Je zhruba jedna hodina po poledni, středa 1. března 1815, když k pustému pobřeží v zátoce Juan nedaleko francouzského Cannes připlouvá skupinka mužů v uniformách. Jedním z nich je bývalý císař Napoleon. Právě se mu podařil útěk z ostrova Elba, kde byl internován…
Francouzský král Ludvík XVIII. (1755–1824), mladší bratr za revoluce popraveného Ludvíka XVI., se však o Napoleonově návratu dozvídá až v neděli odpoledne. Nijak se tím nevzrušuje – zvláště, když ho ministr války, maršál Nicolas Soult (1769–1851), ještě nedávno Napoleonův spolubojovník, ubezpečuje, že proti „korsickému netvorovi“ už vyslal 30 000 vojáků, aby se o všechno postarali.
Nenechá se vyvést z klidu
V pondělí 6. března prohlašuje francouzský parlament Napoleona (1769–1821) „rebelem a zrádcem“ a nařizuje jeho dopadení a zastřelení. Ludvík XVIII. se dává slyšet, že návrat bývalého císaře „nezmění ani klid Evropy, ani jeho duše“.
Napoleon zatím se svým asi tisícihlavým oddílem postupuje ke Grenoblu. U vesnice Lafrais mu zatarasí cestu jednotka královských vojáků. Bývalý císař jim vychází beze zbraně vstříc. Rozhaluje svůj kabát a volá: „Vojáci, poznáváte mne? Kdo z vás chce střílet na svého císaře? Střílejte!“ Odpovědí je mu nadšené zvolání: „Ať žije císař!“ Celá jednotka přechází na jeho stranu. V Grenoblu je nadšeně vítán, stejně jako v Lyonu. Napoleonova družina se každý den citelně rozrůstá.
Vojáků už mám dost!
Ludvík XVIII. proti ní vysílá vojsko vedené maršálem Michelem Neyem (1769–1815), dříve jedním z nejschopnějších Napoleonových velitelů. „Přivezu vám toho korsického vlkodlaka v železné kleci,“ slibuje nyní zkušený válečník králi. Sotva se však ocitá tváří v tvář někdejšímu císaři, je všechno jinak. Oba bývalí spolubojovníci si padnou do náruče a Napoleon na Neyovu zradu rázem zapomíná.
V Paříži se zatím na patě Vendomského sloupu objevuje ručně psaný plakát: „Napoleon Ludvíkovi XVIII.: Králi, můj bratře, už mi neposílej vojáky, mám jich dost.“ Ironická slova vystihují pravdu – armáda houfně přechází na stranu bývalého císaře. Ludvík XVIII. v noci z 19. na 20. března 1815 nasedá do kočáru a kvapně ujíždí z Paříže k nizozemským hranicím. 12 hodin nato vstupuje Napoleon do bran metropole.
Vyděšená Vídeň
„Dějiny potvrdí,… že jsem ke svržení Bourbonů nepotřeboval ani početnou armádu, ani loďstvo,“ pyšně prohlašuje staronový císař v Paříži. „Nechtěl jsem, aby byla prolita byť jen jedna kapka krve, a zakázal jsem, aby došlo k jedinému výstřelu! Lid a armáda mě dovedli do Paříže! Všechno uskutečnili vojáci a nižší důstojníci; lidu a armádě jsem vším zavázán.“
Ve Vídni, kde už od 18. září 1814 horečně jednají evropští panovníci a diplomaté o novém územním uspořádání kontinentu, zatím vypuká zděšení. Britský maršál Arthur Wellesley vévoda z Wellingtonu (1769–1852) píše 22. března 1815 do Londýna: „Odjíždím do Nizozemí, abych převzal velení armády.“ Rakouský císař František I. (1768–1835), ruský car Alexandr I. (1777–1825) a pruský král Fridrich Vilém III. (1770–1840), navlečeni do parádních uniforem, přihlížejí pochodujícím rakouským plukům. Ty však momentálně netáhnou na Francii, ale na Neapol, kde jako král panuje někdejší Napoleonův maršál Joachim Murat (1767–1815).
První a jediný pruský výprask
Rakušané se vydávají hájit své zájmy do Itálie a Rusové nejsou schopni včas zmobilizovat své obrovské vojsko. Úkol postavit se Napoleonovi, který už obnovil své císařství, tedy připadá pruskému generálovi Gebhardu Blücherovi (1742–1819) a zmíněnému britskému maršálu Wellingtonovi.
