Prostituce bývá často označována jako nejstarší řemeslo světa. K tomuto přívlastku skutečně nepřišla neprávem. Těžko zjistíme, kdo své tělo první nabídl k rozkoši výměnou za odměnu, ale etologové zjistili, že prostituci podobné chování se dá vystopovat už u některých primátů. Opice prchající s chutným plodem před nenažraným samcem nastaví své genitálie, a zatímco si opičák užívá, samice v klidu dojí svačinu. Velmi specifickým odvětvím tohoto ,,řemesla“ je tzv. chrámová či posvátná prostituce. A jelikož čtete Svět magie, budeme se zabývat především tímto odvětvím.
Kde se nemůže volná láska vybouřiti, vystupuje prostituceNěkteří autoři se domnívají, že prostituce je v podstatě pozůstatkem po původním stavu, v něž člověk žil v prvobytně pospolné společnosti, v níž bujela volná láska, bez pevných rodinných vazeb. U přírodních národů je volná láska spojena především s institucí mužských domů, v nichž společně bydlí svobodní mládenci a vytvářejí jakýsi svaz. Některé dívky se stýkají s obyvateli mužských domů a jsou za to odměňovány. V některých oblastech dokonce panuje zvyk, že nejen dívky, ale i vdané ženy tráví delší nebo kratší čas v mládeneckých bai. Prostituce v nejrůznějších formách je známá ze všech koutů světa. Někdy si dívky dokonce takto vydělávají i na věno. Ne všude však na prostituci pohlíželi příznivě. Na Sumatře bývaly prostitutky v opovržení a museli své řemeslo provozovat tajně. V mnoha původních společnostech byla volná láska považována za posvátnou a přirozenou tak jako jídlo a pití. Dívka, která holdovala volné lásce, nebyla v opovržení, nýbrž byla pokládána za zasvěcenou bohům. Neomezené ukájení pohlavního pudu bylo často výsadou nejvyšších vrstev (královské dcery u Drávidů ve východní Indii, vznešené dívky na Marshallových ostrovech či ženy s královskou krví ze Zlatého pobřeží).
Ve staroindickém eposu Mahábhárata doslovně stojí: ,,Muž, k němuž přijde žena ve své zralosti a on nesplní její přání, je vykladači vědy nazýván vrahem klíčící bytosti. Kdo, požádán důvěrně toužící a zralou bytostí, nevejde k ní, přestává být ctnostným a moudrými je nazýván vrahem klíčící bytosti.“ V Indii údajně panoval zvyk, že se dívka musela v určitém věku rozhodnout buď pro manželství, nebo pro volnou lásku. Pokud nastal druhý případ, byla zasvěcena bohu.
Kulty plodnosti
Zamyslíme-li se nad tím, jaké vážnosti až úcty u přírodních národů požívala volná láska, dojdeme ke zjištění, že tato úcta úzce souvisí s kulty plodnosti. Dívka či muž, kteří měli větší počet partnerů, ukazovali, jak jsou plodní. Za určitých podmínek mohla být tato plodnost transformována a využita i k prospěchu (k oplodnění země). U některých národů docházelo k souložím ve volné přírodě, poněvadž se věřilo, že jde o oplodňovací kouzlo. Stejný účel mělo i vyřezávání obrazů ženských genitálií do ovocných stromů. Tato kouzla měla zajistit, aby se zazelenaly lesy, rozkvetly květiny, vyrašilo obilí. Jak popisuje Frazer, Pipilové obývající Střední Ameriku se nesmí čtyři dny před setbou dotknout svých žen. Uzdu svým vášním mohou povolit tu noc, která těsně předchází setí. Několik vybraných mužů dokonce provádělo soulož přímo v okamžiku ukládání osiva do země. Na obdobné obřady můžeme narazit takřka na celém světě. Na některých, ostrovech, ležících mezi západním pobřežím Nové Guineje a severní Austrálií, je slunce považováno za mužský princip, který oplodňuje zemi. ,,Nazývají jej Upu-lera neboli Pan Slunce a zpodobňují ho jako lampu zhotovenou z listů kokosové palmy. Lampa visí v každém domě, jakož