(Klíčové body našich národních dějin: Praotec Čech. Přemysl oráč. Příchod křesťanství a svatý Václav. Úsilí o prohloubení křesťanství a Karel IV. Krize křesťanství a husitství. Zatvrdnutí krize křesťanství a Bílá hora. Lidská chtivost poráží křesťanství a vznik republiky. Nekřesťanský pokus o záchranu civilizace a komunistický převrat. Pád ateistického pokusu o záchranu civilizace neboli pád komunizmu. Příchod éry obnovené duchovnosti lidstva.)
Předmluva k výkladu
Materialisticky uvažující lidé si myslí, že objektivní dějiny neexistují, protože ty, které čteme, píší vítězové a zaplacení historici. Správněji řečeno ne myslí, ale věří. Protože chtějí věřit, že neexistuje konečná spravedlnost. Ani pro jednotlivce, ani pro národy. Ale přes jejich nechtění objektivní dějiny existují, nic odehraného v „jevišti svět hmotnosti“ nezaniká. Vše je uloženo v paměti boží, východní terminologií se říká v akašické kronice. Do té mohou občas mžikově nahlédnout lidé ve stavu rozšířeného vědomí (orfická mystéria) nebo ve stavu hypnotické hlubinné regrese. Šířeji či úžeji, přesněji či zkresleněji. Konečně převedením zahlédnutého do slov vznikla bible, všechny antické báje, vyprávění starců Kosmasových a nakonec i těch z „Kroniky české“ Václava Hájka z Libočan.
Vadou tzv. vědeckých historiků je to, že jsou někým najatí a zaplacení. Jsou to jazykovědci a teoretici, kteří nikdy nevykonávali a nebyli tvůrci „technologie“ moci. Proto spolu s naivními věří, že to, co je někde napsané, je pravda. A souhrn napsaného je „vědecká pravda“. Bohužel není. To co bylo a je skutečně tajné, se na papír nikdy nedostane. A nepsaným dohodám a cílům se pro širší okruh pozorovatelů zásadně vytváří „legenda“ neboli falešné zdůvodnění, v minulosti často náboženské. Nyní je v oblibě zdůvodnění „vědou nebo ekonomikou“, tj. zaplacenými poskoky ve vědě, bádalíky. Nejčastěji jsou to „organizátoři nebo propagátoři “ společenských věd a politologové.
Pokusím se nyní, jako na nikom závislý „element“, nahlédnout do pozadí klíčových okamžiků akašické kroniky českého národa. Vy, čtenáři, posuďte, do jaké míry se mi to podařilo.
Praotec Čech
(Nezatížení českého národa karmou kvůli vyvraždění původních obyvatel.)
Ve 4. až 6. století začalo silně kolísat podnebí na celé zeměkouli. Mimo jiné kvůli výbuchu velkých vulkánů (sv. Helena), kdy vymrštěním velkého množství prachu do horních vrstev atmosféry poklesly na celé zeměkouli celoroční průměry teplot o 2 až 3 stupně. Tímto klimatickým výkyvem vznikla situace, kdy pásmo dozrání obilí v Evropě se posunulo o několik set kilometrů jižněji. Posun úrodnosti polí byl faktorem, který vyvolal tzv. stěhování národů. Severněji usazené zemědělsko-pastevecké kmeny se nemohly uživit na místě svého dosavadního usídlení a daly se, aby přežily, na pochod za sluncem a teplem.
Tak odešly z našeho dnešního území na jih i zbytky stálými válkami oslabených germánských kmenů Markomanů a Kvádů. V „hercynském lese“ pohraničních hor tehdejší „Bohemie“ zůstaly přežívat jen malé skupiny Keltů, které byly adaptované na přežití zim bez obilnin. Jejich nepočetné skupiny se živily masem, bylinami, kořínky, lesními plody. Přesně tak, jak to dodnes nacházíme u sibiřských kmenů v tajze. Pro představu, podnebí na počátku 6. století bylo tedy na území dnešních Čech asi takové, jako kdybychom jejich současnou nadmořskou výšku zvedli o dvě stě až tři sta metrů! A navíc nechali vše zarůst ochlazujícím pralesem.