Francouzský císař zatím shromažďuje vojsko o síle 124 000 mužů a 15. června 1815 už s ním překračuje belgické hranice a vydává se směrem na Brusel. Jeho cílem je rozdělit Blücherovu pruskou armádu a Wellingtonovo anglicko-nizozemské vojsko, aby se nemohli spojit. Hned následující den u Ligny (v dnešní Belgii) uštědřuje Prusům porážku. Nemá ale dost sil, aby je zničil úplně. Nařizuje proto svému maršálovi Emmanuelu Grouchymu (1766–1847), aby Blüchera s 35 000 muži pronásledoval. Sám Napoleon je spokojen a zdá se mu, že má situaci pevně v rukou.
Nepřátele dělí 1200 metrů
Maršál Wellington si mezitím vybírá budoucí bojiště. Se svými 50 000 pěšáky, 12 500 jezdci a 5500 dělostřelci se 156 děly zaujímá postavení na návrší nedaleko Waterloo. Zdaleka ne všichni jeho vojáci jsou Angličané. Vedle nich se šikují Hannoveřané, Nasavští, Nizozemci, Belgičané nebo Brunšvičtí. Francouzi si vybírají dvě protilehlá návrší a jsou tak vzdáleni od nepřítele pouhých 1200 metrů. V „kotli“, který nabízí Napoleonovi jen málo prostoru k manévrování, se soustřeďuje celkem 140 000 mužů a 400 děl.
Zatímco Wellington spoléhá na to, že mu včas přijde na pomoc Blücher se svými Prusy, naopak Napoleon očekává návrat sboru maršála Grouchyho. Nepočítá s tím, že by Blücher mohl prostě Grouchyho obejít a dorazit k Waterloo včas…
Nevrlý vojevůdce podceňuje soupeře
„Sire, pošlete pro Grouchyho, než začne bitva. Jeho muži nám budou scházet,“ navrhuje Napoleonovi maršál Soult. Císař ho ale jen hněvivě odbývá. Toho dne, 18. června 1815, mu není příliš dobře. Trápí ho hemeroidy a prudká bolest v oblasti žaludku.
„Wellington je mizerný velitel. Smeteme ho jediným čelným útokem,“ nahlas uvažuje Napoleon. „Já bych ho nepodceňoval, Sire. Ve Španělsku si proti nám vedl velice dobře,“ namítá Soult. „Ve Španělsku neválčil se mnou,“ odsekává domýšlivě Napoleon a na chvíli se odmlčí. Předcházející den, 17. června, silně pršelo a půda je rozmoklá. V takovém terénu se špatně pochoduje pěšákům a pro jízdu je takřka neschůdný. Napoleon proto s útokem vyčkává, až země trochu oschne. Jenže jak utíká čas, blíží se k budoucímu bojišti pruské sbory.
Nemocný generál chce bojovat
Zkušený válečný veterán Blücher totiž rozkazuje generálu Friedrichu Bülowovi (1755 – 1816), aby se dostal se svým IV. armádním sborem co nejrychleji k Waterloo. Sám pak postupuje blátivými belgickými cestami za ním. Časně ráno obdrží Wellington od Blüchera vzkaz, že „ač nemocen, budu postupovat v čele své armády, abych bez prodlení zaútočil na nepřítelovo pravé křídlo, jestliže se Napoleon pokusí něco podniknout…“
Maršál Grouchy zatím snídá ve Walheimu přesvědčen, že všichni Prusové jsou soustředěni až u Wavre nějakých 16 kilometrů od Waterloo. Uprostřed jídla zaslechne vzdálenou dělostřelbu. „Maršále, neměli bychom pochodovat za zvukem děl?“ ptají se ho podřízení důstojníci. Grouchy jen zavrtí hlavou a klidně si nabere další porci šunky. Netuší, že právě začala osudná bitva u Waterloo.
Vyžeňte Wellingtona!
Bitvu zahajuje útok divize císařova bratra Jérôma Bonaparta (1784–1860) na zámek Hougoumont, nacházející se ve směru pravého Wellingtonova křídla. Francouzští pěšáci se však stávají snadnými terči pro spojenecké střelce, ukryté v budově. Na Wellingtonův střed zatím útočí I. armádní sbor generála d’Erlona (1765–1844), který Napoleon podporuje palbou z 84 děl. Jejich koule se však míjejí účinkem, protože Wellington předem umístil své vojáky na odvrácené svahy, a palba mu proto způsobuje jen malé ztráty.
