image17Rozlehlými chodbami istanbulského paláce Topkapi se prochází zamyšlený sultán Abdülmecid I. Na tváři se mu rýsují drobné vrásky.„Tento palác přece není dostatečně reprezentativní,“ šeptá, když si prohlíží jeden z bohatě zdobených pokojů. Zdá se mu však, že se poněkud málo třpytí. „Přestěhuji se jinam,“ rozhodne se nakonec a v duchu už spřádá důmyslné plány. Tím, kolik to všechno bude stát, si hlavu rozhodně neláme!

V temně modré hladině bosporské úžiny se zrcadlí obrysy honosného paláce Dolmabahçe. Stavby, která svou pompézností dokonale prezentuje moc a slávu osmanských sultánů, která však zároveň ždímá jejich kasu a celou tehdejší mocnost potápí. „Dolmabahçe… je symbolem vzletu i pádu Osmanů,“ zmiňuje se současná publicistka Julie Urbišová. A není daleko od pravdy. Vždyť na stavbu istanbulského skvostu, nad kterým v 19. století žasnou i korunované hlavy Evropy, padne neuvěřitelných 35 tun zlata. A to je úctyhodná hromada! Přehnaný luxus? Ano, jistě. Pro osmanské vládce však pohodlí a přepych představuje holou nezbytnost. A to se jim přitom jejich říše pomalu rozpadá pod rukama! Jsou snad touhou po bohatství natolik zaslepeni, že tuto krizi nevidí?

Zruinuje říšskou pokladnu?!
„Musí stát tady,“ umane si roku 1843 osmanský sultán Abdülmecid I. (1823–1861), když se projde kolem rozlehlého pobřeží Bosporu. A rozhodně není prvním vládcem, který si toto místo zamiluje. Úžina je totiž jednak ideálním kotvištěm pro lodní flotilu a jednak je pohled na její modravou hladinu uklidňující. Není proto divu, že se Abdülmecid rozhodne vybudovat rozlehlý palácový komplex právě zde. A šetřit na něm rozhodně nehodlá. Během třinácti let, kdy stavba probíhá, na ni vydá neuvěřitelných 5 milionů tureckých zlatých lir, což odpovídá pětatřiceti tunám zlata. Jen čtrnáct tun vzácného kovu je přitom použito na výzdobu interiéru!

Křišťálový lustr je těžký jako slon!
Okázalá rezidence je nakonec dokončena až roku 1856, výsledek dlouholeté usilovné práce je však obdivuhodný. Na břehu Bosporu totiž vyroste obrovský komplex pavilonů, mešit a fontán, který by dokonale zapadl do pohádek Tisíce a jedné noci. Snoubí v sobě indický styl s evropským barokem a klasicismem, avšak svůj orientální původ nezapře. „Téměř tři stovky pokojů ukrývají vzácné ručně tkané hedvábné koberce, záclony a závěsy, vybavení koupelen je z pravého stříbra a palác zdobí také několik křišťálových lustrů z Čech,“ doplňuje Julie Urbišová. Ten vůbec největší přitom visí v korunním sále. Je darem britské královny Viktorie (1819–1901), má 750 světel a váží 4,5 tuny! Je tedy těžší než samice slona!

Všechny hodiny ukazují 9:05
Přepychu si ovšem osmanští sultáni dlouho neužijí. V paláci se jich vystřídá pouze šest, přičemž tím posledním, který se tu zabydlí, je Mehmed VI. (1861–1926). Ten však odtud roku 1922, když už má Osmanská říše své dny sečteny, zbaběle prchá. O rok později vzniká turecká republika, k moci se dostává prezident Mustafa Kemal Atatürk (1881–1938), hlavní město se stěhuje do Ankary a slavný palác Dolmabahçe tak ztrácí svůj význam. „Atatürk jej využíval jen při návštěvách Istanbulu a právě ve své ložnici tady trávil i své poslední chvilky,“ podotýká Urbišová. Když tu 10. listopadu roku 1938 přesně v 9:05 vydechne naposledy, jako na povel se v celém paláci zastavují všechny hodiny. Na památku jeho smrti jich přestane tikat hned 159!

Aneta Bartoníková

Akta History RF Hobby