Nová chronologie dějin 6.část

Pokud ke zničení Tartárie byly skutečně použity jaderné zbraně, které vypálily velkou část ruských lesů a způsobily na severní polokouli tříletou “jadernou zimu”, pak by celková jejich hmotnost podle propočtů odborníků obnášela objem téměř 800 megatun! Jinak řečeno – to znamená množství čtyřicet tisíc Hirošim. Část kráterů, které výbuchy způsobily a které se časem změnily v „krasová“ jezera, kterými je sibiřská oblast poseta, naznačuje masivní použití nejen jaderných, ale i termonukleárních zbraní v kapacitě od jedné do deseti megatun. Takové množství bomb by mělo stačit ke zničení všech obydlených míst Velké Tartarie, velkých měst, i malých pousteven mnichů, všech vesnic, jednotlivých farem, významných hradů i malých pohraničních pevností.

Tento scénář by logicky vysvětloval, proč po zániku Velké Tartárie nevzniklo na jejím území několik menších států, jak to obvykle bývá po zničení imperií nebo po rozpadu velkých zemí. Takový děsivý útok by byl pochopitelným důvodem, proč by se Tartaři nepozvedli k obranné válce, jak to vždy dělali Slovano-Árijci v minulosti… To by zdůvodnilo, proč nekonečný prostor od Uralu k Aljašce se začal znovu osídlovat až v polovině devatenáctého století a do této doby bylo toto rozsáhlé území oficiálně prakticky opuštěné, i když historické mapy ukazují něco úplně jiného. Obrovská kvetoucí země se tehdy změnila přes noc v radioaktivní prach a tato situace pak panovala po mnoho let.

Roky však plynuly. Na místě spálených lesů vyrostla tajga, krátery se změnily v jezera. Velká část radioaktivních izotopů se rozpadla. Radioaktivita v epicentru jaderného výbuchu nezůstává dlouho vysoká, protože hlavní izotopy se poměrně rychle rozpadají. Aktivita cezia-37 padá dvakrát za třicet let, stroncia-90 za dvacet let, kobaltu-60 za pět let, jódu-131 za 8 dní.

To je důvod, proč osídlování nekonečných prostor začalo až uprostřed devatenáctého století, když radioaktivita konečně klesla na bezpečnou úroveň. Ale ani po půl století se noví osídlenci netroufali přiblížit k podivným kulatým jezerům, neznámo proč vzniklým v místech nejvhodnějších k osídlení a dávali jim zdánlivě úplně „nesmyslné názvy“ – Strašné jezero, Šajtan-jezero, Čertovo jezero, Mrtvé jezero.

Poté, co byla použita atomová bomba proti Moskvě a dobyvatelé se ujistili se o její neobyčejné efektivitě, tak iniciátoři jejího použití dokázali přesvědčit ty, kdo tyto prostředky ovládali, k dalšímu použití, tentokrát už ale ve velkém, a to proti svému hlavnímu nepříteli – velké slovansko-árijské državě – Tartárii, protože žádným jiným dostupným způsobem ji nebylo možné zničit.

Od této chvíle, téměř sto let Británie vládla mořím. A Británii vládli Rothschildové. A nikdo jim nesměl nic poroučet! Velká Tartárie byla vymazána z tváře Země a také další sok, Francie byla poražena. Rusko se do konce devatenáctého století nevzpamatovalo z invaze a následných událostí. A pokud se začalo nadechovat, tak Rothschildové pro něho připravili nové, a neméně závažné problémy…

Co se týče Napoleona, po požáru Moskvy žil ještě devět let, ale zemřel, sotva překročil padesátku. Poslední roky života se jeho zdraví silně zhoršovalo. Oficiální věda se nesnažila stanovit příčinu jeho předčasné smrti. Někdo přišel s domněnkou, že ho věznitelé otrávili. Někdo se domnívá, že zemřel na rakovinu. Ale mohlo by to být také tak, že Napoleona postihl osud hibakuse (lidí, kteří zdravotně utrpěli účinkem atomového výbuchu z Hirošimy a Nagasaky), kteří umírali po atomovém bombardování v průběhu dalších let na nemoc z ozáření.

