Povězte mi, Čechové, zda víte, kým jste.
Jak sladké je jméno ráje, z něhož přicházíte?
Zákonem Nejvyššího vám úděl byl dán.
Povězte mi, zda mu dostojíte?
Část populace Hyperborejců se před kataklysmatickou událostí zachránila a odešla ve dvou kolonách na jih. Pravděpodobně Hyperborejci mohli odcházet nejspíše přes Ellesmerův ostrov do Grónska a podél jeho východního pobřeží měli možnost přeplout na Island a odtud dále do Skandinávie. Postupovat z Ellesmerova ostrova západním směrem bylo zřejmě nemožné vzhledem k existenci kanadského ledovce. Druhá kolona po dosažení Novosibiřských ostrovů zřejmě postupovala přes Sibiřskou plošinu a dále podél horských masivů Sajan a Alatau. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše. Vše nasvědčuje tomu, že Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců.
Hyperborejci byli národem, bohy vyvoleném. Mýty starých Řeků hovoří o tom, že za zemí Skythů a dále za horami Ripeiskimi (horský komplex Pamiru, Hindúkuše, Karakoramu a Himálaje), daleko na severu přímo pod Severní hvězdou, žil šťastný lid Hyperborejců neznající lži, nenávist, závist a války. Hyperborejci byli národem zbožným, bohy vyvoleným a milovaným. Bohové i héroové Hyperborejce rádi a často navštěvovali. Traduje se, že zejména Apollón v jejich zemi rád odpočíval. Podle dochovaného řeckého písemného svědectví byli Hyperborejci statní a měli v oblibě sport i umění. Barva jejich kůže byla velmi světlá, doplňovaly ji slámově světlé vlasy a modravě zářící oči. Země Hyperborejců byla vlastně souostrovím obklopujícím v oblouku Severní pól (“místo, kde Atlant nese na bedrech oblohu”). Mýty hovoří o mírném klimatu a velké úrodnosti půdy Hyperboreje, kde slunce nezapadalo.
Árijské Védy, zejména Purány, obsahují vzpomínky Árjů na starou pravlast ležící vysoko na severu. Předkové Árjů zde žili v podivuhodné zemi s mírným podnebím, nevedli války, cizí jim bylo zlo i lež, překypovali životní silou a kosti měli tvrdé jako démanty. Jednoho dne došlo ke kruté události. Do této oblasti dopadlo velké množství ledu, pod jehož tíhou se Hyprborea ponořila. Moudří kněží varovali dopředu před touto pohromou, takže část národa odešla ve dvou velkých kolonách na jih a zachránila se. Tolik říkají árijské Védy. Podle mýtu o Orfeovi a Euridice lká Orfeus nad ztrátou Euridiky na místě ledy zavalené a zničené Hyperboreje. Je pravděpodobné, že Orfeus byl historickou postavou a byl vychován v Osirisově svatyni v Thébách.
Zmínky o Hyperboreji obsahují i řecké báje o Héraklovi, který při plnění jednoho z uložených úkolů šel do zahrady Hesperidek pro tři zlatá jablka a cestou míjel zničenou Hyperboreu. Zahradu Hesperidek Řekové umisťovali do velké západní země ležící za oceánem Atlantů, takže to nemohla být jiná země, než Severní Amerika. Héraklova cesta přes Hyperboreu byla opravdu nejkratší a zřejmě nejschůdnější, pokud šel do zahrady Hesperidek z Evropy. Héraklés (včetně Argonautů) byl pravděpodobně podle nejnovějších výzkumů rovněž historickou osobností, která žila podle některých pramenů v prvé polovině 3. tisíciletí př. n. l.
Tato historická sdělení napovídají, že Hyperborea zanikla dávno před Orfeem i Héraklem, přičemž kataklysma dalo Arktidě dnešní charakter chladné ledové pustiny. V běhu času se povědomí o vysoké kultuře Hyperborejců zvolna vytrácelo, ale zůstala skutečnost, že staří Árjové i Řekové považují Hyperborejce za své předky a za předky bílé rasy vůbec. Avšak i Keltové a Germáni ve svých mýtech vzpomínají na zemi praotců ležící daleko na severu, ze které přišli do Evropy jejich předkové.
