Dnes vás seznámím s velmi zajímavou knížkou. Dílo se nazývá OSLOVANECH ÚPLNĚ JINAK, CO NEBYLO O SLOVANECH DOSUD ZNÁMO, autorem je pan Antonín Horák a kniha byla vydaná už v roce 1991 nakladatelstvím Lípa.
Na základě studia písma, udělal autor již tehdy převratné závěry o dějinách Slovanů a jejich původu. Tato kniha podporuje Védické učení v mnoha směrech, jen v některých drobnostech se odlišuje, což je ale dáno dobou její publikace a tehdy dostupnými informacemi. Je to populárně-vědecké pojednání, které porovnáváním znaků písma z různých dob, od různých kultur a z různých částí planety dokazuje jeden prapůvodní společný jazyk a písmo, z něhož se vyvíjely jazyky a písma ostatní. Díky tomuto zjištění přeložil nápisy dosud nepřeložené a nerozluštěné a upravil překlady, přeložené špatně. Doslova píše: „Totiž prvky praslovanského jazyka a písma najdeme ve všech zemích a civilizacích, od nejstarších orientálních až po moderní evropské a ve všech koutech zeměkoule. Jelikož od počátku znali mimo jiné praktiky i princip písma, stávali se od počátku všude chrámovými a dvorními písaři panovníků a králů. A že byli skromní a přizpůsobiví, učili se jazyku svých pánů a v pozadí mocných se stávali ,neviditelnými´.“
Vezměme to od začátku.
Pan Horák ve své knize píše o zavedení písma, které vzniklo zjednodušením obrázku předmětu, z něhož se četla pouze první slabika. Z obrázku muselo být jasně patrné, o jaký předmět se jedná, aby mohla být první slabika přečtena správně. Postupně se obrázky zjednodušovaly a stávaly se z nich znaky. Souvislost obrázku se znakem ale nebyla obrázková, nýbrž pouze zvuková, a to zvuk zmíněné první slabiky. Tak vzniklo pravé fonetické písmo, které dostalo vědecký název akrophonia = akrofonie (z řec. akros – okraj, začátek a phóné – zvuk, hláska).
Tato abeceda obsahovala hlásky typicky praslovanské, které se v jiných jazycích nevyskytovaly. Byly to zejména sykavky a měkčené hlásky, výrazné pro jazyk „satem“. Naopak převážně hrdelní výslovnost výrazná pro jazyk „kentum“ tyto praslovanské hlásky neuměla vyslovit, proto si písemnou podobu těchto hlásek upravila. Příkladem je praslovanský znak hlásky „c“, kterou Řekové a Féničané četli jako „g“ nebo praslovanský znak hlásky „č“, kterou Římané četli jako „k“. Důkazem je jméno římského spisovatele slovanského původu „Čičěra“, které Římané psali jako Cicero a četli „Kikero“. Dodnes se toto slovo používá v tiskárenství a znamená drobné, malé písmo. Již z toho vyplývá, že praslovanština byla před všemi ostatními jazyky jako jsou jazyk Řeků, Římanů, Féničanů, Sumerů, Etrusků, ale dokonce i starověkých Egypťanů a mnoha dalších národů.
Slované dále písmo zdokonalovali a vytvořili z písma slabičného neslabičné, které bylo pro běžné použití daleko praktičtější, protože místo 100 slabičných znaků obsahovalo pouze 25 znaků neslabičných.
Slované byli ti, kteří nejen písmo vynalezli, ale naučili je používat i ostatní národy.
Uměle vytvořená historie svět oklamala a předhodila Cyrila a Metoděje jako církevní věrozvěsty, kteří přinesli Slovanům písmo. V dějinách to bylo ale úplně jinak. Naopak již fungující dokonalé písmo Slovanů okleštili a zničili tak jeho hodnotu. O tom se píše podrobně ve Védách a výzkum písma pana Horáka to jenom dokazuje.
