S velkou slávou vědci koncem listopadu roku 2006 objevili, že lidská DNA je daleko variabilnější, než si mysleli. Na rozdíl od předchozího mínění se u jednotlivých jedinců vysoce liší až deset procent lidských genů. Oficiální tisk vyzdvihuje tento objev jako jakýsi průlom, který osvětlí takzvané „nevyléčitelné“ nemoci a poskytne výzkumníkům schopnost vytvořit cílenější léky. Ve skutečnosti tento nový objev týkající se DNA vysvětluje, proč u většiny lidí léky nezabírají.
Důležitější však je, že nás tento objev zahanbuje a ukazuje, že i naši nejlepší vědci vědí o lidské DNA méně, než si mysleli. Výzkum DNA je velmi podobný zkoumání astronomie: čím více se dozvíme, tím více si uvědomujeme, jak málo toho víme. Je to jako kdyby každý nový fakt odhaloval existenci deseti nových otázek, o kterých jsme nikdy neměli ani tušení.
Mainstreamová média při svém obvykle omezeném pohledu informují o tomto objevu jako o průlomu, který pomůže vědcům vyvinout nová léčiva na různé nemoci. Každý moment, kdy zvoláme: „Heuréka!“ a má to něco společného s genetickým kódem, vede, jak se zdá, média ke stejnému závěru, aniž by si uvědomovala velikost tohoto objevu. Skutečnou novinou v tomto objevu, který nemá nic společného s farmaceutickým průmyslem nebo dokonce lékařskou vědou, je větší a hlubší, než by si kdokoliv z nás mohl představit.
Kde jsou chybějící genetické informace?
Až do dnešního dne se všeobecně věřilo, že jednotlivé geny přímo řídí fyzické vlastnosti lidského těla (a podle některých dokonce i mentální a behaviorální vlastnosti). Ale nyní se ukazuje, že u překvapivě velkého počtu jedinců se genetický kód výrazně odlišuje, jako například několikanásobné kopie stejného genu, nebo dokonce v jejich DNA celé geny chybí. A přesto jim nechybí například ledvina nebo levá oční bulva!
Je to vše docela šokující a těžko vysvětlitelné z pohledu západní civilizace, kdy se vědci domnívají, že DNA je jako počítačový program obsahující sekvenční instrukce pro budování fyzického organismu. Pravdou je, že v lidském genomu není dostatečné množství genů na to, aby vůbec vybudovaly lidskou bytost. Člověk má zhruba 30.000 genů, avšak dospělý člověk má biliony specializovaných buněk řízených miliony různých chemických reakcí. Jak toto všechno uřídí 30.000 genů?
Ještě před pár lety (2001) se mělo za to, že lidé mají 100.000 genů, zatímco jednoduché formy života jich mají mnohem méně. Avšak tento předpoklad, že lidé jsou nějakou„vyspělou“ formou života, se ukázal být naprosto mylný. Ukazuje se, že rostliny hořčicemají stejný počet genů jako lidé, a dokonce i obyčejná myš jich má téměř stejně. Od jistých druhů červů po obyčejné stromy existuje na této planetě mnoho organismů, které mají téměř stejný počet genů jako lidské bytosti – a některé dokonce i více!
Pro většinu lidí je ještě překvapivější skutečnost, že lidské bytosti jsou prý vlastně lidské bakteriální hybridy. Jinými slovy řečeno, nejsme úplně lidé. Nyní již víme, že nejméně200 genů v našem genetickém kódu jsme si záhadným způsobem půjčili od baktérií. Nikdo přesně neví, jak se tam dostaly, ale s jistotou víme, že existují.
Když se navíc podíváme na složení buněk v typickém lidském těle a začneme je počítat, uvědomíme si, že většina těchto buněk není lidská. Je to šokující tvrzení, ale zcela pravdivé. Převážná většina buněk obsažených v lidském těle jsou bakteriální buňky – v typickém lidském organismu jich je asi 100 bilionů.
Jinak řečeno, většina buněk ve vašem těle ani nejste vy. Je důležité pochopit, že lidský organismus neexistuje v izolaci od okolního světa. Bez ohledu na to, čemu věříme, jsme přírodě blíže, než si myslíme. Ve skutečnosti doslova žijeme v přírodě v nás, která prostupuje našimi buňkami.
Epigenetické faktory
Ve všech těchto zprávách o lidském genomu není jediná zmínka o epigenetice. Ačkoliv ji oficiální věda chápe málo, epigenetické faktory řídí chování genů, aktivují či deaktivují je na základě environmentálních faktorů, jakými jsou výživa nebo vystavení syntetickým chemikáliím.
Epigenetické faktory jsou rovněž i zděděné, předávají se z jedné generace na druhou, což znamená, že pokud žena trpí chronickou nutriční nedostatečností, bude to předáno několika příštím generacím (podle Pottengera nejméně čtyřem generacím, ale podle některých dalších jich může být až sedm).
