Ve své slavné knize líčí Oscar Wilde s mrazivou přesvědčivostí scény, v nichž namísto bezohledného a v zásadě démonického dandyho Doriana Graye stárne jeho zarámovaný obraz, na němž se projevují nejen prošlá léta, ale ve vší odpudivosti vykvétají také všechny jeho povahové hnusy – Dorianova fyzická tvář však zůstává půvabným obličejem dvacetiletého mladíka, rozdávajícího nevinné úsměvy na všechny strany. Zdá se, že Wildova metafora má široké uplatnění, možná širší, nežli si autor sám myslel. Je pozoruhodné, že umění a další příbuzné projevy, které jedna každá doba produkuje, vždycky tvoří jakýsi opačný doplněk k tomu, jak společnost v reálu funguje a co prožívá.
Středověk byl nepochybně éra dosti drsná a nejistá, se všemi těmi neustálými drobnými válkami, hladomory, epidemiemi, o bizarnostech ve stylu průvodů flagelantů, vykuřování jalovcem proti moru či dětské křížové výpravy ani nemluvě. Tato doba však vytvářela umění uměřené a nevrušené typu románských bazilik, fresek a miniatur či církevní hudby gregoriánským chorálem počínaje: patrné je to i v jiných regionech než v západní Evropě – Rus, tradičně plná podrazů, násilí a útisků, produkovala druhou stranou fascinující pravoslavné zpěvy.
Z hlediska životního zajištění, bezpečnosti a pohodlí žijeme, a to už dobrá dvě století, ve srovnání s tehdejší dobou ve skleníku či rajské oáze, jejíž vybavení a servis se neustále zlepšují, poslední dobou přímo exponenciálně. Úměrně tomu ubývá v uměleckých projevech harmonie, která se zčásti stěhuje do ne zcela pravé cukrkandlové utěšenosti satelitních městeček a nasládle vtíravých reklam. Je zajímavé se podívat do různých německých psychiatrických „handbuchů“ z přelomu 19.a 20.století, kde byly často reprodukovány malby duševně chorých, takříkajíc proto, aby čtenář názorněji pochopil, co se stane, když se to člověku v hlavě pošine.
Dnes by podobné malůvky mohly viset v kterékoli renomované galerii a nebudily by vůbec pozornost, představovaly by dokonce jakýsi krajský výtvarný průměr (je ostatně patrné, jak se zavedené akademické malířství během 19.věku vyčerpávalo a na jeho přelomu došlo k zhroucení tradičního kánonu). Půvabná je i fotografie z učebnice našeho psychiatra Myslivečka z roku 1959 „alpinum schizofreničky“, ukazující díla šílencova tentokrát v oblasti zahradní architektury – dnes by mohla být takováto skalka ozdobou každého městského parku.
Zdá se, že čím je společnost logicky provázanější a spoutanější všemi úředními formuláři, inženýrskými a kompjútrovými sítěmi a dalšími regulemi a čím méně je prostoru pro bizarnost v každodennosti, tím větší její ocenění v umění: veleúspěšný David Lynch je takto excesivně schizoidní a nevadí to, naopak – je třeba si občas jako formu relaxace trochu „zabláznit“. Kombinací těchto momentů a někdejší snahy „šokovat měšťáka“, která zatuhla do jakéhosi konstantního a stále se posilujícího klišé, lze v zásadě říci, že čím je co „ujetější“ a běsnější, tím je to více žádoucí.
Anglie je vždy před zbytkem světa o koňskou délku napřed: co asi signalizuje Beaumanova kniha Boxer, brouk? Nový Wilde, či spíše cosi k pozvracení? Je to pouhá neškodná kompenzace přehnané spořádanosti, nebo slyší dnešní umělci, ne méně citliví než jindy, syčení pekel v našich duších, které jednou vtrhne do světa? Nevyráží se v podobě tagů a graffiti, obvykle vydávaných za symbol svobody a protestu, na fasádách západních měst jakýsi kulturní exém? Umění totalitních ér bylo esteticky odpudivé, ale co vlastně ukazuje to naše?
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/stanislav-komarek.php?itemid=16187