Slované byli díky své mírumilovné povaze, přirozené inteligenci, pracovitosti a tvořivosti, ale neschopnosti se bránit, jinými národy zotročování, využíváni na práci a sloužili jako krvavé oběti cizím Bohům.
To dokazuje například na Slovensku náhrobní kámen u Velestúru, jehož nápis byl přeložen takto:
„hroby chovají oráče (rolníky) Bohů oběti“.
V našich krajinách utlačovali Slovany Keltové, na Slovensku Tataři.
Kde se vzal název písmen „bukvice“?
Jak píše pan Horák: „Již řecký historik Hérodotos v 5.století př. n. l. –Istoria IV, kap. 67 – píše: Národy střední Evropy užívají písma tak, že písmena z větví stromů kladou na tkaninu.“
Ve střední Evropě byl velmi rozšířený buk, jehož koncové větvičky se k tomuto účelu velmi dobře hodily. Byly z nich tvořeny znaky, později hlásky a přišívány na plátno. Protože se tato plátna špatně udržovala v čistotě, byly nápisy vyšívány (šly snadno prát) a plátna s výšivkou zdobila stěny. Na některých místech na vesnicích se tato tradice předávání lidové moudrosti zachovala dodnes.
Bukové větvičky daly písmu hůlkový charakter, jehož tvary se pomalu a postupně v pozdější době měnily na zaoblené.
Pan Horák dokládá svoje poznatky mnoha překlady z dochovaných artefaktů. Jeho překlady jsou smysluplné, pojednávají o životě porobených Slovanů. Jsou psané jazykem obyčejných lidí, nikoliv panovníků, což je pro současnost významný poznatek, protože to dokládá existenci Slovanů již ve starověku. A nejen to.
Dokládá to, že byli učiteli svých „pánů“ a otrokářů a museli pro ně pracovat. Na tento smutný a nelehký úděl poukazují právě překlady dochovaných písemností.
V Platónově pojednání O Atlantidě se uvádí, že
na 20 – 30 000 tisíc svobodných Athénských občanů pracovalo 400 000 tisíc bezprávných otroků,
jimiž byli původní obyvatelé, praslované. Řekové od nich převzali, písmo, umění, vědomosti, kulturu. Stejný proces zotročení udělali Římané, Féničané a další dobyvačné národy.
Co z toho vyplývá?
Dějiny praslovanů byly účelně vymazány z historie.
Jejich pohled na jednotu člověka, přírody a vesmíru se neslučoval s dobyvačnou chamtivostí národů, které jsou dnes oslavovány jako „kolébka kultury, která dala základ současné civilizaci“.
Jejich důvěřivost a tvořivost byla zneužita.
Například Římané si je jako otroky kupovali od Etrusků a pouštěli je na svobodu. Byl to ale jenom (v dnešní hantýrce) politický tah. Zneužili je v boji proti Etruskům, potom si je zotročili a nenechali jim žádné svobody, ani jejich jazyk.
Přivlastnili si jejich umění a všechny dovednosti a zmínka o nich zůstala pouze jako o nevzdělaných otrocích.
Co se nepodařilo zničit těmto starověkým národům, dokonal vzápětí Vatikán a křesťanství za pomoci Franků a Germánů.
Systematické ničení veškerého povědomí o existenci praslovanů a jejich širokých vědomostech probíhalo až do doby historicky nedávné. Teprve dnes, v současné době, se Slovanstvo začíná stavět na vlastní nohy, začíná hledat svoji ztracenou identitu, své ztracené, zničené a utajované dějiny.
Svítá na lepší časy.
Pokud bych neznala Slovansko – Árijské Védy, byly by závěry učiněné v této knížce pro mě zcela ohromující. Vždyť ani dnes se ve škole nic takového děti neučí. Zajímá-li vás více, prostudujte si knihu pana Horáka celou. Stojí to za to.
Všechny informace vychází ze zmiňované publikace a rovněž jsou z ní použity i ilustrační obrázky překladů z praslovanštiny.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.