V jednu hodinu odpoledne dostává císař zprávu: „Sire, na severozápadě se objevily nějaké jednotky. To bude Grouchy!“ Ukazuje se však, že to není tolik očekávaný maršál, ale předsunuté oddíly Bülowova sboru. Napoleon zakleje a okamžitě posílá pro Grouchyho. Zároveň velí d’Erlonovi, aby bez odkladu vyhnal Wellingtona z protilehlého návrší.
Maršál neodhadne situaci
S útočícími Francouzi však nemají britští dělostřelci nejmenší problém, a když se Napoleonovi muži přece jen probíjejí až na vrchol kopce, napadají je červenokabátníci sira Thomase Pictona (1758–1815). Generál Picton je sice v boji zabit, ale d’Erlonovi muži jsou zatlačeni zpět. Napoleonův útok, který měl Wellingtona zcela rozdrtit, krachuje za cenu těžkých ztrát.
Jsou tři odpoledne a císař se už loučí s představou, že Grouchy zasáhne do bitvy. Přesto se odmítá stáhnout a naopak velí maršálu Neyovi, aby, děj se co děj, dobyl návrší La Haye Sainte. Ney v čele 5000 jezdců vyráží vpřed a ke svému údivu spatří, že spojenečtí vojáci ustupují. Ve skutečnosti se zřejmě jedná o nosiče raněných, ale to maršál nepostřehne. „Vpřed! Ať žije císař!“ křičí v domnění, že jde o rozhodující útok.
Napoleon vzteky kleje
Francouzská jízda prolétne kolem opuštěných nepřátelských děl a žádný z důstojníků ani nepomyslí na to, že by je zneškodnil. Řítí se vpřed jako nezadržitelná lavina. „Nikdo z přítomných mužů, kteří přežili, nezapomene do konce života hrůzostrašnou velkolepost tohoto útoku,“ vzpomíná později jeden z britských vojáků. „Dalo by se čekat, že náporu této hrozivé masy nemůže nic odolat…“ Sotva se Neyovi jezdci přiblíží k postavení britské pěchoty, zazní ale povel „pal!“ a ozývá se zničující střelba. Jezdci se dávají na ústup. Dělostřelci však okamžitě zaujímají postavení u svých děl a dobře mířenými ranami završují obraz zkázy. Napoleon kleje vzteky. Maršál Ney zatím opakuje útok, tentokrát s podporou svých děl, ale už se mu zoufale nedostává vojáků. Posílá proto kurýra k císaři s žádostí o posily. „Posily? Kde si ten blázen myslí, že je vezmu? Mám si je snad udělat?“ soptí Napoleon.
Garda nejstrašnějších lidí
Sám však stále doufá, že jeho císařská garda bude schopná Wellingtonovo postavení prorazit. Aby oklamal své spolubojovníky, tvrdí jim, že přicházející jednotky nejsou Prusové, ale Grouchy. Na chvíli tím dodává Francouzům naději na šťastný obrat bitvy. Však už nastupuje císařská garda… Britský důstojník Benjamin Haydon ji později vylíčí následovně: „Byli to vysocí, kostnatí muži v obrovských černých chlupatých čepicích, v jejichž tvářích se zračila zpustlost, lhostejnost a krvežíznivost; strašnější lidi jsem v životě neviděl.“
Když tito Napoleonovi veteráni dosáhnou vrcholu návrší, začínají do nich Britové zblízka pálit. Garda zakolísá a dává se na ústup. Wellington vycítí, že nastává rozhodující okamžik bitvy. Vyskakuje na svého šedého koně Copenhagena, mává svým třírohým kloboukem a velí: „Vpřed!“ Z celého návrší se zvedá spojenecká linie a míří do údolí.
Tak jsem to stihl, příteli!