i na posvátném fíkovníku. Pod stromem leží velký plochý kámen, který slouží jako obětní stůl. Na něj se kladly hlavy zabitých nepřátel. Jednou za rok, na počátku doby dešťů, sestupuje Pan Slunce dolů na posvátný fíkovník, aby oplodnil zemi; aby mu lidé usnadnili přístup, ohleduplně mu tam přistavují žebřík o sedmi příčkách. Je zdobený vyřezávanými figurami ptáků, kteří oznamují svým pronikavým křikem, že se od východu blíží slunce. Při této příležitosti se obětuje velké množství vepřů a psů; muži se stejně jako ženy oddávají orgiím; a mystické spojení slunce je předvedeno jako drama veřejně, uprostřed zpěvu a tance, skutečným spojením obou pohlaví pod stromem.“ (Frazer) Je zajímavé, že některé z oplodňovacích rituálů zůstaly zachovány i v období křesťanství, které je známé svým nesmlouvavým a odmítavým postojem ke všemu, co jen trošičku zavání sexem. Na Ukrajině, na den sv. Jiří(!), 23. dubna, vycházel, kněz se svými ministranty do polí, aby požehnal rašící obilí. Pak si mladí novomanželé lehli v párech na osetá pole a váleli se po nich, protože věřili, že podpoří růst obilí. Z Ruska je znám obdobný zvyk, jenom s tím rozdílem, že místo novomanželů, válejí ženy po poli kněze. Bez ohledu na kamení, díry či bláto. Je docela možné, že z posvátného oplodňovacího rituálu vznikla instituce posvátné prostituce, kde kněžka zasvěcená určitému božstvu zajišťuje plodnost pro celou zemi. Někteří badatelé soudí, že s oplodňovacími rituály by mohly souviset i určité megalitické stavby. Např. jasně falické menhiry.
Posvátná prostituce
Záruba a Votoček dělí posvátnou prostituci do dvou kategorií:
1. prostituce k uctění božstva, která se neopakuje,
2. trvalá náboženská prostituce.
V prvním případě jde nejčastěji o oběť panenství nebo o jediné oddání se jednomu nebo více mužům, kteří jsou na místě boha, pokud ovšem muže nezastupuje náboženský symbol, např. umělý falus. Trvalá náboženská prostituce je pak společností vytvořenou institucí, která má nahradit někdejší stav, kdy bujela volná láska. Posvátná prostituce není vynálezem jen starověkých národů, jak by se možná mnozí domnívali, nýbrž je rozšířena skoro tak jako prostituce světská. Kmen Eveheů v západní Africe má řád kněžek Agbui. Část lidu uctívá silného ducha blesku a hromu. Především ženy. Ty tvoří řád se svými odznaky a sliby. Dorozumívají se řečí, které nikdo jiný nerozumí. Dívky, které jsou zasvěceny tomuto božstvu nebo se později věnují jeho službě, jsou od svého dvacátého roku vzdělávány a žijí v jakémsi klášteře, který vede kněz. Do kláštera nemá kromě něj nikdo jiný přístup. Zde jsou tři nebo čtyři roky a učí se ceremoniím a řeči řádu. Z kláštera mohou vyjít, jen když jdou žebrat, čímž se živí. Když je pobyt v klášteře ukončen, mohou se vrátit zpět do svých poměrů. Nesmí se však vdát, protože jsou zasvěceny svému božstvu a stávají se veřejnými děvčaty. Je věcí cti řádu rozmnožovat počet členek, a proto kněžky unášejí za nocí každou dívku, které se mohou zmocnit. Příbuzní se pak domnívají, že si ji odvedl bůh. I na Zlatém pobřeží byly nevěstky zasvěcovány a stávaly se svatými. Říkalo se jim abrakees a musely přísahat, že si ani od toho nejbohatšího milence nevezmou víc, než je stanoveno.
Manželství za náhradu
Zvykem, který se velmi blíží praktikám prostituce, je tzv. manželství za náhradu. Ve východní Africe měl u sebe takřka každý nosič karavany svou bibi. Bohatí kaferští černoši si často kupují dívku na několik měsíců. Šiíté v Iránu provozovali zvyk, že žena zvaná sighea se mohla vždy po 25 dnech vdát.
