Ukrajina vzkazuje do zemí, kam utekli před válkou i ekonomickou nepohodou ukrajinští obyvatelé, že potřebuje asistenci s odchytem mužů v letech odvodu. Nejspíš dochází maso do masomlejnku. V České republice je bez několika málo stovek sto tisíc mužů ukrajinské národnosti od 18 do 64 let. Tedy mužů, kteří by podle podivné válečné logiky měli odejít vraždit a nechat se vraždit někam na pomezí Donbasu. Ať chtějí, nebo nechtějí. Rozjede se u nás udavačství? „Pane orgáne, hlásím, že ve vedlejším bytě se zdržují dva mužský kolem dvaceti let, které bychom měli odeslat na jatka, přijeďte si pro ně.“ Pozor, má to jednu milou paralelu z let nedávných, ale podobně vyhrocených.
Měla by Česká republika ukrajinskému požadavku vyhovět a nahánět Ukrajince jako nějaké zběhy? Ale ano, na Ukrajině se přišlo na to, že odvody byly provázené neskutečnou korupcí. Kdo na to měl, mohl se u odvodní komise vyplatit, a získat tak potvrzení jako neschopen nástupu na jatka (chudí už jsou na maděru, na řadu přichází ti, kteří měli dost na to se vyplatit). I takoví určitě skončili u nás. Teď je tu dilema. Nahlásit? Nenahlásit? Poslat je udáním na doplnění statistik obětí války velmocí? Pomůžeme tím Ukrajině, které, podle všeho, dochází kanónenfutr. Tedy… Podle válečné terminologie Ukrajině chybí hrdinové, kteří naprosto nehrdinsky utekli s tím, že oni umírat nebudou. Jateční materiál je ve válce vždycky za hrdiny. Ač je to stále a jen oběť nestoudné neschopnosti zachovat mír.
Jel jsem před čtrnácti dny do Prahy. A mám výhodu v tom, že do ní musím tak třikrát do roka. Takže vidím posun v tamní atmosféře. Poslední návštěva byla zvláštní. Už na hlavním nádraží skupinky mladých a neklidných Ukrajinců, většinou mužského pohlaví. Od patnácti do pětadvaceti. Klackovali se po hlavní hale, před nádražím. V rukou žádné tašky, batohy, prostě se klackovali.
Druhý den jsem vzal děti do Guttovky. Je tam takové poskakování pro děti. V hospůdce tam byla milá paní, Ukrajinka, cvrlikala, chovala se, skoro jako kdyby patřila do rodiny.
Vzal jsem děti na minigolf, chtěly si ho vyzkoušet. Minigolfové hřiště je pojaté jako park mimo areál Guttovky. A ejhle. Na několika minigolfových drahách a na lavičkách posedávala ukrajinská omladina. Od patnácti do pětadvaceti. Disco, takové divně devadesátkové, dunělo prostorem. Spousta křiku, alkoholu, jedna rvačka. Atmosféra, při které jsme s dětmi odehráli čtyři jamky a radši se klidili. Veškerý náš pohyb byl totiž monitorovaný desítkami očí, které na nás nehleděly zrovna se sympatiemi. Taková vlezle nepříjemná nevraživost.
Dobrá polovina z oné omladiny by mohla skončit na jatkách u Donbasu. Věk na to měla. Teď je tu dilema. Pomoct udáváním takových mladých kluků Ukrajině, a posílit tak její vojenský pochod na jatka? Drtivá většina z nich by ten masakr nepřežila. Zabila by je nějaká cynicky moderní zbraň, bezdotyková, flexibilní, samoříditelná. Prostě by si někde v zákopu vyděšeně dávali cigáro a zčistajasna by to udělalo bum a konec. Hodnota člověka? Bum a je konec. Jeho sny? Bum a je konec. Jeho lásky? Bum a je konec. Ale té Ukrajině, té by to pomohlo. Mladý chlap bez nohou? Žeňte to na ta jatka. Možná to udání stojí za úvahu. Poláci už mladé Ukrajince odchytávají jako škodnou a posílají je Ukrajině na vylepšenou. Chovají se tak k těm lidem jako ke zvěři. K rozprchlému stádu jatečních zviřátek. I my budeme? Určitě ano. A až dojde tenhle kanónenfutr? Buď to tam zavřou, celá ta jatka odpískají a s plichtou si odtáhnou lízat rány. No, anebo nastoupíme my, z východní Evropy. Stejně je to tady samá slovanská verbež, která si zaslouží jenom ta jatka. Nemylme se, takhle na nás ze Západu často hledí.
