Nová chronologie dějin část 7.

Proč bylo původní pravoslaví nazýváno jen pohanským kultem? K tomu je nutné pochopit, co samotný pojem „pohanský kult“ znamená. Pohanství je ruský výraz a ne starořecký. Když se podíváte na oficiální výklad významu slova „pohanství“, pak téměř všude bude napsáno něco jako: „Modlářství je obecně náboženství založené na uctívání mnoha bohů, na rozdíl od křesťanství, mohamedánství, buddhismu, judaismu.
.

Pravoslaví, které vidíme u prvních Romanovců, podle jejich způsobu života a designu paláců, je ale polyteismus, který je dnes prezentován prostřednictvím „řeckých mýtů“. Také v jednom ze starých chrámů Suzdalu je na starodávném obraze kupole zobrazen Ježíš Chrysos a je obklopený 12 apoštoly, ale tito apoštolové jsou zobrazeni se symboly starořeckých pohanských bohů.

Existují dva způsoby, jak předávat duchovní poznání. Prvním způsobem je přenos z pokolení na pokolení, od úst k ústům. Tak popisují skutečné pohanství. Pohanství neodmítá psaní knih, ale knihy jsou používány právě jen jako prostředek k přenosu informací a nikoli k duchovnímu poznání. Entita zvaná „Jahve“, ale zavedla jiný způsob. Byl to přenos duchovního poznání prostřednictvím „posvátných textů“, tedy prostřednictvím písma a dalších textů. Tady neexistuje žádný přímý kontakt mezi Duší učitele a Duší studenta. Přenáší se pouze informace a nikoli přístup přednášejícího k těmto informacím. A platí (zejména v lunárním židovství) to strohé: „Co je psáno, to je dáno. Ale právě ta role „duchovního učitele” je ve skutečnosti velmi podstatná, důležitá a nezbytná pro správné vnímání, poznání duchovního principu a pro správnou duchovní orientaci, včetně poznání toho, co je „duchovně správné“.

Prostřednictvím informací napsaných na papíře je mnohem jednodušší zmást a podvést lidí, než při přímé a živé komunikací. Proto byla vynalezena knižní tradice, aby s její pomocí bylo snazší lidi oklamávat, podvádět a manipulovat s nimi v duchovní oblasti: „Musí to být pravda, protože je to napsáno v moudré knize, a ne v ledajaké, ale v „posvátné“! Sám Pán ji nadiktoval prorokovi, tak jak o ní můžeš vůbec pochybovat?! Písemný projev úspěšně skrývá skutečnou citovou a emoční hladinu a také nelze jasně zjistit, co člověk, který napsal tuto knihu, doopravdy cítil. Naopak v přímé a živé komunikaci je velmi obtížné skrýt své skutečné pocity a cíle. To dokáže jen málokdo.

Při psaní textů skrýt lež je mnohem snazší, a mimo jiné lze do textu, který je zákonem, je posvátný a „nenapadnutelný“, vsouvat nejrůznější podvrhy a polopravdy a dokonce nehorázné lži, které zcela mění původní smysl textu, který člověk napsán upřímně a „z celé Duše“. Žádný text nikdy nemůže mít váhu Ježíšova kázání. V tomto smyslu byl Ježíš představitelem pohanské, tedy ústní tradice! On sám nenapsal žádná písma. A jak předával poznání? Shromáždil lidi a mluvil s nimi nebo odpovídal na podobenství podobenstvími a nutil přítomné, aby zapnuli city, intuici, svědomí i mozek a sami našli správné odpovědi. Ježíš svým učedníkům nikdy neřekl, aby napsali „Nový zákon“, ale řekl jim: „Jděte a učte národy.“ I podle oficiálního výkladu byly knihy Nového zákona napsány Ježíšovými učedníky mnohem později než samotné události. A většina kapitol Nového zákona se navíc skládá z textů Pavla.