Shrňme si fakta: V roce 1816 – pokud použijeme oficiálně zavedenou dataci – na severní polokouli vypukla “nukleární zima”, která trvala tři roky. Krátce předtím zmizel největší stát světa spolu s veškerým svým obyvatelstvem. Přitom shořela velká část ruských lesů a objevilo se množství podivných kulatých prohlubní a „krasových“ jezer. Nové osídlování opuštěné země začalo až po půl století a jakákoliv zmínka o Velké Tartárii a Tartarech byla celosvětově zakázána…

Co se tedy vlastně stalo v letech 1812 až 1815?

Jednou z možných variant je, že země Tarcha a Tary – Tartárie byla podrobena masívnímu bombardování. Mohl to být roj meteoritů, mohly to být i nesmírně ničivé bomby nebo frekvenční zbraně či kombinace všeho toho dohromady…

V devatenáctém století ani Rusko, ani Británie ještě jaderné ani jiné podobné zbraně nevlastnily, a tudíž je nemohli použít. Tak kdo je mohl použít? Že by skrytá, bedlivě utajovaná síla, šedá eminence za scénou, která tahala za provázky a posouvala své „lidské šachové figurky“ po povrchu planety Země. Vše ukazuje na to, že na žádost těch, kteří přímo podléhali těm, kteří se nacházejí na nejvyšším vrcholu mocenské pyramidy a byli s touto silou v úzkém kontaktu, která z orbitu pozoruje probíhající děje na naší planetě, byla Slovansko-Árijská říše zničena.

Co se týče klíčového roku 1812, tak na jeho paměť byla vytvořena stříbrná medaile, stejná pro všechny: pro povstalce, pro vojáky i pro generály. Nejdříve chtěli na lícovou stranu umístit profil cara, jak to v takových případech bylo zvykem, ale Alexandr I. přikázal udělat jiné vyobrazení a vytisknout na medaili slova z žalmu Davidova: “Ne nám, ne nám, ale jménu tvému”…

Skeptický čtenář si může myslet, že tyto informace mohou sloužit jako předloha nějakého alternativního románu, ale musím ho zklamat. Tato alternativní historie se nyní začíná v Rusku vyučovat ve školách, na rozdíl od „vzdělávacích historických pořadů“ v zombi-bedně. To, co se ve světě v naší historii skutečně stalo, se teprve nyní začínáme postupně dovídat, na základě jednotlivých dílků, které jako mozaiku skládáme pomalu dohromady…

To, že Tartárie byla v minulosti zasažena zacíleným meteorickým rojem či jaderným bombardováním, někteří možná nazvou nesmyslem, protože jejich nastavený „operační systém“ jim nedovoluje takové informace přijmout. Nehodí se jim do obrazu světa, který jim v hlavě vytvořilo komerční vzdělávání, výchova, dogmatické autority, manipulace v médiích a vytvořily v jejich vnímání nepřekonatelný blok. Mnozí se pak novým informacím, které nejsou v souladu s jejich nastavením, brání a lpí na svém stereotypu vnímání, přestože se podobných informací začíná objevovat stále více a více. Přitom je známo plno faktů a archeologických nálezů, které potvrzují, že již v minulosti existovaly zbraně, svými účinky velmi připomínající zbraně jaderné a byly známé už před tisíciletími. Jejich použití barvitě líčí například indický epos Mahábharáta nebo biblická Apokalypsa, a to, co uviděla Lotova žena, asi také nebylo nic pěkného. Připomenout můžeme i archeologické nálezy z míst jako Mohendžo-daro nebo Harappa. Není nijak složité si ke všemu dohledat informace. Stejně tak vysvětlení výrazu “bohové” překračuje rámec tohoto seriálu a vyžádalo by si daleko obšírnější zpracování.