Chrámová prostituce
Zcela specifickým odvětvím posvátné prostituce je tzv. chrámová prostituce, která je spojená se svatostánkem určitého božstva. Nejznámější kulty, při nichž byla provozována chrámová prostituce, byly zasvěceny u Foiničanů Astarté, u Babyloňanů Ištar, na Kypru pak Afroditě. Budeme-li blíže studovat charakter těchto božstev, zjistíme, že se jedná o vyjádření jednoho principu. Babylonská Ištar byla v jednom ze svých aspektů také bohyní lásky. Herodotos ji dokonce nazývá Mylitou — bohyní prostituce, dr. Eliáš však podotýká, že se jedná o zkomoleninu slova Mualidat, které znamená rodičku. Je ale pravdou, že chrámovou prostituci nacházíme ve třetím tisíciletí před Kristem v těch nejrozvinutějších společnostech. ,,Všude byla veřejným zařízením vázaným na chrámy, které z ní čerpaly část svých příjmů. Všude byla také bisexuální: oddávali se jí muži i ženy. Na střízlivosti obchodního stavu nemění nic skutečnost, že prostituti vystupovali jako služebníci boží a že se o nich v dobových zprávách hovoří jako o ,svatých´.“ (Morus) Někteří badatelé se domnívají, že chrámová prostituce byla specialitou semitských národů. Nejstarší dochovaný nevěstinec byl však nalezen na území nesemitských Sumerů, ve městě Uruku. V Uruku byl chrám nejvyššího boha Anu. Prostituti byli zasvěcenci jeho dcery, smyslné Ištar. Dům, v němž prostitutky žily, se nazýval gagum. Sumerové rozeznávali tři kategorie chrámových prostitutek: kizrétu, senchátu a charimtu. Nejhorší pověst měla třetí skupina. Muž, který upadl do jejich rukou, byl ztracen. Chrámové prostitutky nesměly samy vychovávat děti, ty byly dávány adoptivním rodičům. Pokud by pátraly po otci, hrozil jim trest smrti. Herodotos uvádí, že v Mezopotámii se každá žena musela oddat v chrámu před sňatkem cizímu muži. Na základě Herodotových zpráv se tvrdí, že existovala nucená chrámová prostituce, kterou musely provádět počestné dcery, jež se musely oddat každému, kdo jim v chrámu hodil na kolena minci — ovšem pouze jednou. Ze zvyku nucené prostituce se vyvozuje, že se nejspíš jednalo o náboženský akt, obětování bohyni, jíž měla jednu noc nebo alespoň jednu hodinu patřit každá žena. ,,Bohyně sama vyhledala ženám milence. Bylo to zcela anonymní spojení, mystické splynutí s božstvem, jež děvče zbavilo panenství ještě před vstupem do manželství. Předsvatební zvyky tohoto druhu známe i u primitivních národů. Překvapují nás však v zemi jako Babylon, kde byl sexuální život občanů (už z důvodů dědických) upraven velmi přísně. Jestli tomu bylo tak, jak píše Herodot, muselo to vést k nesčetným předmanželským porodům — zejména proto, že potraty byly zakázány. Jaké bylo sociální postavení a dědické právo těchto předmanželských dětí počatých ve službě bohyni Ištar? Ani jeden náboženský pramen o tom nemluví a neuvádí žádný příklad.“ (Morus)