Mnozí historici poukazují na svou dobu neobvyklé a velmi účinné zbraně árijské armády. Ta používala zbraně z rudého kovu zvaného “ájás”, což byla nejspíše měď či její slitina, která byla legovaná zvláštním způsobem a dosahovala nezvyklé tvrdosti a pružnosti. Védy se rovněž zmiňují o používání zvláštních bořících strojů k dobývání hradeb, válečných vozů, zápalných raket, ale také o vysoce utajovaných zbraních, jako byl “Oheň Bharavy”, “Brahmašíras”, “Brahmadanda”, “Pašupata” a další.
Oheň Bharavy byla zbraň mající účinek podobný řeckému ohni, či spíše současnému napalmu. Ostatní “božské” zbraně můžeme jejich účinkem i dnes řadit mezi zbraně hromadného ničení, přičemž jejich technickou podstatu nejsme schopni jednoznačně dešifrovat. Účinky zbraně “Brahmašíras”, popisované v Mahábháratě, jsou velmi podobné explozi jaderné zbraně. V Mahábháratě je však popsán i vysoký etický kodex související s používáním těchto “božských” zbraní.
Pro jejich použití platila “astrávidja”, což lze chápat jako soubor předpisů k použití, který vylučoval její zneužití proti lidem. Podle Mahábháraty se Ardžuna, vojevůdce a hrdina eposu, učil pět let astrávidje pod vedením takových učitelů, jako byli bohové Varuna, Agni a další. Když byl výcvik úspěšně ukončen, ovládal Ardžuna patnáct “božských” zbraní a uměl je použít pěti různými způsoby. Bohové učitelé mu však opakovaně kladli na srdce, že tyto zbraně může použít pouze proti Asurům (démonům), ale nikdy proti lidem. Podstatu zbraní, jimiž vládl árijský vojevůdce Ardžuna, nejsou schopni odhalit ani nejzkušenější konstruktéři dnešních supermoderních zbraní.
Můžeme si být jisti, že podobnými etickými principy by se řídili i vojevůdcové řady dnešních států, když by necítili hrozbu tvrdé odvety? Ostatně použití chemických zbraní proti kurdským vesnicím, masové zapálení ropných vrtů v Kuvajtu a masové nasazení raket SKAT proti civilnímu obyvatelstvu je jen malá ukázka toho, co by mohlo lidstvo očekávat od některých států, jejichž generálové se shlédli v neomezeném superterorismu. K tomu porovnejme etiku a kulturní i duchovní úroveň Árjů, jak ji podávají stará védská písma a zejména 6. kapitola Mahábháraty, zvaná “Bhagavadgíta”. Pokud dnešní “historikové” přezíravě mluví o Árijcích a hodnotí je jako nomádské pastevce dobytka a vojáky s velmi nízkou civilizační úrovní, pak takový jejich pohled v kontextu dnešní doby je více než chybný.
O příchodu Árjů do Indie podávají informace dva prameny tak odlišného původu, že lze vzájemné ovlivnění vyloučit. Jedním z pramenů je Mahábhárata, druhým je starořecký mýtus o Dionýsovi. Obě dominantní postavy: Ardžuna a Dionýsos patří k “héroům” a jsou synové nesmrtelných bohů se smrtelnými pozemskými ženami. Do vínku jsou jim po otci dány významné předpoklady k vyniknutí nad ostatními lidskými bytostmi, ale pozemská matka jim s tělem zároveň dává “dar” smrtelnosti, který může změnit pouze božský otec. Árijský i řecký význam termínu “bůh” má ale zde zcela jiný význam, než stejný termín v křesťanských a islámských náboženstvích. Árjové i staří Řekové považují bohy za nesmrtelné bytosti podobné lidem, mající i mnohé nectnosti jako lidé.