Stále více historiků i badatelů se shoduje na tom, že před dvěma sty lety došlo na území dnešního Ruska, v jeho okolí a v některých dalších státech k obrovské katastrofě, která měla za následek nejen nesmírné škody na obrovském území, změnu klimatu, ale pochopitelně i nepředstavitelné ztráty na lidských životech. Shoda už ale nepanuje v názoru, co bylo příčinou této katastrofy. Byl to přírodní úkaz, nebo úmyslná genocida Slovanů?

Po prozkoumání velkého množství materiálů lze vyvodit velmi zajímavé závěry. Z toho, co tu bylo popsáno, je jasné, že Tartárie skutečně existovala, ale kolem jejího zániku se vznáší cosi temného a tajemného, co se nemáme dozvědět. Právě tento fakt, že se o toto někdo postaral a to velmi důkladně a vymazal z paměti lidí i z celé lidské historie vzpomínky na tuto katastrofu, samo o sobě svědčí o něčem velmi významném, nezvyklém a velmi znepokojivém. Přitom se toto zamlčování nemohlo dít bez přímé účasti vládnoucích elit na těchto událostech, protože právě ty kontrolují cenzuru a celosvětové šíření informací.

Dmitrij Mylnikov dospěl k novým historickým událostem na základě stop, které se nám dochovaly na zemském povrchu a které konfrontoval s pravděpodobnými historickými daty. Celý příběh začíná obsazením Sankt-Petěrburgu, což podle oficiální historie způsobil Petr I. v roce 1703 a který ho pak prohlásil za hlavní město Ruského impéria v roce 1712. Ke vzniku tohoto města se váže celá řada velkých nejasností a použití mnoha neuvěřitelných technologií skrývá v sobě plno zatím neobjasněných a skrytých záhad, že by to vydalo na další seriál! Jistě vás napadne, že k řízení tak obrovského státu, jako bylo Ruské impérium, mělo toto město tu nejnevhodnější možnou polohu.
.

Nachází se na samém okraji země, navíc je stále ohrožené od moře. Při neexistenci rychlého transportu a předávání informací volba takového umístění hlavního města by velmi snižovala efektivitu fungování systému řízení. Z tohoto pohledu by bylo daleko výhodnější zvolit si za hlavní město Moskvu, protože ta je v centru Ruska a její vzdálenosti od jednotlivých oblastí evropské části jsou zhruba stejné. Také z hlediska obrany by bylo umístění “hlavního, vojenského stanu” v centru území nesrovnatelně výhodnější a bezpečnější. Jenže Ruské impérium bylo tou dobou jen malý plácek kolem Finského zálivu, který navíc až do roku 1721 patřil Švédsku.

Takže na Moskvu dobyvačné a po světové nadvládě toužící síly nemohly zatím ani pomýšlet, protože ta ležela na území sousedního státu – Moskovie (Moskevské Tartárie). Ale vzhledem k mocenským plánům a ambicím na budoucí postupné obsazování území Tartárie, bylo místo pro hlavní město vybráno zcela správně: Sankt-Petěrburg. Toto město bylo prostřednictvím moře v přímém kontaktu s evropskými státy, což mnohonásobně zjednodušovalo logistiku při vedení vojenských operací z jejich strany. A tím se nám narýsoval celý scénář následných událostí. Sankt-Petěrburg byl “vytvořen” nebo obsazen Němci (Prusy) a to pravděpodobně za přímé účasti skandinávských zemí. Tak vznikl nevelký stát pod kontrolou a vládou Romanovců-Holsteinů z klanu Oldenburgů, který – a teď „světe div se“! – okamžitě uznaly všechny západní mocnosti.

