Zástupy prosebníků míří s hodnotnými dary a modlitbami na rtech ke svatyním v severním Řecku. Někteří doufají v úspěch v boji, jiní si myslí na triumf při sportovním zápolení, další se modlí za šťastný návrat z plavby po moři. Všichni společně ale upínají své naděje ke slavnému řeckému hrdinovi z trojské války Achillovi.
Achilles se ve starověkém Řecku těší ohromné oblibě. Není vnímán pouze jako válečný hrdina a udatný bojovník, ale i jako vládce Černého moře, kterému staří Řekové většinou říkají Pontos Euxeinos – Pohostinné moře.
Klíč ve ztraceném eposu
Právě z oblasti Černomoří údajně významný hrdina pochází. Řecký básník Alkaios, působící na přelomu 7. a 6. století př. n. l., se o Achillovi zmiňuje jako o „pánu Skythie“ – tedy vládci krajiny severně a severovýchodně od Černého moře. Současný americký profesor Guy Hedreen k tomu nabízí zajímavou teorii. Klíč k rozluštění hádanky, proč Achhilles bývá spojován právě s tímto regionem, nachází v nedochovaném eposu Aithiopis od Miléťana Arktína z 8. století př. n. l. Jeho obsah shrnuje antický autor Proklos: „Dávný epos vypráví o Achillově smrti a pohřbu.“ Kromě Achilla v něm ústřední roli hraje jeho sok Memnón, který bojoval na straně Trojanů a před branami velkolepého města padl právě rukou statečného Řeka.
Nesmí se potkat ani na věčnosti
Memnón přitom podle legend pochází z africké Etiopie. Ta je starými Řeky vnímána jako nejjižnější část tehdy známého světa. Skýthie je zase tou nejsevernější. Oba hrdinové jsou tak podle Hedreena po smrti odneseni svými božskými matkami na protilehlé konce světa, aby zde žili věčně. Hedreen uvádí podobnou situaci z řecké mytologie. Jde o Hesiodovo slavné dílo Theogonie (Zrození bohů) ze 7. století př. n. l., v němž ani samotní bohové nedokážou zabít nesmrtelné Titány. „Uvrhněme je tedy do nejtemnější hlubiny světa, do Tartaru,“ rozhodne konečně vládce bohů Zeus. Bohům zatím za jejich domov vybírá pomyslný vrchol světa – horu Olymp. Obě skupiny protivníků tak obývají protilehlé, krajní body světa.
Přes matku má blízko k moři
Volba Achilla jako pána Černomoří však může mít i jiný důvod. Staří Řekové mají potřebu spojit si nově kolonizovanou zemi s některým ze svých domácích božstev či hrdinů. Z Thrákie (severovýchodní Balkán, převážně dnešní Bulharsko) k nim například podle mytologie přišel bůh vína Dionýsos nebo božský pěvec Orfeus.
Achilles však není vnímán Řeky jen jako pán Skythie, ale také jako Achilles Pontarches – Vládce moře. K vodě má tento hrdina ostatně blízko. Jeho matkou totiž podle legend byla mořská bohyně Thetis. „Kéž nám Pán moře přinese klidnou plavbu,“ doufají pak v uctivé pokoře námořníci a vzývají Achilla.
Hadi zdobí hrdinu
Kromě moře bývá hrdina od Troje spojován se zemí (či podzemím). Příbuzné slovo „Achelois“ totiž v archaické řečtině znamená „had“ – zvíře neodmyslitelně spjaté se zemí. Hadí symbolika zdobí řadu nalezených artefaktů spojených s řeckým rekem – například na jednom prstenu objeveném na černomořském ostrově Leuké, kterému se rovněž říká Hadí ostrov (Zmeinyj).
Pro vznik Achillova kultu v oblasti Černého moře je důležité datum 647 př. n. l., kdy Řekové z maloasijského města Milétos zakládají kolonii Olbia (dnes na Ukrajině). Od té doby Achillovy svatyně vyrůstají jak v samotné Olbii, tak na Bílém (Hadím) ostrově a v jeho okolí. Kult hrdiny Achilla získává na síle již v průběhu 6. století př. n. l. Svědčí o tom řada nápisů i darů, které mu jsou určeny. Zpravidla jde o nádoby nebo malé keramické disky, hliněné modely chleba, různé formy amuletů nebo zbraně.