Ježíš vyhnal prodejce knih i z chrámu a neustále se přel s pisálky a farizeji, jejichž pokrytectví neustále odsuzoval. Protože Ježíš podkopával jejich autoritu, byli to právě tito zákoníci a farizeové, kteří nakonec zorganizovali deklarovanou Ježíšovu popravu. Evangelium tedy přesvědčivě dokazuje, že Ježíš Kristus byl pohan, nositel ústní tradice předávání duchovního poznání. A byli to farizejští „kněží“, kteří střežili přepsané a znehodnocené „posvátné texty“, které jim byly údajně svěřeny shora jejich Pánem .

Hospodinem skrze „proroky“, kteří pak ukřižovali Ježíše na kříži. Aby správně „povzbudili“ budoucí věřící, položili jeho mrtvé tělo na kříž, který byl vyvěšen ve všech církvích, aby každý mohl vidět a velmi dobře si zapamatoval, co udělají s dětmi skutečného Boha, kteří se odváží postavit proti jejich uměle vytvořené modle.

Válka a boj o ovládnutí duší na dobytých územích původní Velké Tartárie probíhala také na církevním kolbišti. Tak tady máme dvě pravoslavné církevní reformy. Jedna údajně proběhla v 60. letech 16. století, kterou provedl patriarcha Nikon. (Ale ve skutečnosti proběhla zřejmě mnohem dříve). Ta druhá se uskutečnila v 60. letech 19. století, kdy byly staré ortodoxní knihy a písma zakázány, stávající církevní vydání byla stahována z oběhu a zničena. Místo nich byl vytvořen a vydáván nový synodální překlad bible, který byl „slepen“ z katolických a židovských textů. Romanovci před veřejností stále předstírali, že jsou pravoslavní a vyznávají původní sluneční víru a přitom bedlivě skrývali své spojení s Židy a bohem Jahvem…

„V roce 1826 byl v Rusku zcela zastaven překlad knih Starého zákona, který do té doby dosáhl knihy Ruth. Celá reforma již reformovaného pravoslaví došla až do bodu, že byly spáleny i původní kopie a tisky knih, uložené ve skladech. Další tisk Nového zákona a žaltáře byly rovněž zakázány, ačkoli se nadále prováděly dotisky v zahraničí.“

Tyto okolnosti a fakta dohromady dokazují, že existovala velmi odlišná verze pravoslavných posvátných knih, která šla z ruky do ruky a nesla v sobě pevné prvky původního pravosloví. V 60. letech 20. století byla pod rouškou synodálního překladu vydána zcela revidovaná verze Bible. Hloubku zásahů do biblických můžete najít v popisu „Nikonových reforem“. Svaté knihy byly „znásilněny“ opraveny, vytištěny a odeslány do diecézí. Patriarcha požadoval, aby se nově opravené knihy začaly používat ve všech církvích okamžitě po obdržení.
.

Ty staré měly být ihned zničeny a skryty. Ve starých knihách bylo například uvedeno, že v době křtu, svatby a zasvěcení chrámu je stanoveno chodit na slunce na znamení toho, že následujeme Slunce-Krista. V nových knihách jsou naopak zavedeny praktiky, které hanobí „sluneční směřování pravosloví“ a propaguje náboženství lunární, chtonické a židovské.

Tato fakta nás jednoznačně informují o tom, že pravoslavní byli před reformou stoupenci Slunce, Světla poznání a védských tradic. Změna směru na dobytém území byla fatální a zcela zásadní. Ideové původního a nového (židokřesťanského) směřování přibližují také dva typy užívání svastiky. Pravotočivé podle Slunce, a levotočivé proti Slunci. Všechny rozdíly mezi nimi a složité nuance v jejich užívání jsou ale zřídka jasně vysvětleny. Tento symbol je starodávný, vyskytuje se po celém světě a je hlavním slunečním symbolem. Označuje důležitost Slunce a nepřetržitý pohyb Země kolem Slunce. Pokud se „Kolovrat“ otáčí ve směru hodinových ručiček je to pravostranná svastika a evokuje životně důležitou energii. Pokud jde proti pohybu hodinových ručiček (je levostranná), evokuje Navi, svět předků, smrti, ale i temných bohů a „lunární filosofii“.

