Stěny Varbitské soutěsky ve východním Bulharsku se ostře zvedají k nebi. Jejich vrcholky se ztrácejí vysoko v mlžném oparu. „Nezastavovat!“ křičí byzantský císař Nikeforos a pobízí své vojáky do běhu. Jeho armáda se právě vrací z dlouhého a vyčerpávajícího tažení. Musí však ještě zdolat nebezpečný průsmyk. Vpodvečer se ale skalami rozezní křik nepřátel. „Je to past,“ uvědomí si císař Nikeforos s hrůzou, když se proti němu vynoří tisíce po zuby ozbrojených Bulharů.
Dějiny jsou plné geniálních vojevůdců i chrabrých hrdinů, jsou ale lemovány také zbabělci a vojenskými břídily. Právě mezi něj se zařadí byzantský císař Nikeforos I. (asi 765–811). Jeho vojska totiž kráčí od porážky k porážce. Právě za jeho vlády se začíná povážlivě zmenšovat území byzantské říše a tenčit její moc. „Byl to zoufale špatný vojevůdce i panovník,“ tvrdí o něm ruský historik Alexander Kazhdan (1922–1997). Přesto Nikeforos žene své muže z jedné bitvy do druhé.
Uštědří mu výprask
Po dlouhá léta vykonává Nikeforos funkci hlavního finančního poradce císařovny Ireny z Athén (asi 752–803). V roce 802 však zatouží sám usednout na trůn. Na svoji stranu proto získá armádu a s její pomocí stárnoucí císařovnu svrhne. „Slabošská císařovna Irena vám platila tribut. Vraťte mi vše, co vám posílala, jinak budou muset zaznít meče,“ píše Nikeforos krátce po svém nástupu bagdádskému chalífovi Hárúnu al-Rašídovi (763–809). Jenže ten se ho nezalekne. Byzantský císař proto sebere 125 000 mužů a vytáhne s nimi do boje. V bitvě nedaleko městečka Krasos v dnešním centrálním Turecku však utrpí ostudnou porážku. Na útěk ho zažene pouhých 15 000 chalífových vojáků!
Děti nechá utlouct
Potupený císař musí za následný mír zaplatit 50 000 zlatých. Ani to však Nikefora neodradí od dalších dobyvačných plánů. V roce 811 obrátí byzantský císař svůj zrak na sever, kde se rozpíná stále mocnější bulharská říše, vedená chánem Krumem (†814). S 80tisícovou armádou proto vyráží opět do boje. Dokonce se mu podaří dobýt i tehdejší bulharské hlavní město Plisku (400 km severovýchodně od dnešní Sofie). Vůči porobenému obyvatelstvu se však chová velmi nevybíravě. „Jeho krutost dosáhla takové míry, že nechal malé děti zakopat do země a jejich vyčnívající hlavy roztloukat kameny na mletí obilí,“ přibližuje jeho běsnění historik Michael Syrský (†1199).
Opojení z vítězství
Udýchaný posel sesedá z koně a podává císaři Nikeforovi dopis. „Vyhrál jsi, porazil jsi mě, vezmi si, co chceš a odejdi v pokoji,“ píše mu chán Krum. Vítězstvím opojený Nikeforos se jen zasměje a list před očima svých vojáků demonstrativně roztrhá. Netuší totiž, že mu Krum již chystá smrtící past. Byzantští vojáci ještě nějaký čas plení město, než se konečně vydávají domů. Nikeforos jede v čele armády a představuje si, jakého přivítání se mu v rodné Konstantinopoli dostane. Už se vidí, jak slavnostně vjíždí do města a mává nadšeným davům.
Pohár z lidské lebky
Na rozpálenou zem se snáší teplá letní noc. Píše se 26. červenec roku 811. Nikeforos pod rouškou tmy provádí své vojáky Varbitskou soutěskou. Jenže v horském průsmyku už na ně čekají připravené šiky Bulharů. „Ani kdybychom měli křídla, tak odsud neunikneme,“ zděsí se byzantský císař, když spatří hordy nepřátel. Obklíčených vojáků se navíc zmocní panika a řada z nich se dá na útěk. Soutěsku brzy zalije krev umírajících. Nakonec zde najde smrt většina byzantských vojáků. Stejný osud potká i jejich císaře Nikefora. Chán Krum si po skončení bitvy nechá z jeho lebky vyrobit zlatou číši, z níž si připije na své slavné vítězství.
Pavel Besta