Herodot nám zanechal zmínku o dalším zajímavém zvyku. Ve slavné babylonské věži etemenanki, kterou nechal obnovit král Nabopolasar, byla vysoko nahoře svatyně. V ní stála velká zdobená postel a vedle ní zlatý stůl. V této místnosti nocovala vždy jedna žena, kterou si vyvolil mocný babylonský bůh, snad Marduk. Badatelé se přou, zda skutečně (ve snu) docházelo k mysterióznímu splynutí s božstvem či se jeho úlohy ochotně ujal některý kněz… Už jsme zmínili úlohu mužských prostitutů. V Mezopotámii byly u velkých chrámů, např. bohyně Ištar, zřízeny speciální mužské nevěstince. Vedl je velekněz s titulem ukkurum. S praktikami chrámové prostituce se logicky setkávali i Židé, a tak není divu, že tuto otázku řeší i Starý zákon, který rozlišuje dvojí druh prostitutek — chrámové a za plat. Chrámové nevěstky sloužily bohyni plodnosti. Jejich protějškem jsou chrámoví prostituti, které Bible jmenuje jako ohyzdné nebo hanebné sodomáře. Starý zákon zcela jasně zakazuje chrámovou prostituci, která pod vlivem neizraelských kultů ohrožovala i čistotu izraelské bohoslužby. Skutečnost, že slovo ,,smilniti“ často znamená odpadnout od Hospodina, poukazuje na prostituci, která patřila k pohanským kultům. Děti nevěstek neměly žádná práva a peníze získané prostitucí nesměly být obětovány v chrámu. Přes přísné zákazy a hlasy proroků se nikdy nepodařilo chrámovou prostituci v Izraeli zcela vymýtit. Tvořili ji obdobně jako v Babyloně mužští ,,světci“ kedešim a kedešot, kteří své řemeslo provozovali ve vesnicích pro pocestné. Společnost jimi opovrhovala a říkalo se jim psi. Jednou z mála oblastí, která neznala chrámovou prostituci, byl hinduismus, jehož kněží oddělovali přísně víru od obchodu a sexuality.
Zlatý věk prostituce
Pokud bychom měli nějaké období lidských dějin označit za zlatý věk prostituce, pak bychom tak museli nejspíš pojmenovat antiku. Právě za klasického starověku dochází prostituce nebývalého rozmachu a pestrosti. Slovníkář Hesychios napočítal 66 názvů pro ženskou prostituci a 74 pro mužskou. Nejstarším a nejobecnějším výrazem je porné. Už v Homérově Iliadě se vyskytuje hetíra, zde má však ještě označovat družku a přítelkyni naprosto počestnou. Athéňané takto začali označovat prostitutky asi v 6. století před Kristem. Šlo však o velice ušlechtilou a vzdělanou kastu dam, které oplývaly vzděláním a holdovaly všelijakým uměním. Mnohé dosáhly významných státních postů a vlivu a některé z nich byly dokonce zbožštěny a jejich sochy uctívány v chrámech. Ekvivalent k nim bychom možná objevili v japonských gejšách. Třetí nejobvyklejší název byl demiurgos (veřejná dívka). Další řecké názvy byly paidiské, koriské (holčička), laikas polos (mladá holka), lypta (vlčice), machlos (šmudla), pandosia (dávavá), leophoros (holka pro každého), ergásimoi (pracující).Obdobnou škálu můžeme objevit i u Římanů. Z dob Římanů známe zvláštní odrůdu prostitutek — mlýnské holky, které na ručních mlýnech mlely obilí. I mlýny měly pověst nevěstinců. Mlecí holka, aletris, platila za bujnou ženu, která při mletí zpívala erotické písničky. Ještě za prvního císařství byly s mnohými mlýny a pekárnami spojeny nevěstince. V Pompejích byla nad pekařským domem odkryta deska s reliéfem falu (ukazatel nevěstince). V souvislosti se zrnem a jeho zpracováním mě napadá, zda v tomto případě nezachycujeme nějakou přetransformovanou tradici/ozvěnu prastarých kultů plodnosti. Římské prostitutky se také dělily podle toho, kde svou činnost vykonávaly. Tak byly známy holky tržnic, přístavů a mostů, ale také ,,lesů, vod a strání“. Z této kategorie jsou nejzvláštnější prostitutky hřbitovní, které se svým klientům vzdávaly přímo mezi náhrobky.