Císař zatím neochotně opouští bojiště, aby sešikoval své zbývající jednotky. Jen generál Pierre Cambronne (1770–1842) zůstává ještě na místě v čele posledních gardistů. „Vzdejte se!“ volá na něj jeden ze spojeneckých důstojníků. Cambronne ale hrdě odpovídá: „Garda umírá, ale nikdy se nevzdá!“ Podle jiné, mnohem pravděpodobnější verze však na výzvu reaguje jadrným francouzským výrazem: „Merde!“
Stmívá se a uprostřed někdejších francouzských pozic se potkávají maršál Wellington a generál Blücher. Šťastně si podávají ruce a Prus se ušklíbne: „Tak jsem to stihl, milý příteli!“ Wellington přelétne pohledem bojiště poseté mrtvolami a je mu při tom opravdu všelijak. Sám se později přiznává: „Za celý svůj život jsem nepocítil takovou úzkost, protože se musím přiznat, že ještě nikdy jsem nebyl tak blízko k porážce.“
Nikdo už ho neposlouchá
21. června se poražený, unavený a nemocný Napoleon vrací do Paříže. Celou cestu v kočáře dřímá, občas se probouzí bolestmi žaludku. Nezamíří do Tuilerií jako obvykle, ale do prázdného Elysejského paláce. „Co se stane s ubohou Francií?“ říká si. „Udělal jsem pro ni vše, co jsem mohl.“
Před sněmovnou usilující o jeho rezignaci pak prohlašuje: „Mne obětovat – to znamená nabízet svoje ruce řetězům!“ Nikdo z poslanců ho už ale nechce poslouchat, proto císař diktuje své poslední provolání k francouzskému národu: „Nabízím se jako oběť nenávisti nepřátel Francie. Kéž by ve svých prohlášeních byli upřímní a měli by zášť pouze proti mé osobě.“ Jedním dechem prohlašuje svého čtyřletého syna Napoleona II. (1811–1832) císařem všech Francouzů. Jeho milovaný Orlík je ale nyní daleko od Paříže, až ve Vídni u svého dědečka, rakouského císaře Františka I. Nikdo z vítězných spojenců nechce ani slyšet o tom, že by ještě nějaký Napoleon někdy usedl na francouzský trůn.
Oceán nás před ním uchrání!
Zahořklý Napoleon naposledy opouští Paříž. Ještě se zastavuje za svou matkou a nevlastní dcerou Hortensií na zámku Malmaison a pak se v doprovodu 300členné osobní stráže vydává do Rochefortu na pobřeží Atlantiku. Po dlouhém váhání se rozhoduje, že požádá o azyl v Anglii – zemi, která ho porazila. Obrací se na Angličany se žádostí, aby „se mohl posadit u krbu britského národa“. V duchu si představuje, že dožije svůj život v poklidu v nějaké venkovské vile nedaleko Londýna. S touto nadějí i vstupuje 14. července 1815 na palubu britské válečné lodi Bellerophon.
Sotva se v Londýně britská vláda dozvídá, že se jim Napoleon vzdal, začíná horečně rokovat. O politickém azylu samozřejmě nemůže být ani řeč. Místo tiché vily u Londýna je pro Napoleona vybrán ostrov Sv. Helena v jižní části Atlantického oceánu, vzdálený přes 2000 kilometrů od Brazílie a téměř 2000 kilometrů od Afriky. „Odtud se ten mizera už nikdy nedokáže vrátit jako z Elby,“ poznamená jeden z ministrů.
5 Napoleonových triumfů
Napoleon zvítězil zhruba v 50 významných bitvách, což mu vyneslo pověst geniálního a neporazitelného vojevůdce. Některá vítězství ale měla cenu zlata…
14. června 1800, Marengo: Napoleon překročil Alpy a díky porážce Rakušanů v severozápadní Itálii ovládl údolí řeky Pádu.
2. prosince 1805, Slavkov: Se 70 000 vojáky porazil na jižní Moravě téměř devadesátitisícovou spojeneckou armádu Rakušanů a Rusů.
14. října 1806, Jena: Vítězstvím nad pruským a saským vojskem završil šestitýdenní tažení proti Prusku a definitivně ovládl západní a střední Evropu.
5.–6. července 1809, Wagram: V doposud největší dělostřelecké bitvě v dějinách Napoleon poráží Rakušany nedaleko Vídně.
7. září 1812, Borodino: V patrně nejkrvavější bitvě napoleonských válek nakonec donutil ruskou armádu ustoupit a otevírá si tak cestu na Moskvu.
Zabily ho tapety?
Napoleonova smrt 5. května 1821 na ostrově Sv. Helena vyvolává dodnes spory. On sám k tomu bezděčně přispěl větou ve své závěti: „Umírám předčasně, zavražděn anglickou oligarchií a jejími pohůnky!“ To vede k dohadům, že byl otráven postupně podávanými dávkami arzenu. Podle některých badatelů prý byly příčinou jeho smrti tapety v ložnici, zdobené arzenovými barvami, jejichž výpary neustále vdechoval. Dobová pitevní zpráva však tvrdí, že Napoleon zemřel na „žaludeční vřed rakovinné povahy“. Vedle rakoviny žaludku komplikoval císařův zdravotní stav také chronický zánět jater.