U Árjů a Keltů však nad těmito bohy neomezeně vládne Nepoznatelná či Nepojmenovatelná Bytost, kterou staří Řekové neurčitě chápou jako “prasílu Vesmíru” či Universum, přirozeně nadřazenou všem Olympanům. A tito árijští, keltští i řečtí bohové jsou pak jakousi výkonnou mocí “Nepojmenovatelné Bytosti Universa”, ale i svých osobních
Skutečnost je taková, že od počátku 3. tisíciletí př. n. l. se po obou kolonách Hyperborejských vyhnanců slehla zem. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se objevují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše. Jsou dobré důvody se domnívat, že Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců.
Etnogeneze našich pradědů Arjů (Árijců) je podobně jako etnogeneze Keltů a Slovanů zahalena tajemstvím. Dosud je přijímán názor, že Árjové se zformovali v etnikum buď v jihoruských stepích, nebo v hornatém území jižně od Kavkazu. Odtud se měli kolem roku 2000 př. n. l. vydat do Afghanistánu a Indie, ale i na západ do Evropy. Árjové jsou považováni za předky, nejen bílého plemene, ale i některých etnik v Asii a severní Africe. Árjové (v překladu “vznešení”) mají rozsáhlé prastaré písemné záznamy o původu, historii, etice i náboženství, z nichž některé pocházejí již z 3. tisíciletí př. n. l. Tyto původní písemné záznamy, psané v prasanskrtu, vešly do povědomí moderního člověka jako “Védy”, což v překladu znamená “vědění” či “znalosti”.
K Védám bývá zařazována někdy i Rámajána, což je epos zachycující životní osudy Rámy, který má pro Árje podobný význam jako Kristus pro křesťany. Védy představují obrovský písemný poklad staré civilizace Árjů a přeložena i prostudována byla pouze malá část Véd. Obtížnost zvládnutí tohoto úkolu lze odhadnout z velkého objemu textů. Například Rg Véda obsahuje 1017 hymnů, Mahábhárata na 110 tisíc dvojverší a jen osmnáct hlavních Purán obsahuje několik tisíc veršů.
Mahábhárata pojednává o událostech z rané historie Indie, o válce Pánduovců s Kuruovci a jejich spojenci Dánavy. Podle mínění mnoha vykladačů jde pravděpodobně o historickou událost z období přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l., která se udála poblíž dnešního Dillí, na místě zvaném Kurúk šétra (kuruovské pole), které je dodnes pro Indy posvátným místem. Po vítězné bitvě, která se prý odehrála před 5000 lety (tedy kolem roku 3000 př. n. l.), vstupuje Šrí Kršna na půdu Indie, aby vedl lidské bytosti do duchovního království. Podle některých pramenů se tato událost odehrála v roce 3150 př. n. l. a popisuje vítězný příchod brahmánských Árjů do Indie a její ovládnutí. Védské písemnosti obsahují zmínky o tom, že Árjové přišli z daleké severní země předků, která byla rozdrcena ledem. Vzpomínky obsahují i zmínky o příjemném mírném klimatu vlasti, nad níž slunce nezapadalo.
Z četných historických zmínek vyplývá, že mezi 3. a 4. tisíciletím př. n. l., žili Árjové v mocné říši Árii, která se rozkládala v podhůří Hindúkuše a Pamiru. V hlavním městě Artakoanu byl i mohutný kamenný královský hrad. Ária byla rozložena zčásti na území sev. Iránu, sev. Afghanistánu a zejména v nížině Turkestánu, tehdy velmi úrodné oblasti. Dnes je v těch místech povětšinou poušť. Říše Árjů leží přímo na trase, na které bychom mohli očekávat putování hyperborejských vysídlenců, kteří nemohli postupovat jinak než jihozápadním směrem podél pohoří Sajanu, Pamiru a ukončili cestu v úrodné Turánské nížině pod Hindúkušem. Árjové byli nepochybně potomky části kolony Hyperborejců, prchajících před předpovězeným kataklysmatem.
Přicházející Árjové měli vysokou materiální i kulturní úroveň a díky své kvalitní výzbroji a organizaci snadno poráželi domorodé kmeny převážně primitivních nomádských pastýřů koz a ovcí. Jedním z nejdůležitějších kriterií kulturní úrovně byla jejich úroveň etických zásad a úroveň myšlení. O etice Árjů hovoří Védy dostatečně jasně a je zřejmé, že žádný z porobených etnik neměl nic podobného, čím by se jim mohl přiblížit.