Náboženské zvyky, pověry a kouzla
Jeden ze způsobů lásky nazývali Římané pendula Venus — vznášející se Venuše, nebo ,,jako na koni“. Na základě toho nevěstky obětovávaly Venuši bič, otěže a ostruhy.Určitá naivní zbožnost až pověrčivost byla charakteristickým rysem antických prostitutek, které se v tom jistě neliší od současných kolegyň. Zvláště horlivě uctívaly Afroditu či Venuši; rády se účastnily afrodizií i jiných náboženských slavností. K nohám Venušiných soch, jakož i Kupidových a jiných božstev, kladly nevěstky zlaté mince, věnce, kytice, masti i různé předměty denního života — zrcadla, flétny. Bohaté hetéry dávaly ze svého zisku drahé dary chrámům, dokonce i drahocenné Afroditiny sochy. Stejně jako zbožnost byly mezi prostitutkami rozšířeny i nejrůznější praktiky milostné magie. V prvním Lukianově rozhovoru praví Glycera k Thais o Gorgoně, která jí odloudila milence: ,,Myslíš Thais, že Arkaňanan byl jejími vnadami chycen? Což nevíš, že její matka, Chrysarion, je čarodějnice, která zná thesalská zaříkání a dovede měsíc přikouzliti na zem? Říká se dokonce, že v noci létá. Dala tomu člověku něco píti, aby se zbláznil.“ Ve čtvrtém rozhovoru se Bacchis zmiňuje o velmi obratné kouzelnici ze Syrie ,,ženě ještě statné, zevnějšku hrubého, která jednou Phania, jenž se na mě bezdůvodně zlobil jako Charinus na tebe, opět se mnou smířila a to po celých čtyřech měsících, když jsem se již vzdala veškeré naděje; její silná zaříkání čarodějnická přivedla jej neprodleně ke mně… Nežádá velikého zaplacení, drachma a chléb jsou všecko, co nutno jí dáti. Vedle toho musí být po ruce trochu soli, sedm obolů, síra, pochodeň a džbán míšeného vína, jež sama vypije. Také je k tomu třeba něco od muže, šat nějaký nebo střevíc, nebo také několik jeho vlasů nebo něco podobného. Zavěsí to na hřebík, zakouří sírou, do ohně hodí také trochu soli a vyslovuje k tomu jeho i tvoje jméno. Pak vezme kouzelné kolo (?) ze záňadří a roztáčí je, brebentíc obratným jazykem barbarskou formulku, příšerně znějící. Tak to alespoň tehdá dělala a můj Phanias opravdu nedlouho poté přišel…Vedle toho poučila mě o velmi účinném prostředku, abych mu zošklivila Phoebis: měla jsem dávat pozor na stopy jejích šlépějí a hned za ní šlapat svou pravou nohou na stopu její nohy levé a zahladit ji a tak naopak, a při tom říkat slova: Na tebe šlapu a nad tebou jsem!“Většina kouzelnic přicházela z Thessalie, jiné ze Sýrie a Frygie; tyto sagae byly většinou také kuplířky a užívaly svého čarodějnického umění u ostýchavých dívek nebo milenců, připravovaly milostné nápoje a kouzelnými čáry a zaříkadly všeho druhu se snažily lásku povzbuzovat nebo vyhánět. Skoro všechny byly bývalé nevěstky. Svoje čáry provozovaly na pohřebištích a popravištích. Proslulými čarodějnicemi — bývalými kuplířkami — byly Canidia, Sagona a Vejga. Je zachován popis, jak se chystaly usmrtit hocha, jehož morku a jater mělo být použito k výrobě milostného nápoje pro nevěrného záletníka Vara.
