Tři formanské vozy napěchované po okraj zbožím se v červnu 1507 kodrcají po hrbolaté cestě lesem Dubina u východočeského Nového Bydžova. Patří bohatému pražskému obchodníkovi Haškovi. Vtom se zpoza stromů vyhrne skupina ozbrojenců. Jeden z mužů přiskočí k formanovi a mečem mu usekne ruku.
Hrůzný suvenýr potom ukazuje celému průvodu, aby se okamžitě vzdal, jinak všichni zemřou. Banda lupiče a zemského škůdce, zemana Jiřího Kopidlanského dělá svoji obvyklou práci. Počátkem 16. století není na cestách v českých zemích bezpečno a ne jinak tomu bude i následujících staletích…
1. Zemský škůdce seká nosy
Loupežník: Jiří Kopidlanský
Životní data: † asi 1510
Léta působení: 1506–1509
Místo působení: hlavně v okolí Prahy
Kořist: Spadeno má na Pražany. O lup mu ani tak nejde, chce se hlavně mstít.
Praha, 3. října 1506, výroční svatováclavský trh. Na Staroměstské radnici právě zvon odbil tzv. frýd (z německého slova friede – mír). „Zvonění ohlašovalo, že na tržišti začal veřejný obchod, a kdo by se od toho okamžiku dopustil výtržnosti nebo dokonce hrubého násilí, měl být podle zvyklosti potrestán na hrdle,“ vysvětluje současný český spisovatel Pavel Toufar…
Purkmistr překročí svá práva
„Zase nějaký hejsek, který se neumí chovat,“ naštve se purkmistr Daniel Rauš, když mu biřici přivedou zemanského synka Jana Kopidlanského, zatčeného za vraždu člověka na Staroměstském rynku. Rauš ani nečeká, až se sejde městská rada. „Přijde o hlavu,“ odsuzuje provinilce v přítomnosti tří dalších pánů. Ještě týž večer ho nechává na náměstí stít. Podle Vladislavského zemského zřízení z roku 1500 však urození lidé nespadají do pravomoci purkmistrů a městských konšelů. Rauš překročil svá práva…
Přísahá měšťanům pomstu
Zástupci zemanů, rytířů i pánů se brání proti způsobu Janova odsouzení i rychlému trestu. Poprava Kopidlanského přilévá olej do ohně v napětí mezi šlechtou a měšťany. „Krutě pomstím smrt svého bratra. Byla to sprostá vražda. Jak se měšťané odvažují soudit činy šlechticů?“ rozčiluje se Janův bratr Jiří Kopidlanský a listinou z 18. července 1507 říká, že se „sám z Čech vyhošťuje a stává se zemským opovědníkem (podle zákona je ten, kdo se prohlásí opovědníkem zemským škůdcem, jeho statek propadá králi a každý je povinen ho honit – pozn. red.)“. Shromažďuje kolem sebe skupinu mladých zemanů, zhnusených z poměrů v království. „Ještě v říjnu přepadl u Mnichova Hradiště staroměstské formany a »osekal« svou první oběť Zikmunda Zálešáka,“ píše současný historik Jindřich Francek.
Modrá krev straní lupiči
Kopidlanský se svou tlupou loupí a na cestách vraždí každého, koho potká. Letopisci se ale shodují, že špinavou práci při přepadeních nedělá přímo on. Má na ni svého kata, muže s příznačným jménem Jiří Vražda. Ten se stává nejkrutějším členem bandy a přepadené s oblibou připravuje o končetiny. V červnu 1508 se loupežnická banda vrhá na vozy Pražanů vracejících se z jarmarku v Boleslavi. Vražda některým měšťanům usekne ruce, nohy a nos. Páni a rytíři se pak sice zavazují, že Kopidlanskému nebudou pomáhat, ovšem opak je pravdou. „Byl odsouzen nespravedlivě a neumožnili mu obhajobu,“ šíří se mezi nimi.
Vyšlápne si na něj Lev
Když si pražští měšťané stěžují na Kopidlanského u krále Vladislava Jagellonského (1456–1516), dává panovník překvapivě za pravdu loupežníkovi. Jiří dokonce dostává glejt, který mu zaručuje jeho bezpečnost při jednání s Pražany. Král vyzývá obě strany k dohodě. K té nakonec dochází až v prosinci roku 1509. Kopidlanský pak vstupuje do služeb Zdeňka Dobrohosta z Ronšperka a stává se purkrabím na Starém Herštejně, hradě poblíž Domažlic. Herštejn ovšem v červenci 1510 dobude bojovník proti zemským škůdcům Zdeněk Lev z Rožmitálu (asi 1470–1535) a Jiří podle slov kronikáře Šimona Plachého z Třebnice „potom jat jsa, konec života svého vzal“. Kdy, kde a jak obávaný loupežník zemřel, je ale záhadou. V drážďanském muzeu býval benátský pohár (dnes nezvěstný) s letopočtem 1511, podle jehož dekoru usoudil současný historik Jaroslav Prokop, že patřil Jiřímu Kopidlanskému. Ani ten ale světlo do okolností jeho smrti nevnesl.
