Na toto téma bylo toho napsáno již tolik, že se zdá nemožné přinést něco nového. Již minimálně od dob starých Řeků máme dost filosofických i literárních děl, které se tématu věnují. V řeckých tragédiích jsou řešení jednoznačná ve smyslu nemožnosti vyhnout se svému osudu. Určení, jaký osud konkrétního člověka čeká je „ponecháno“ na vůli bohyním osudu (takové řecké sudičky), aniž je však blíže upřesněno, čím se při tvorbě osudu řídí, jaké mají důvody pro stanovení konkrétního osudu.
Důvod, proč se tomuto tématu věnuji i já, je ten, že jsem byl o to požádán s upřesněním, že se jedná o osud a svobodnou vůli člověka v naší 3D realitě.
K tomu, aby toto pojednání bylo srozumitelné, je nutné, abych nejdříve vyjádřil, co si pod pojmy člověk, osud a svobodná vůle představuji, alespoň ve zjednodušené podobě. Bez definic těchto tří pojmů se může stát, že si pak vlastní text může každý vyložit částečně jinak, pokud i částečně jinak pojímá jednotlivé pojmy.
Pod pojem člověk rozumím bytost homo sapiens žijící v naší 3D realitě na Zemi. Člověk (lidská bytost) se v mém pojetí skládá ze dvou složek – ega (tělo + mysl) a duše (vědomí).
Pod pojmem osud rozumím pojetí, ve kterém je běh událostí v životě člověka předem dán (určen). Otázkou je míra determinace.
Pod pojmem svobodná vůle rozumím možnost člověka jednat na základě svých vlastních rozhodnutí, která nejsou determinujícím způsobem ovlivněna jinými faktory.
Ani v naší 3D realitě se neděje nic náhodou. To, co se nám jeví jako náhoda, je důsledkem našeho nedostatečného poznání. Poznání má více úrovní a každá úroveň je dostupná jinému okruhu lidí či bytostí. Nelze zapomínat, že i rostliny a živočichové mají své úrovně poznání a inteligence a lze důvodně předpokládat, že existují i bytosti inteligentnější než lidé, kteří rovněž mají vyšší úroveň poznání.
Běžným lidem tak zvaně civilizovaného světa, kteří jsou navíc silně a účelově ovlivňováni hlavními médii, se tak může mnoho událostí a dějů jevit jako náhodné, protože nemají dostatek „pravdivých“ informací.
Míra (úroveň) poznání tak do značné míry určuje i svobodu každé bytosti.
Vše je relativní a tím je dána i relativnost osudovosti či svobodnosti vůle. Z jednoho úhlu pohledu se může jevit, že v podstatě vše je osudem dáno a z druhého úhlu pohledu se naopak může jevit, že vše je dáno naší svobodnou vůlí.
Určitou problematičnost posuzování vztahu osudu a svobodné vůle je možné lépe pochopit na příkladu. Pokud někdo spáchá úmyslný trestný čin (například krádež) a je přistižen a potrestán (pro zjednodušení se u tohoto příkladu vyhnu okolnostem a pohnutkám, které vedly ke spáchání trestného činu), nebude problém chápat předvídatelné následky činu (trest) jako akt svobodné vůle. Potrestaný znal možné následky svého činu, a přesto se svobodně rozhodl vykonat trestný čin.
Složitější situace nastane, pokud následky nějakého jednání (činu) se projeví za dvacet let bez zjevné souvislosti s činem či dokonce v následujícím životě (následující inkarnaci). V takovém případě se budou (nejen postiženému) jevit následky jeho činu spácháného kdysi dávno (a nemusí se jednat pouze o předchozí život) jako rány osudu a jeho osud jako nespravedlivý. V této souvislosti je zajímavé, jak oblíbené rčení „Pane bože, co jsem komu udělal?“ není ve velké většině případů myšleno vážně, přestože je opět ve velké většině případů otázka zcela na místě.
Z přístupu k otázce vztahu osudu a svobodné vůle plyne i vztah k závažné otázce odpovědnosti či neodpovědnosti za vlastní jednání. Dle mého pozorování lidských osudů a názorů a závěru z něj učiněného, je odmítání koncepce reinkarnací, velmi často důsledkem neochoty či neschopnosti převzít za své činy, svůj život a svůj osud plnou odpovědnost. Je samozřejmě mnohem jednodušší hledat příčiny svých životních neúspěchů v nepříznivých okolnostech našeho života a v jednání bytostí nás obklopujících.
Pokud bychom měli vycházet z konceptu, že člověk je pouze egem (tělem a myslí), jeho determinace okolnostmi, které nemohl a nemůže ovlivnit, by byla zřejmě velmi vysoká. Namátkou uvedu nejvýznamnější faktory – genetická výbava, rodinné prostředí a výchova, společenské prostředí, významné události během života apod.
