“Má rodina není to, co bych si přál/a…”. Zajisté, pokud čtete tento článek, jste si tuto větu alespoň jednou v životě řekli. Jak věčné a nadčasové téma! Neexistuje na světě rodina, kde by “něco nebylo”… Rodiče zklamávají děti, děti nenaplňují očekávání a ambice svých rodičů, a točíme se vzájemně v zapeklitém kruhu, ze kterého nemůžeme ven. Pojďme se alespoň na chvíli zastavit a zamyslet nad rodinnými vztahy a jejich paradigmaty…
Vztahy mezi biologickými rodiči a dětmi závisí na vhodném rozdělení funkcí a na poměru mezi dáváním a přijímáním. Z pohledu rodinného systému, láska rodičů je dávající a láska dětí přijímající. To nejvzácnější, co děti od rodičů přijímají, je ŽIVOT, bez ohledu na to, jací rodiče jsou a co udělali nebo neudělali. Děti přijímají své rodiče, kteří jim dali život, protože to jsou jediní možní rodiče…jiní neexistují! Z tohoto důvodu nemohou děti rodiče odmítnout a rodiče musí své dítě přijmout – toto je přirozené nastavení a Vesmírný zákon. V realitě však často vidíme projevy disharmonie mezi dáváním a přijímáním rodičů a dětí. Nejčastěji jsou to následující paradigmata rodinných vztahů:
První paradigma je, že děti odmítají přijmout své rodiče takové, jací jsou.
Přejí si mít jiné rodiče, kteří by byli lepší, láskyplnější, chytřejší, bohatší…apod. Děti rodiče hodnotí, jako by si rodiče museli zasloužit své právo být rodičem. Většinou se to projevuje způsobem: “Tohle a tohle se mi na Tobě nelíbí, nebo nedali jste to a tamto, takže nejsi má matka – otec”. Dítě se postupně odděluje, vytváří vnitřní frustrace, které mohou vyústit až v silné deprese. Děti dosáhnou vnitřní vyrovnanosti a klidu, jakmile přijmou své rodiče takové, jací jsou. Jinak to z pohledu systému nelze – rodiče se stávají rodiči tím, že děti zplodí a porodí.
Druhé paradigma – rodiče se snaží dávat a děti přijímat to, co jejich pravé cestě velmi škodí.
Bavíme se zde především o “zarytých sebe-destruktivních vzorcích chování, dogmatických přesvědčeních, náboženských paradigmatech, přehnaných očekáváních apod.”, které blokují přirozenou cestu vlastního vývoje dítěte. Patří zde také fakt, že rodiče nesmějí dávat a děti nesmějí přijímat dluhy, nemoci, závazky, ale ani privilegia získaná zásluhou rodičů. Úkolem rodičů je děti chránit před negativními vlivy a děti musí rodičům věřit, že se vyrovnají s čímkoli, co jim osud předurčil. Děti se musí od svých rodičů lišit. Musí rozpoznat hranice svých práv i povinností, a milovat, vážit si sami sebe i své rodiče. Děti mají výhody a nevýhody, podle toho do jaké rodiny se narodily. Vzájemné lásce mezi rodiči a dětmi škodí, když si děti myslí, že mají právo na to, co získali jejich rodiče svým vlastním úsilím nebo utrpením. Zde se zmiňuji především o materiálním dědictví, které je často příčinou velkých rodinných sporů. Je nutné si uvědomit, že materiální dědictví je DAR rodičů dětem. Podívejme se však i na tzv. “zhoubné dědictví”, což je např. nějaký závazek, dluh, nenávist, nemoc, které se ovšem může proměnit i v “Moudrý dar”. Proč moudrý? Zdánlivě škodlivé rány osudu mohou dodat generacím sílu, moudrost, hlubokou lásku a osvobození se “z rodinných pout – karmy”, pokud mají dotyční odvahu i patřičné znalosti rodinné zatížení vyléčit.
Třetím paradigmatem je obrácené nastavení přirozených vztahů – rodiče přijímají a děti dávají.
Rodiče, kteří nepřijali dostatek citů, lásky, hojnosti od svých rodičů, očekávají, že jejich citové i materiální potřeby uspokojí jejich děti, a jejich děti se za to cítí zodpovědné. Rodiče v takovém případě přijímají jako by byli dětmi a děti dávají, jako by byli rodiči. Mají-li rodiče nevyřešené citové potřeby, měli by se obrátit na partnera nebo své vlastní rodiče, ne tyto potřeby projektovat do dětí! Trpí tím celá rodina, když se děti cítí zodpovědné za rodiče, a když rodiče očekávají, že děti naplní jejich citové touhy a očekávání. Děti na sebe berou nepřiměřenou odpovědnost – roli, která jim nepřísluší a jsou předem odsouzeny k nezdaru. Žádné dítě nemůže uspokojit nenaplněné touhy a citové potřeby rodičů. Asi chápete, že v takovém případě jsou rodiče stále se svými dětmi nespokojení, odsuzují je, hodnotí a neustále se cítí zklamáváni, že si jich děti nevšímají, nevolají, nenavštěvují, neplatí apod… Viní je za své “utrpení, zpackané životy”, za svou nenaplněnost a prázdnotu…
Láska mezi rodiči a dětmi vyžaduje rovnováhu mezi dáváním i přijímáním, a dodržování rodinné hierarchie. Lásce se daří, když rodiče pečují o děti, ale ne když je to obráceně. Vztah mezi partnery – manželi má v rodině prioritu. Vztah manželů má prioritu před jejich vztahem k původní rodině. Rodinné vztahy trpí, když rodiče zůstanou důležitější než partneři, a děti na prvním místě než partner. Je nejvyšší čas tyto disharmonie v rodinách napravit. Protože pokud vládne disharmonie a nerovnováha v rodinných vztazích, odráží se to v životě celých generací, a tím i celých národů. Války, násilí a boje vyvolávají většinou “nevymazlené děti” z disharmonickcýh vztahů v primárních rodinách.
To nejdůležitější pro lidský život je harmonie ve všech jeho oblastech. A vše začíná i končí v rodinách… Zkusme se nad tím zamyslet, vzájemně si odpustit, nechat minulost minulostí a jít vstříc láskyplnější budoucnosti.
https://www.newhumanacademy.com/cs/blog/paradigma-vztahu-rodice-a-deti