2. Mladého grázla zradila žena
Loupežník: Jan Jiří Grasel
Životní data: 1790–1818
Léta působení: 1806–1818
Místo působení: jižní Morava a Dolní Rakousko
Kořist: Troufne si hlavně na osamělé lidi v odlehlých domech a lup často není velký.
Rasové, kteří měli za úkol odklízet všechno pošlé a hnijící, byli odjakživa odstrčení na okraj lidské společnosti. Proto si často vypomohli nějakou tou krádeží. Páchnoucímu muži s podivným pytlem přes rameno se každý raději zdaleka vyhne. On tam ovšem nenese mršinu, ale svůj lup! Přesně tuhle fintu využívá i Jan Jiří Grasel. Průpravu v lupičském řemesle dostává od svého otce, rasa Tomáše Grasela.
První kořist? Dvě prostěradla!
První výpravy za kořistí se Jan Jiří zúčastní už ve svých 16 letech. Tehdy ho coby nováčka nechává lupičská parta jenom hlídat, jestli nikdo nejde, a proto je jeho podíl na kořisti hubený – dvě prostěradla a povlečení. V loupení je ale učenlivý, a tak se brzy osamostatní a podniká na vlastní pěst. V roce 1810 už má svoji „vykrádací“ partu. Později sám přiznává, že roku 1811 spáchal 22 nezákonných kousků, o tři roky později už si ale na své konto připsal 71 zločinů, včetně jedné vraždy. Aby se vyhnul ruce zákona, stává se mistrem v používání falešných jmen. „Jsem Franz Eigner,“ prohlašuje hrdě například v dubnu 1815 v Praze před verbovacím komisařem 1. dělostřeleckého pluku. Na Moravě už mu začínala hořet půda pod nohama, a tak musel zmizet. Armádní kázeň mu ovšem není po chuti a s kasárnami se tedy po pár týdnech vojančení rozloučí.
Na milenku mu nasadí špicla
Vídeňské noviny zatím v listopadu 1815 otiskují výzvu: „Kdo dopadne Jiřího Grasela, obdrží 4000 zlatých vídeňské měny!“ Pokud se přihlásí Graselův spolupachatel, smažou mu všechny jeho hříchy a dostane polovinu slíbené částky. Četníci vymýšlejí plán na Graselovo dopadení. Do cely k Terezii Hambergerové, lupičově poslední milence, která právě pyká za své kousky, nasadí jistou Terezii Penkhartovou, přítelkyni policejního špicla Davida Mayera. Ženy se spřátelí a Mayer jim pomůže utéct z vězení. Hambergerová pak posílá Graselovi zprávu o svém útěku s nabídkou, podle níž mu Mayer pomůže zmizet do Slezska. Nedůvěřivý Grasel nejdřív váhá, ale pak se všichni setkávají v rasovně v Dreieichenu nedaleko dolnorakouského Hornu.
Lotra vezli v kleci
Na své cestě se Mayer s Graselem zastavují v hospodě v rakouském Mörtersdorfu, kde má čekat policie. Po četnících ale není ani vidu ani slechu, a tak Grasela zneškodní sám Mayer s pomocí místních štamgastů. Vtom se konečně objevuje policejní hlídka. Zadrženého lotra přiváží 21. prosince 1815 ve speciální kleci do Vídně. Postupně je zatčeno i jeho 66 kompliců a následuje soud. Ortel je jasný – smrt. „Časně ráno v sobotu 31. ledna 1818 byli na popraviště za vídeňskou Novou bránou vyvedeni tři odsouzenci – 27letý Johann Georg Grasel a dva jeho kumpáni, 28letý Jakub Fähding, nazývaný také Gans, a 27letý Ignác Štangl,“ uvádí k případu renomovaný spisovatel Jan Bauer. Pro Vídeňáky je poprava obrovskou show, sejde se jich na 60 000. „Ježíši, tolik lidí!“ zvolá překvapeně Grasel, než se mu kolem krku zadrhne smyčka…
3. Mistr útěků spoléhá na růženec
Loupežník: Václav Babinský
Životní data: 1796–1879
Léta působení: 2. polovina 20. let a 30. léta 19. století
Místo působení: lesy severních Čech
Kořist: Většinou si odnáší různě vysoké peněžní částky, na kontě ale má i čtyři vraždy.
Syn litoměřického nádeníka Václav Babinský vstupuje v roce 1816 do armády. Ve vojenském stejnokroji vydrží osm let. Pak má nekonečného drilu plné zuby a raději předstírá šílenství. Z psychiatrického oddělení vojenské nemocnice putuje rovnou do Invalidovny v pražském Karlíně jako vysloužilec. Zdejší životní podmínky ho ale nenadchnou, a tak se začne toulat světem. Na živobytí si přilepšuje kradením. „Tulácké prostředí mu poskytlo základní školu zločinu. Do té doby nemáme žádné indicie, že by se snažil nezákonným způsobem obohatit, a ani ve vojenské službě nebyl stíhán pro žádný přestupek,“ uvádí současný životopisec Babinského Adam Votruba. Václav se na svých toulkách seznamuje s Fichtelschenkerovou bandou – loupežnickou tlupou, která v polovině 20. let 19. století řádí kolem Litoměřic.
