Před 200 lety, 24. června, šestisettisícová Napoleonova armáda vtrhla na území Ruské říše. Začala válka, kterou sám císař později označil za svoji osudovou chybu. V Rusku válka pozvedla obrovskou vlnu patriotismu a byla pojmenována jako Vlastenecká. Když se dobyvatel Evropy rozhodl do Ruska vtrhnout, tak nepředpokládal, že během šesti měsíců tvrdých bojů bude jeho armáda zcela zničena.
Pro císaře bylo Rusko hlavní překážkou na cestě ke světovládě. Několik let před osudovým rozhodnutím se pokoušel přesvědčit ho k pevnému spojenectví. Dokonce se dvakrát neúspěšně ucházel o ruku sester ruského cara Alexandra I. Formální záminkou k agresi bylo faktické ruské odmítnutí evropské kontinentální ekonomické blokády Británie, které se ale Rusko mělo na základě Tylžské smlouvy zúčastnit. Napoleon proti Rusku vrhl svoje nejlepší síly. Jádro jeho armády tvořila francouzská vojska. Jednalo se o jednotky, které se účastnily vítězných bojů u Marenga, Austerlitzu, Jeny a Auerstedtu: vojáky staré gardy vedené nejlepšími francouzskými maršály, jako Ney, Murat, Davout a dalšími. V řadách Napoleonovy armády ale bylo také nemálo vojáků ze šestnácti jím dobytých evropských zemí. Početně byla ruská armáda 1,5 krát menší. Její hlavní části byly navíc rozptýleny značně daleko od sebe, poznamenává hlavní specialista Oddělení vědeckých informací Panoramatického muzea Borodinská bitva Alexej Monachov:Patrně to bylo to nejpodstatnější, co ruská vojska donutilo zříci se aktivních bojových akcí v první části kampaně. Bylo jasné, že začínat rozhodující bitvu by při takovém početním rozdílu bylo smrtelně nebezpečné.
Napoleon chtěl ruské armády zničit odděleně. Ony se ale stahovaly do hloubky země a snažily se o spojení. To ale neznamená, že se na začátku války nebojovalo. Například, kozáci atamana Platova a husaři generála Kulněva nejednou nepřítele napadali a způsobovali mu tím značné škody. Na začátku srpna se dvěma ruským armádám pod velením Bagrationa a Barclaya de Tolli podařilo spojit. Záhy byl vrchním velitelem ruských vojsk jmenován proslavený polní velitel Goleniščev-Kutuzov. A nakonec, 7. září došlo ke známé Borodinské bitvě. Později francouzský císař přiznal, že z 50 bitev, kterých se zúčastnil, „v bitvě pod Moskvou bylo nejvíce hrdinství, ale s minimálním úspěchem. Francouzi dokázali, že jsou schopni zvítězit, ale Rusové si zasloužili právo vyjít jako neporažení“. 19. září vyčerpaná Napoleonova vojska vstoupila do Moskvy, kde císař měsíc neúspěšně čekal, až Rusové přijedou s kapitulací.
V poslední době zájem evropských historiků o Napoleonovo tažení do Ruska znatelně stoupl, tvrdí hlavní kustod Panoramatického muzea Borodinská bitva Lidia Ivčenko:
Jedna z nejsolidnějších monografií o Vlastenecké válce roku 1812 se objevila ve Francii. Jejím autorem je dáma Marie-Pierre Rey. Už před tím napsala monografii o Alexandrovi I. Asi nejoslnivější monografie byla napsána britským badatelem Dominikem Livenem. Já při tom jmenuji pouze ty historiky, kteří mluví plynně rusky. Oni nevyprávějí nějaké fantastické historky a anekdoty, protože pracovali v ruských muzeích.
Dominik Liven ve své knize Rusko proti Napoleonovi zamítl názor, že důvodem Napoleonovy porážky byla dlouhá zima, velké vzdálenosti a Jeho Veličenstvo Náhoda. Podle názoru profesora historie Londýnské školy, byla ruská armáda jednu z nejlepších v Evropě a její velitelé se ukázali jako chytřejší, protože jejich strategie odporu byla podrobně naplánována.