Na pravoslavných církvích a ikonách je levá i pravá svastika přítomna v obrovském množství, což opět naznačuje, že pravoslaví byla původně kultem ctitelů slunce a tito věřící směřujících ke slunci symbolicky používali pravou svastiku, která evokovala Slunce a pohyb do budoucnosti. Levá svastika je spojena s pohybem do minulosti a do světa Navi, kde žijí duše mrtvých, které se už neinkarnovali. Proto se levá svastika často nachází na náhrobcích, pomnících, stejně jako v designu katedrál nebo jejich částí, které jsou věnovány světu Navi a komunikaci se zesnulými předky.

Změna pohybu svastiky na opačný směr než se „pohybuje“ Slunce není přijatelná pro původní věřící Světla a je jimi oprávněně považována za pokus nahradit solární kult lunárním. Ve skutečnosti pod rouškou „reformy“ a „nápravy chyb“ se nahrazuje Světlý světonázor židokřesťanským náboženstvím pro otroky.

Na počátku 19. století byla konečně Moskvu dobyta. Zajetí Moskvy „Romanovci“ s podporou Francouzů je nám dnes prezentováno jako válka proti Napoleonovi. Povstání v Kazani v roce 1615 se překvapivě shoduje se „strašlivým požárem“ v kazaňském Kremlu v roce 1815. Padělání časového sledu minulosti a vnesení ještě většího chaosu do historických událostí se dalo snadno provést, protože Petr I. provedl reformu kalendáře v roce 1700 a nahradil byzantský kalendář, podle něhož byla vedena veškerá státní správa „od stvoření světa“.

Tvrdili, že v té době to byl rok 7208 „podle staré časové chronologie“. V královském dekretu „O oslavě Nového roku“ bylo zdůrazněno, že pro ně bylo počítání let od stvoření světa zrušeno kvůli existenci široké škály názorů na určování minulé časové éry. Panuje tedy mnoho názorů na počítání v těch letech a na časové rozdíly. Nebylo tedy vůbec skutečností, že to byl rok 7208, ale byl to rok 7008. Vzhledem k těmto okolnostem je nutné opravit pouze jeden dokument, který spojuje tyto dvě časové chronologie. Pak se všechny staré dokumenty, paměti a kroniky datované podle „starého stylu“ automaticky přesunou v čase. Pokud tedy čteme dokumenty Muscovyho, které jsou datovány podle starého byzantského stylu a my je přepočítáme, tak dostaneme počátek 17. století. A všechny dokumenty od Romanov-Oldenburgů, dostaneme po přepočtu do 19. století.

V druhé polovině 19. století patrně vyvrcholily všechny snahy o úpravu historických událostí. Stále se pokračovalo v přepisování dějin, které začalo už přechodem na juliánský kalendář. Události byly cíleně zkreslovány časově i fakticky, protože se jejich výklad nehodil pro nově utvářený globální výklad obrazu světa. Nevyhovoval vládnoucím dynastiím v Rusku, ale ani „globálnímu predátoru“. Ovšem zcela přepsat historii v době, kdy ještě ani neexistovaly počítače a centrálních knihoven a archívů bylo velmi málo, nebylo jednoduché.

A tak díky mnohým nesrovnalostem mezi přepisovači dochází k podivnému zhruba čtyřicetiletému posunu (38 let), který si můžeme doložit dokumentem vlastnoručně napsaným Lermontovem, na němž jsou letopočty 1870 a 1872 opraveny na 1830 a 1832. A pokud se roky zapsané Lermontovem zvedají o 40 let, pak je třeba spolu s nimi zvednout i datování všech událostí. Týkalo by se to Puškina i Žukovského a dokonce možná také války s Napoleonem.

Tato verze pak odpovídá novému datování Borodinské bitvy, která tímto proběhla v roce 1867, a také s faktem, který byl uváděn v prvním vydání Tolstého románu „Vojna a mír“, kde je na titulním listu uvedené datum, kdy se děj knihy odehrává (1865 – 1869). Tato „nesrovnalost“ je později neutralizována tvrzením, že to je omyl, a že je to doba, kdy autor tento román psal.