Svatyně ustoupila majáku
Nejslavnější Achillova svatyně se nacházela na již zmiňovaném Hadím ostrově. První zmínka o něm pochází již ze 7. století př. n. l. a staří Řekové mu neřeknou jinak než Bílý. Své jméno údajně získává podle barvy opeření ptáků, kterých zde žije požehnané množství. Některé písemné prameny se o těchto ptácích dokonce výslovně zmiňují jako o jakýchsi chrámových služebnících, kteří svými křídly vytírají podlahu svatyně. Ta se nachází v centrální části ostrova nejpozději od 3. čtvrtiny 6. století př. n. l. Bohužel, během výstavby zdejšího majáku, zahájené v roce 1837, je značně poškozena. Stavitelé majáku totiž materiál z ní ve velkém používají pro své účely. Dodnes tak z ní zbývají jen mramorové báze sloupů, částí zdí a říms nebo cihlová podlaha.
Krypta s brněním
Poblíž této svatyně archeologové v minulosti nalezli další stavbu, připomínající mohylu. „Snad se jedná o Achillovu pohřební svatyňku či o jakýsi oltář patřící k velkému chrámu,“ uvažují. Rovněž existují nezaručené zprávy, že během stavby majáku v 19. století dělníci nacházejí jakousi kamennou kryptu a v ní kostru společně s brněním. Některé antické písemné prameny se přitom o Bílém ostrově zmiňují jako o místě Achillova posledního odpočinku…
Překvapení pod hladinou
Moderní vědci pak narážejí na fantastické objevy na nečekaném místě – pod mořskou hladinou. Během průzkumu severní zátoky ostrova užaslí potápěči nacházejí oltář ve tvaru lodě s hromadou keramických nádob a kotev. Obojí je poměrně častým obětním darem ve starořeckých svatyních a podobné předměty se nalézají i na souši Bílého ostrova. Kromě toho však odborníci pod hladinou nacházejí i dva podstavce bronzových soch, mnoho různých mincí, z nichž nejstarší je datována do počátku 5. století př. n. l. a nejmladší do první čtvrtiny 5. století př. n. l., dále železnou sekyrku, bronzové hroty šípů nebo zdobení meče vytvarované do podoby gryfa (bájný tvor, napůl lev, napůl orel). Na základě objevených předmětů archeologové datují největší rozkvět Achillova kultu do 6.–5. století př. n. l.
Životu nebezpečný pobyt
O tom, že Bílý ostrov má význam pro celý helénský svět, svědčí třeba zmínky o něm v dílech velkých antických autorů, jakými byli básník Pindaros (asi 522–446 př. n. l.) nebo dramatik Euripides (asi 480–406 př. n. l.). O provoz Achillova kultu se po většinu antiky stará kolonie Olbia. Ta pravidelně pořádá k rekově poctě i hry. I když antičtí autoři tvrdí, že na Bílém ostrově není nikomu dovoleno žít a pobyt přes noc je přímo životu nebezpečný, je nepravděpodobné, že by zde nepřebýval ani chrámový personál.
Dodnes není zcela jasné, kdy lidé svatyni opouštějí. Ještě na konci 1. století n. l. řecký autor Dio Chrysostom navštěvuje Olbii a píše o Achillově chrámu ve městě i na ostrově. Nálezů z mladší doby ale postupně ubývá. Poslední datovaná mince odtud pochází z roku 423 n. l. To už je ale dávno v platnosti zákaz pohanských kultů, vydaný římským císařem Theodosiem (347–395) roku 380 n. l. A na něj je i velký Achilles krátký.
Jakub Žežule
Zvláštní dary pro reka
Sportovci obdarovávají hrdinu Achilla tzv. strigily – nástroji na seškrabávání písku, který se atletům nalepil na jejich naolejovaná těla během zápolení. Dalším zajímavým darem, který zbožštělý Achilles často dostává, jsou tzv. astragaly – kozí kůstky používané jako hrací kostky.
Rozbitý svatební obřad
Achilles se narodil jako syn mořské bohyně Thetis a smrtelníka Pélea, jimž na svatbu přišli i samotní bohové. Jejich svatba je pak velmi vděčným námětem malířů řeckých váz. Na nejslavnější Váze François (570–560 př. n. l.) vyobrazil neznámý umělec tuto scénu v tzv. černofigurové technice společně s řadou dalších epizod. Na váze je tak dohromady na 200 postav! V roce 1900 se ji ale podaří pracovníkovi muzea ve Florencii rozbít na 638 kousků. K ohromné úlevě všech odborníků se vzácný artefakt ale naštěstí dá opět slepit dohromady