Ne všechna rozhodnutí, která jsou „nesvobodná“ (neplynou ze svobodné vůle), jsou automaticky osudem. Je mnoho našich aktivit, kdy nemáme zcela svobodnou vůli, kdy jsme determinováni svou minulostí, okolním prostředím, společností, morfogenetickými poli, egregory a mnoha dalšími vlivy a je sporné, jak dalece je vhodné všechny tyto vlivy chápat jako osud.
To jsou případy, kdy je naše svobodná vůle částečně omezena, ale jako duše si svobodně můžeme zvolit inkarnaci s tím, jak ji budeme prožívat. I tato svoboda je však omezena existencí či neexistencí možných vhodných inkarnací.
Když se nám chce na záchod, je naše svobodná vůle na záchod nejít omezena možnými důsledky, čímž nemíním pouze případy podobné údajné smrti Tycho de Brahe. Jsou méně závažné, ale přesto dostatečně nepříjemné následky našeho rozhodnutí. Dá se označit naše nutnost jít na záchod jako osud? Bohužel ne vždy tak, jako tomu je v tomto případě, je nám dána znalost těchto následků.
Naše svobodná vůle z pohledu duše spočívá především ve výběru (částečně omezeném) role, kterou si jdeme zahrát.
Při posuzování těchto otázek je vhodné si uvědomovat, že mezi duší a egem není žádná čistá a zřetelně ostrá hranice. Je to obdobné, jako když sledujeme divadlo. Nikdy žádná role v podání různých herců není úplně stejná. Kde je ta hranice mezi hercem a rolí, kterou právě hraje? Často si tuto hranici neuvědomují ani sami herci. V reálném životě si dokonce velká většina lidí ani neuvědomuje, že nejsou „rolí“, ale „hercem“ a ztotožňují se se svým egem. O to větší pocit osudovosti svých životů pak pociťují.
Podobenství s počítačovou hrou je možná ještě vhodnější pro pochopení vztahu osudu a svobodné vůle. Máme svobodnou vůli vybrat si počítačovou hru, kterou si chceme zahrát, i když i tato vůle není ve většině případů neomezená, protože je limitována například kvalitou našeho počítače, naším jazykovým vybavením a hrami, které máme k dispozici. I v tomto aspektu se však podobenství s počítačovou hrou blíží životu.
V okamžiku, kdy si vybereme konkrétní počítačovou hru a zvolíme konkrétního avatara (postavu v této hře) i s jeho vlastnostmi a vzhledem, které si opět můžeme od určité míry zvolit, tak jsme ve své svobodné vůli omezeni pravidly této hry, jejím programem a algoritmy. Zásadní rozdíl „skutečného“ života oproti počítačové hře je ten, že běžný člověk si neuvědomuje, že si sám (duše, vědomí) zvolil konkrétní ego a konkrétní život (hru), a že to byl akt jeho svobodné vůle.
Mnoho lidí provází celý život neurčitý obecný strach běžně se projevující mnoha konkrétními strachy a fobiemi. Tento fenomén je většinou dán tím, že jejich podvědomá paměť obsahuje vzpomínky na minulé životy, ve kterých se často chovali tak, že působili ať už vědomě či nevědomě utrpení druhým bytostem, a tak se podvědomě obávají karmických důsledků v současném životě. Duši jsou tyto informace k dispozici a slouží ji mimo jiné zejména při výběru vhodné inkarnace. Vše však probíhá na podvědomé úrovni a lidé si tak neuvědomují skutečnou příčinu a podstatu svých strachů.
Existuje mnoho názorů, že je zcela zbytečné znát své minulé životy a věnovat čas různým způsobům zjišťování informací z předcházejících životů, a že naopak se stačí koncentrovat pouze na život v přítomnosti. Podle mého názoru však některé informace, které mají zásadní vztah k našemu současnému životu, zvyšují naše poznání a chápání toho, co se nám děje a proč se nám to děje a dávají nám tak větší možnost činit svobodná rozhodnutí i ve smyslu úsloví, že svoboda je poznaná nutnost. Obdobně je to vyjádřeno v moudrosti modlitby: „Pane bože, dej mi sílu, ať změním to, co změnit mohu, dej mi sílu, abych strpěl to, co změnit nemohou a moudrost, abych to od sebe rozeznal.“
Na závěr, pokud bych měl odpověď na zásadní otázku shrnout pouze do jedné věty tak by zněla takto: „To, co se jeví jako osud člověka, je vyjádřením svobodné vůle duše (ducha)“.
Pro www.matrix-2012.cz zaslal autor Miroslav Zelenka