Pásmem přežití vyspělejších zemědělsko-chovatelských kmenů se v důsledku ochlazení stala přibližně linie jižně od Dunaje. Tam ovšem bylo lidmi „přehuštěno“, což vedlo ke stálým kmenovým a rodovým válkám. V místech usazení dnešních Chorvatů a Srbů se nacházela i pravlast rodu praotce Čecha. Z místních byl zřejmě nejméně bojechtivý a proto toužil po vlasti, kde by mohl žít v míru. Obrátil se proto, jak bylo tehdy zvykem, na věštkyni s prosbou o vyhledání nové vlasti. Tehdy jako dnes se takové stařeny uváděly do transu omámením bylinami. Věštkyně představenému rodu po opětovném klimatickém oteplení (kolem roku 570 n.l.) dala odpověď. Vylíčila mu zemi vytouženou nacházející se na severu a také cestu k ní. (Astrálním cestováním.)
Protože cesty pralesem byly neschůdné, stezky střežené místními bojůvkami, uskutečňovala se větší přeprava po splavných řekách (dnešním Dunaji a Moravě). Teprve z místa konce splavnosti řeky Moravy se Čechův kmen vydal tehdy strastiplnou cestou z Moravy do Polabí až k hoře Říp. (Kmen bratra Lecha ještě více na sever do míst dnešního Polska.) Podle legendy na hoře Říp vůdce kmene naznal, že země vůkol oplývá „mlékem a strdím“. (Ve skutečnosti to poznal již cestou.) Příslušníci kmene navíc nikde nenacházeli bojechtivé nepřátele. Nalezli zemi věštkyní viděnou.
Kronikářovu „mléku a včelímu strdí“ je nutno rozumět tak, že praotec viděl z hory jak rovinaté pastviny pro dobytek a možnost zorání, tak konstatoval přítomnost včel. Ta signalizovala klimatickou příznivost místa a opylovače nutné pro pohanku!
Příslušníci kmene přijali s úlevou rozhodnutí k usazení a zemi pojmenovali spodobou praotcovy přezdívky Čechy. Jejich vůdce měl totiž jméno (přezdívku) Čich. Jak bylo tehdy zvykem, podle své osobité nadprůměrné vlastnosti – rozvinutému čichu! A čich je od nepaměti spojován s jasnozřivostí neboli intuicí. Říká se přece opisem intuici „míti čich“. Od praotce Čecha tedy pochází dědičná dispozice Čechů k vytušování skrytého, „mají čich“. I k hledání nových řešení v tísnivých situacích, neboli k „hledačství novot“! (Zatím bohužel často včetně zlovolných.)
Po příchodu do země nemuseli naši předkové vyvražďovat místní usedlíky. Nejsou tedy zatíženi karmou krve. Dále lze říci, že zemi vyhledali na radu věštkyně, tedy na pokyn sil neviditelné astrální dimenze. Byla jim tedy dána jako dar boží! Oba aspekty se jako velmi závažné klady vyjeví v událostech přicházející doby obratu.
Souhrnná symbolika legendy o Praotci Čechovi: mírumilovnost, ochota k hledání nových řešení, rozvinutá intuice.
Přemysl Oráč
Abychom pochopili okolnosti počátku vlády Přemyslovců, musíme se nejprve vcítit do způsobu tehdejšího života. Klíčem k životu byla plodnost žen a schopnost přežít se zásobami zimu. Lidé se v létě živili masem a jeho minerální nerovnováhu pro člověka vyrovnávali kořínky, bylinkami a lesními plody (zeleninou). Jí-li člověk jen maso, kumuluje se v těle prvková nerovnováha a nutně onemocní. (Dokonce tak ve středověku zámyslně nechali umírat „přirozenou smrtí“ významné zajatce. S tím, že aby na věznitele nepadlo obvinění ze zabití, ukazovali svědkům, jak jsou bohatě živeni masem a vínem.) V zimě, zejména na jejím konci, se však zelenina stává nedostupnou. Proto rozhodující pro neonemocnění lidí byla v krizových obdobích výživa semeny, zrnem.
