Už dlouhou dobu cítí mnoho z nás, že je nutné obrátit pozornost k přírodě a k našim kořenům. Drancováním přírody a znehodnocováním ovzduší člověk stále více ohrožuje vzájemné soužití s přírodou a vesmírem. Rozvírají se nůžky odcizování se přírodě, té přírodě, která je nejzákladnější podmínkou života nejen nás, lidí.
Hrozivým odpoutáváním se od přírody, se kterou byl člověk v dřívějších dobách nerozlučně spojen, stejně jako s vesmírem a bohy, je uváděn do strachu z předpovědí hrozeb, katastrof, zániku planety. Proto dnes už tak silně zaznívá volání po návratu nejen k přírodě, ale i k návratům k našim kořenům, k našim předkům, k našim rodům.
Toto volání jsem slyšela a cítila, když jsem začala psát svou první knihu „K pramenům života.“ Táhlo mě to ke studánkám a pramenům, později k posvátným hájům, uctívaným našimi předky, energeticky silným geomantickým místům, harmonizujícím menhirům, kamenům, skalám. Když se začneme tázat po smyslu našeho života zjišťujeme, že orientováním se výlučně na budoudnost dost nepomáhá. Kdosi moudrý dokonce říká: „Kdo nezná minulost nemá budoucnost.“
Proto tak silné volání k návratu do života našich předků, k návratům domů.
Vrátit se ke kořenům ve světě lidském znamená vcítit se do materiálního i duchovního života našich rodů, našich NÁ-RODŮ. Význam slova národ znamená náš-rod, NÁ-ROD. Vracíme se do svého rodu, protože potřebujeme pochopit dobu vzájemného, bezproblémového soužití lidu svého národa s přírodou a vesmírem.
A tak píši knihy o Moravě, jezdím po celé naší vlasti a hledám místa, která moji předkové obzvláště ctili a milovali a snažím se chápat a vnímat duši našich předků. Zažívám krásné chvíle, při kterých není ani nutné znát dávné rituály, stačí otevřít srdce a nechat do sebe proudit dávnou energii, která nás tam stále obklopuje. Navštěvuji archivy, hledám ve starých knihách, nejen historických, hledám v lidovém názvosloví, v pověstech i ve vyprávění pamětníků. Hledám jiné moravské dějiny, pravdivější, nežli jsou ty falešné, vymyšlené, které nám byly tisíc let předkládány.
Můj rod, můj ná-rod je zde na Moravě. Mám to uvedeno ve svém křestním listu, tudíž nemůže mi být vnucována jiná norodnost než moravská. Nejsem cizinka v této starodávné zemi. Morava je země, jejíž existence je historicky doložena dlouho předtím, než ji kníže Mojmír v r. 822 dal jméno Morava. Historicky je potvrzeno, že už od r. 480-500 vládl v Kijevské Rusi, protomoravský, či venedský kníže Veren, který byl povolán z Velehradu, pak následovala veliká, neporazitelná říše knížete Sáma, Venedie, či Vinidie až po Velkou Moravu. Ale i po pádu Velké Moravy to byla vždy svéprávná, samostatná země, ať ve svazku Království českého, Rakouska, první Republiky Československé, či v době nacistické okupace s názvem Böhmen und Mähren.
Byla vždy jednou ze zemí, začleněných spolu s jinými v tom kterém státním útvaru. Naše ústava tuto svéprávnost stále respektuje. Je v ní zakotveno, že Českou republiku spoluvytváří tři národy: Čechy, Morava a část Slezska. Proto také občané této republiky musí být národnosti české, moravské, nebo slezské. Já jsem Moravanka, moravské národnosti a nemohu být národnosti české, tak jako nemůže být národnosti české Jan Amos Komenský, Tomáš Garyk Masaryk a mnoho dalších významných Moravanů. Moravan Jan Amos Komenský není veliký Čech, jak to slyšíme z rozhlasu a televize. Narodil se na Moravě v rakouském státě a v Čechách snad ani nebyl. Také Beskydy nejsou české, protože nejsou Čechách, ale na Moravě, Slovensku a Slezsku. Jsme občané státu Česká republika, která vznikla spojením tří národů. Nejsme však Čechové, jak se nám to snaží přímo vsugerovat z rozhlasu a televize redaktoři a moderátoři neznalí dějin Moravy, ani Ústavy České republiky.