Přestože byl Sankt-Petěrburg “založen” a prohlášen za hlavní město na území, které podle oficiální verze patřilo Švédsku, tak všechny západní mocnosti tento fakt družně ignorovaly a ihned sem posílaly své diplomaty. Ti ihned překotně předávali pověřovací listiny Petru I., zabydlovali se zde, zařizovali zde svá vyslanectví a především také obchodní zastoupení. Hned poté toto maličké “impérium” Romanovců-Holsteinů-Oldenburgů vyráží do okolí a zabírá nejbližší území. Postupně se dostalo až k Volze a pak se poprvé pokusilo obsadit Moskvu a jí kontrolovaná území v roce 1773 ve válce s Moskevskou Tartárií.

Ale nevyšlo jim to. „Okolnostmi“ podlomená vojenská síla Moslevské Tartárie získala velkou podporu a do této války se zapojila sibiřská Tartárie s hlavním městem Tobolskem, která moskevské sestře poslala na pomoc vojsko pod velením Jemeljana Pugačova. Moskvu osvobodili a Romanovci byli odraženi zpátky do Sankt-Petěrburgu.

Potom následovala delší etapa příprav, pro kterou je příznačná výstavba mohutného systému kanálů na počátku 19. století, což měla být s největší pravděpodobností logistická příprava pro nové vojenské tažení. To bylo zahájeno v letech 1810 – 1811. Válku, která se pak protáhla až do roku 1815, vedla spojená mnohonárodnostní vojska Romanovců a dynastií západní Evropy. Aby se tentokrát zabránilo armádě sibiřské Tartárie přijít Moskovii na pomoc tak, jak to už stalo v letech 1773 – 1775, byl “bohy”, kterým sloužily evropské elity, proveden jaderný útok na teritoriích Povolží a Uralu. Smutným svědectvím je na tomto území velké množství dodnes viditelných kráterů, zachycených na satelitních snímcích.

V roce 1812 „protitartarské síly“ nejprve obsadily Smolensk, za což Kutuzov dostal titul „kníže smolenský“” a o něco později i Moskvu. Žádná Borodinská bitva v tomto roce nebyla, došlo k ní až později, v roce 1867.

Zvláštní otázkou je bombardování Moskvy v roce 1812, na což odkazuje mnoho faktů. Zdá se, že tehdy došlo k nedorozumění mezi pozemními vojsky okupantů a „bohy“”. Obránci Moskvy se totiž vzdali dříve, než bylo původně naplánováno, ale „bohům“ to už nestačili říci nebo sami už nedokázali celý proces zastavit. Tím došlo k předčasnému jadernému útoku a tím by se i vysvětlil zbrklý útěk ruské části vojska, k němuž dal příkaz Kutuzov, který byl nepochybně do celého plánu zasvěcen. V důsledku vzdušného jaderného výbuchu nad Moskvou, vznikl mohutný požár a také ozáření těch, kteří se ve městě nacházeli. Pronikavá radiace u vojáků způsobila příznaky totožné nemoci z ozáření, ale ti ji z neznalosti pokládali za mor. Je známo, že mezinárodní francouzská vojska v roce 1812 opustila Moskvu právě kvůli údajné epidemii moru, z níž obvinili obyvatele města, kteří prý otrávili všechny studny.

Je však zajímavé, že ona epidemie se nerozšířila za hradby Moskvy, což pro mor není příznačné. Pokud by se skutečně jednalo o mor, pak by se musel šířit po celé cestě, kudy ustupující vojsko prošlo. V roce 1815 Romanovci obsadili Kazaň. Tehdy vypukl na kazaňském hradě podobný, velmi silný požár, který zničil téměř všechny budovy, zejména pak dělostřelecký dvůr, kde se podle oficiální verze vyráběla děla pro válku v roce 1812. To, na čí straně ona děla bojovala, vyplývá z faktu, že po požáru Romanovci v Kazani výrobu děl už neobnovili.

