat v Praze cokoliv jiného, než čistě užitkové low-cost hadrárny z H&M a spol. je überfail, a dobrovolné vystavení řiti klíšťatům.

Designový nábytek a bytové doplňky. Jest zřejmé, že estetično je mimořádně důležité, ovšem u velmi drahého zboží bych krom estetična očekával i určitou fundamentální technickou kvalitu. Postele z překližky, technicky totožné s těmi z IKEA, ovšem za 50 000, protože od třicetikilového homohipstera z Itálie, nope. Design je hrozně široký pojem, do kterého se vedle výborných nápadů a esteticky zajímavých předmětů vlejzá i strašná spousta různých exhibujících onanistů a továren na ultradrahé nepraktično, a je třeba dobře volit.

Dývlopmenty podobně jako designové vybavení do nich, převážně potěmkinovské, a po stavebně-technické stránce krutě vošulené, neboť to je další z těch věcí, které umožňují střední třídě cítit se jako vyšší třída výměnou za to, že se vyšší třídou kvůli čtyřicetileté hypotéce na 10 mega za 3+1 nikdy nestane.

To je obecně podstatná vlastnost těchto vysosávaček – dodávají pocit vyššího ekonomického statutu výměnou za to, že jeho faktické dosažení znemožní. Bavorák na desetiletou lízačku, pořizovaný lidmi, kteří by při svém přijmu měli šáhnout spíš po Hyuyuynundééé nebo Kyji, protože co by na to sousedi, je další obvyklý příklad. Slovy Tylera Durdena: utrácejí peníze, které nemají, za věci, které nepotřebují, aby udělali dojem na lidi, které nemají rádi. Zlaté pravidlo: pokud by výdaj šel na měření pindíků, nečinit jej.

Seznam je nástinem, nikoliv vyčerpávajícím výčtem, a každý si jistě dokáže najít další případy ze svého okolí, ba osobního rozpočtu.

Po vošéfování takovýchto bázických drobností by po mém soudu kdokoliv a každý se stálým zaměstnáním a alespoň průměrným příjmem měl mít všeho rozumného a podstatného dostatek, spíše pak přebytek, použitelný na budování “jistot a prosperity” z vlastních zdrojů, i na prakticky jakékoliv volnočasové aktivity snad vyjma póla, chovu bengálských tygrů, astronautiky a podobných zjevných výjimek.

Kdyby se lidi nenechali blbnout, maji rázem dvakrát vyšší reálnou životní úroveň. Jenomže v urban ekonomice je blbnutí ostatních dominantní strategií obživy, neboť co do reálné užitné hodnoty je trh saturován, až přesaturován (sic). Výhodu tak lze získat buďto radikální inovací (vyžaduje mozek a schopnosti), nebo bludem (vyžaduje pouze silný žaludek). Je potřeba ošetřit stranu poptávky, protože když tak učiníme v prvé řadě u sebe a pro sebe, je nám líp prakticky okamžitě.

Když budou lidé budovat skutečné bohatství, namísto hromadění jeho vnějších znaků, bude jim, tedy nám všem, lépe.