Orlík otce nenapodobil
Jediným legitimním synem císaře Napoleona a jeho druhé manželky Marie Luisy (1791–1847), dcery rakouského císaře Františka I., byl Napoleon II., celým jménem Napoleon František Karel Josef, kterému ale všichni říkali Orlík. Už při narození mu otec udělil titul římského krále. Po Napoleonově porážce žil na vídeňském dvoře u svého dědečka, který mu věnoval titul vévody zákupského. Byla pro něj určena důstojnická kariéra, ale v 21 letech předčasně zemřel na tuberkulózu.
Zaostřeno na dobu
Austrálie dostává jméno
Pátý kontinent, doposud nazývaný Nové Holandsko, dostává v roce 1814 své nynější jméno – Austrálie. Pojmenovává ho tak britský námořní důstojník, skvělý navigátor a tvůrce map Matthew Flinders, který těsně před svou smrtí vydává cestopis Cesta do Austrálie. Úředně tento název definitivně posvěcuje britský guvernér Nového Jižního Walesu Lachlan Macquarie.
Snědli prezidentskou večeři
24. srpna 1814 v rámci britsko-americké války vstoupila anglická vojska do amerického hlavního města Washingtonu a nenarazila na odpor. Město se na mnoha místech ocitlo v plamenech a britští důstojníci si pochutnali na večeři připravené pro prezidenta Jamese Madisona a jeho manželku Dolley, kteří stačili na poslední chvíli uprchnout. Ještě v témže roce, přesně na Štědrý den, však Britové a Američané uzavřeli mír.
Objev pod věží
Ve věžní komoře kostela sv. Jana Křtitele ve východočeském Dvoře Králové nad Labem 16. září 1817 „objevuje“ básník Václav Hanka 12 pergamenových listů se staročeskými básněmi. Ojedinělá sbírka dostává název podle místa svého nálezu – Rukopis královédvorský. Podle některých historiků pochází z konce 13. století. Až později, po mnoha nevybíravých sporech, se ukazuje, že jde o Hankův podvod.
Rusové v Antarktidě
Ruská námořní výprava pod vedením kapitána Fabiana Gottlieba Bellingshausena, jenž má ovšem německé kořeny, obeplouvá v letech 1819–1821 Antarktidu. Během plavby expedice, složená ze dvou lodí, objevuje dva ostrovy, které nazývá jmény ruských carů Petra I. a Alexandra I. Rusové se také stávají zřejmě prvními evropskými badateli, kteří spatřili antarktickou pevninu.
Zaostřeno na osobnosti
Ať žije nezávislost!
Katolický kněz indiánsko-evropského původu José María Teclo Morelos y Pavón (1765–1815) vyhlašuje v listopadu 1813 nezávislost středoamerického Mexika. Zároveň vydává prohlášení o rovnosti všech ras a zrušení otroctví. O dva roky později je však španělským koloniálním vojskem zajat a popraven. Definitivně tak Mexiko získává svou nezávislost až v roce 1821.
Otec lokomotivy
Britský vynálezce a podnikatel George Stephenson (1781–1848) v roce 1814 zkonstruoval svou první výkonnou parní lokomotivu pro provoz v uhelném dole u Newcastlu v severovýchodní Anglii. Jeho revoluční stroj utáhne 30 tun nákladu. V dalších letech pak Stephenson staví celou řadu dále zdokonalených lokomotiv a v roce 1823 dokonce zakládá továrnu na jejich výrobu.
Smrt admirálovy milenky
15. ledna 1815 umírá v bídě ve francouzském přístavu Calais bývalá milenka britského admirála Horatio Nelsona lady Emma Hamiltonová (* 1761), vdova po britském vyslanci v Neapoli. Po Nelsonově smrti se tato kdysi nejkontroverznější dáma anglické společnosti dostala dvakrát do vězení pro dlužníky a na sklonku života se z ní stala těžká alkoholička.
Otrávený indiánkou
Česko-německého misionáře, lékaře a botanika Tadeáše Haenkeho (* 1761) 31. října 1817 nedopatřením otrávila v jeho usedlosti v Cochabambě v Bolívii indiánská služka, která mu připravovala jídlo. Světově uznávaný vědec umírá. Tento cestovatel po Latinské Americe se přitom mimo jiné proslavil svým objevem největší leknínovité rostliny na světě – viktorie královské.
Zdroj: HISTORY SPECIÁL
