Místo po meči sahají v Čechách po peru

Cenzor po několikáté pročítá spisek o českých dějinách. Osekal už chválu českých králů i kritiku cizáků. „I odsouzení neúměrného zvyšování daní by mohlo být nebezpečné. Kdoví, zda by to české buřičské plémě nepopíchlo k rebelii,“ přemítá polohlasně.

Nevysloužili si ostruhy na bitevním poli, ale dokázali zdatně šermovat naostřeným perem. Koruna česká měla neohrožené bojovníky, kteří slovem i písmem zaútočili na nešvary své doby, zachytili důležité dějinné momenty a přetlumočili je dalším generacím…

1. Německý mnich zbožňuje královnu
Osobnost: Petr Žitavský (po r. 1260–1339)
Postavení: opat zbraslavského kláštera, historik a diplomat
Zbraň: Zbraslavská kronika
Přínos: vrcholné středověké dějepisné dílo
Zvláštní znamení: Němec brání českou věc.

„Žádná jiná dívka nebo žena z kteréhokoliv cizího národa nesmí se státi královnou v Čechách, leč Eliška…“ Opat Petr Žitavský si po sobě ještě jednou čte latinský zápis ve Zbraslavské kronice. Oči už mu moc neslouží. Již čtvrt století poctivě zaznamenává všechny bouřlivé události, které zažíval u dvora poslední Přemyslovny i při diplomatických misích po Evropě. Teď však cítí, že se jeho dny chýlí ke konci. O to víc si vybavuje vzpomínky z mládí. Jako by to bylo včera…

Drahokamy září mezi knížaty
„Pořád jen ležíš v těch latinských spisech,“ slýchával Petr ještě doma, v rodné Žitavě, v královském městě mezi šluknovským a frýdlantským výběžkem. Seneca a Ovidius, také Bible, knihy církevních otců i historické spisy. Hltá všechno, rád se učí. Ze Žitavy, která je tehdy součástí Čech, zavítá roku 1297 na korunovaci českého krále Václava II. (1271–1305) do Prahy. Je to pro něj nezapomenutelný zážitek:„Krásné paláce obdivuhodné velikosti, do nichž se vchází po schodech, cenné čalouny různých barev zdobené drahokamy.“ Petra na té slavnosti všechno uchvacuje. Projeví se jako bedlivý pozorovatel. Zaujme ho i místo kousek od Prahy – cisterciácký klášter na Zbraslavi. Založil ho právě Václav II. v roce 1292. Přál si, aby zde bylo pohřebiště Přemyslovců. A právě tento klášter se Petrovi stane až do konce života útočištěm.

Oddaný kaplan
Zbraslavský opat Konrád z Erfurtu (1247–1329) a jeho kaplan Petr Žitavský se v jednom shodnou:„Na český trůn by měl nastoupit Lucemburk.“ V zemi panuje po smrti posledního Přemyslovce Václava III. (1289–1306) zmatek. Petrovi nejde jen o zemi, ale i o Elišku Přemyslovnu (1292–1330). Cítí k ní úctu jako k dceři zakladatele jejich kláštera, dojímá ho její osud a je rozhodnutý jí z celého srdce pomáhat. Přemyslovna je oddanému muži vděčná, zvlášť když se zjistí, že její manželství s Janem Lucemburským (1296–1346) není zrovna ideální. Nový český král se v místních poměrech příliš nevyzná a vlastně je pořád někde na cestách. Petr mu slouží jako rádce při důležitých jednáních o české věci, vyřizuje za něj diplomatické záležitosti a doručuje osobní korespondenci od královny.

Kritizuje módu
Němec rodem, Čech srdcem. Petr Žitavský je jedním z mála, který chápe národnostní konflikty v Čechách. A nediví se, že čeští pánové nemůžou vystát Němce, jež si s sebou přivedl král Jan a kteří si berou, co jim dříve patřilo. Petr je na svou dobu trochu divný patron. V kronice neopěvuje jen panovníky a dění ve vlastním klášteře, jak by to rádi viděli mniši, ale má daleko širší záběr. Od svých zpravodajů po Evropě, kolegů a přátel se dozvídá informace z politického i církevního zákulisí nebo rozličné zajímavosti z cizích zemí. Mnohé vyčte i z královské korespondence, která mu prochází rukama. Je kronikářem moderního záběru. Zaznamenává všechno – život prostých lidí i dobovou módu. A kvůli ní se jinak tolerantní a mírumilovný muž dokáže zdravě rozčílit: „V oděvech je tak veliká různá znetvořenost, jak veliká různost znetvořených myslí to káže.“

2. Hejtman dal přednost češtině
Osobnost: Ctibor Tovačovský z Cimburka (asi 1438–1494)
Postavení: moravský zemský hejtman a zákonodárce
Zbraň: Kniha tovačovská, předchůdce moravské ústavy
Přínos: dokonalá příručka zemského práva
Zvláštní znamení: Pro obecné blaho slouží i nepříteli.