Od pádu Velké Moravy je vymazávána paměť moravského národa jediným přídavným jménem: český, česká, české, které je používáno pro označení celého státu. Ať to bylo České království, nebo Česká republika, neboli Česko. Ale Česká republika, neboli Česko není synonymum názvu Čechy. Čechy jsou jeden z národů, který spoluvytváří stát Českou republiku, stejně jako Morava a Slezsko. Stát není totéž co národ. A Čechy nejsou stát, ale národ. Morava a Slezsko nebyly nikdy vázány pod přídavné jméno, mazající genetickou paměť národa, ale pod název království, či republika.
Takže na Moravě jsme Moravané a žijeme ve své prastaré slavné zemi Moravě a máme proč být na své moravanství hrdi. Je mi smutno, když slyším ve sdělovacích prostředcích jak se a oprávněně, obdivuje prastará kultura a vyspělost kupř. Mayů, zatímco prastará slovanská kultura a vyspělost dávné Moravy je zametána, zamlčována, falšována až zneuctěna. Už více než 100 roků jsou kupř. aktuálním tématem ve světových vědeckých kruzích archeologické práce českého seminského rodáka, ukrajinského archeologa V.Č. Chvojky, který na teritoriu Ruského imperia objevil prastarou (5 500-2 700 před n.l.) civilizaci, kterou podle místa nálezu nazval „Tripolská.“ Přinesl tím nám i budoucím generacím pravdu o historii našich předků. Archeologové byli překvapeni, že lidé této kultury byli schopni vybudovat metropole, zpracovávat kovy, měli unikátní technologii. Tento národ se ve svém umění vyjadřoval symboly, které se později nachází ve vzdálených oblastech po celém světě, jako kupř. v dávných kulturách Číny, Indie a Egypta. Jedná se o symboly jin-jang, svastiky, stromu světa a dalších. Vysoce vyspělý slovanský národ disponoval znalostmi o pyramidových stavbách a duchovních praktikách, které byly s nimi spojovány. Budoval svatyně v určitých místech podle hvězdné orientace. Znamená to, že právě Slované byli nositeli prastaré kultury a dali ji světu. Proč o této vyspělé kultuře našich předků nic nevíme a ve školách se neučí?
Do své knihy „Země Morava, její zamlčená vznešenost a krása“ jsem vložila nejen svůj křestní list, ale ještě 3 starší listy svých předků, které dokazují do r. 1850 (starší nemám), že také mí předkové byli Moravané. V historických dokumentech je Morava dokazována daleko před rok 0, tedy před narození Krista. A moravské archeologické nálezy na Moravě (viz Klašťov, Svinec a další) dokladují tisíce let před n.l. vysokou kulturu a vzdělanost slovanského lidu na Moravě.
Teprve od r. 1949 ( za vlády komunistů) byly zrušeny hranice Moravy tím, že některé moravské obce byly začleněny do českého kraje a naopak pár obcí z Čech do kraje moravského. Totéž se stalo mezi Moravou a Slovenskem. A nastala silná čechizace. Tato chyba, další akce k vymazání paměti národa, nebyla dosud napravena. Slováci se ubránili. Odtrhli se ze státního svazku. Milan Kňažko se nedávno v televizi vyslovil, že odtržení se od Čech bylo nutné, protože v Evropě název Slovensko už nebylo slyšet. A s Moravou je to hůře. Bezohledná čechizace plodí nadále moravskou národní nespokojenost. Co to je, když se občan státu Česká republika, žijící ve své zemi, nemůže přihlásit ke své národnosti, ke svému národu?
Tato stará slavná země, o které se píše v mnoha historických knihách cizích stejně jako o jejích historicky doložených osobnostech (ne bájně vymyšlených) jako byli knížata: Veren, Sámo, Mojmír, Rostislav, Svatopluk a další ( nejméně od r. 480 po téměř první tisíciletí), nemá s Čechami společné dějiny. A byly do té doby české dějiny? V r.1808 píše historik Antonín Urwitz: „Na zříceninách Velké Moravy povstaly tři říše nové: česká, uherská a polská. Morava v nynějších mezích byla přidělena k Čechám, Slovensko k Maďarsku, Slezsko a část Haliče k Polsku.“ Proto také nelze o dějinách Moravy mluvit a psát jako o dějinách českých, nebo o dějinách českých zemí, ale jen o dějinách země Moravy a dějinách země Čech. Ještě i po pádu Velké Moravy požádala česká knížata franckého (germánského) krále Arnulfa o vojenskou pomoc proti nepřátelům Moravanům.