Pozor, při zatýkání kouše!
Po pár letech výuky u Fichtelschenkera se už Babinský považuje za loupežnického veterána. Když banda z dodnes neznámých důvodů zaniká, čile pracuje sám. „3. ledna 1831 oloupil převozníka Jana Krejzu v Brozanech a z jeho domu odešel s 2500 zlatými a slosovacími listinami za 380 zlatých,“ popisuje historik Francek některé z mnoha Babinského zločinů. Jenom o pár dní později, 19. ledna 1832 Babinského a jeho milenku Apolenu Hoffmannovou ale čeká první zatčení. Na podivnou dvojici, skrývající se v jednom z domků v Kuřivodech na Českolipsku, se přijde podívat místní rychtář Václav Franke. Párek se prozradí tím, že z rance s jejich věcmi vypadnou dvě pistole. Babinský okamžitě pochopí, že jde do tuhého, a na Frankeho se vrhne. Během zápasu pokouše rychtáři palec, svému zatčení tím ale nezabrání.
Ukradne i kafe
Naštěstí ovšem nikdo netuší, že jde o Václava Babinského, v té době už v celé monarchii hledaného zločince. Václav jim totiž ukázal doklady na jméno Josef Schmidt. Z mladoboleslavského vězení navíc úspěšně prchá. Pobyt v temné kobce a útěk z ní si během své lupičské kariéry zopakuje ještě několikrát a pokračuje v dalších loupežnických kouscích. 6. června 1833 přichází jeho rukou o život v lese poblíž Horní Kamenice pláteník Jan Blumberg. Kořist sebere lupič docela slušnou – 200 zlatých, několik loktů kartounu a praženou kávu. Chystá se začít nový život v Polsku, ale bez zločinů to nejde ani tentokrát. V dubnu 1835 už zase sedí ve vězení.
Románový hrdina
Při posledním zatčení v roce 1835 ho soud obviňuje celkem z 12 trestných činů, ve čtyřech případech jde o loupežné vraždy. „Nikoho jsem nezabil, jsem nevinný,“ hájí se Babinský. Proces trvá téměř šest let a z 12 bodů obžaloby se soudcům nakonec podaří prokázat mu vinu jenom v šesti případech. I tak ale verdikt soudu zní: „20 let těžkého žaláře.“ Na Babinského čeká nechvalně proslulá věznice na brněnském Špilberku, kterou v polovině 50. let vymění za Kartouzy (dnes Valdice) u Jičína. „Neustále chodil s růžencem a přehnanému způsobu vykonávání pobožnosti přivykl tak, že ani nepozoroval, že je všem ostatním příliš nápadna,“ líčí jeho zvyky syn vězeňského dozorce Františka Pěnkavy. Okatou pobožností si chce Babinský vysloužit amnestii. Marně. Trest si odsedí celý a po propuštění v roce 1861 nahradí vězeňský řád klášterním, když se stává zahradníkem v klášteře v Řepích u Prahy. Šokovaně přitom zjišťuje, jak populární figurkou se mezitím stal. Historky o jeho loupežnických kouscích vycházejí v roce 1862 dokonce knižně…
Helena Stejskalová
Vidrholec se musí vykácet
Les Vidrholec u Prahy (dnes součást Klánovického lesa) se už ve středověku stal postrachem formanů i pěších. Hemží se to v něm lapky, protože tudy vede nejdůležitější císařská silnice směřující na Moravu. První zprávy o řádění nekalých živlů odsud pocházejí už z roku 1142, kdy kníže Vladislav (asi 1110–1174) nechává svými vojáky les obklíčit, lupiče pochytat a popravit. Kvůli bezpečnosti pocestných později v 17. století platí dekret, že stromy kolem císařské cesty musí být vykáceny na vzdálenost dostřelu z pušky. Nebezpečnou atmosféru místo ztrácí až roku 1840, kdy je jeho část pokácena kvůli stavbě železnice.
Špilberk je pro otužilce
V obávané brněnské pevnosti Špilberk trávili svůj čas odsouzenci Tomáš Grasel i Václav Babinský. Prostory zdejších kasemat přeměňuje v roce 1783 císař Josef II. (1741–1790) na civilní věznici pro nejtěžší zločince, odpykávající si doživotní tresty. Nechává tu postavit 29 dřevěných komor pro odsouzence, kteří v nich žijí v otřesných podmínkách. Jsou přikovaní za nohy v úplné tmě a v teplotě kolem 10 °C. K jídlu dostávají jen chléb a vodu. Svoje tělesné potřeby musejí vykonávat přímo pod sebe. Nelidské věznění zmírňuje už Josefův bratr a nástupce Leopold II. (1747–1792) v roce 1790.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.