Dilema pro ministra pro pytlování politiků a věšení na fasádu ministerské budovy to bude děsivé. Rakušan bude muset aktivovat nějakou represivní složku státu s rozkazem honit po republice mladé hochy, a vystavovat jim tak parte. Protože nevyhovět Zelenskému, na to určitě nebude mít kuráž. Vždyť už si chodíme na ukrajinskou ambasádu i pro povolení, zda si tady můžeme zpívat a pořádat koncerty. Začne hon? Výběr toho, kdo má a kdo nemá právo žít? Právo vybrat si pohlaví máme zaručené, právo nebojovat nemáme. Ukrajinci ne. Když to dorazí sem, ani my si nevybereme. Tedy, ne všichni. Někteří se z toho vyplatí. Utečou. A pak je budou nahánět.
Možná, že se nějací vlaječkáři spravedlivě nastartují a s vědomím toho, že u nás ukrytí Ukrajinci vlastně zrazují svou zemi a její spravedlivý boj, a tím pomáhají Rusku, ten telefon zvednou a Ukrajince z vedlejšího bytu udají. Je to možné. Zajímavá u nich bude ovšem jistá paralela s rokem 2015, kdy k nám proudili migranti ze Sýrie, ač měli bojovat za svou zemi. Názorově spadají do skupiny zastánců migrantů i nekritického pohledu na válku na Ukrajině. Před osmi lety byl syrský muž v odvodových letech chudák oběť, letos ten z Ukrajiny bude zrádce, kterého je třeba deportovat přímo na jatka. Ale to je jen takový předpoklad. Jen mlha, kterou vidím a dávám jí tvary. No, i když.
Před pár lety se zavedlo heslo, že na černých životech záleží (přednostně). Fotbalisté si dokonce před zápasy klekali do trávníků, a hajlovali tak do světa novodobou ideologii. Ale jakmile někdo řekl, že záleží na všech životech, byl za rasistu a xenofoba. Tak nevím, ty obrátky jsou teď jako veletoče. Žádný nosný základ to nemá. Jen jistou úroveň fanatismu. A ten se krásně může přelít do pokřiku, že uprchlí Ukrajinci zrazují Ukrajinu a nahrávají Rusku. No, snad ne, snad se tady ctí hodnota života. I toho, co sedí v parku na lavičce a sjíždí kolemjdoucího zlým pohledem. Nebo ne? I ten si zaslouží jatka? Nebo právě ten?
A první hyeny už se ozývají. Zde vzkaz poslance za ANO Petra Sadovského:
Do války, všechny ty mladé srabáky, co nechtějí umírat za vyšší dobro našich velmocí, všechny nahnat do války. Nezáleží na nich, nezáleží na nikom. Volat po ukončení války a směrovat k příměří?
„Za méně než tři procenta našeho národního vojenského rozpočtu jsme Ukrajině umožnili snížit vojenskou sílu Ruska na polovinu, sjednotili jsme NATO a přiměli Číňany, aby přehodnotili své plány na invazi na Tchaj-wan,“ řekl pro Connecticut Post americký senátor Demokratů Richard Blumenthal. A má pravdu, svatou pravdu, tak neváhat a naposílat ty ustrašené mladé lidi do zákopu. Jejich život je nám šumafuk. Jak říkám, cynická přetahovaná velmocí. Je stále na místě si hrát na uvědomělé vlastnenectví první i druhé světové války a hrdinskou obranu země, když mladí mají jít umírat za zájmy korporací a cynismus velmocí?
Foto: War History Online
Popisek: Děsivá fotka z první světové války, kdy voják následkem zážitků z fronty zešílel. Kolik takových je nyní na Ukrajině jak v ukrajinské, tak i ruské armádě? Je to cesta naší civilizace? Civilizace opic s trochu sofistikovanějším kyjem v ruce?
AUTOR: Štěpán Cháb
ZDROJ: krajskelisty.cz