V případě čtyřicetiletého posunu událostí by tedy platil tento sled událostí: V roce 1812 Romanovci obsazují Smolensk a Moskvu. Tartárie vysílá vojska Pugačova a snaží se dobýt zpět Moskvu a osvobodit Moskevskou Tartárii. A právě na vojscích Pugačova z orbity zapracují „bohové“ zbraněmi, jejichž následky ve velkém množství nacházíme také na Urale i v Povolží. V této variantě vojska Pugačova utrpěla drtivou porážku, ale její skutečnou příčinou nebyla síla armády Romanovců, ale použití vysoce technických zbraní „bohů“ a nasměřování a následný pád roje meteoritů na Zemi, složených zejména ze zmrzlé vody, kamení a písku.

Pokud vás trápí, jak mohla tato vesmírná tělesa přilétnout, tak pokud nějaká civilizace běžně cestuje vesmírem, je velmi pravděpodobné, že „vyluštila“ zákony gravitace, a tudíž rovněž nevyhnutelné uměla ovládat gravitační pole a nebyl by pro ní velký problém vrhnout na povrch planety roj meteoritů složený z desítek tisíc objektů, v pásu širokém několik set kilometrů, jehož stopy můžeme pozorovat v západní Sibiři, až ke Kaspickému moři.

Navíc se nachází v naší Sluneční soustavě obrovský pás asteroidů a zmrzlé vody, který je pozůstatkem zaniklé planety, kterou pozemšťané nazývali “Faeton”, a která se nacházela na orbitě mezi Marsem a Jupiterem, Právě tyto asteroidy mohly by být pro „vyspělou“ útočnou civilizaci velmi dobrou a vhodnou „municí“.

Jeden ze základních principů vědecké metody výzkumu a bádání říká, že pokud existuje třeba jen jediný fakt, který je v rozporu s vypracovanou teorií, znamená to, že teorie je nesprávná nebo neúplná, a je třeba ji doplnit a přepracovat.
.

Zatím bohužel platí, že když globálně zaplacení a zmanipulovaní historikové, „žurnalisté“ a pracovníci médií narazí na skutečnost, která nevyhovuje oficiálně vypracované teorii, prostě ji násilně vymažou, ignorují ji nebo se jí jízlivě vysmějí a zkostnatěle budou na příkaz mocných „do roztrhání těla“ hájit již vytvořené dogma. Oficiální vzdělávání nás uvěznilo do matrixového způsobu vnímání, jak současné „reality, tak i dávné historie lidstva a jsou kamenováni všichni, kteří na základě nově se vynořujících informací mají odvahu referovat o zcela jiném světě, než o tom, který je nám neustále vnucován a ukazován.

Podle mnoha shromážděných faktů v 18. století dynastie Romanovců-Oldenburgů za podpory evropských vládnoucích dynastií a temných sil začala obsazovat území cizího státu – Velké Tartárie. Toto obsazování se začalo naplňovat po získání kontroly nad Sankt-Petěrburgem, který měl výhodnou polohu, ne jako hlavní město Ruského impéria, ale jako hlavní město globálního impéria, které mělo v plánu v sobě sjednotit všechna území severní Evropy, Skandinávie a Tartárie .

V rámci tehdejšího poddanského systému byl obchod a darování lidí zákonným postupem. Byla provedena provinční reforma. Počet provincií se zvýšil z 20 na 50, zjevně kvůli přílivu zajatého obyvatelstva. Také jazyk se v 18. až 19. století změnil a místo „neartikulovaného projevu“ Ivana Hrozného se objevuje světlo plynoucí Puškinova literární ruština. Moderní ruský jazyk je směsicí jazyka ruského království a jazyka Tartárie. Ukrajinský a běloruský jazyk je zase bližší staroslověnštině, protože „vězni z Tartárie“ nebyli přidělováni do těchto oblastí.