Podvědomě cítíme, že se v čemsi těžko definovatelném lišíme od ostatních Slovanů a přece velkou část slovanské krve v sobě nosíme. Podle mnoha indicií lze usuzovat, že asi tak před 6000 lety měla Země poněkud teplejší klima v oblasti Evropy a Severního pólu. Příčinou byl jednak kratší siderický rok (odhadem asi 260 dnů), ale zejména malý odklon rotační osy Země. Oblast Severního pólu měla mírné klima, byla bez ledu a v podstatě se střídaly pouze tři roční doby: jaro, léto a podzim. Severní polokoule však nebyla všude tak teplá, což měl na svědomí obrovský ledovec pocházející z dopadu přemrzlého ledu, vzniklého ve stratosféře ochlazením vodního slapu (vytaženého planetou Nibiru z moře při kataklyzmatu přibližně v roce 9570 př. n. l.). Přechlazený ledopád postihl oblast severoamerického kontinentu, pravděpodobně především oblast Aljašky a severozápadní Kanady. Grónsko a Ellesmerův ostrov byly v té době prokazatelně bez ledu s klimatem obdobným dnešnímu klimatu Skandinávie.
Nositeli a šiřiteli keltské kultury v českém, moravskoslezském a slovenském (západním) prostoru byli potomci prvé keltské vlny, která k nám dorazila někdy kolem 8. století př. n. l. Tito Keltové se usídlili na vrchovinách a v podhůří hor, v zalesněných územích horních povodí našich řek. Součástí byli “héroové”, synové nesmrtelných bohů a pozemských žen. Byl to lid přinášející s sebou již vykrystalovanou duchovní kulturu, pevnou sociální organizaci a na svou dobu velmi pokročilé technické znalosti a dovednosti. Hlavní slovo měla kněžská elita – druidové, která dohlížela i na vojenskou a správní šlechtu. Prostý lid “ambakté” byl veden a vychováván v duchu vysoké sociální i duchovní etiky k pracovitosti, vzájemné snášenlivosti, poslušnosti k náčelníkům, druidům a k uctívání bohů. Keltové, podobně jako Árjové, věděli, že smrt je jenom “středem dlouhého života”, která otevírá brány nových poznání.
Mnohé historické stopy nezávisle na sobě potvrzují obrovskou duchovní úroveň Praslovanů, kterou mezi řádky můžete vyčíst i v oficiálních encyklopediích. Ačkoliv se oficiální západní “věda” ruku v ruce s církví snaží vytvořit dojem, že Slované byli “pohané” a “neznabozi”, opak je pravdou. Ve skutečnosti bychom mohli naše předky nazvat gnostiky, tedy těmi, kteří skutečně vědí, jak tento svět funguje a znají jeho skutečnou historii, ne tu zfalšovanou, kterou nám vnutila drakoniánská církev. Ve skutečnosti je to právě církev, která zničila Kristovo gnostické učení o poznání sama-sebe a dodnes vede lidstvo po široké modlářské cestě do nikam.
Slovanská mytologie je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích Slovanů. Vychází z tzv. proto-indoevropské mytologie a vzhledem ke snaze katolického Západu o její likvidaci je zachována pouze ve zlomcích a v nepůvodní podobě. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů a kronikářů brojících proti přežívajícímu “pohanství”. I přes potlačování však existuje bohatý materiál svědčící o uceleném a výjimečném pohledu Slovanů a o jejich cyklickém chápání času.
Hovoříme-li o Češích nebo českých kmenech, pak musíme vzpomenout na Nýsy – mocný kmenový svaz Cichů (Čechů), Moravanů, Slezanů, Slovinů, Charvátů a Srbů. Mezi nimi kmen Cichů byl ve velké vážnosti pro množství moudrých a statečných mužů, z nichž pocházeli králové a vůdcové Nýsů. Plynutím času jméno Nýsů upadlo v zapomenutí a svaz kmenů přejal jméno kmene svých vládců. Nýsové byli jedním z čelních árijských kmenových uskupení a dávali Árjům krále, vojevůdce a přední mudrce. Nýsové žili v pohádkově krásné zemi Nýsanie, rozkládající se mezi řekami Kofénem (Kábul) a Indem.
