Koncem února letošního roku dostaly svobodný internet a svoboda internetu další velkou ránu. Portál Library.nu, dříve známý jako Gigapedia byl vypnut nařízením mnichovského soudu. Sdružení několika velkovydavetelských domů, mezi nimi např. Cambridge University Press, Harper Collins, Elsevier a John Wiley & Sons jej obvinilo společně se serverem ifile.it z porušování autorských práv a německý soudce jim dal za pravdu.
Pro ty z vás, kteří Library.nu neznají, uvádím krátký medailonek. Portál vznikl jako repozitář odkazů na elektronické knihy. Nešlo o jen tak ledajakou literaturu – krom menšího množství beletrie, omezujícího se především na různá klasická díla, nashromáždila Library.nu především obrovské množství literatury odborné a vědecké. Bylo možné najít monografie ze všech možných oborů, od přírodních věd přes společenské až k humanitním. Uvádí se, že celkový počet titulů dostupných přes tento portál činil něco mezi neuvěřitelnými 400 000 až 1 000 000. Mezi texty bylo možné najít monografie, sborníky, učebnice, mluvnice, příručky i návody, a to od nejnovějších až po stará a dnes již prakticky nedostupná díla. Vedle angličtiny zde byly dostupné texty i v mnoha dalších hlavních jazycích jako španělština, němčina, francouzština, ale i mnohé další.
Gigapedie/Library.nu představovala pravý poklad pro každého studenta, akademika i vědce-amatéra, a to zejména v zemích jako Česká republika, kde přístup k odborné a vědecké literatuře zůstává i 20 let po vítězství kapitalismu značně omezen. Uzavření Library.nu tak nelze vnímat jen jako další útok na svobodu internetu, jakým bylo například zrušení serveru Megaupload, ale především jako bezprecedentní útok na vědění, kulturu a civilizaci obecně, srovnatelný snad jedině s vypálením alexandrijské knihovny. O to hanebnější a hnusnější tento čin je, neboť jej nespáchal nikdo jiný než velkovydavatelství akademické literatury – tedy ti, kdo především mají vědění šířit. Nejsem příznivcem současné zbytnělé autorsko-právní legislativy, nicméně uvědomuji si, že každá věc má dvě stránky a i o tomto tématu lze vést rozsáhlou debatu, kde protistrana má relevantní argumenty.
Toto je však špatně!
Pro zrušení Library.nu nenacházím jedinou omluvu, která by činila tento akt méně zavrženíhodným. Filmy, hry, hudba… to nechť si vydavatelský průmysl třeba narve do chřtánu a zadusí se tím. Ale vědecké poznání? Je svatým poslaním naší civilizace poznání šířit a zvětšovat, a naopak je zločin jej zabíjet a omezovat. Kdo kdy přišel do styku s akademickými sférami, musí se svíjet v křečích. Na vědecké poznání se samozřejmě autorská práva vztahují, a je to tak z různých důvodů dobře, avšak netýkají se, a ani se nemohou týkat ničeho jiného než nároku na autorství. Samotná představa, že vědec, který vydá monografii nebo odborný článek, vlastní myšlenku v něm obsaženou je směšná, ale hlavně se rozbíjí o samu podstatu vědecké činnosti, jíž je neustálé rozvíjení poznání, a to stavěním nových struktur/znalostí na dřívější základy/poznatky. Má-li být vědecká práce úspěšná a efektivní, musí být dosavadní poznatky co nejsnadněji přístupné co největšímu množství jedinců, jedině tak lze zajistit, že se správným lidem může dostat správné inspirace a že nedochází ke zbytečným náhodným multiplicitám ve výzkumu.
Současná situace je dosti neutěšená. Vědě se věnuje sice zřejmě největší množství lidí v historii, a ti dovedli lidské poznání do nebývalých výšin. Tyto výšiny si však žádají čím dál tím větší specializaci a věda se radikálně fragmentarizuje. Čím pokročilejší a specializovanější odborná publikace je, tím méně ji poptává akademiků – naprosté většině je oborově zcela cizí, velké množství ze zbývajících nezaujme kvůli odlišné specializaci a mnozí jí pro změnu nerozumí, i když by jim užitečná být mohla. Výsledkem je, že vědeckými publikacemi jako takovými se lze velmi těžko uživit (pochopitelně nalezneme výjimky v podobě vědců jako Noam Chomsky a dalších, kteří redefinují pole celých oborů, ale pořád jde spíše o výjimky) a že se vydávají v nízkém nákladu. Aby se vůbec zaplatil materiál, tisk, logistika a redakce, musí být kniha velmi nadprůměrně drahá, protože ji koupí pouze pár set, možná v lepším případě pár tisíc knihoven a snad jen stovky vědců. Žádná Šifra mistra Leonarda s miliony výtisků, nic takového. No a do této už tak vysoké ceny lze samozřejmě poměrně nepozorovaně skrýt velkou marži vydavatele, protože kdo si to koupit potřebuje, ten si to stejně koupí (podobně nemravná situace panuje např. v ČR ohledně vydávání sbírky zákonů, kterou jsou de lege povinny odebírat všechny obce – vtipné je, že vydavatel, břeclavská firma Moravia Press vlastněná z Rakouska, byl určen už v zákoně, ale to odbíháme; nicméně je vidět, že autorská práva a problematika korupce při veřejných zakázkách spolu úzce souvisí). Osobně jsem se však ještě nesetkal s akademikem, českým ani zahraničním, který by vydělával na tantiémách, naopak všichni čeští akademici, u kterých na to přišla věc (např. v situaci „kupte si tuhle mou učebnici“), se prý svého podílu vzdali, protože jde o směšné částky. Vědecká práce je ostatně placena jinak a z jiných zdrojů, protože by se tím jinak nedalo uživit.
Vydavatelský dům, který byl dříve nezbytnou součástí celého procesu, se tak dnes stal pouhou obrovskou žábou na prameni. Namísto aby poznatky umožňoval šířit, tak je dusí a zavírá do placených archivů. Proto na závěr vyzývám akademickou obec, aby odsoudila uzavření portálu Library.nu a bojkotovala vydavatelské domy. Doba internetu a elektronického ukládání dat přeci nepotřebuje tyto zbytečné parazitické struktury, které tyjí ze zprostředkovatelství a ovládají tak velkou část znalostních informačních toků. Nic nebrání tomu, aby každá vědecká instituce, každá universita, každá země vytvořily databáze vlastní, společné, volné a universální přístupné. Není snad obtížné si představit ani celosvětovou databázi s rozsáhlými vedlejšími funkcemi například v hodnocení/recensování vědeckých článků (tato možnost by se tak otevřela každému) a vnitřním sledování citační provázanosti. Takový projekt jistě není triviální, ale co jiného byla vlastně Library.nu než rudimentárním pokusem o něco podobného? Její uzavření nenazývám činem koniášským, protože páter Koniáš byl zřejmě hluboce přesvědčen, že koná Boží vůli, páše dobro a chrání lidstvo před semenem Satanovým. Její uzavření považuji za čin nejnižšího barbarství, protože k němu vedla chamtivost vydavatelských domů, podobně jako kdysi vedla chamtivost divoké nájezdníky k drancování a plenění měst či celých národů. Považuji za ostudné, že toto barbarství vzešlo z naší vlastní civilizace a je posvěceno našimi vládami. Uzavřít mohu jedině fremenským příslovím:
Nikdy neodpustit, nikdy nezapomenout.
