Hlásit se k politickému projektu, jehož součástí by mělo být vyvlastňování, zní jako kacířství. Přitom politika škrtů není ničím jiným než vyvlastňováním prakticky všech občanů v zájmu spekulantů a mafiánů. Proč by to nemělo jít i naopak?
Není zřejmě sprostšího slova, a v současném českém politickém diskursu snad ani slovo komunista nevzbudí takové vášně, nad slovo vyvlastňování. Existují sofistikované, demagogické a do krajnosti zavádějící představy, že soukromé vlastnictví je základem všeho, na čem nám ve veřejném prostoru vcelku záleží: svobody, demokracie a obecněji poctivosti, důstojnosti, cti.
To je skutečně hloupost, aniž bychom soukromé vlastnictví rovnou zatracovali. Něco vlastnit je samozřejmé a přirozené lidské právo, často svoboda i radost, součást totožnosti. Často sice o nic větší či menší než vlastnit něco společně, na což se zapomíná, protože by komplikovalo zjednodušující výklad světa, o nějž se současné politické uspořádání opírá. Daleko větší pozornost pro budoucnost také bude potřeba věnovat otázce, nakolik vlastnictví toho či onoho – a nemusí se hned jednat o akcie na doručitele – může omezovat jiná podobně nezcizitelná a ušlechtilá lidská práva.
Buď jak buď na současném společenském systému je málo věcí tak odpudivých jako způsob, jakým s konceptem soukromého vlastnictví pracuje. Nejde přitom jenom o to, jak se členové konzervativních či liberálních stran s gustem proměňují v obhájce domnělých společenských zájmů, když jde o to sebrat někomu domy a pole, jež stojí v cestě plánované dálnice, povrchového dolu, jaderné elektrárny, přehrady či jiné industriální pošetilosti. Jedná se i o to, ale také o mnohem víc.
Vezměme si všechnu rétoriku o tom, jak je báječné podnikat v drobných službách: obvykle končí v tom, že drobný živnostník zoufale zápasí s obchodními řetězci, na jejichž konci bychom jako vlastníky dohledali zpravidla anonymní vlastnickou strukturu, jimž nemá šanci odolat, anebo za cenu ohromných osobních obětí, které jej vrhají do sociálního postavení nikoli nepodobného postavení posledních zaměstnanců těchto řetězců. Mluvit o tom, že vietnamský majitel večerky je svým pánem, vyžaduje skutečně kuráž. Samozřejmě se najdou výjimky jak v celých odvětvích, které globalizující ekonomický tlak zatím nepostihl, tak i v konkrétních provozech.
Fakt ale je, že za fasádou vznešených slov o báječném soukromém vlastnictví, které prospívá společnosti jako celku, nakonec zpravidla stojí na jedné straně opravdický vykořisťovaný proletář s živnostenským listem v ruce, na straně druhé bankovní domy a jiné nadnárodní korporace, které tak či onak drží všechny drobné živnostníky v hrsti a které samy jsou vlastněny, často anonymně, příslušníky globální finanční oligarchie, onoho Jednoho procenta napadaného současným protestním hnutím Occupy.
Současná globální ekonomická krize se nám líčí jako důsledek dlouhodobé nadspotřeby. Nepravdivost tohoto vyprávění tu dosti elegantně už po několikáté před pár dny doložil Ivan Lesay. Příčiny krize jsou skutečně jiné než nadspotřeba českých a řeckých zaměstnanců či zneužívání dávek českými či řeckými nezaměstnanými.
V českých zemích přitom má ekonomická krize opravdu i konkrétní české příčiny spočívající v permanentním vysávání veřejných rozpočtů podnikatelskými mafiemi napojenými zejména na ODS, ale v určité míře i na ostatní politické strany, bohužel včetně opoziční ČSSD. Toto je skutečný systémový prvek, jehož odbourání by samo o sobě postačovalo k tomu, aby se surový tlak, který podstatná část domácností u nás letos pocítí, výrazně ztlumil.
Závažnější ale je to, co se děje v Evropě i ve světě, mezinárodní kontext a rámec současné krize. Nevyvolala ji nadspotřeba, byť aspekt překročení ekologických limitů je v ní zřejmě přítomný. Krize propukla v důsledku toho, že z řetězu utrženým nadnárodním finančním spekulantům jejich machinace přerostly přes hlavu.
Když hrozilo, že se globální finanční systém, jehož nastavení krizi zapříčinilo, zhroutí, stála světová politika před dilematem, zda systém uchovat, anebo jej principiálně změnit. Stalo se, že z veřejných rozpočtů se uhradily ztráty a zatímco ve finančním systému se vše vrátilo více méně do starých kolejí, ve veřejných rozpočtech se nyní prostředků žalostně nedostává, což ovšem bylo možné od samého počátku předvídat.
Státy nyní tudíž chtějí po lidech, aby se formou jakési zvláštní kruté daně složili na sanaci ztrát globálních finančních spekulantů a ve specifickém českém případě rovněž na to, aby sponzoři a členové české ekonomicko-politické mafie řídící stát či různé jeho složky mohli pokračovat ve vysávání veřejných rozpočtů.
Jinak řečeno Česká republika, Evropská unie, Spojené státy prozatím postupovaly tak, že znárodňovaly ztráty provozu ekonomiky, který reálně prospívá pouze úzké finanční oligarchii, a dokonce i jí už čím dál tím méně. Současný systém je tedy nastavený tak, jako by vysávání středních a nižších příjmových skupin občanů bylo přirozeným projevem střízlivé fiskální politiky, zatímco udržování zisků spekulantů a mafiánů napojených na veřejné rozpočty jako by bylo ochranou nezadatelného lidského práva. Kde takovéto stavění věcí z noh na hlavu končí, vidíme dnes vcelku spektakulárně v Maďarsku.
Na jedné fotografii z amerických demonstrací byl k vidění chlapík s ručně vyrobeným heslem „Systém neselhal, funguje přesně tak, jak má“ (System has not failed, it was designed this way). To se dnes jeví jako základní hluboká pravda, kterou nelze donekonečna obcházet.
Dlouhodobá argumentace sociálně-ekologických kritiků ekonomické globalizace či kritických filosofů upozorňující na to, že kapitalismus se dnes osvobozuje už dokonce od demokracie, se právě teď před našimi zraky přesouvá z intelektuálních debat do politické reality. O to se jedná v nejhlubším základu protestů v New Yorku, v Londýně, v Aténách, v Budapešti.
Zbývá příběh dovyprávět: jeví-li se jako legitimní politika znárodňování ztrát nadělaných nadnárodními ekonomickými spekulanty či národními ekonomickými oligarchy a přenášení břemena těchto ztrát na veřejnost – a přesně toto je pravou podstatou politiky škrtů –, pak musí být legitimní politikou i proces právě opačný. Znárodnění bank, nadnárodních korporací či národního mafiánského velkokapitálu se nakonec může ukázat jako jediné praktické východisko sociální a demokratické politiky, která bude chtít ukončit stav, v němž systémové parametry stanovují nikým nevolené korporace či různí protagonisté mafiánského kapitalismu.
Samozřejmě ale také můžeme trvat na tom, že „to nejde“ a čekat, až se to vyřeší tak nějak samo, anebo aspoň do té doby, než Kalousci a Merkelové nepředají naše země do rukou Klausům a Orbánům.
Zdroj: http://denikreferendum.cz/clanek/12237-nelezi-budoucnost-evropske-unie-ve-vyvlastnovani
