image11Ve všech jeho životopisech se dozvídáme, že byl jedním ze zakládajících členů Afrického národního kongresu (ANC). Ano, byl. Africký národní kongres byl založen roku 1955 spojením Komunistické strany Jižní Afriky (South African Communist Party, SACP) a komunistické odborové organizace Jihoafrického odborového svazu (Congress of South African Trade Unions, COSATU).

Nelson Mandela zakládal Africký národní kongres jako delegovaný vedoucí činitel Komunistické strany Jižní Afriky. To se z nadšeného českého tisku nedozvíme, dozvíme se jen, že ANC bojoval a bojuje za občanská práva černochů v Jižní Africe.

Za pokus o násilný převrat a za členství v teroristické organizaci Umkhonto byl Mandela odsouzen k doživotnímu vězení.

Mandela byl spojencem dlouholetého předsedy a teoretika Komunistické strany Jižní Afriky (Joe Slovo) a byl aktivním účastníkem jejich příprav na teroristické akce.

V době, kdy se “vojenská frakce ANC” pustila do “bojových operací”, jak se dnes eufemisticky nazývají jejich teroristické akce, které měly mnoho obětí na lidských životech, byl Nelson Mandela ve vězení. Nezúčastnil se jich přímo, ale v každém svém prohlášení je obhajoval a podporoval.

Krátce po propuštění z vězení se stal prezidentem Jižní Afriky a hle, zasloužil se o “odpuštění a sebeomezení”, o kterém se mluví jako o smíření. O tom, jaký je skutečný stav “smíření”, vypovídají čísla – rostoucí násilná kriminalita v Jižní Africe, narůstající počet bílých emigrantů hledajících bezpečí v jiných zemích a hlavně forma Mandelova “smíření”.

Prvním aktem “Komise pro pravdu a rekonciliaci” byla amnestie pro teroristy, viníky bombových útoků a členy “skupiny zvláštních operací” ANC. Jako první byli amnestováni viníci těchto akcí:

a) Útok na rafinerii Sasol I, Natref a Sasol II – 1 mrtvý, civilní strážný komplexu rafinerie Sasol I. (1980)
b) Raketový útok na vojenskou základnu Voortrekkerhoogte se naštěstí obešel bez obětí na životech. (1981)
c) Bombový útok na velitelství Jihoafrického letectva v Pretorii – 19 obětí. Písemný příkaz k provedení útoku přišel od předsedy ANC. (1983)
d) Bombový útok na vojenské velitelství v Johannesburgu – 1 mrtvý, 68 zraněných a zmrzačených. (1987)

Kromě těchto nejznámějších akcí provedla “Skupina pro zláštní úkoly ANC” množství dalších, méně známých operací.

Kdo byl v pozadí “národně osvobozovacího boje” ANC?

Podívejme se rovněž na některé “africké vlastence” amnestované “Komisí pro pravdu a rekonciliaci”:

Aboobaker Ismail – opustil Jižní Afriku v roce 1976 a dostal politický azyl v Belgii. Ihned po tom odjel do NDR, kde prošel dvouletým kurzem pro instruktory guerilových operací a v roce 1978, po skončení kurzu, odjel do Angoly, kde se stal instruktorem vojenské frakce ANC. Vyškolil stovky teroristů.

Johannes Mnisi – opustil Jižní Afriku v roce 1979 a odešel do Mozambiku, kde se stal členem ANC. Poté odjel do Angoly, kde prošel kurzem Aboobakera Ismaila. V roce 1985 odjel pro další “vzdělání” do Moskvy, kde prošel kurzem vojenského plánování ve škole KGB.

Mohammed Iqbal Shaik – opustil Jižní Afriku v roce 1982 a odjel do Swazilandu, kde prošel kurzem Aboobakera Ismaila. V roce 1986 odjel do NDR na další kurs v guerilových operacích.

David Motshwane Moisi – opustil Jižní Afriku v roce 1978 a prošel Aboobakerovými kurzy ve Swazilandu. V roce 1979 “studoval” v NDR v kurzu městských guerilových operací.

Sipho Matthews Thobela – opustil Jižní Afriku v roce 1976. Prošel kurzem Aboobakera Ismaila ve Swazilandu. V roce 1978 odešel do Sovětského svazu, kde pokračoval ve svém vzdělání ve specializovaném průzkumnickém kurzu KGB.

Těm všem bylo odpuštěno, byli částí Mandelovy “rekonciliace” jihoafrické společnosti.

Jak podotkl jeden můj přítel, odpuštění a sebeomezení (a lá G. Washington) jsou fascinující.

Stojí za to si připomenout též Winnie Mandelovou, manželku a spolubojovnici Nelsona Mandely. V době, kdy byl její manžel ve vězení, nesla prapor. ANC jí dal vlastní zvláštní operační skupinu pověřenou mimo jiné její ochranou. Ochranka paní Mandelové, nazývaná “The Mandela United Football Club”, velmi rychle získala reputaci pro krutost a brutalitu svých operací. To vše Nelson Mandela věděl, ale nehnul ani prstem, aby svou ženu alespoň trochu “zkrotil”. Winnie získala světovou popularitu, když byl Nelson Mandela propuštěn z vězení. Objevovala se po jeho boku při soukromých, stranických i státních příležitostech až do roku 1996, kdy se ve světovém tisku objevila svědectví a hlavně fotografie jejích “revolučních operací”. Nejznámější příklad je případ Stompie Moeketsiho. Čtrnáctiletý Stompie byl unesen a zavražděn její skupinou, chcete-li ochrankou, v roce 1989. Zemřel tak, že mu ochránci paní Mandelové položili kolem krku pneumatiku naplněnou benzinem, který zapálili. Po tom, co se případ surové vraždy čtrnáctiletého chlapce provalil, Nelson Mandela se se svou manželkou rozvedl.

Mandelova Komise pro pravdu paní Mandelovou napomenula, aniž ji ovšem potrestala – odpuštění je přeci fascinující a rodina je rodina.

A tak byla Winnie Mandelová znovuzvolena do parlamentu v roce 1998, jen aby byla během nového funkčního období ožalována z defraudace a musela opustit svou poslaneckou funkci. Do vězení nešla ani potom, odpuštění a rekonciliace…

Pro mnoho západních milovníků všeho, co nese jméno Mandela, je Winnie stále hrdinkou. Vycházejí o ní knížky, natáčejí se o ní filmy a dokonce o ní byla složena opera.

Hrdinou je i komunistický funkcionář a “revolucionář” Nelson Mandela.

Mým hrdinou není.

Tomáš Haas