komarek_stanislavVždy jsem se snažil řídit spíš vlastní zkušeností než obsahem mediálních zpráv: v příchod nové doby ledové uvěřím, až chytím za humny prvního lumíka. Teď mám vážný důvod k zamyšlení: ve spořádaném jihočeském maloměstě, kam často zajíždím, se v posledním roce udály dvě vraždy – k předchozím dvěma bylo zapotřebí sta let.

I pár prvních bezdomovců má už městečko – ani to tam dosud nikdo neznal. Na málo co názory tak různí jako na fenomén společenské marginalizace, tj.odtlačení jedinců či rodin směrem k okraji společnosti. V podstatě existují jen dvě vysvětlení, obě vlastně extrémní: buď jsou si svou leností a indolencí sami vinni, dobře se jim stalo a je třeba na ně jen drsně zatlačit, nebo jsou to nebohé oběti společenských poměrů a diskriminací a je třeba jim pomoci, v typickém případě finančně bez očekávání nějaké protislužby.

Oba dva koncepty jsou při konsekventní aplikaci zhoubné a jejich mix, uplatňovaný v praxi bez ladu a skladu, situaci vlastně vůbec neřeší. Je dobře si připomenout, že člověk je psychicky adjustován na fungování v malých a přehledných skupinách, kde se všichni znali, viděli si až do krku a vzájemně se kontrolovali a usměrňovali, aby se každý choval „tak jak má“. Moderní společnost západního typu tuto „sociální kontrolu“ oslabuje až vypíná a namísto ní nabízí míru svobody, kterou mnozí jedinci neunesou a neumějí s ní smysluplně zacházet. Ve většině minulých společností by byli svou širší rodinou „umravněni“ už v zárodku, dnes se čeká, až přestoupí nějaký zákon. Vzájemná sociální kontrola může být dosti tíživá a řada lidí před ní prchá, třeba do velkých měst. Lidé jsou různí a co je pro jednoho požehnáním, může být pro druhého zhoubou.

Potíž je ta, že pokud se „přetrhnou“ pracovní návyky – a stačí zde někdy rok až dva – je výsledkem rodinná dynastie, která už nikdy pracovat nezačne: tolik kritizované a jistě brzy zrušené rozhodnutí současné vlády spojovat sociální podporu s povinností veřejných prací bylo jedině správné. Fenomén je podobný chovu kočkovitých šelem v zajetí – jak si odvyknou lovit a nenaučí tomu svá mláďata, jsou už navždy závislé na kýtách přímo od řezníka a nikdy je nebude možné vypustit do přírody. Ještě závažnější je situace, kdy se úplně rozpadne rodinná struktura až do neschopnosti odchovat vlastní potomstvo – chovanci dětských domovů zase často plodí své instituční nástupce: podobně jsou na pandích farmách s umělým odchovem výsledkem „pandy domácí“, které se už nikdy neobejdou bez cucáčků a inkubátorů. Mírnější verzí téhož je „byrogamie“ svobodných matek se sociálním úřadem, jak fenomén výstižně nazývá Lionel Tiger.

Potíž je paradoxně také v tom, že snaha po ochraně zaměstnanců vede k vysokým nákladům na ně a tudíž i snahám jich co nejvíce „odracionalizovat“ a propustit. Tím se společnost dělí na dvě poloviny, na ty, kteří „jedou“ a od nichž se vyžaduje vysoká kvalifikace, workoholismus a obrovské nasazení a na ty, kteří se stávají zbytečnými a na nichž se zástupně vyráží staré úsloví, že „zahálka hříchu máti“. Tradiční sociální kontrola dnes už téměř úplně vymizela a zůstala pouze její institucionalizovaná a úřední podoba.

Jedinou smysluplnou formou něčeho podobného je ovšem jakási obdoba rodičovské péče o děti, která, alespoň kdysi, kombinovala vstřícnost a empatii s přísností. To se ovšem nesmí, neboť to zavání tzv. paternalismem. V důsledku toho zůstávají problémy chronicky neřešené, stát raději platí malé „výpalné“ a lhostejně přihlíží, jak lavina na jeho svahu zvolna přirůstá.

Psáno pro LN

Zdroj: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/stanislav-komarek.php?itemid=17972