Nevěstku ve snu viděti
Jelikož byly prostitutky běžnou součástí antického života, není divu, že pronikly do různých přísloví a knížek lidového čtení pro zábavu. Ušetřeny nezůstaly ani snáři. Podle antického snáře znamenal sen o nevěstce štěstí, pokud se však dotyčnému zdálo o místnosti, kde se řemeslo provozovalo, význam byl opačný. V Artemidorově snáře stojí následující: ,,Stýkati se s veřejnými dívkami v nevěstinci znamená jakousi malou hanbu a jakési nepatrné vydání, neboť člověk se stydí a podle toho má s tím také útraty, přiblíží-li se k těmto bytostem. Naproti tomu znamenají ony při každém podniku něco dobrého, neboť bývají také nazývány obchodnicemi a vzdávají se bez odporu. Dále je dobře, vstoupí-li člověk do nevěstince a vyvázne odtud se zdravou kůží, neboť nemůže-li odejít, je zle. Tak znám člověka, kterému se zdálo, že vešel do nevěstince, ale nemohl odtud odejít, a po několika dnech zemřel, když se vyplnilo vidění následkem nějaké vnitřní souvislosti; neboť nevěstinec jako hřbitov je nazýván místem společným, a mnoho lidského semene přichází tu nazmar. Podobá se tedy toto místo smrti způsobem velmi přirozeným.Kdežto ženy nemají nic společného s místem svého pobytu, neboť samy o sobě znamenají věc dobrou, jen místo nikoli. Přináší to tedy větší štěstí, zříme-li ve snu nevěstky kolem se potulující. Dobré znamení dávají také dívky krámské, ať je vidíš něco prodávati, nebo brát odměnu za lásku a jich užívat. Zdá-li se ti, že používáš neznámé ženy, znamená to pro tebe zvláště šťastný zdar v podnikání, je-li krásná, milá, bohatá a pěkně oblečená, zdobená zlatými náhrdelníky a nabídne-li se sama; je-li to však stará, protivná, ošklivá coura v hadrech, která činí drahotu a nechce se vzdát, znamená to opak toho, co znamenala předešlá. Je totiž třeba neznámé ženské považovat za symboly obchodů, které ten, jemuž se o nich zdálo, podnikne. Podle toho tedy, jak ženská vyhlíží a chová se, povede se také obchod toho, který měl sen.“ (…)(…) ,,Kdosi měl sen, že vidí svou ženu oblečenou do purpuru sedět před nevěstincem, a vyložili jsme mu sen nikoli podle šatu nebo sezení nebo něčeho podobného, nýbrž podle nevěstince. Ten člověk byl totiž celník. Jeho řemeslo bylo tudíž bezectné a my považujeme řemeslo nebo zaměstnání snícího za jeho ženu.“ Příznivý výklad snu v němž figuruje nevěstka se udržel poměrně dlouho a je znám i ze středověkého Německa, Anglie a Francie. Nedalo mě to, a zalistoval jsem současným snářem:
“Nevěstinec
— navštíviti: budeš zostuzen a potupen, tvá čest tím velmi utrpí;
— v něm nevěstku viděti: dej pozor na lidi ze špatné společnosti.”
Co se týká nevěstince, výklad se neliší od toho antického, samotnou nevěstku jsem bohužel ve snáři nenašel.
Náboženské slavnosti
Římané zosobňovali prastará božstva plodnosti v podobě nevěstek Lupa, Acca Laurentia a Flora. K jejich poctě se slavily každoročně lupercalie, laurentinalie a floralie. Při těchto slavnostech vystupovaly nahé nevěstky. K hlavním božstvům, která byla v souvislosti s prostitutkami oslavována, patřily Venuše a Afrodita. Také Dionýsovy slavnosti se konaly za přítomnosti hetér. Při slavnostech, které byly spojeny nějakým způsobem s kultem plodnosti, byly nevěstky vždy vítány. Z jiných slavností, zejména z velkých mysterií, však byly vyloučeny. Našly se ovšem i výjimky, které se díky svým stykům s vlivnými státníky účastnily i těchto jinak jim zapovězených slavností.