Když se podíváte na délku života slavných lidí v Rusku a ve světě v 18. až 19. století, pak každý z nich žil obvykle 60 až 90 let a pokud byla v té době průměrná délka života 25 až 30 let, tak nevolníci žili ještě kratší dobu, než je tento strašlivý průměr. Poddanství bylo zrušeno až v roce 1861. Úřady s největší pravděpodobností usoudily, že ztráta historické paměti lidí je již definitivní. Takzvaní Rusové zapomněli, kdo jsou a také odkud jsou. O 56 let později se v roce 1917 potomci válečných zajatců zase proměnili v otroky.

V invazní politice těch, které komplexně nazýváme Romanovci, se zrcadlí lačnost Západu po rozlehlých a nesmírně bohatých územích Velké Tartárie. Tisícileté snahy o podmanění si této části světa, která stála na jiných civilizačních hodnotách, než měli dobyvatelé, je jasně patrná i dnes a možná právě v tomto období dokonce vrcholí. Plíživě bylo obyvatelům Tartárie narušováno to, co jim bylo dáno už na genetické úrovni.

Byli devastováni nejen pomocí invazního náboženství, ale také cíleným ničením jejich tradičních hodnot, finančním a ekonomickým rozvracením, uměle vytvořenou bídou a nedostatkem, ničením jejich genetického fondu včetně infikování populace pomocí alkoholismu a drog. I dnes dokonce někteří „západní demokraté“ hovoří o fyzické genocidě a o tom, že je třeba Rusy (či Slovany) vybít atomovkami.

I český národ tento tlak zažil ve své minulosti. Víme, kolik úsilí bylo a je věnováno germanizaci našeho národa, na diskreditaci husitství a na potření takzvaných pohanských mýtů.

Můžeme si všimnout, kolik podobných paralel v příběhu Tartárie koresponduje s naší minulostí i současností. A to, o čem je řeč v tomto povídání, totiž není minulost, ale je to ta nejžhavější přítomnost.

Kam se poděla velmi početná populace ze Sibiře a Tartarie? V roce 1775 nebo to bylo v roce 1813 (uměle vytvořený posun 38 roků), kdy skončila válka s Pugačevem. Porážka zbytků Tartarie byla dokonána. Z přeživší populace se stali otroci. Zpočátku v Ruské říši neexistovalo žádné hrozné nevolnictví! Ale v 18. – 19. století došlo v Ruské říši ke skutečné genocidě zajatého obyvatelstva jiné země! (Tartárie) Velké množství původních obyvatel bylo „přetransformováno“ do stavu 15 milionů obyvatel, což bylo dost pro všechny: pro pronajímatele půdy, pro cara, pro duchovenstvo.

Podle oficiální historie se nevolnictví v 18. století náhle změnilo. Nevolníci byli zbaveni všech lidských práv a ocitli se v osobním otroctví vlastníků půdy, kterou obdělávali. Ve skutečnosti se nevolnictví v ruském státě ale objevilo už za druhého cara z rodu Romanovců. Předtím rolníci pracovali jako svobodní lidé, kteří byli povinni platit v naturáliích za pronájem půdy od státu nebo od vlastníka půdy. Rolníci byli najednou posíláni na přidělené místo hospodaření. Je zajímavé, že po tomto do očí bijícím aktu násilí proti demokracii nedošlo k žádným zvláštně velkým rolnickým nepokojům. Tato situace se táhla, až do konce 18. století. A až tady došlo ke konfliktu. Všechny dostupné zdroje uvádí, že se situace stala pro rolníky neudržitelnou a doslova hrůznou.

Přesto tyto války vedené Pugačevem a Razinem nebyly rolnickými válkami, ani podle oficiální historie. Povstání začala tam, kde nevolníci byli pod největším napětím. Nepokoje ale organizovali měšťané a kozáci. Ukazuje se, že rolníkům se žilo v podstatě dobře, a proto se nijak zvlášť nebouřili. Množství lidí, které majitelé půdy ovládali a tvrdě zotročovali, nebyli původní rolníci, ale byli to váleční zajatci a vysídlené osoby poraženého nepřítele. Proč ale mezi těmito vězni nedošlo k povstání dříve? Protože byli zabiti všichni muži, staří lidé i děti.