V příběhu požáru Moskvy je pozoruhodné, že „požár“ byl natolik silný, že byla zničena veškerá výzdoba ortodoxního chrámu „Zvěstování“, včetně nástěnných maleb, které pak byly „obnoveny“ po roce 1815 (co na nich asi bylo, že musely zmizet?). Jejich poškození požárem je ale nepochopitelné, vzhledem k tomu, že chrám byl mohutnou kamennou stavbou, na níž nemělo opravdu co hořet, a navíc je otázka, jak se navíc mohl oheň dostat dovnitř a zničit vnitřek. Toto zůstává pro „neinformované“ a oficiálně myslící, velkou záhadou.

Klimatickou změnu, která se projevila v následujících třech letech v Evropě a v části Severní Ameriky, způsobilo z největší pravděpodobností masívní meteorické bombardování v kombinaci s jadernými a frekvenčními zásahy s orbitu. S konečnou platností tak bylo zničeno území západní Sibiře, na kterém „tlouklo“ „srdce Velké Tartárie. K tomuto došlo pravděpodobně na začátku roku 1815, nejspíš v dubnu. Několik let bylo toto území vyprahlou pouští se silnou erozí ornice na velmi rozsáhlé ploše. V důsledku toho docházelo k prachovým bouřím. Vrchní vrstvy půdy vlivem vody, slunce a větru se měnily v prach, který se zvedal do horních vrstev atmosféry, a pak letěl až do vzdálenosti tisíců kilometrů, kde se následně snášel v podobě blátivých dešťů a pískových bouří. Podle zachovaných dokumentů se takové deště bláta v Evropě objevovaly ještě v roce 1847…

Zasažené území bylo velmi rozsáhlé, o čemž svědčí i zásadní změny na východním pobřeží Kaspického moře. Podle map z 18. století tu existovalo velké množství měst a do moře přitékalo několik velkých a řada menších řek. Toto dokumentují dochované mnohé historické mapy. Dnes je tu vyprahlá, prázdná poušť.

V průběhu 19. století, zhruba uprostřed třicátých let, Romanovci zahajují další etapu expanze s cílem znovu zalidnit Sibiř. Přitom se snažili obnovit stará zničená města. Ve 40. letech proběhla na Sibiři masívní výsadba lesů a i na území Altajského kraje dokonce zde působily i lesní stráže. Někdy od 20.tých až 30.tých let 19. století začal na obsazených územích zhoubný ideologický proces záměny původního pravoslaví za jeho napodobeninu, která sice částečně napodobuje vnější atributy původního pravoslaví, ale ve své podstatě je tato ideologii žido-křesťanské náboženství pro otroky.
.

Tím se vysvětluje fakt, že už vytištěné vydání Nového zákona a Žalmů bylo zničeno a používání starých textů bylo zakázáno. Místo toho záhy vznikla nová, důkladně upravená verze bible, která je nyní známá jako “Bible krále Jakuba” (pořízená z anglického překladu bible). Slované, kteří přežili války, okupaci i katastrofu byli postupně přeprogramováni z bytostí uctívajících svobodu a vládu svědomí na pokorné sluhy. Měli zapomenout, že Slované spoluurčovali evropské dějiny už od jejich počátků a to nejen na východě, ale i na západě, kde zastávali dominantní pozice.

Na mapě světa z roku 1575, kterou vytvořil Francouz Francois De Belleforest objevíte spoustu věcí, které nezapadají do „oficiálních“ historických souvislostí. Zajímavé na této mapě je, že jsou na ní zobrazena a označena největší nebo nejdůležitější města té doby. Ale třeba v Africe je zobrazeno mnoho měst a řek, které na dnešní mapě už neexistují. Je to v oblasti severní Afriky, kde by se měla nacházet Saharská poušť. Takové zobrazení navíc můžeme vidět i na jiných mapách a to až do první poloviny 18. století. Názvy měst v Evropě, na Středním východě, v Indii víceméně odpovídají tomu, co známe i dnes, ale na Sibiři nebo na území dnešní Číny je všechno jinak! Na Sibiři je překvapivě mnoho měst, včetně těch, která jsou až za polárním kruhem: Taingim, Naiman, Turfon, Coβin, Calami, Obea. Říkají vám něco tato jména měst?