Těch 200 schodů nahoru na renesanční věž tovačovského zámku panCtibor vystoupá jen těžce. „Proč jen se jí říká latinsky Formosa, a ne hezky česky Spanilá?“ povzdechne si. Ta námaha však starému muži za to stojí. Shora je krásný výhled po jeho rodném kraji, po Hané. Není toho málo, co pro svou zemi udělal. Jinak to ale ani nešlo. Kdyby se čeští a moravští páni nezačali brát za věci českého státu, ve kterém se zhroutila církev a panovník neměl žádnou moc, viděl by teď kolem sebe jen zpustošenou krajinu…

Sluha tří pánů
Jiří z Poděbrad (1420–1471), Matyáš Korvín (1443–1490), Vladislav Jagellonský (1456–1516). Třem vládcům Ctibor Tovačovský sloužil zbraní i diplomatickým slovem. Od mnohých lidí se mu za to dostalo posměšného přízviska „korouhvička“. Jemu ale šlo o dobro země. Tam, kde jsou rozhádaní katolíci a kališníci, se klid a mír hledá těžko. „Ale člověk přece může být dobrým křesťanem, ať přijímá v kostele pod jednou nebo pod obojí,“ mumlá si pan Ctibor pro sebe. To dá zdravý rozum. Toho on se drží. Pro něj vždycky byly zájmy Koruny české a jejího panovníka nadřazené nějakým církevním tahanicím a kompromis i tolerance nejvhodnější zbraně. Diplomatická zkušenost a státnická rozvaha ho vynesly v roce 1475 na místo moravského zemského hejtmana, tedy vládce Moravy, jímž zůstal až do smrti.

Cizáci zámek neurvou
„Slovutný pane z Cimburka, myslete na nás i na budoucí generaci a zaznamenejte starodávné zvyklosti a obyčeje práva zemského,“ naléhají na zemského správce moravští páni. A on je vyslyší. Začne sepisovat Knihu tovačovskou, na které pracuje až do smrti. Čerpá v ní z vlastních zkušeností i z dobových listin a vyprávění pamětníků. Dílo ještě není ústavou, ale jakousi právní příručkou, která má udržet mír a pořádek v zemi ne násilím, ale cestou práva. Proto také Tovačovský do své Knihy zahrne již existující landfrýdy, tedy smlouvy o zemském míru. V další palčivé věci, tedy ve volbě náboženství, je ponechána volná ruka nejen pánům, ale i poddaným. Tovačovský též brání zemské svobody. Zámky, hrady a tvrze nemohou být dány ani zastaveny cizincům, král nesmí nutit šlechtu k tažení za hranice a úřady na Moravě mohou zastávat jen Moravané.

Z nouze ctnost
„Na tohle aby si vzal člověk nějakého učence,“ rozčiluje se jeden venkovský pán. Jeho panství není veliké, ale o jeho hranice se tahá se sousedem. Teď si čte přípis od zemského soudu a pranic mu nerozumí, protože je latinsky. Jemu a mnoha podobným vychází pan Tovačovský vstříc tím, že zavádí češtinu do soudní agendy. Poprvé se tak stává nejen jazykem bohoslužebným a literárním, ale i právním. A to nejen na Moravě, ale i v Čechách a Horním Slezsku. Jakkoliv je Ctibor Tovačovský tělem a duší Moravan, uznává celistvost Koruny české. Čeština jako úřední jazyk v jejích zemích k tomu velkou měrou přispěla…

3. Poseděl si ve sklípku smradlavém
Osobnost: Sixt z Ottersdorfu (asi 1500–1583)
Postavení: zástupce městského stavu
Zbraň: spisek o prvním protihabsburském odboji
Přínos: Poukáže na význam městského stavu.
Zvláštní znamení: buřičem proti své vůli

„Třít bídu a ještě být odsouzený k celibátu, to není život pro mě,“ usoudí Sixt, rakovnický rodák z měšťanské rodiny. Vystudoval sice dvě vysoké školy, ale kariéra učitele ho z výše uvedených důvodů neláká. Nemá majetek, ale ambice mu nechybí. A kde jinde by je mohl ukojit než v Praze?! Od písaře to dotáhne až na konšela. Míří ještě výš. Bohužel si však vybírá špatnou dobu.

Kdyby se držel sukna…
Dorota není nejmladší, ale cinká penězi. Prodej sukna vynáší. „To je žena pro mě,“ usoudí Sixt a bohatou pražskou měšťku si vezme. Chvíli podniká s ní, ale na úřednickou dráhu nezapomíná. Díky vyženěnému bohatství se dostává mezi pražskou elitu a má cestu na místo kancléře Starého Města pražského v roce 1546 volnou. V té době ovšem vrcholí napětí mezi panovníkem Ferdinandem I.(1503–1564) a stavovskou opozicí. Bouří se hlavně královská města, většinou nekatolická, která si hodlají proti katolickému králi uhájit svá privilegia. Z měšťana Sixta, který se nyní už pyšní přídomkem z Ottersdorfu, se stává odbojník. On, kterému radikálové vyčítali, že je málo bojovný a spíš se snaží vyjednávat, to nakonec odskáče za všechny. Šlechta včas přileze k panovníkovi s prosíkem a ten si vylije zlost na měšťanech. Tedy konkrétně na Sixtovi, kterého strčí v roce 1547 na dva měsíce do vězení na Pražském hradě.