Převážnou část těchto otroků tvořily ženy. Proto bylo postavení žen na venkově v Ruské říši tak těžké až bestiální. Ve slovanské kultuře bylo naopak se ženami vždy zacházeno s největší úctou a najednou taková strašná změna. Ženy si musely zvykat na velmi tvrdý život a jejich úděl byl těžký ze setrvačnosti i ve 20. Století. Nyní se již tyto historicky zažité nesrovnalosti sbližují. Tyto ženy a později i jejich děti obou pohlaví byly rozděleny do dvou tříd. Otroci a jejich děti a potom domorodí lidé. Vězni byli tlačeni hlavně do rolnického údělu. Vznikal postupně systém, který známe ze sovětské propagandy. Bohatí rolníci (kulaci) a chudí rolníci. Bohatí, pak současně s královskou mocí, utlačovali chudé potomky otroků.

Dělící čarou mezi dobou ruského království a ruského impéria se stal klíčový časový interval 1812 až 1815. Ruské království bylo nezávislým monoetnickým státem. Ruská říše se ale stala po událostech, které v té době proběhly, kvazistátem okupovaných loutek. Ruské království a Ruské impérium nemají žádnou historickou kontinuitu. Kultury přeživších obyvatel byla zcela zničena. Stát vytvořený na genocidě slovanského lidu, začal vlastnit otroky. Do začátku 20. století byla vytvořena a do života uvolněna nově vytvořená národnost – Rusové.

Podobně byl tento národnostní experiment prováděn i v Evropě a Asii. Velká migrace a smíchání několika etnik vytvořilo kvazi-německý a kvazi-čínský národ. Podobný experiment proběhl v Americe a zde vznikali Američané, Kanaďané, Brazilci ad. Aby byl odstup od původního národa ještě větší, tak se Němci začali zase dělit na Francouze, Němce, Holanďany a další. Rusové zase na Ukrajince, Bělorusy aj. Jaký to všechno mělo smysl? V ovladatelnosti. Národnostní skupina, která je schopná generovat nezávislou soběstačnou zvukovou myšlenku musí být rozdělena na menší a to až do takového bodu, ve kterém kolektivní národní inteligence a kultura už nejsou schopny odolat vnějším vlivům globalizace.

Novoslovanské hnutí zatím nemá masový charakter, protože odkaz slovanských předků byl po generace atakován a přerušován. Lidem byly neustále podstrkovány zkreslené a falešné Informace a dávkována pravda. Proto je tak silně potlačeno intuitivní vnímání a rozšířena otrocká mysl. Přesto se každým dnem probouzí stále více lidí a je jen otázkou času, kdy ve zvědomělé lidské civilizaci opět převládnou původní zdroje kulturního védského poznání, odkaz Tartárie a duchovní dědictví Slovanů, jejichž hlavním rysem je „vertikální duchovní komunikace“, aktivní svědomí, bratrská spolupráce, velkorysost, přirozená spravedlnost a znovunalezená intuice.

Kolem roku 1824 (oficiálně ale v roce 1842) proběhla celoplanetární katastrofa nebo válka. Tato událost byla zachycena vytvořenou roční vrstvou ledu v ledovci, která dříve nebyla a také vrstvou popela. Toto svědčí o změně klimatu a prudkém ochlazení. Povodeň zasypala hlínou prakticky po celém světě budovy až do prvního patra a výše.

Tato událost se stala podle dostupných pramenů v roce 1842, ale pokud odečteme 18 let časového vakua, které zřejmě tato katastrofa vytvořila, dostaneme rok události v roce 1824. Je to rok proslulé Petrohradské povodně. Tento už druhý chronologický časový skok vznikl jako důsledek zániku mezipovodňové civilizace. Stejnou časovou nesrovnalost najdeme v dokumentech, které pojednávají o explozi Tuly, ke které došlo v roce 1812, když byla zničena a obsazena Moskva Napoleonem. Tato událost ale byla přenesena do roku 1830, tedy se zde objevuje také rozdíl 18 let.