S územím moderní Číny také není něco „v pořádku“. Většina tehdejších měst zjevně není čínská. A kam zmizel Peking?! Oficiálně byl Peking považován za největší město na světě v období od 1425 do 1650 a od 1710 do 1825, ale na mapě vidíme na jeho místě a v okolí sice mnoho měst, ale nevidíme tam toto údajně největší město na planetě té doby! To by znamenalo, že Číňané (v té podobě jak se nám jeví dnes) ještě nebyli v té době přesídleni do této oblasti a stalo se to až po roce 1575…

I v Evropě jsou na mapě nepřehlédnutelné zvláštnosti. Je zajímavé, která města se pro autora zdála v Evropě a na území Ruska nevýznamná. V Evropě třeba: Lisabon, Sevilla, Lion, Brest, Paříž, Ausburg, Vídeň, Danzic, Krakov, Budín, Ragura, Bergen a Konstantinopol nejsou jasně označeny. Ale vidíme zde jasně Troy (Tróju) !!! To znamená, že ve druhé polovině 16. století bylo umístění Tróji nejen dobře známé, ale toto město stále existovalo. A oficiální verze nám tvrdí, že Trója zmizela před naší dobou. Mimochodem, kde se poděl na mapě třeba Řím? Francie sama se zde nazývá Galií, jako za dob Římské říše. Ale Řím zde chybí…

Skutečnosti, které již byly shromážděny v dostatečném množství, ukazují, že v 18. století se dynastie Romanov-Oldenburg s podporou evropských vládnoucích dynastií začala zmocňovat území pravoslavného státu. A tyto snahy začaly získáním kontroly nad Petrohradem. V letech 1773–1775 byl také učiněn pokus zmocnit se Moskvy, který nám je prezentován jako „povstání rolníků vedené Yemelyanem Pugachevem“, ale skončil neúspěšně, ačkoli oficiální romanovská verze historie nás ujišťuje o opaku. Proto byla naplánována další válka v letech 1810-1815, na kterou se Romanovci-Oldenburgové po mnoho let pečlivě připravovali.

V roce 1812 upadl do zajetí Smolensk, Moskva a v roce 1815 Kazaň.A pak, následně v dubnu 1815, došlo na západní Sibiři k rozsáhlé planetární katastrofě, kterou organizovali „síly“, kterým věrně sloužila západní vládnoucí elita. Tato katastrofa zničila prakticky všechny lidi, kteří v té době žili v této oblasti. Přibližně ve stejných letech, v letech 1810-1815, byl také proveden „očišťovací“ útok Uralu zřejmě z velké části pomocí jaderných zbraní.

To všechno dohromady vedlo k tomu, že Romanovci-Oldeburgové byli schopni tato území rychle připojit k jejich nově vytvářenému „Impériu“ a to navíc s minimálními ztrátami. Ekonomická, dopravní a vojenská infrastruktura, která existovala na území západní Sibiře, byla z velké části zničena, zemřelo obrovské množství lidí a ten zbytek lidí, který po tomto datu přežil, byl naprosto dezorganizovaný a byl na pokraji přežití. To znamená, že prakticky už nezbyl nikdo, kdo by fyzicky mohl klást další odpor vůči této nově vznikající mocenské struktuře.

Někdy ve 20. až 30. letech 19. století začíná v ruské oblasti postupný proces nahrazování pravého a původního filosofického vnímání světa – pravosloví. Skutečné pravoslaví ve skutečnosti není křesťanský kult, jak se nás dnes snaží přesvědčit, ale původně to byl pohanský kult ctitelů slunce, dokud ho globální parazitická síla neobrátila naruby, ostatně jako i ta ostatní náboženství. Proč byli ctiteli slunce?