Strážci černého kamene
Je všeobecně známo, že antická kultura holdovala nejrůznějším druhům lásky. Je proto zřejmé, že podle toho existovaly i různé druhé prostituce, homosexuální mužskou nevyjímaje. Zvláštní kategorii mužské prostituce tvořili kněží-kleštěnci bohyně Kybelé a bohyně syrské (Dea Syria). Náboženský Kult bohyně Kybelé je původně z Frygie, z Malé Asie se dostal na Krétu a do Řecka a koncem třetího století do předkřesťanského Říma. Kybelé byla uctívána v podobě černého kamene. Sloužili jí vykleštění a zženštilí muži, kteří provozovali homosexuální prostituci. Pausanius k tomu praví: ,,Dymejští mají chrám Athénin s velmi starým obrazem, pak chrám matky Diudymene (= Kybelé) a svatyni zasvěcenou Attovi. O Attovi jsem se nemohl nic dozvědět, poněvadž to patří k tajné bohoslužbě. Ale Hermesianax, spisovatel Elegií, tvrdí, že jeho otcem byl frygický Kalaos a Attes byl svou matkou porozen neschopný k plození dětí. Když dospěl, přesídlil do Lýdie a slavil u Lyďanů matčiny orgie; získal u nich takovou vážnost, že Zeus ze zlosti poslal proti Attovi divokého kance do osení Lyďanů. Tu tímto kancem zahynul s jinými Lyďany i Attes.“ Z této legendy se podle některých badatelů dá prý odvodit, že Kybelin kult byl založen původně z popudu homosexuálně založených lidí. Kastrace kybeliných kněží zvaných galli vznikla takto: ,,Zeus nechal ve spánku své semeno vytéci na zem; z toho povstal časem démon s obojím stydkým ústrojím, s ústrojím muže i s ústrojím ženy. To byl androgynický Agdistis. Bohové jej spoutali a uřízli mu mužské pohlaví. Tak se z něj stala žena Veliká Matka, Kybelé, a z mužského údu povstal mandlovník. Z něj si jeden plod zastrčila do ňader dcera říčního boha Sangaria, otěhotněla a porodila nádherného Atta, Kybelina miláčka, který se později postižen šílenstvím sám vykleštil. Boží matka Kybelé si pak zvolila vykleštěného hocha pro jeho krásu za svého kněze. To byl první kněz Kybelin, první gall, jehož vykleštění a poženštění napodobovali často při orgiastických slavnostech Kybeliných také laikové.
Závěr
Díváme-li se na polosvět prostituce brýlemi magických řemesel, můžeme konstatovat, že i toto řemeslo má svoje zajímavé okultní pozadí, zvyky a obyčeje. V našem výkladu jsme se soustředili především na období starověku a na posvátnou prostituci, která je nositelkou prastaré tradice podle všeho agrárních kultů plodnosti. Záměrně jsme opominuli některé souvislosti sexuální magie, tantrické apod. Nechtěli jsme se ocitnout na tenkém ledu spekulací. Je zřejmé, že s koncem antického světa prostituce nezmizela, s příchodem křesťanství však byly potlačeny všechny orgiastické kulty a chrámová prostituce. Přesto prostitutka vystupuje i v hlavní legendě křesťanství — Novém zákonu. Mám na mysli nejsvětější prostitutku na světě Máří Magdalenu. I v gnostické legendě o Šimonu mágovi objevíme prostitutku. Ve středověku bychom mohli sledovat zajímavé souvislosti s cechem lazebnic a mnohý nevěstinec provozovaný nejsvětější katolickou církví bychom mohli ironicky považovat za degenerovanou podobu někdejší chrámové prostituce. Metresy francouzských králů, poněkud elitnější nevěstky, tak rády se oddávající praktikám té nejčernější magie, také patří k našim úvahám, ale o černých mších a vraždách neviňátek se už psalo tolik, že mne samotného vše znovu opakovat nebavilo. A rozhodně už nic nevím o pověrách, zvycích (a možná i čarách) prostitutek současných. Ale dryáčnice jsou to náramné, o čemž svědčí značný počet uspaných a okradených klientů. V každém případě se snad podařilo dokázat, že je nejstarší řemeslo právoplatným řemeslem magickým.
Poznámka na úplný konec: Herodotos uvádí, že faraon Cheops ve snaze získat peníze na dostavbu Velké pyramidy nutil svou dceru k prostituci. Gigantická stavba dnes stojí dostavěná, pokud se tak stalo zásluhou vnad faraonovy dcery, pak musím ocenit i její vskutku gigantické nasazení.
Aleš Česal
Použitá literatura:
Frazer, James, Georg: Zlatá ratolest, Praha 1994
Morus: Světové dějiny sexuality, Praha 1969
Novotný, Adolf: Biblický slovník, heslo Nevěstka, Praha 1992
Záruba, Hynek, dr., Votoček, Jiří: Dějiny lásky, populární obrazy z dějin snubnosti, manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovější, Praha 1925
