Historie Polabských Slovanů byla asi nejsmutnější stránkou v dějinách slovanských kmenů, jejich konec byl velmi podobný tragickému osudu baltských Prusů (o kterých se na Wikipedii nedočtete, že patřili ke Slovanům). Díky své určité izolaci se s křesťanstvím dlouho nesetkali a posléze se jim jejich úporný odpor stal osudným. Za německými a jinými misionáři následovaly opakované křížové výpravy, při kterých docházelo k plenění a vyvražďování. Na místo Slovanů se začali tlačit výbojní kolonizátoři. Důsledkem byl zánik jazyka, kultury i historického vědomí tohoto etnika na rozsáhlém území střední Evropy.
Rujána a Ránové
V současné době je Rujána oblíbeným turistickým místem ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Archeologické nálezy vypovídají o tom, že v těchto místech bylo začátkem 7. století slovanské osídlení, jednalo se o kmen Ránů (Rujanů), který patřil k polabským Slovanům. Podle nejstarších dochovaných záznamů přišla západoslovanská větev na území dnešního Německa v 6. (některé prameny uvádí 4.–5.) století n.l. a osídlili převážně jeho východní část.
Ránové vytvořili na tehdejší dobu mocné knížectví, jehož duchovním střediskem byla svatyně v hradišti Arkona a vládce měl sídlo v Korenici. Dánský letopisec, Saxo Grammaticus ve 12. století napsal: „„město Arkona leží na vrcholu vysoké skály a ze severu, východu i jihu je zaštítěno útesy … ze západní strany je ochraňuje val, vysoký zhruba 20 metrů. Ve středu se nachází náměstí, kterému kraluje nádherný dřevěný chrám, ozdobený zvnějšku umnými řezbami“.
Ústředním objektem chrámu byla socha Svantovíta v nadživotní velikosti. Svantovít byl ochráncem jak západních Slovanů (uctívalo ho více kmenů), tak i polí a měl ještě „na starosti“ hojnost. V různých zdrojích je uváděn jako bůh války a hospodářství. Měl podobu muže se čtyřmi obličeji, patřil k němu dlouhý meč, uzda, sedlo a korouhev. A stejně tak jako i Radegast měl svého posvátného bílého koně. Bělouš byl chován u svatyně, jezdit na něm měl právo pouze nejvyšší žrec (kněz) a podle ústního podání se s ním v noci vydával na cesty sám Svantovít – ráno nacházeli koně ve stáji zpoceného a zabláceného.
Kronikář popsal nejvýznamnější svatyni polabských Slovanů, která se nacházela na území kmene Ránů a byla současně i věštírnou. Věštby, týkající se úrody probíhaly pomocí rohu hojnosti. Žrec jej naplnil vínem – a tady opět uvedeme slova Saxona Grammatica: “V pravé ruce držela (socha) roh vybraně zpracovaný z různých druhů kovu, jenž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok“. Podle toho pak také určovali kolik obilí je potřeba odložit na zásoby. Úspěšnost výprav, námořních nebo válečných, a různých dalších záměrů, věštili prostřednictvím posvátného bílého koně, kterého vedli přes řadu zkřížených kopí a podle toho kterou nohou překročil jakou řadu, došli k závěru o výsledku. Pokud byl negativní, záležitost odložili.
Do svatyně putovali nejenom polabští ale i pobaltští Slované, aby uctili boha a často současně i za věštbou. Svantovítovu moc navíc podporovala družina tří set jezdců a velké bohatství ze shromážděných darů a poplatků. Nelze se tedy divit, že Svantovítův žrec měl v některých záležitostech větší slovo než kníže Rujány.
Kromě zemědělství se Ránové zabývali také obchodem a mořeplavectvím, pro které měli vynikající podmínky. Ostrov Rujána má nejenom výhodnou polohu, ale i množství zálivů vhodných pro přístavy. Zdejší Slované obchodovali především s potravinami, které v méně úrodné Skandinávii směňovali za zbraně, šperky, mince apod. Místní mořeplavci se brzy proslavili a začali dokonce konkurovat i Vikingům, především Dánům. Slovanští námořníci si troufali i na daleké cesty do Cařihradu, Ruska nebo Atlantiku.
Ránové byli součástí svazu Veletů (Luticů). Ten se však počátkem dvanáctého století rozpadl.
Západní Slované
Kvetoucí západoslovanská knížectví na území dnešního Německa nakonec nevydržela křesťanský a vojenský nátlak ze západu a po 300letém odporu nakonec podlehla. Padla místa slovanských svatyň – Retra, Branibor (Brena) i Arkona.
Válečné konflikty, kterými pokračovala druhá křížová výprava proti Slovanům z roku 1147, vedly v šedesátých letech 12. století k pádu a okupaci obodritského knížectví, k dobytí Rujány a k záboru stodoranského knížectví. Poražení Slované byli označeni za pohany a s tímto stigmatem žili ještě několik století.