Kmen přežil bez jarních hromadných úmrtí tehdy, měl-li dostatek zrna pro zimu a jaro. Jenže pro sklizeň zrn je třeba mnoho a těžké práce. Na tu byli, zejména v bojovných kmenech, ženy. Typický stav u Wikingů, Hunů, Avarů, Maďarů. Muži jen lovili a cvičili se v boji. Práci mnohdy považovali za bojovníků nehodnou. Pro lepší přežívání jim bylo moudré příkladem ukázat, že orba je natolik ctihodnou činností, že je hodna i knížete, ba i císaře! Například tohoto „verbování“ mužů k práci, k aktu posvátné orby, používali nejen antičtí hrdinové, ale i císař Josef II. a car Petr I.! Proto není divu, že byl příklad knížete „oráče“ vložen i do počátku vlády Přemyslovců. Je možné tím mít za reálnou i kronikářovu zmínku o tom, jak první vládce Přemysl „zažehnal mory“. (Zimní hromadné odumírání skrze nedostatek obilí k přezimování.) Zapojil muže do obdělávání polí! Protože lidé potřebují takovou ctihodnou aktivitu vidět na vlastní oči, není problém jako důkaz a odkaz potomkům přiložit lýkové střevíce Přemysla oráče.
Nyní k legendě o „úhor orajícím“ Přemyslovi samotné. Je zřejmé, že vládnoucí, tj. spory rozhodující soudce Krok, zřejmě keltský místní znalec a druid, neměl syna nástupce. Jen tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši. První byly spíše vědmami, tedy byly obdařeny astrálními dispozicemi (včetně čarování). Třetí Libuše byla racionálního a praktického založení, proto ji rada kmenových stařešinů začala považovat za jedinou možnou otcovu nástupkyni. Jenže k získání patřičné autority bylo třeba muže. Byla tedy vyzvána, aby se provdala za vhodného ženicha. Bylo to přibližně kolem roku 670 n.l.
A ejhle, zčista jasna se v šedesát kilometrů vzdálených Stadicích objevil muž, který podle legendy oral úhor. Neboli byl nově příchozí! Co asi pohnulo ke sňatku vyzvanou Libuši, aby se opakovaně dávala na cestu za tímto cizincem? Nemusíme dlouho uvažovat! Jeho původ. Tehdy společenská váha muže byla dána vahou otce.
Co se vlastně odehrávalo v těchto létech je zájemcům o historii zřejmé. Asi roku 663 umřel vládce první slovanské říše Sámo, ženatý s dvanácti manželkami, vesměs dcerami náčelníků místních kmenů. Po jeho smrti vypukly v centru jeho volného kmenového svazu (zřejmě Staré město u Uherského Hradiště) spory o nástupnictví. Jeden z jeho synů, ten jehož matka pocházela z kmene usazeného kolem Stadic, se vrátil po její smrti do domova své matky.
Jakmile se vrátil, pověst o tom se rychle donesla k již zmíněné soudkyni Libuši. Ta se vydala zjistit reálie. Nalezla zdatného muže, obdařeného rozmyslem a rozsáhlými vědomostmi, týkajícími se i okolních zemí. Uznala jej schopnostmi i původem za sebe hodna a na radě stařešinů oznámila svou volbu. To ona jej nazvala Přemyslem podle jeho uvážlivé povahy. Nikdo neprotestoval, neboť volba byla shledána moudrou. Proto bylo vysláno poselstvo do Stadic a vyzvalo orajícího Přemysla k uchopení se správy místních kmenů.
V legendě je kromě hlavních i další symbolika. Přemysl pole nedooral, proto Přemyslovci nedovládnou konce státu. A všichni Češi mají tendenci nedodělávat věci! Očista řídícího národního kořene by nás tedy měla dovést k tomu, naučit se od Němců důslednosti a dodělávání věcí.
Hlavní symbolika legendy o Přemyslu Oráčovi: Velký vliv žen v národě, touha po přemýšlivém a pracovitém vládci, ochota k mezikmenovým sňatkům, tedy vznik hereditálního efektu. (Má za důsledek větší vitalitu, ale také časté štěpení názorů. Podle genetického průzkumu jsou Češi spolu s Bretoňci, Iry, Basky a Welšany „nejčistšími“ Kelty. Také podle obliby piva.)
Související články:
Očišťování rodových a národních kořenů
Příchod křesťanství k nám a kníže Václav
Úsilí císaře Karla IV. o udržení zbytku gnostického rozměru křesťanství