Takže DNA není jediným archvem informací předávaných z matky na dítě. I kdybychom rozuměli všemu okolo DNA, stále bychom neměli úplně jasno, dokud bychom nepochopili epigenetické faktory – a přesto většina výzkumníků ze staré školy a západní vědci ani nevěří v existenci epigenetických faktorů a lpí na zastaralém názoru, že geny řídí vše a že všechny nemoci jsou předem určené, přičemž mají environmentální faktory malý nebo vůbec žádný vliv.
Lidský genom odráží vzor přírody
Většina západních vědců v současné době věří, že lidský genom působí jako biologický počítačový program – řada instrukcí, jež říkají buňkám, jak mají postavit kompletní organismus obsahující biliony nových buněk. Samozřejmě neexistuje žádné opravdové vysvětlení toho, jak by mohlo pouhých 30.000 genů dohlížet na výstavbu, údržbu a fungování takovéhoto vysoce komplexního organismu. Jak řekl Francis Collins, ředitel Národního ústavu pro výzkum lidského genomu: „Je ohromující, že si vystačíme s tak málo geny kódujícími bílkoviny, ale zdá se, že je to dostatečné, když tu všichni jsme.“ Je těžké argumentovat proti takovéto logice.
Skutečně to funguje. Ale ne tak, jak se domnívají západní vědci. Moje osobní teorie je taková, že lidský genom si všímá zejména několikanásobných kopií mnoha genů, které byly nyní zpozorovány v širokém spektru lidské populace. Někteří lidé mají jednu, dvě, tři nebo dokonce i čtyři kopie stejného genu.
Podíváte-li se na přírodu, kde jinde naleznete kopie stejné informace? Samozřejmě v harmonii. Komplexní zvuk, jakým je například jedna nota zahraná na housle, netvoří jeden tón čtvercové vlny, ale vysoce komplexní harmonie, která dává houslím jejich specifický tón a zabarvení – jakousi akustickou osobnost. Na osciloskopu tyto harmonické úrovně vypadají často jako kopie stejných základních vlnových forem.
Takovéto „tóny“ jsou přítomny v celé lidské zkušenosti. Zvuk „ee“ je nejvyšším multi-frekvenčním tónem vytvářeným lidskou řečí, ale každá samohláska má svůj vlastní jedinečný vzor opakující se informace. Od nízkého po vysoký se vyvíjí následovně:„uuu“, „ooo“, „aah“, „eh“, „eee“.
Fyzicky je lidská bytost spíše hudebním výrazem než sadou konstrukčních genetických informací. Lidské tělo má téměř dokonalou symetrii a hospodárnost projevu prostřednictvím fraktální geometrie, která je celkem evidentní ve struktuře například oběhové či nervové soustavy. Stačí se podívat na rozvržení žil a tepen a všimnete si vzorů fraktální geometrie – stejných vzorů vykreslených na spodní straně listu.
To samé platí pro lidské vlasy a kůži. Každý policejní detektiv ví, že otisk lidského prstu je tvořen snadno identifikovatelnými vzory, které jsou propojeny jakýmsi biologickým uměleckým mistrovstvím. V každém otisku lidského prstu si můžete povšimnout smyček a zatáček, které poskytují klíče k základní fraktální geometrii. Otisky prstů netvoří buněčné„cihly“, ale opakující se vzory, které nám poskytují klíč o skutečné struktuře naší DNA. (Fraktální geometrie je mimochodem rovněž dominantní formou fyzické struktury v přírodě. Ve skutečnosti to bylo studium listů rostlin a schránek měkkýšů, které vedlo k objevení fraktální geometrie).
V celém lidském těle – od seřazení buněk žaludku až po strukturu oka – nacházíme vzory, které jsou daleko více než jen pouhé stavební plány. Lidské tělo je symfonie, obrovské hudební mistrovské dílo, které je hráno v miliardách variací na celé planetě.
A DNA je podle mého názoru holografickým odrazem celé bytosti. Opakující se vzory genů a symetrie dvoušroubovice jsou vyjádřeními hudby. Lidský genom je symfonií a prostřednictvím této symfonie hrajeme hudbu života. Kombinací s environmentálními a energetickými faktory (jako je například rodičovská láska) vytváří symfonie lidské DNA fyzickou bytost. Ale zde to nekončí. DNA také napomáhá k vytvoření základu emocionální bytosti, energetické bytosti a spirituální bytosti.
Někteří vědci nevidí v DNA nic než chladné, pracné stavební plány. Jiní vidí v symfonii Boha matku přírodu dirigující orchestr. Já vidím zázrak života vytvořený s takovou mistrovskou poetičností a hudbou, že je to něco, co bychom měli zřít, čeho bychom si měli vážit a před čím bychom měli být ponížení. Je to elementární vyjádření naší spojitosti s přírodou, protože kamkoliv se podíváte, vidíte stejné vzory, které my vyjadřujeme a které jsou unášeny škálou melodií prostřednictvím rostlin, zvířat a dokonce i vody a nebe. Když sami sebe blíže prozkoumáme, nemůžeme dělat nic jiného, než respektovat přírodu.
Autor: Jaroslav Chvátal (c)2014 www.matrix-2001.cz