Jeden z mýtů o Dionýsovi nám říká, že Zeus našel zalíbení v Semelé, překrásné dceři pozemského krále Kadma. Diova náklonnost nezůstala bez následků. Při předčasném porodu však Semelé zemřela a nedonošeného synka si Zeus zašil do boku a tak jej donosil místo zemřelé matky. Syn obdržel jméno Dionýsos, což v překladu znamená “prostředník mezi Diem a národem Nýsů”, který měl Zeus v oblibě a vyvolil jej k výchově svého syna. Dionýsos vyrůstal pod dohledem mudrce Siléna a nymf, Tak získal všestranné vzdělání, jak určil Zeus.
Hlavní město Nýsa leželo na úpatí hory Méros, na kterou Zeus s Dionýsem často vystupovali a kde spolu rozmlouvali. Když Dionýsos dospěl a ukončil svůj výcvik, dostal od otce dva hlavní úkoly: Prvním úkolem bylo ovládnutí a zcivilizování Orientu (Indie) a druhým bylo sjednocení starých Řeků a pozvednutí jejich ducha.
Čím to je, že germánský živel zatlačil a pohltil slovanské kmeny žijící jižně, západně i severně od nás, ale pouze Češi odolali germánskému příboji jako tvrdá skála? Co je příčinou, že náš národ dává světu tolik lidí obdařených neobvykle vysokou psychotronickou a léčitelskou aktivitou a moudrostí filosofů? Češi mají mnoho společného s Kelty, kteří neměli v lásce boj, ale když k němu byli donuceni, převyšovali nepřítele statečností, urputnou odvahou a bojovou chytrostí? Co předcházelo příchodu Čechů a odkud vlastně přišli? Naši sousedé, zejména ti severní, západní i jižní nás často tvrdě přesvědčovali o naší přebytečnosti v tomto životním prostoru. Zkoušeli to na nás zlým slovem, ale i ohněm a mečem. Odolali jsme, sice mnohdy s hlubokými ranami a šrámy na těle i na duši, ale na své půdě stojíme stále, vrostli jsme do ní s kořeny našich předků.
Údajně se Češi objevili v České kotlině někdy kolem poloviny 6. století jako jedna z vln slovanských Vindů (Venedů), přicházejících z prostoru Povislí. Nic určitějšího oficiální historie neví a příchod Čechů a události s ním spojené jsou řazeny k mýtům. Vindové, kteří se v Evropě objevují v 5. století zřejmě “vykrystalizovali” z indoevropského lidu existujícího někde v Středoruských stepích. Nesporně v sobě neseme úzké genealogické znaky Indoevropanů (Árjů), jak to ostatně dokazují lingvistické výzkumy. Zjevná blízkost výrazů pro životně závažné výrazy v češtině a prasanskrtu nás o tom mohou jasně a dostatečně přesvědčit.
Všechny slovanské jazyky začínaly jako indoevropský prajazyk, ze kterého se později zřejmě oddělil baltsko-slovanský prajazyk. Ten se poté rozdělil na dva jazyky: prabaltštinu a praslovanštinu, která byla východiskem pro všechny slovanské jazyky. Historikové dnes většinově přijímají názor, že české kmeny vstupovaly do téměř liduprázdného, nebo přinejmenším velmi řídce osídleného prostoru. Jak ale vysvětlit velmi početná keltská toponyma, pověsti a mýty zjevně keltského původu, vážící se ke zcela konkrétním místům v Čechách (Blaník, Říp, Vyšehrad), či na Moravě (Moravský kras, Hostýn aj.), které se dochovaly v lidových pověstech do dnešních dnů? Přes usilovnou snahu katolické církve v období protireformace skrýt historická fakta víme, že mnohá významná církevní místa jsou dřívějšími keltskými svatyněmi, že zcela jednoznačně existuje identita keltských a našich významných svátků, jako například svátek Dušiček (Samain), Hromnice (Imbolc), “pálení čarodějnic” (Beltine) a další…
Zdroj:
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.