Všude používali symbol slunce. Používaly solární symboly při navrhování pravoslavných kostelů a na mnoha chrámech je slunce také zobrazováno uprostřed kříže, jako třeba palácový kostel Kateřiny v Carském Selu. Skutečnost, že chtonické temné síly všechny tyto symboly ještě neměly čas zcela odstranit a zaměnit tak naznačuje, že k substituci a ideové přeměně došlo relativně nedávno, v polovině 19. století a ne dříve. Svíčky, které pravoslavní křesťané vždy zapalovali ve svých chrámech, symbolizovaly božské světlo!

Toto je analogie s malým Sluncem, které pravoslavní v noci rozsvěcovali, aby si udrželi spojení se Světlem, Bohem, Nebeským Otcem. Tyto svíčky byly vyráběny výhradně z včelího vosku, který včely vytváří z nektaru a pylu květin, jež jsou projevem stejné energie Slunce, a která je pak zachycená a transformovaná květinami a včelami. Když „Temnota noci“ obklopí Zemi, tak můžeme zapálit svíčku a Bůh Otec nám nadále předává božské světlo skrze plamen svíčky. Když prach a kouř obklopí Zemi po planetární katastrofě a skryjí Slunce a my zapálíme znovu svíčku, božské světlo osvětlí vše kolem nás, a my můžeme pocítit, že nás Bůh Otec neopustil.

„Náboženský zástupce“ nově vznikající mocenské globální síly částečně využil vnějších atributů pravoslaví a do takové skořápky implementoval ve své podstatě ideologii totožnou s žido-křesťanstvím, náboženstvím pro otroky. To vysvětluje i skutečnost, že již publikovaná vydání Nového zákona a žalmů byla zničena (protože ani tato verze „lidového zotročování“ už neodpovídala naplánované globální náboženské manipulaci) a distribuce těchto starých verzí byla zakázána. Místo toho byla vydána nová, důkladně revidovaná verze, která je dnes známá jako „Synodální překlad“.

Zajímavé je, že překlad měl na starosti moskevský a kolomský metropolita Filaret. A podle oficiálního historického mýtu zahájil první vážnou reformu pravoslaví také moskevský metropolita Filaret, kterým byl údajně Fjodor Nikitič Romanov, otec údajně prvního cara z dynastie Romanovců – Michaila. Pokud tady mluvíme o Romanovcích, pak si musíme uvědomit, že to není dynastie v pravém slova smyslu, ale spíše „politické uskupení“. Genetická vazba mezi první generací a posledním Romanovem totiž chybí a byla přerušena a nejméně třikrát změněna na jinou. Všechny „rodové vazby“ jsou vytvořeny jen na papíře, ale ve skutečnosti tato doba byla zatížena a spojena s nepřetržitými vraždami, státními převraty a archivními podvody.

V tomto ohledu je zajímavé studovat důležitý fenomén zachování „ruského či slovanského ducha“. Bez ohledu na to, jak se západní civilizace pokoušela zmocnit Ruska a podrobit si ho, nikdy se to zcela nepodařilo, přes neuvěřitelně krutou a důslednou snahu západních dobyvatelů! „Posvátné Rusko“ je neustále obnovováno a vždy se vynoří z popelu hrůz, jako posvátný fénix. Obnovuje se nějakým novým způsobem a vzniklý systém nakonec předělá podle sebe. Výsledkem v minulosti bylo, že globální dobyvatelská síla musela neustále znovu a znovu řešit problém Ruska. Několikrát v 18. století, několikrát v 19. století, třikrát ve 20. století, v letech 1914-1917, v letech 1941-1945, pak se zdálo, že již změny byly dokončeny v roce 1991. Ale „bum“, rána a vše je znovu zase všechno jinak!