V polovině 19. století proběhla na Zemi závažná globální katastrofa, která zcela změnila životní i společenské podmínky na planetě. Dobové fotografie a rytiny ukazují pustá města, kopce bez stromů, velké nánosy bahna a hlíny v ulicích až do výšky 5 až 20 metrů, Jakoby se zastavil čas. Chybí dostatek lidí a pár přeživších se snaží odkopávat obrovské nánosy hlíny. Rusko, Amerika, Evropa, všude stejná situace. Dobové snímky ukazují vykopávání Říma koncem 19. a ještě začátkem 20. století. Radikálně se změnila biosféra a dokonce došlo k radikálnímu poklesu tlaku atmosféry až 10 krát. Vzduchoplavectví se stalo za těchto podmínek nereálné. Většina lidí byla odříznuta od komunikace s duchovním světem a temná parazitická síla byla zvýhodněna při své protilidské činnosti a ještě více si upevnila moc a vliv na Zemi.

Sever a jih planety pokryl led a Sibiř zmrzla na kost. Začaly zimní periody, které v minulosti nikdy nebyly. Došlo k výraznému poničení lidského genofondu a vzhledem k několikanásobnému snížení hustoty energetického pole se výrazně snížila schopnost přijímat „potravu“ ve formě energii – prány.

Katastrofa před rokem 1842 způsobila světový chaos a nejméně poškozená Británie zahájila nové rozdělování světa. Tartárie byla zasažena meteorickým rojem či jaderným bombardováním a na území dnešního Ruska a některých okolních států v jeho okolí došlo k obrovské katastrofě, která měla na těchto územích za následek nejen nesmírné škody, změnu klimatu ale také nepředstavitelné ztráty na lidských životech. Tato katastrofa rozdělila 19. století na dvě naprosto odlišná období.

Lidem se neuvěřitelně lže, Byly jim zcela pomíchány, zfalšovány a překrouceny jejich dějinné události a převrácena časová chronologická posloupnost. Byly falšovány mapy, důležité listiny i kroniky. Nevhodné osoby pro manipulativní scénář našich loutkařů byly historicky vymazány nebo byl pozměněn jejich skutečný život a odkaz. Byla zapřena celá éra nedávná antické Impérie a Velké Tartárie a celá jejich minulost byla překryta vymyšlenými křesťanskými dějinami. Antické období, jehož vrchol byl ve středověku, bylo posunuto v čase 200 let před začátek letopočtu.

To potvrzuje velké množství velmi zachovalých antických staveb po celé planetě, které jsou staré maximálně několik stovek let. Lidstvu bylo vymazáno jeho dlouhé, vědomé období a posunuto do hlubokého zapomnění jeho duchovní a pozitivní směřování, ctící odkaz Velké bílé Rasy. Cíleně jsou zamlčeny dějinné události Člověka tvořivého, moudrého a spravedlivého i ušlechtilou dobu před obdobím kataklyzmat. Lidem byla vštěpována lunární, pragmatická židokřesťanská filosofie a dravčí „pravdy“ typu: „Větší ryba přirozeně požírá menší a slabší“, „účel světí prostředky“ a „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Skutečně lidské, sluneční a kristovké postoje byly zesměšňovány a odsunuty do sféry naivity, hlouposti a utopie nebo byly tvrdě pronásledovány, ničeny a upalovány.

Uměle vytvářené klimatické katastrofy, válečné konflikty, války zničily vybudovanou infrastrukturu lidstva, vylidnily města a z velké části i celá rozsáhlá území, následně také zapříčinily hladomor. Způsobily ztrátu velké části lidského poznání. Nastalo silné rozostření vnímání paměti lidstva a ztráta dějinné kontinuity. Na uvolněných územích došlo k novému „zalidňování“ a lidem byla podstrčena nová, uměle vytvořená „His – Torie“. Přes závoj všech těchto událostí prosvítá cíl těch, kteří za oponou toto loutkové divadlo vytvořili: „Nesmíte znát pravdu ani své vlastní dějiny, abyste zůstali dostatečně nevědomí a lehce manipulovatelní. Aby vám mohlo být přiděleno postavení plebejce a vy mohli být s poctami pasovaní na otroka.