Zhruba od r. 1000, od pádu Velké Moravy se o slavných moravských dějinách u nás mlčí, nebo se falšují a Morava jako země je vymazávána z vědomí lidu. Jaká tvrzení pro to máme?
To, co se učí už celá staletí na školách se odvolává na, u nás nejvíce prezentovaného kronikáře, germánského duchovního předáka Kosmu. Kosma žil v jedenáctém a dvanáctém století přibližně v době, kdy žil kníže Břetislav, který v r. 1092 vydal příkaz k ničení, kácení, vypalování staroslovanských posvátných hájů, k ničení soch slovanských bohů, vydal zákaz přístupu ke studánkám. Skály, menhiry byly přejmenovány na čertovy. Těchto akcí se mohl zúčastnit i Kosma. Proč to Kosma nezaznamenal? Proč neuvedl, kde se nacházelo sídlo moravských knížat Velehrad, které bylo také v té době zničeno. Kosma musel bezpečně vědět, kde se Velehrad rozkládal. Naši historikové ho dodnes hledají. Proč byla vzdělaná kulturně i duchovně vyspělá slovanská země, jakou Morava v té době byla, s vlastním písmem a jazykem, charakterizována jako země zaostalá, barbarská, divošská, které teprve hlaholice přinesla kulturu? Můžeme se ptát – jaká díla nám hlaholice zanechala, čím náš lid obohatila? Neznáme nic kromě toho, že posloužila liturgii vytlačit staroslovanský jazyk z církevních obřadů. Pak už tu byla latina a germánština. Až do vzniku 1. republiky byl i Moravě vnucen německý úřední jazyk.
Proč všechny slovanské písemnosti byly sesbírány a spáleny, násilně vyrvány lidu pod pohrůžkou krutých trestů? Proč je v dějinách Moravy po tisíc let falešně označován kníže Sámo, jedna z největších historických postav, jako francký kupec přesto, že i vysoký církevní hodnostář Mauro Orbini píše o něm jako o významném slovanském vojevůdci, původu slovanského. A rovněž František Palacký považuje knížete Sáma za Slovana. Dodnes je ale ve školní výuce dětem vykládáno o franckém kupci.
Slovanské země, jak v době říše knížete Sáma, tak i Velké Moravy zabíraly převážnou část Evropy. Rozkládaly se na rozsáhlém území od Alp až k Černému moři, od Baltu až po Jadran. A byly vlastně až do pádu Velké Morvy neporazitelné. Byly neporazitelné pro naprosto odlišné uspořádání života lidu ve slovanských zemích. Zatímco v zemích, které se proti Slovnům stavěly nepřátelsky jako Řecko, Řím, Byzanc, Francké království, byl zaveden otrokářský řád, nebo nevolnictví, tedy rozdělení společnosti na svobodné a poddané, mocné a otroky, lidi bez jakýchkoliv práv a svobod, slovanské země byly řízeny rodovými tradicemi, které vylučovaly jakékoliv zotročování a ponižování člověka člověkem. Jejich vládcové i vojevůdci byli
voleni lidem. Filosofie tohoto rodového uspořádání života společnosti vycházela ze staroslovanské védské víry „Cesty světla.“ Hlavní myšlenku této víry nádherně vyjádřil ve své básni „Mor Ho!“ slovenský básník Sámo Chalupka.
„Pravda, Bohmi vydaná, káže nám Slovanom:
Nesprávnosť mať pána, no väčšia byť pánom!
A človek nad človekom u nás nemá práva,
Sväte naše heslo je: Sloboda a sláva!“
Svoboda člověka byla nejdůležitějším axiomem víry našich předků. V zemích slovanských bylo zcela odlišné společenské uspořádání života lidu, než v zemích, které je napadaly a které už měly vládu mocenských systémů ať otrokářskou, nebo královskou. Ve slovanských zemích nebylo přípustné, aby si člověk mohl zotročit jiného člověka a o to hlavně šlo. Proto neustálé snahy o vyhlazení Slovanstva až po genocidy. Pak nastává temný středověk, který znamená hrady, zámky, ale také ratejny, negramotnost a všeobecný úpadek.
Knihu Jaroslavy Grobcové , její zamlčená vznešenost a krása si můžete objednat na emailové adrese : jaru.grobcova@seznam.cz a nebo na telefonním čísle 739 063 174