Ukrutník to schytá
Uvrhnou ho do „sklípku smradlavého“ v Černé věži. Moravští pánové se sice zasadí o to, aby ho přesunuli do světničky v domě písaře, ale odsedět si svůj trest Sixt musí. Nejvíc ho při tom žere, že veškerou vinu za odboj hází Ferdinand na městský stav a dokonce sepisuje zločiny, kterých se měšťané měli dopustit. A tak když Sixt vyjde z vězení, pustí se do odvetné akce. Shromažďuje dokumenty, které mluví o opaku. „Měšťané postupovali řádným způsobem, to král si počínal v rozporu s právem,“nechává se slyšet. Ovšem jen mezi svými. I on však sepisuje „svou“ knihu, v níž použije nejen dotyčné dokumenty, ale také seznam šlechticů, kteří vstoupili do odboje, ale nebyli potrestáni, zatímco města byla takřka zlikvidována. O síle měst italských nebo nizozemských si mohou nechat jen zdát. A Sixt zase o tom, že se by jeho Acta rerum gestarum, jak zní název spisku, mohla někdy objevit na veřejnosti. Nepovedlo se to nejen za jeho života, ale ani za celé vlády habsburské monarchie.

4. Studenty má až příliš rád
Osobnost: Bohuslav Balbín (1621–1688)
Postavení: učitel, historik, literát
Zbraň: Výtah z českých dějin a Obrana jazyka českého
Přínos: vědecky zpracované české dějiny
Zvláštní znamení: jezuita-vlastenec

Zuzana Balbínová se má mezi královéhradeckými měšťkami čím chlubit: „Přečetl už třikrát Hájkovu kroniku, a to je mu teprve sedm.“ Její synek Bohuslav je chytrý hoch, a tak ho dají na studia k jezuitům. U tradiční české katolické rodiny to není nic divného. Vstupuje sice do Tovaryšstva Ježíšova, ale česká věc mu není cizí. Dokonce jako student udatně hájí Karlův most při útoku Švédů v roce 1648. Vzápětí je vysvěcen na kněze a jako misionář obrací na venkově lidi na katolickou víru. Bůh a vlast, k těmto dvěma hodnotám bude celý život směřovat. Cesta to ale bude plná překážek.

Jezuitům dá košem
„Někdo už mu to musí říct. Jinak hrozí, že jeho chování odradí naše dobrodince,“ usoudí Balbínovi nadřízení. Po ukončení své misionářské činnosti totiž působí Balbín jako učitel na gymnáziích v českých a moravských městech. Své žáky vede ke studiu národních dějin a k vlastenectví, a to se ne všem jeho představeným líbí. Ovšem daleko víc je znepokojuje, že Balbín má ke svým studentům víc než vřelý vztah, a tak mu patrně kvůli pedofilním sklonům nakonec zakážou učit. Pod křídly Tovaryšstva a díky svým dobrodincům se může aspoň naplno věnovat bádání a psaní. Víc než historie jezuitského řádu v českých zemích, kterou má sepisovat, ho však láká napsat pojednání o českých dějinách. V tom vidí své životní poslání…

Na jazyku mají spiknutí
Nejvyšší purkrabí Ignác Bořita z Martinic (1603–1685) si nebude pálit prsty kvůli nějakému drzému knězi. Vídeň není radno dráždit. Zatrhne proto vydání Balbínova spisu Výtah z českých dějin, který autor dokončil roku 1668. Latinsky psanou českou historii zkoumá cenzura ve Vídni i Římě a nakonec může spisek vyjít s vynucenými úpravami až o devět let později. Prý se tam příliš mluvilo o českých panovnících a málo o rodě rakouském. Přitom Balbín tu jen hájí obyvatele zemí Koruny české jako dobré katolíky věrné svému panovníkovi. Vídeň i zemská vláda se ale dívají na Čechy jako na nenapravitelné kacíře, kteří neustále chystají nějakou rebelii. A podle toho s nimi také jednají. „Na podezřelé půdě je nutno všechno zničit a jednat s lidem jako s budoucím nepřítelem,“ komentuje Balbín toto jednání ve své Obraně jazyka českého. Tu se však již ani nepokouší zveřejnit. Je určena jen přátelům. Perem jezuita-vlastenec bojuje až do posledního dechu. Když po mrtvici ochrne, píše levou ruku. Když ani to nejde, diktuje písaři. Nevzdává se.

Zdroj: History revue – RF Hobby