Čistě teoreticky by měly všechny planety obíhat podle přesného jízdního řádu. Je to s nimi ale podobné, jako s autobusem MHD někde ve velkém městě. Přesný jízdní řád nemusí zcela dodržet díky velkému provozu a tedy vlastně ovlivnění ostatními účastníky silničního provozu.
Také ve Sluneční soustavě je čilý dopravní ruch. Naše planeta zde není osamocená, ale nachází se ve společnosti dalších 7 planet a obrovského množství planetek, komet a jiného malého vesmírného bordelu. To vše se navzájem gravitačně ovlivňuje.
Po objevu Uranu v roce 1781 si astronomové všimli, že jeho oběh podléhá nepatrným odchylkám, za kterými musí stát další planeta. Díky tomu se v roce 1846 sice podařilo objevit Neptun, ale nikoliv vyřešit stávající problém. Ve vzduchu visela existence deváté a ještě vzdálenější planety. Když v roce 1930 objevili Pluto, byl problém zdánlivě vyřešen a Pluto přistálo na seznamu známých planet.
Astronomové se nemohli dlouho dopočítat, zda Pluto stačí na vysvětlení odchylek v pohybu Uranu a Neptunu a zda tedy už mají hotovo, nebo se za jeho dráhou nachází další planety či jiná tělesa. Objev měsíce Charon pomohl stanovit hmotnost Pluta na pouhé 0,2% Země a debaty začaly nanovo.
Pluto se navíc chovalo jako rebelská planeta. Zatímco osm planet obíhá po téměř kruhových drahách a v jedné rovině, Pluto má dráhu silně protáhlou a navíc skloněnou. Dokonce se občas stává, že se k Slunci dostává blíže než Neptun. Pozorování následně ukázala, že v průběhu oběhu se mění atmosféra Pluta a od cejchu něčeho mezi planetkou a kometou už nebylo daleko.
Pluto nakonec podřízly nové objevy těles za dráhou Neptunu. Mnoho takzvaných transneptunických těles je minimálně podobně velkých a hmotných jako Pluto. Astronomové proto stáli před velkým problémem. Zavést ve Sluneční soustavě planetární diskriminaci nebo otevřít dveře a pustit do rodiny planet další objekty? K nelibosti Američanů, kteří Pluto objevili, se nakonec nejmenší planeta z rodiny v roce 2006 poroučela a to na Valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze.
V ledovém království věčné tmy
Neptunem nebo Plutem nic nekončí. Daleko za nimi se prohánějí tělesa Kuiperova pásu. Obrovské objekty z ledu a hornin se schovávají v oblastech, kde je Slunce pouze jasnou hvězdou na věčně temném nebi.
Kuiperův pás podle odhadů sahá až do vzdálenosti 55 AU (1 AU= střední vzdálenosti Země od Slunce). Ještě mnohem dál se nachází Oortův oblak, který je zásobárnou kometárních jader a jeho neostrý konec možná sahá až někam 100 000 AU od Slunce.
Inspirace odjinud
Objevy planet mimo Sluneční soustavu ukazují, že Plutu jsme se v některých ohledech posmívali neprávem. Existují planety, které stejně jako Pluto obíhají po velmi protáhlých drahách a s velkým sklonem vůči rovině rovníků mateřské hvězdy. Existují rovněž planety, které okolo svých hvězd obíhají mnohem dál než Neptun okolo Slunce. Dobrým příkladem je HD 106906 s oběžnou dráhou sahající až 21x dál než Neptun! Podobné úlovky dávají částečnou naději na existenci velké a dosud neobjevené planety daleko od Slunce. Řada kosmických družic pro výzkum vesmíru v infračervené části spektra podobné naděje pohřbívá.
Před pár dny zveřejnili své výsledky lidé okolo družice WISE. Podle nich žádná planeta X neexistuje nebo alespoň ne:
- Planeta o velikosti Saturnu a větší do vzdálenosti 10 000 AU
- Planeta o velikosti Jupiteru a větší do vzdálenosti 26 000 AU
Osm planet však přesto nemusí být konečné číslo. Pravděpodobně nejlepší český astronom současnosti David Nesvorný (pracuje v USA) nedávno přišel s teorií, že Sluneční soustava kdysi měla o jednu obří plynnou planetu více. Při gravitačních interakcích s ostatními planetami však byla z mladé Sluneční soustavy vystřelena. Podobné případy jsou zřejmě ve vesmíru běžné, dokonce mají v Galaxii existovat miliardy bludných planet bez hvězd.
Pohyb planetky 2012 VP113 na hvězdném pozadí.
Objekt s podivnou dráhou
Astronomové nyní hlásí objev 450 km velké planetky 2012 VP113, která společně s dvakrát větší Sednou (objevena roku 2003) zřejmě pochází z Oortova oblaka. Zatímco bližší Kuiperův pás sahá někam do vzdálenosti 50 AU, Sedna a 2012 VP113 obíhají po protáhlých drahách a nejblíže se k Slunci dostávají do vzdálenosti 76, respektive 80 AU.
Obě tělesa jsou patrně součástí vnitřního Oortova mračna, sahajícího do vzdálenosti až 1 500 AU. V této oblasti se může nacházet řada objektů o velikosti stovek kilometrů. Podle astronomů dokonce není vyloučena ani existence těles o velikosti Země nebo větší, které svou gravitací ovlivnily dráhu Sedny a 2012 VP113.
Existence podobné planety není v rozporu s infračervenými přehlídkami oblohy. Ty většinou vylučují jen existenci obřích planet podobných Jupiteru nebo Saturnu.
Nalézt planetu, která se dostává k Slunci nejblíže třeba jen na vzdálenost 100 nebo 120 AU, bude velmi obtížné. Jedinou možností dnes patrně zůstává snaha o nalezení dalších těles jako je Sedna a 2012 VP113 a studování jejich oběžných drah.
Zdroje:
http://phys.org/news/2014-03-wise-survey-thousands-stars-planet.html
http://www.nasa.gov/content/nasa-supported-research-helps-redefine-solar-systems-edge/index.html#.UzP7Rah5Nin
Autor: exoplanety.cz