Po pádu Braniboru v roce 1157 se Rujána stala posledním nezávislým slovanským územím a zároveň i poslední výspou slovanské víry na tomto teritoriu. Jako poslední byla dobyta v roce 1168 Arkona dánským králem Valdemarem I. Následovalo zničení a spálení sochy Svantovíta a místní Slované byli násilně pokřtěni. Poté byli jako Rujanské knížectví připojeni k Dánsku – do té doby než si toto území „vybojovala“ diplomatickou cestou Římská říše.
Nutno dodat, že nejenom samotné křižácké výpravy dokázaly pokořit Polabany, ale přispěly k tomu i boje mezi Velety a Obodrity, které byly podněcovány ze strany germánských kmenů.
Informace, které máme dnes k dispozici, pochází zejména ze Slovanské kroniky kněze Helmolda a z Dějin Dánů Saxona Grammatica. O náboženství polabských a pobaltských Slovanů toho mnoho nevíme – jediným pramenem (kromě archeologie) jsou zprávy autorů, kteří, mírně řečeno, nebyli staroslovanské víře nakloněni. Mýty polabských Slovanů nejsou zaznamenány a neexistuje žádná obdoba islandských eddických písní nebo antické mytologie.
Zbytkem polabských Slovanů, který přežil až do současnosti, jsou Lužičtí Srbové. Pravděpodobně i Kašubové – v jejich případě se ještě vedou spory, zda k Polabanům patří (dnes je asi jejich nejznámějším příslušníkem Donald Tusk, i když málokdo ví, že je Kašuba). V posledních 25 letech se začali Lužici, bohužel, „vytrácet“. V dávné minulosti jim pomohl Jan Lucemburský a hlavně Karel IV., kteří je ochraňovali a díky kterým si zachovali jazyk a zvyky až dodneška. V současnosti se ale už „řítí do propasti“ germanizace a asimilace. V nemalé míře k tomu přispělo sjednocení Německa – v NDR byli jako menšina svým způsobem chráněni a žili si na svém území, po sjednocení došlo k jejich rozprášení do různých koutů země při hledání možnosti výdělku.
Základní zdroje o Polabských Slovanech jsou – kromě Dějin Dánů (kteří byli největšími nepřáteli Ránů, ač spolu obchodovali) a Slovanské kroniky kněze Helmolda z Božova (Bosau) ještě další tři velké kroniky, které patří k vrcholným dílům středověkého kronikářského dějepisectví:
- kronika corveyského mnicha Widukinda
- kronika meziborského (Merseburg) biskupa Thietmara
- kronika brémského kanovníka Adama
Na závěr několik citátů z těchto pramenů:
„Oni však nicméně raději volili válku než mír, ceníce drahou svobodu nad všechnu bědu. Tento druh lidí je tvrdý, umí snášet námahu, přivykl nejnuznějšímu způsobu života, a to, co nám bývá těžkým břemenem, Slované pokládají téměř za rozkoš. Přešlo velmi mnoho dní, kdy zápasili se střídavým štěstím jedni pro slávu a pro velké a širé císařství, druzí za svobodu a proti hrozbě závislosti.“
Widukind, mnich kláštera Corvey, ve Třech knihách saských dějin, kniha II, kapitola 20, druhá polovina 10. století.
„Slované, utiskovaní křesťanskými soudci více než bylo spravedlivé, byli dohnáni k tomu, aby svrhli jho otroctví a aby svou svobodu hájili zbraněmi.“
Adam, kanovník brémský, v Činech biskupů hamburského kostela, kniha II, kapitola 42, druhá polovina 11. století.
„Slované svrhli ozbrojenou rukou jho služebnosti a s takovou zarputilostí ducha hájili svobodu, že raději chtěli zemřít, než opět přijmout jméno křesťanů a platit tribut saským vévodům. Takovou potupu si připravila nešťastná lakota Sasů, kteří, když ještě byli v plné síle, vynášeli se častými vítězstvími, neuznávali, že válka náleží Bohu a od něho je vítězství. Slovanské kmeny zatížili takovými dávkami a poplatky, že je hořká nutnost dohnala k tomu, aby se vzepřely zákonům božím a služebnosti vůči knížatům.“
Helmold, kněz božovský, ve Slovanské kronice, kniha I, kapitola 25, s. 110–112, druhá polovina 12. století.
Krátký dovětek
Měli bychom si uvědomit, že jsme posledními nejzápadnějšími Slovany. V minulosti na nás byly uplatňované stejné postupy jako na polabské Slovany včetně křižáckých tažení, přežili jsme, a nejenom křižáky. Možná i díky tomu, že Polabané svým odporem roztříštili síly, které byly zaměřeny na Slovany. Nicméně, germánské kmeny kdysi vyklidily prostor v dnešním Německu a uprchly před Huny, na toto území pak přišli polabští Slovani. Moravské kmeny ale před Avary, spojenci Hunů, nikdy „necouvly“ a udržely hranice!
Odkazy a literatura
http://tyras.sweb.cz/polabane/kmeny.htm
http://milasko.blog.cz/rubrika/polabsti-slovane
kdo zná Miroslava Zelenku, doporučuji (ostatní „na vlastní nebezpečí“): http://www.svobodny-vysilac.cz/?p=8932
Alexej Pludek: Pověsti dávných časů (1971) – báje a boje Polabských Slovanů
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.